Žánr

[hide=Ahoooj]Zdravím všetkých! Dnešný diel, bude troška taký iný,
mierne fillerový, no ja dvojicu KaNaku vyložene milujem . Trocha si oddýchneme od Sasukeho a Tanaris a prečítame také niečo ľahšie. Diel mi pripadá, že je trocha inak napísaný ako zvyknem (slová atď.). Možno to bude tým, že som nepísala doma u svojho PC, ale u priateľa. Mali sme herný večer a miesto toho, aby si šiel so mnou ľahnúť o 5, tak hral. O 12 ho vyplo a spal do 5 večera, čiže som mala kľud na písanie :DDDDD.

Beží! Kam? Chodba ako keby nemala konca. Rozvetvuje sa, no ona uteká stále rovno. Niečo zazrela. Dvere. Zastane a so zovretým žalúdkom stlačí kľučku. Nazrie dnu. Nič! Prázdna miestnosť. Zatvorí a rozbehne sa ďalej. Keď už zašla takto ďaleko, nemôže sa obrátiť späť. Spletence chodieb, mihotavé lampy pohrávajúce sa s jej tieňmi a ďalšie miestnosti. Prázdne.

Touazuki seděla s Narutem v Ichiraku a živě diskutovali.
„Říkala jsem ti už jednou, že se máš na Sasukeho vykašlat,“ zuřila Tou. Přála si, aby jim už konečně donesli jídlo a Naruto si zacpal pusu, pak by na všechno zapomněl.
„Kakashi si taky dělá starosti, říkám ti, že s ním není něco v pořádku.“ Měl pravdu, Kakashi byl v poslední době nervózní a několikrát jí opakoval, ať si dává na Sasukeho pozor, i když nechápala, proč. Co by jí asi mohl udělat? Je to jen blbec, který má plnou pusu řečí a jinak nic.

Narodil jsem se 19. ledna jen tak, zničehonic. Mému předčasnému narození předcházela zvláštní okolnost. Můj starší bratr Kankurou si vyrobil svou první loutku a schoval si ji do komory, kam moje maminka šla pro ručníky. Maminka se hrozně vylekala, jelikož si myslela, že si pro ni došla smrt. To příšerné leknutí vyvolalo porod. Když mě maminka uviděla, celého pomačkaného a s červenou hlavou, vylekala se tak, že to s ní seklo a už ji nevzkřísili.

„...musím uznať, že ste vybrali zaujímavé meno,“ usmial sa doktor na rodičov.
„Ďakujem,“ Seyu si všimla skúmavého pohľadu, smerujúci nie na ňu, „...eh, ďakujeme.“
Obrátila zrak na červenovlasého, ktorý uprene sledoval obraz ultrazvuku a skoro ani nemrkol.
„Tak,“ postarší lekár odtiahol od jej brucha vyšetrujúce zariadenie a znova dvihol kútiky, „môžete poutierať bruško.“

Pomalu se blížil konec svatby Naruta a Hinaty. Pomalu už všichni odcházeli domů, včetně Shikamara, Temari a Choujiho.
"Svatba byla krásná. Co myslíte, lidi?" řekl Chouji, chroupající při tom brambůrky.
"Tak určitě," odkývali to Shikamaru a Temari.
"Achjo, všichni někoho mají, jenom já ne. Já asi nikdy nenajdu tu pravou."
"To neříkej, Chouji! Určitě si někoho najdeš."
"To nemůžeš vědět, Shikamaru. Vždyť se na mě podívej! Jsem tlustej. Žádná nechce špekouna."
"Ty nejsi tlustý a navíc máš spoustu vlastností, které ženy ocení."

Bylo ráno a Naruto pospával s hlavou položenou na stole. Ozvalo se řinčení budíku a blonďák pomalu otevřel oči. Vzápětí si uvědomil svou situaci a rychle sebou trhl ve snaze posadit se. Jeho pravá část tváře byla značně zarudlá z otlačení a slabě se v ní rýsovaly obrysy desky stolu. Ještě s přivřenýma očima přešel k posteli a vypnul budík. S úlevou zjistil, že si jej natáhl o celou půldruhou hodinu dřív. Protřel si oči souběžně s krátkým zívnutím.

Zhasla svíce.
Tma skryla linii tvé skráně,
tak náhle, tak prudce...
tak strašně nečekaně.

Včera jsi mě znenadání objal.
A já odbyla jsem tvůj milý smích.
Co jsem to udělala, Bože?
Jak ve snu šlapu po svících.

Ano, je to jenom sen,
co za chvilinku jistě zmizí.
Bílé květiny mi zase podáš TY!
A ne ta řada cizích.

Jsi tu? Snad tam za rohem?
Víš, moc ráda se tě lekám.
Čekám, kdy mě překvapíš a zakryješ mi oči.
Čekám, čekám...čekám.

Ty už nepřijdeš, viď?
To pomyšlení proniká vším a bodá jako led,

Jeho oči ma prebodli a tvár ma vtiahla do seba. Nie pre ten dôvod, prečo kedysi vždy. Líce, brada, spánky sa mu leskli modrinami, podliatinami, opuchmi a výraz v jeho očiach bolesťou. Ako keby som videla samotnú seba, odraz v zrkadle akurát, že nedobitý. Telo sa mi rozklepalo od myšlienok a alternatív, prečo vyzerá ako vyzerá...ale niečo mi hovorilo, že to viem. A vedela som to. Pootvorila som pery a nebránila slzám, aby vyšli.

"Holky, ještě předtím než umřeme, bych chtěla říct, že odteď nesnáším medvědy!"
"Na tom se asi všichni shodnem."
"Fajn, pokud toto jsou vážně vaše poslední slova, která byla poněkud urážlivé vůči mému malému Brutusovi, tak se asi můžete rozloučit se životem!"
"M-malýmu? Vždyť je pomalu větší než stodola!"
"Už dost! Poslední slova byla. Teď je čas zemřít!"

Bolesť, otočenie vodovodného kohútika, zvuk vody a jej nárazov. Nevedela rozlíšiť, či padá na ňu. Pár dotykov, ktoré vnímala-nevnímala. Pohyby. Netušila, čo je sen a čo skutočnosť. Chlad už len vystriedalo teplo...

„Božee...“ žena s červenými znakmi sa chcela pretočiť na chrbát, no uvedomila sa, že nemôže.

Shiori přivázaná k dřevěné desce v temné kamenné místnosti. Spíše než člověk vypadala jako jehelníček. Tisíce trubek vedli do a z jejího těla. Nad ní se skláněl šedovlasý klučina, který podal další látku do jejího těla. Byla JEHO experiment, Kabutův pokusný králík.

„Jichuuriki… Ono, je to ve mně,“ vydala ze sebe Shiori.
„V tobě? O čem to mluvíš, Shiori?“
„Ono je to ve mně, Deidaro,“ zopakovala ubrečeným hlasem stříbrovláska, jako by to mělo být přece úplně jasné. „To Kabuto ho do mě dal,“ dodala ještě.

Znovu byla sama. Stála ve tmě, která zářila zevnitř. Viděla jasně svoje nohy a ruce, kterýma si mávala před očima, ale jakmile se rozhlédla kolem, vnímala jen černotu. Nebyla si jistá, jestli stojí na zemi, nebo se vznáší v prostoru. Chtěla jít kupředu, ale nemohla posoudit, zdali se skutečně pohybuje, nebo jen mává nohama. Pak se ozvala dobře známá melodie ukolébavky. Někdo si ji broukal, nedokázala identifikovat směr, odkud přichází. Otáčela se, když se najednou vedle ní mihl bílý stín, spíš šmouha. Pokusila se za ní rozeběhnout, ale zmizela.

„ÍÍÍÍÍÍÍ, JSOU TAM!“
Dosud poklidně spící Kiba se vyšvihl do sedu a levou rukou automaticky hmátl k nočnímu stolku, kde měl schovaný kunai, zatímco pravou ochranitelsky zašátral vpravo, aby si k sobě přitáhl Tamaki. To, co si k sobě však pevně přitiskl, oplývalo dlouhými bílými chlupy a právě línalo.
„Fuj, Akamaru!“ plival znechuceně. Pes si uraženě odfrkl.
„Co se kruci děje?“
Než se nadál, hledaná Tamaki mu sama nadšeně skočila do náruče. „Jsou tam,“ vypískla znovu záříc štěstím.
„Kdo?“ pokusil se ji obejmout, ale sáhl do prázdna, zase vesele vyskočila na nohy.
„No oni,“ prohlásila důležitě, jako by to mělo být okamžitě jasné.
Kibovi pointa unikala.

Zářivý sluneční kotouč, jenž rozpaloval písek v poušti, se pomalu ztrácel za obrovskou písečnou dunou, která chránila tajemství Písečné vesnice, v jejímž čele stál odvážný a životem otlučený Kazekage Gaara. V jeho pronikavých zelených očích se zračila sebejistota, avšak i velká ztráta, která zanechala v jeho srdci stopu, která už nejde nikdy smazat.

„Sakra! Sakra! Sakra! Blbý nudle!“
„Proboha, Naruto, co tady blbneš?“ zeptal se Sasuke, když vešel do kuchyně v ne až tak populární restauraci v Konoze.
„Musím vařit. Stačí ti to takhle?“
„Ne. Proč musíš vařit a proč zrovna ty? To už si radši měli najmout opici.“
„Strašně vtipný, a aby bylo jasno, tak já jsem si to nevybral, jasný? To je trest.“
„Jo. Pro ty lidi, který to budou jíst. Jak tak na to koukám. Ale mě se spíš zdá, že ty nudle koukaj na mě. Cos vůbec udělal?“

Rudé slunce se odráželo o moře, ptáci zpívali své písně, vítr si pohrával s korunami stromů. Uprostřed toho všeho leželi na útesu dvě siluety, znaveny dlouhým tréninkem.

„Za chvíli… mě porazíš,“ vydal ze sebe blonďák. Jeho stav napovídal, že rozhodně neměl navrch.
„Říkala jsem to,“ broukla na oplátku jeho stříbrovlasá společnice. „Mám se na tebe podívat?“ nabídla ještě.

V lese
"Neměly jste se sem vracet, když jste předtím zdrhly!"
"Počkat! Kdo vůbec jste?" křikla Sakura.
"To vás nemusí zajímat, ale dobře, řeknu vám to. Já jsem strážce tohoto lesa a jmenuji se...."
"Lorax?" přerušila jsem ho.
"Já ti dám Loraxe! Moje jméno je Tarkon."
"Aha, no, ale o moc lepší to teda není."
"Sklapni a nech mě domluvit! Takže, jak jsem říkal, jsem strážce tohoto lesa a jelikož vy a ti vaši přátelé jste mi včera ničili můj les, tak vás budu muset zabít."

Slunce již započalo svou dráhu na nebeské obloze, sice zpočátku jen velmi pomalu a obezřetně jako by se bálo, co temného odhalí po dlouhé noci. Ovšem co první paprsky doputovaly ke skále Hokagů, začalo vysvítat rychleji, až svým nachovým zbarvením odhalilo totální zkázu po nočním požáru.