Gaarův životopis aneb jak se zrodil pátý Kazekage

Narodil jsem se 19. ledna jen tak, zničehonic. Mému předčasnému narození předcházela zvláštní okolnost. Můj starší bratr Kankurou si vyrobil svou první loutku a schoval si ji do komory, kam moje maminka šla pro ručníky. Maminka se hrozně vylekala, jelikož si myslela, že si pro ni došla smrt. To příšerné leknutí vyvolalo porod. Když mě maminka uviděla, celého pomačkaného a s červenou hlavou, vylekala se tak, že to s ní seklo a už ji nevzkřísili. Všichni, co byli v místnosti, včetně mého tatínka, si uvědomili, že nejsem jeho (tatínek si z maminky utahoval už před porodem, jelikož nechápal, jak mohla přijít do jiného stavu během jeho tříměsíční mise).
Po smrti mojí maminky se o mě staral můj strýček Yashamaru. Vozil mě v kočárku, dával mi sunar a vyprávěl mi horory o jednoocasém démonovi, že jsem potom řval celou noc. Už od narození jsem byl poněkud zvláštní dítě. Nikdy jsem nespal, pořád jsem řval, a když se mě aspoň na chvilku podařilo utišit, vytáhl mě můj bratr z postýlky, vzal mě oběma rukama pod krkem a nosil mě po bytě jako králíka. Když jsem začal lézt a potom už i sedět, moji sourozenci mi naschvál brali hračky a já jsem je už v tak útlém věku mlátil pěstičkami a kousal do rukou, i když jsem ještě neměl zuby.
Když mi byly tři roky, můj tatínek si poprvé všimnul mých krvelačných sklonů. Vždycky, když jsem na písku stavěl bábovičky, říkal jsem: „Bábovičko, podař se mi, jestli se mi nepodaříš, dám ti ránu, až spadne celá vesnice.“ Bábovičky jsem stavěl pořád, protože kamkoliv jsem šel, písek šel se mnou.

Od té doby se mě tatínek pokoušel zbavit. Poprvé mě nechal celou noc ve vaně, jelikož doufal, že se rozmočím a ráno najde ve vaně perfektní maltu na to, aby si mohl postavit krb. Já se však nerozmočil, jenom jsem nastydnul a kýchal jsem písek po celém domě. Kýchal jsem tak moc, že se z mýho pokojíčku stalo pískoviště.
Tatínek byl ze mě na prášky. Pořád chodil s mokrým ručníkem kolem hlavy a bral diazepam. Když šel do práce, vypadal dost legračně, protože když si omotal ručník kolem hlavy a potom si na to dal klobouk, co nosí Kagové, vypadal jako perfektní terorista.
Podruhé se mě tatínek pokusil otrávit jedem, kterým můj bratr napouštěl svoje loutky. Já z toho však dostal jen písečný průjem a v mým pokojíku bylo zase pískoviště. Na tatínkovi bylo vidět, že to psychicky nezvládá. Po ošklivějším incidentu s ostatními dětmi, kdy jsem vzal jednoho usmrkance svým pískem za nohu a odhodil jsem ho pryč (říkal jsem tomu hod trpaslíkem do dálky), na mě poštval celé ANBU, ale nikdo se mě nedotkl, protože měli všichni oči plné písku a viděli kulový.

Pod očima se mi udělaly kruhy, protože jsem celé noci nespal. Bylo to kvůli tomu, že vždycky, když jsem usnul, vzbudila mě podivná příšera a musel jsem s ní celou noc mastit karty nebo hrát videohry. Po pár letech jsem zjistil, že je to jednoocasý démon Shukaku, se kterým sdílím jedno společné tělo. Důvěrně jsem mu začal říkat Pískoprd, protože jakmile mu trochu ušel ventilek, už byla na pouští písečná bouře a v mým pokoji bylo zase pískoviště a smradu jak ve starým hradu.
S Pískoprdem jsme celé noci propařili. Byla to legrace a byl to můj jediný kamarád. Pokaždé, když se mě můj tatínek pokoušel zbavit, tak mě Pískoprd chránil. Měl to ostatně v popisu práce. Jednou jsme se však nepohodli: on tvrdil, že jsem vyhrál v žolíkách, jelikož jsem mu svým třetím okem čuměl do karet. Pochopitelně to byla blbost, protože on neumí prohrávat a já jsem zrovna poprvé vyhrál.
Začal jsem mu vyhrožovat, že ho vyhodím z podnájmu a to jsem neměl dělat – utekl totiž oknem ven a několikrát si ufoukl v centru vesnice takovým způsobem, že se tam ten smrad držel ještě týden. Asi po třech hodinách se mi ho podařilo zkrotit. Dostal parádní výprask, zalezl a už nevylezl. Těšil jsem se na pěkné dlouhé noci plné spánku, jenže Pískoprd se začal mstít. Nemohl jsem spát, jelikož celé noci zpíval jako Nyan cat. Byl jsem dost nešťastný a prosil jsem ho, aby přestal. Ale nepřestal a každou noc to bylo to samý. Proto jsem vytvořil desetihodinovou verzi Nyan cat a dal ji na youtube, abych mohl sdílet svoje trable. Pochybuju však, že to někdo těch deset hodin vydržel.
Začalo mi z toho hrabat. Hod trpaslíkem do dálky jsem prováděl víc jak pětkrát týdně. Snažil jsem se o tom mluvit se svým tatínkem, ale ten mi vždycky odpověděl: „Neotravuj mě s tím, zajdi si k psychologovi, jestli se potřebuješ vykecat.“
Když mě podesátý takhle odpálkoval, šel jsem na poušť, co jsme měli za vesnicí, a přežral jsem se pískem. Blil jsem z toho tři dny a můj pokoj se opět změnil v pískoviště. Divím se, že jsem nevyblil i Pískoprda. Což by v tomto případě byla výhra. Třeba by se tím hrozným dávením přerušilo moje pouto s ním, ale kdepak. Pískoprd v noci pořád zpíval jako Nyan cat.
Jednou se mi však stala taková zvláštní příhoda. Pískoprd vylezl asi po čtyřech měsících a začal zpívat Nyan cat tak nahlas, že to slyšela celá vesnice. Ještě před tím, než začal, tak tvrdil, že si chvilku zahraje na ptáka ohniváka. Opáčil jsem, že pták ohnivák zpívá krásně operně a ne jako kočka, co jí právě přicvakli ocas v rozpáleném toustovači a navíc zpívá jen při úplňku a jeho zpěv léčí – na rozdíl od toho jeho, ze kterého jsem se po čtyřech měsících dostal do super psychózy. Když už to byla asi hodina, co Pískoprd zpíval, objevil se v pokoji strýček Yashamaru, převlečený za člena jednotky ANBU. I když byl z něho těžkooděnec, poznal jsem ho, jelikož jeho zženštělý zadek bych poznal, i kdyby se přeměnil v mého otce (přeměňování mu totiž nikdy moc nešlo).
Zeptal jsem se, proč se oblékl jako princ Bajaja, když v tom na mě vyhodil kunaj. Zažertoval jsem, že bych čekal spíš meč, ale on tam stál jako poslední samuraj (bez meče) a metal po mě jeden shuriken za druhým. Úspěšně jsem uhýbal a vypadalo to, jako bych tančil Labutí jezero. Najednou se v pokoji objevil Pískoprd, přesně v okamžiku, když už jsem myslel, že jsem dotančil, jelikož poslednímu shurikenu bych se už nevyhnul. Stoupnul si přede mě, zaujmul postoj jako sumo a třikrát si hlasitě prdl. Oba jsme se samozřejmě začali dusit. Utíkal jsem k oknu, ale ten mamlas ho utěsnil. Tomuto manévru říkal Technika plynové komory.
Yashamaru se dávil a klel: „Za co, pane bože, za co?! Za celej život v p*****?! A kvůli tomu brnění ani nemůžu spáchat harakiri!“
Snažil jsem se otevřít okno, ale nešlo to. Ten mamlas ho tam přilepil. Doběhnul jsem k Yashamarovi a snažil jsem se ho dostat ven z pokoje, ale dveře byly taky zalepený.
„Gaaro, tvoje matka by na tebe určitě pyšná nebyla.“
A to byla poslední Yashamarova slova. Potom si už nic nepamatuju, jelikož jsem omdlel. Trochu jsem se přiotrávil. Když jsem se druhý den probudil, můj otec se mě bál ještě víc než předtím. Nedokázal si přiznat, že to jaksi nezvládl. Diazepam zapíjel whisky a pak celé noci zpíval Gangnam Style.

Léta plynula, byl jsem pořád ten samej, opuštěnej, nechtěnej, nevyspanej chlapec, kterého následovala podivná příšera, která neplatila nájem a každý večer pořádala Nyan večírky, i když jsem to já, jako pan domácí, zakázal. Hod trpaslíkem do dálky mě nepřestával bavit, občas to byl i hod sourozencem do dálky. A pak přišel den, kdy jsem poprvé potkal někoho, jako jsem já.
Bylo to na chuninských zkouškách. Jeho jméno bylo Naruto Uzumaki. Doufal jsem, že jeho liška Bystrouška bude celou noc zpívat jako Justin Bieber, ale tenhle borec měl kupodivu klid. Dokonce s ním jeho nájemník občas spolupracoval, takže se dá vlastně říct, že mu párkrát za rok zaplatil nájem. To se ví, parádně jsme se porvali a on mě přepral.
Chunninské zkoušky mi vůbec daly spoustu zkušeností. Setkal jsem se s týpkem, jehož jutsu fungovalo na bázi kontrol c a kontrol v, jelikož, co okopíroval, to si vložil k sobě do systému. Ale nepřepral mě, jelikož ho přemohlo Orochimarovo tetování, které mu zdarma vykéroval v Lese smrti. Potom jsem se setkal s týpkem, který měl tak hustý obočí, že jsem pokaždé měl chuť mu přilepit na čelo vložku a strhnout, jako v reklamě na voskové pásky Weet, stejně, jako to udělala moje sestra Temari mně, když zjistila, že se po večerech navlékám do jejího spodního prádla. To je taky důvod, proč nemám obočí, protože mi po tom už žádný nevyrostlo.
Každopádně ten týpek byl rychlejší než Pískoprdův písek, takže jsem na něj vzteky použil písečný funus. Bohužel jsem mu tak záviděl to krásné obočí, že jsem ho přizabil. Navíc mě vytočil ten jeho Sensei, který měl stejně hustý obočí jako on, což mě pochopitelně deptalo dvojnásob. V té době začal Pískoprd zpívat i ve dne, takže mě to dohánělo k takovému šílenství, že jsem ho vypustil na toho týpka s absolutním sluchem. Nepřežil to – ups. Byl to ale Orochimarův poskok, takže žádná škoda.
Když ani po tom, co jsem mu ulevil od zaražených prdů, nepřestal, šel jsem do nemocnice za tím týpkem s hustým obočím. A tam mě načapal právě Naruto a jeho přechytralej kamarád, jméno už nevím, ale dost viditelně jede po mé sestře, i když by mohla být jeho babička. Nechtěl jsem jim vysvětlovat, že jsem mu jenom přišel oholit obočí, aby někdo konečně sdílet aspoň část mých komplexů, a tak jsem se z toho vykecal historkou o tom, jak žiju ze zabíjení druhých. (Na tu jsem fakt pyšnej, mimochodem. Nechápu, jak jsem tu chujovinu dal vůbec dohromady.)
Takže, když to shrnu: Chunninské zkoušky dopadly tak nějak napůl. Já jsem si díky Narutovi uvědomil, že vůbec nemusím být tím, kým jsem. Doma na mě čekalo nemilé překvapení, jelikož se náš otec našel mrtvý. Všichni si mysleli, že ho oddělal Orochimaru, ale já si myslím, že ho jednoduše klepla pepka z předávkování diazepamem. Orochimaru nezničil Listovou – byl z toho tak špatnej, že se opil a řekl Kabutovi, že ho asi miluje. (Jejich homosexuální vztah jsem pozoroval už delší dobu, takže jsem byl potěšen, že jsem vyhrál nad bratrem naši tučnou sázku, jelikož Kankurou tvrdil, že je Orochimaru stoprocentní heterák.)

Další etapou mýho života byla záchrana Sasukeho – ten idiot chtěl asi další tetování a rozhodl se navštívit Orochimarův tetovací salon Kawai. I po bitvě s Narutem si to další tetování nenechal vymluvit a zůstal tam. V tomto případě jsem poprvé v životě nehrál roli záporáka – zachránil jsem totiž Tlustoobočnatce před tím týpkem, co by mohl dělat reklamu na Kostíky.
V dalších misích, ať byly s Listovou nebo bez, jsem začal figurovat jako zachránce. A tak jsem si usmyslel, že se stanu Kazegagem. S Pískoprdem jsme začali být v pohodě. Dokonce jsme se domluvili na pravidlech – on mi dopřeje aspoň osm hodin spánku denně a já ho občas vezmu na party, kde, prostřednictvím mě, bude balit roštěnky. Začal jsem trénovat jako o život. Musel jsem se naučit boj na blízko, uniknout genjutsu a hlavně ovládat písek na nejlepší úrovni.
Další etapou bylo, že se mi nějakým zázrakem podařilo stát se Kazegagem. Byl jsem nadšený. Najednou ke mně celá vesnice začala vzhlížet. Všechno bylo perfektní až do doby, než se ve vesnici objevila bloncka, co přiletěla na pštrosovi a šla po mně. Až asi po půl hodině boje jsem si uvědomil, že je to chlap – v duchu jsem si řekl, že musí mít ještě větší komplexy než já s mým obočím a začal jsem být rád, že nevypadám jako ženská.
Nevím, jak se mu to povedlo, ale tomu velkýmu pštrosovi se podařilo mě spolknout a odvést z vesnice. Potom ze mě začali vysávat Pískoprda. Nechtěl ven, nechtěl, ale musel. Ještě se mi v rychlosti omluvil za všechny nepříjemnosti, co mi způsobil, i za to, že mě musí opustit a opustil mě. Spadl jsem na zem a černá díra.

Probudil jsem se a cítil jsem se jako po kocovině. Kolem mě stály stovky lidí a radovali se. Byl jsem rád, že jsem naživu, ale postupem času jsem si uvědomoval, jak mi Pískoprd chybí. Když si to vezmu zpětně, tak to byla docela sranda, jak se ostatní dusili smrady, když si párkrát ufouknul uprostřed vesnice.
Pořád jsem byl Kazekage a na Pískoprda jsem vzpomínal se slzami v očích, když jsem seděl nad hromadou práce a usínal jsem – což by mi – kdyby tu byl se mnou – nikdy nedovolil. Zašlo to až tak daleko, že jsem si začal na youtube pouštět tu desetihodinovou verzi Nyan cat. Naštěstí jsem to hned po pěti minutách vypnul, protože kdyby ne, mohl bych klidně obědvat diazepam. Můj táta vždycky s opilým úsměvem říkal: „Á, prášečky si dám k večeři…“ Takhle skončit rozhodně nechci.

Akaťáci začali útočit. Blbci mi zkazili všechno. Bloncka to nepřežila, páč spáchala sebevražedný teroristický útok na Sasukeho, který se jí nepovedl. Podezírám Naruta, že je gay, protože řekněte mi jediný důvod, proč za tím dementem pořád dolízá. On se stejně nikdy nevrátí. Akatsuki jsou čím dál trapnější. Dokonce jsem slyšel, že ten ulízanec, co vypadá jako Draco Malfoy, změnil víru – místo Jashina teď vyznává Alláha a pětkrát denně klečí na koberci.
Podle nejnovějších drbů z toho ten jeho parťák – poloviční kardiochirurg a mistr světa v počtu fungujících srdcí (Proč myslíte, že jich má pět? Pět ženských ho nechalo, takže aby to přežil, vimplantoval si další srdce. A další a další… nechápu, že se na to nevybodne a nenajde si kamarádku s výhodami.) pěkně v háji a dal se z toho prý na crack, aby to jeho modlení přežil.
Co se týče Itachiho, tak z toho už je slepejš obecný. Nevidí už ani s šestnácti dioptriemi. No a jak vidí kulový, tak jednou při boji zaměřil špatně Amaterasu a místo na protivníka ho seslal rovnou Kisovi na Samehadu – takže Samehada už není. Kisame se po tom incidentu rozhodl, že Akatsuki opustí a vrátí se ke své žraločí mamince někam do Austrálie, kde budou žít šťastně až do smrti.
Ten pošuk, co vypadá jak pomeranč, taky odešel z Akatsuki – dělá teď reklamu na pomerančový Tik Tak. Jinak všichni Akaťáci poslouchají toho piercingovýho týpka. U něj by mě zajímalo, jestli ty piercingy má opravdu všude, jak tvrdí. Třeba i na intimních místech. To potom chudák ta toaleťáková borka, co je mu furt za zadkem.
Jak tak koukám, budu to muset ukončit. Stejně mě mnoho lidí bude chtít zabít za spoilery. Sorry, v*lové, ale koneckonců, je to životopis, ne?