Jednorázovka

Nevěří tomu, co vidí. Má být mrtvý, ale není, jak jen je tohle možné? Oči ho můžou klamat, ale ne instinkty a chakra. Je to on, není o tom pochyb. Žije, má to co chce.
„Stůj, zastav se!“ Ohlédne se, prokleje tu shodu náhod, nemá čas, musí dál, závisí na něm životy, spousta životů.
Dožene ho, stojí před vchodem do jeskyně. Buď čeká na něj nebo se připravuje na to co je uvnitř.
„Vypadni, tady nemáš co dělat!“
„Čekal jsem od tebe milejší přivítání, ale musím uznat, že na mrtvolu vypadáš dobře.“

Přivřela dveře pokoje tak, aby zůstala jenom několikacentimetrová mezera, kterou do temného pokoje pronikaly poslední zbytky světla z neustále osvětleného koridoru. Po třech krocích se nerozhodně otočila nazpátek. Pootevřené dveře narušovaly veškerá pravidla, vytvářely temnou skvrnu na bleděmodrém povrchu. Bylo to hloupé, bylo to zbytečné, bylo to malicherné. Přesto dveře nechala pootevřené.

„Teraz nie!“ odignorovala zaťahanie za rukáv.
„Mám iné povinnosti,“ ozrejmila, keď sa jej začal trieť o chrbát.
Zostala neoblomná, aj keď jej položil hlavu do lona a hádzal po nej prosebné pohľady. Nepodľahla, ani keď sa k drankaniu pridali jeho súrodenci, akurát stratila trpezlivosť.
„Kiba, nemôžeš sa chvíľu venovať Haimarom? Ja musím dokončiť prácu do školy.“
„Nie, nemôžem, sú to predsa tvoji psi,“ dostalo sa jej od brata odmietavej odpovede.

Sobota
Vo vstupnej hale to priam hučalo. Ayame komandovala deti, aby stihli všetko pobaliť. Už mali predsa vyraziť pre polhodinou. Šup! kričala na dvoch chlapcov a jedno dievča zbiehajúcich z poschodia, zatiaľ čo jej manžel nahadzoval batožinu do taxi-koča, ktorý ich čakal pred vchodom. Starý Teuchi ticho stál kúsok od nej. Pozoroval, ako zvláda situáciu. Stála tam vzpriamená, upravená žena, ktorá presne vie, čo robí. Musel uznať, že sa celkom vyšvihla. Z rodinného podniku dokázala za pár rokov vybudovať uznávaný reťazec rýchleho občerstvenia. Samozrejme, s názvom Ichiraku.

Sluneční světlo házelo na tapety zlatavé jiskry. Lehce se nadzvedl a pohybem ruky přivolal tmavovlasého chlapce, který stál v rohu místnosti. Ten mu upravil polštář a podal umyvadlo s teplou vodou. Pokusil se pohnout nohama, ale necítil je. Povzdechl si, máčeje si obličej ve vodě, ale když si jej třel hebkým ručníkem, kolem úst už mu hrál úsměv. Bylo mu dobře. Pohybem hlavy odmítl nabízenou snídani a chlapec ji pohotově odložil stranou.

Bylo pozdní odpoledne a Ibiki se chystal opustit svoji kancelář. Už týden nebyl ve své kůži, pořádně se nesoustředil, nervózně přešlapoval po chodbách a jakmile mu nějaký nešťastník zkřížil cestu, dostal v lepším případě práci navíc a v tom horším okusil Ibikiho hněv.
Napodruhé se mu povedlo obléci jeho plášť. Vykročil ke dveřím, ale na poslední chvíli se vrátil ke stolu a začal jej zuřivě prohrabovat. Hned na to se vrhl ke kartotéce a vytahoval jednu složku za druhou, prolistoval je a odhodil za sebe. Byl skoro u posledního šuplíku, když vešel Inoichi. Pobaveně sledoval svého přítele, který zoufale obracel svoji kancelář vzhůru nohama. Nakonec se mu ho zželelo.

Bolest je nepříjemný smyslový a pocitový zážitek multidimenzionálního rázu ve spojení se skutečným nebo potencionálním poškozením tkáně anebo je v termínech takového poškození popisován.

Tohle je definice bolesti, alespoň jedna z mnoha, kterou jsem našel v knihách, ale i když si ji čtu stále dokola musím říct, že vůbec není přesná.

Kap.
Kap, kap.
Kap.

Voda stékala po oprýskaných zdech, drobné kapky padaly ze starých oprýskaných trubek a narušovaly jinak dokonalé ticho. Dokonalé... nebylo dokonalé. Ani zdaleka ne. Z dálky se ozýval pláč, zvuk drásající uši toho nevinného tvora. Nevinného? On rozhodně nebyl nevinný. Jeho dech se odrážel od stěn a vytvářel tichou ozvěnu zamlčovaného bytí. Zamlčovaného? Byl veřejným tajemstvím...

Díky nápojům vznikají příběhy… A příběh vytváří váš nápoj.

V zapadlých uličkách Konohy se nachází malý tichý bar. Je to bar Tengoku. Není přeplněn lidmi jako hospody a restaurace v centru, a tak můžete lehce minout dveře z těžkého dubového dřeva. Ty vás na první pohled mohou odradit, vypadají totiž, jako kdyby si své zákazníky vybíraly.
A dnes večer jejich tajemství objeví žena, která nevyhlíží světlé zítřky.

(útržky z Nejiho vyprávění; neznámé datum)

[i]Před tou hroznou událostí, na kterou mám plno rozporuplných pocitů, a kteráž to mi změnila život od základů, jsem býval sebestředný pokrytec, sobec a ignorant, který nechtěl vidět nikoho jiného než jen sebe. Och, jaký jsem to býval slepý a hluchý blázen! Sudba asi moc dobře věděla, proč mě tak potrestala. Jen díky tomu jsem svět začal vidět ne očima, ale srdcem. Jaký to zvrat v mém životě. Ano, na jedné misi jsem byl moc blízko výbuchu, na kratičký děsivý okamžik jsem v plné síle Byakuganu pohlédl do toho záblesku. To byla moje největší chyba.

„Myslel jsem, že už nepřijdeš.“
„Promiň, že jsem tě nechala tak dlouho čekat, ale měla jsem jinou neodkladnou záležitost.“
„Dlouho, říkáš. Možná pro tebe. Mně to přijde jako věčnost.“ Sarkastický jako vždy.
„Odpusť si, prosím, to melodrama. Když se rozhlédnu kolem, je vidět, že ses při čekání na mě nenudil.“
„Menší zpestření v jinak nudném dni,“ i jeho hlas zněl nudně.
„Sto mrtvých na čtyřicet různých způsobů, a ty tomu říkáš menší zpestření?“ podivila se jeho společnice.

Bouřlivé nebe rámovalo hranice pobřeží a táhlo se až daleko za obzor. Dole pod ním obrovské vlny narážely na kamenité pobřeží a zanechávaly po sobě šedivou pěnu, která mizela ve víru oceánu, aby se celý proces mohl opět opakovat.
Na obzoru se blýsklo a brzy přišel dozvuk hromu. Zem se otřásla a shinobimu se podlomily kolena. Bylo to varování: UTÍKEJ PRYČ! Ale muž ho nedbal, vlastně proto byl zde. Aby se té ohromné síle skrývající se na hladině vody postavil.

15.12.
Ashira už nemal náladu na nočné vysedávanie pri pripitých kolegoch, preto sa vybral domov. Cestou popri tréningovom ihrisku akadémie videl v slabom svetle noci siluety troch postáv. Postavy mrštne hádzali kunaie proti nehybným i pohyblivým terčom. V jednej zo siluet spoznal vnuka bývalého hokage Sarutobiho. Párkrát doňho narazil v hlavnom paláci, kde mal sídlo aj Ashirov nadriadený. To, čo sa odohrávalo pred jeho zrakom, boj takzvaný tréning potme, ktorý mal mladých ninjov naučiť sa spoliehať nielen na svoj zrak, ale predovšetkým na ninja inštinkty.

(zápis z Kankurova prvního deníku; neznámé datum)

[i]Bylo mi pouhých sedmnáct, když se mi stalo ono osudné dobrodružství, které jsem se rozhodl vám vyprávět, i když jsem si slíbil, že ho nikomu nepovím. Přesto ho zná jeden mnich. Od té doby jsem se stal někým jiným. Z nerozvážného mladíka jsem dospěl za jednu noc a jedno svítání v muže, jelikož jsem zažil něco, co dodnes zcela nechápu. Možná mi to bylo předurčeno, že po té události se mi stala další série podivností, třeba potkával jsem ducha své dávno mrtvé matky. * (Ovšem to zde nehodlám vyprávět. Je to jiný příběh.)

Zase tam byl.
Stál za oknem, kýval se ze strany na stranu a cenil své bílé dlouhé zuby. Štíhlými dlouhými prsty ťukal v nepravidelném rytmu na sklo.
Ťuk.
Ťuk, ťuk, ťuk.
Ťuk, ťuk.
Ťuk.
Rudé oči na ni hladově zíraly. Jeho dlouhé antilopí rohy, které vyčnívaly z holé koňské lebky, škrábaly o omítku.
Venku hvízdala meluzína a předpovídala divokou noc.

Byly to dva navždy propojené životy.
Sai, větší částí matematik než člověk, by určitě řekl, že se jednalo o dvě rovnoběžky. Stále na dosah, stále pečlivě sledující a kontrolující kroky té druhé, avšak bez existujícího bodu doteku.
Sakura by s tím nesouhlasila.

„Stačí ak dôjdeš do dnešnej polnoci ku konožskej hlavnej bráne, kde ťa budem čakať. Hodiny sú už nastavené správne.“
„Hodiny?“ začudoval sa Manabu a pozrel na hodiny visiace na stene miestnosti. Ukazovali pol desiatej. Takže skutočne prebehlo iba niečo viac než dve hodiny odvtedy, čo sa prebral spútaný v tejto miestnosti a bol Ibikim podrobený psychickej skúške ako podozrivý z vraždy Konohamara a možný účastník sprisahania, vedúceho na najvyššie miesta. Špeciálna chuuninská skúška. Klamal by, keby tvrdil, že z toho celého nie je ešte stále zmetený. Skúšajúci zatiaľ opustili miestnosť.
„Počkajte, nechali ste ma tu priviazaného,“ kričal za nimi Manabu.

Byl krásný slunečný den, počkat vlastně nebyl. Toho roku Konohu zasáhlo nejstudenější a nejdeštivější léto od jejího založení. Jenže špatné počasí se pro moje vyprávění příliš nehodí a nechci posluchače otrávit hned na začátku. Takže, protože jsem pánem příběhu, byl krásný a slunečný den. Všude panoval klid a mír a nikdo neměl nic na práci, což je další autorská idealizace, protože ve vesnici plné shinobi se neustále něco děje a každý má plné ruce práce. Zpátky k příběhu. Všechno začalo naprosto nevinně.

Ninja vykopl dveře a vstoupil dovnitř. Svůj cíl identifikoval okamžitě, stál omráčený hrůzou v rohu místnosti. Vyrazil k němu, ale přešel sotva půl pokoje, když mu na záda skočila žena, která jej dvakrát bodla do zad kuchyňským nožem, než se mu podařilo ji strhnout a mrštit jí o zeď. Zakrvácený se obrátil znovu ke své oběti, na chvíli ztuhl na místě, ale nakonec se rázně pohnul vpřed a vrazil jí kunai do srdce. Ozval se strašlivý výkřik a ninja se zapotácel. Sevřel hlavu do dlaní a poklesl na jedno koleno. Po chvíli vstal a tiše se rozesmál.

Sasuke klečel na prahu potemnělé místnosti a s hrůzou hleděl na zhroucené formy dvou bezvládných těl, rýsující se v šeru před ním. Bylo ticho. Proč bylo takové ticho? A klid. Nikde ani náznak pohybu. Jen rýhami v dřevěné podlaze se pomalu rozlévala hustá tmavá kapalina. Uprostřed místnosti ležela upuštěná katana. Na jejím lesklém ostří, tečkovaném krví, se odrážel bledý svit měsíce.