Poslední z klanu Akame XXVIII. - Velký bratr tě vidí

Znovu byla sama. Stála ve tmě, která zářila zevnitř. Viděla jasně svoje nohy a ruce, kterýma si mávala před očima, ale jakmile se rozhlédla kolem, vnímala jen černotu. Nebyla si jistá, jestli stojí na zemi, nebo se vznáší v prostoru. Chtěla jít kupředu, ale nemohla posoudit, zdali se skutečně pohybuje, nebo jen mává nohama. Pak se ozvala dobře známá melodie ukolébavky. Někdo si ji broukal, nedokázala identifikovat směr, odkud přichází. Otáčela se, když se najednou vedle ní mihl bílý stín, spíš šmouha. Pokusila se za ní rozeběhnout, ale zmizela. Znovu byla v nekonečné černotě, jen melodie zůstala. Touazuki si položila ruku na ústa. Hudba ustala. To ona celou dobu zpívala. Jakmile to zjistila, roztrhla se čerň kolem jako papír a puklinou jí do očí vniklo pronikavé světlo. Ležela na posteli v příliš dobře známém pokoji. Nadzvedla hlavu. Celé tělo měla pohmožděné a ztuhlé. Kolem hlavy omotanou silnou vrstvu obvazu. Podívala se na dveře naproti posteli. Roztřásla se strachem. Sundala nohy z postele a položila je na zem. Na plosce ji zastudila chladná podlaha. Naskočila jí husí kůže. Nebylo to jen zimou, všechno, co se kolem ní teď dělo, bylo příliš dobře známé. Na povrch začaly vyplouvat bolestivé vzpomínky. Bílá nemocniční košile se jí otřela o nohy, jak udělala první váhavý krok kupředu. Jedna její část se chtěla otočit a běžet se schovat pod peřinu, druhou ovládala zvědavost. Přece jen nebylo na tom okamžiku všechno zlé, tehdy poprvé potkala Kakashiho. Natáhla ruku a sevřela kliku. Zaváhala a pak ji stiskla. Nic se nestalo. Dveře byly nejspíš zamčené. Zalomcovala s nimi, ale nepohnuly se. Něco nejde vrátit zpátky. Pod prahem se cosi zaseklo. Sehnula se a prohlédla si tmavý zašpičatělý předmět. Připomínal jí kousek kočičího drápku, jako by si micina chtěla vyšťourat myšku, která jí zaběhla pod dveře. Opatrně ho chytla a zatáhla. Nejednalo se o žádný kočičí dráp. Bylo to černé ptačí pírko. Se zaujetím si ho prohlížela. Jak se sem mohlo dostat?
„Co tady vyvádíš?“ ozvalo se zhurta za ní. Tou se poplašeně otočila a vykulila oči na Tsunade.
„Nekoukej tak na mě. Přinesou tě sem potlučenou a mimo sebe a ty si teď běháš po pokoji,“ křičela dál se založenýma rukama a podmračeným výrazem. Shizune jí obezřetně nakukovala přes rameno.
„Nemůžu otevřít dveře do vedlejšího pokoje.“
„K čemu by ti to bylo? Pojď si zase lehnout.“
Konečně se vzpamatovala ze šoku a odlepila se od dveří a zalezla zpátky do postele. Něco jí přišlo neskutečně divné. Cosi bylo špatně. Tsunade došla až k ní a začala ji prohlížet. Tou sebou prudce škubla.
„Bolí?“ zeptala se Tsunade.
„Ne. Já nevidím barvy,“ hlas se jí třásl.
„Jaké barvy?“
„Nemáte kolem sebe barvy jako vždycky.“
Ještě dlouho ji Tsunade zkoumala a vyptávala se. Nakonec řekla, že je v pořádku a může jít domů. Nebyla si jistá, proč přišla Touazuki o svou schopnost, pravděpodobně za všechno mohl úder do hlavy.

Slunce bylo celé odpoledne schované pod šedým baldachýnem, dokonce ani když přišla noc, neukázaly se hvězdy. Byla unavená, jakmile přišla domů, lehla si. Nezmohla se na nic, jen koukala před sebe. Připadala si bez svých barev hrozně opuštěná, svět teď vypadal smutně a fádně. Kakashi nebyl doma. Odpoledne se u ní zastavila Shizune a donesla jí jídlo. Asi měla výčitky svědomí. Touazuki sice měla hlad, ale nemohla se přinutit sníst sousto.
Po černé noci přišlo další šedivé ráno.
„Už je ti líp?“
Měla pocit, že překvapení neberou konce. V jejím pokoji se objevila nejméně očekávaná osoba. Na její posteli seděl Sasuke. Tou ho jedním pohybem skopla na zem.
„Co tady sakra děláš? Hráblo ti snad?“zavrčela na něho. Řídila se heslem „Sasukeho po ránu viděti, celý den zkažený míti“.
„Jen jsem měl o tebe strach. Přišel jsem se podívat, jestli jsi v pořádku.“ Vrhl na ni pohled jako štěně, kterému šlápnete na ocas.
„Zkoušíš na mě nějaký trik? Řekni všechno na rovinu, nemám chuť z tebe něco páčit.“
„Nemám žádné špatné úmysly, jen jsem si s tebou chtěl dát snídani. Něco jsem přinesl.“ Zvedl ruku, ve které držel tašku.
„Víš o tom, že pravděpodobnost mé otravy je velmi nízká,“ řekla Sasukemu a vstala z postele. Posadila se ke stolu a čekala. Hodila za hlavu všechny pochybnosti a úvahy. Teď se chtěla jen najíst a pak bude řešit ostatní. Jako uhranutá sledovala Sasukeho, který pobíhal po kuchyni a chystal snídani. Všechno před ni naservíroval, postavil se vedle stolu a čekal. Nevěděla, jestli na pochvalu, nebo na svolení přidat se k hodování.
„Hmmm, pěkné, ještě chybí kytička na stole,“ utrousila Tou sarkastickou poznámku. Sasuke se otočil na patě a zmizel. Nevěřícně zírala. Co mu sakra zase je? Nehodlala na nic čekat a pustila se do jídla.

O pět minut později byl zpátky a doprostřed stolu umístil vázu s kyticí bílých sasanek. Málem jí zaskočilo, přesto se Touazuki rozhodla nic nekomentovat. Určitě musí odhalit jeho zákeřný plán. Myslela si, že se v klidu nají, ale spletla se. Sasuke celou dobu seděl naproti ní a upřeně ji sledoval s rukama pod bradou a přitroublým výrazem ve tváři. Popsala by ho slovy naprostá blaženost, kdyby se neobjevil na tváři mrzoutského Uchihy. Každopádně ji přešla chuť na jídlo a rozhodla se zajít za Narutem, určitě bude ochoten pomoci jí zjistit, jakou úchylkou Sasuke právě trpí. Znovu vyšla do onoho ušmudlaného dne. Za celou dobu, co žije v Konoze, neviděla podobně děsivou oblohu. Jako by je někdo přikryl šedým poklopem a slunce k nim nemohlo. Všude cítila zvláštní chlad, snad ani nevycházel z okolí, ale z ní. Nejspíš ani nebyl skutečný, jen jaksi pocitový. Prošla známou uličkou a jako vždy vrhla rychlý pohled na její konec. Překvapení přišlo náhle, jako by jí někdo jednu vrazil do zubů. Ztuhla uprostřed kroku a nevěřícně zírala na prázdnou plochu. S námahou zvedla jednu ruku a ukázala na místo zkázy.
„Co se stalo s tím domem?“ otázala se Sasukeho, který se jí držel v patách.
„Zbourali ho, chtějí tu vybudovat nové cvičiště.“
„Zbourali?“ zakňučela Tou.
„Nebuď z toho smutná,“ řekl jí Sasuke a pohladil ji po hlavě. Byla natolik v šoku, že ho za to ani nepraštila. Přece nemohli zbourat její dům. Z náhlého přívalu emocí se rozeběhla k rozvalinám. Všude se válely rozšlapané vistárie. Procházela mezi nimi a cítila vztek a zoufalství zároveň. Měla s domem svoje plány, jednou ho chtěla znovu opravit a bydlet v něm. Teď je její sen k ničemu. Jen tak si ho zbourali, po tolika letech a po všem, co přestál, zmizel. Před ní ležela konvička, která zůstala v domě jako jediná památka na poslední majitele. Někdo na ni šlápl a napůl ji zatlačil do země. Tou se k ní sehnula, nejdřív ji chtěla sebrat, ale rozmyslela si to. Stále představovala něco posvátného. Jen seděla na bobku a pozorovala ji. Z hubičky něco čouhalo. Opatrně za to zatáhla. Černé pírko, našla další černé pírko. Co se děje?
„Nebuď smutná, koupím ti novou čajovou konvičku,“ ozvalo se jí těsně u ucha. Vztekle se ohnala, jako by ji obtěžoval nějaký protivný hmyz.
„Já od tebe nic nechci!“ Vstala a utekla pryč. Běžela rovnou k Narutovi domů, nikdo jiný jí nemohl pomoci. Musí ji ubezpečit, že svět se nezbláznil a všechno je v pořádku. Zastavila se až u jeho dveří a zběsile na ně bušila. Nikdo se zevnitř neozval. Znovu provedla sérii úderů, kterou zakončila kopem, do nějž vložila veškerou svoji sílu. Normálně by je vyrazila z pantů, ale teď se nic nestalo.
„Touazuki, Naruto odešel z vesnice.“ Už tady byl zase. Copak se ho nezbaví? Měla chuť mu jednu natáhnout a setřít tak z jeho obličeje přihlouplý výraz, který neustále nasazoval. Zarazila se. Nemohla ublížit někomu s tak nevinnou tváří, i když to byl Sasuke.
„Odešel, proč by odcházel z vesnice?“ Teď nezažívala šok, ale hrůzu. Naprostou a bezbřehou hrůzu, která jí v mysli vypalovala díru.
„Jiraiya ho odvedl, aby se stal lepším shinobim.“
„Proč by se chtěl zdokonalovat zrovna s ním? Proč by se vůbec chtěl zdokonalovat? Od toho tady je Kakashi!“
„Potřebuje být silnější, aby porazil mého bratra.“
„Nesmysl, ty jsi vždycky chtěl zabít svého bratra, proč po tom najednou touží Naruto?“
„Nevím, rozhodl se, že až bude mít dost sil, vydá se po jeho stopách. Já zůstanu ve vesnici a budu ji chránit. Někdo na ni musí dohlížet, když se Naruto vytratil.“
Tou si lehla na zem.
„Co vyvádíš?“ ptal se jí Sasuke.
„Hodlám tady umřít.“

Ležela před Narutovými dveřmi skoro hodinu. Sasuke si lehl vedle. Nejspíš nechtěl, aby umřela sama. Najednou se prudce posadila.
„Co se stalo?“ poplašil se Uchiha.
„Je to genjutsu. Všechno je jenom genjutsu, vůbec to není skutečné. Vždyť nevidím barvy a to má jenom jediné rozumné vysvětlení. Takže se klidně můžu celá svlíknout a projít úplně nahatá Konohou až k Tsunade a tam všechno vyřešit.“
„Můžu jít za tebou?“ ptal se Sasuke a byl při tom celý rudý.
„Radši zůstanu oblečená, takhle úchylné nemůže být žádné genjutsu.“
V klidu nakráčela do kanceláře Hokage a posadila se na stůl.
„Takže, už jsem veškeré problémy vyřešila. Všechno kolem mě je jen ubohý trik. Nejspíš jsem padla do nějaké pasti. Nic není skutečné, a dokonce ani vy nejste skutečná.“ Touazuki se natáhla přes stůl a poplácala Tsunade po tváři. Ta na ni jen nevěřícně zírala, protože pro nastalou situaci jí došla slova. Sasuke stál ve dveřích a s hrůzou pozoroval scénu před sebou. Tou přešla od lehkého poplácávání do úderů střídavě přes jednu a přes druhou tvář. Tsunade ji chytla pevně za obě zápěstí.
„Ty nejsi normální!“
„Kdepak, já jsem normální, ale vy neexistujete,“ culila se na ni připitoměle Tou.
„Otřes mozku byl zřejmě vážnější, než jsem si myslela. Dostaneš injekci na uklidnění.“
„Neee, injekci neee,“ zařvala Touazuki. Vyškubla se Tsunade a utíkala pryč.
„Za ní,“ zavelela Hokage a začala ji spolu se Sasukem honit. Tou mířila k nemocnici. Zaběhla do pokoje, kde předtím ležela, rovnou ke spojovacím dveřím.
„Pusťte mě ven,“ křičela a pokoušela se je rozbít. V momentě u ní byla Tsunade a sevřela ji v objetí zápasníka sumo.
„Rychle, dejte jí koňskou dávku,“ zavolala na někoho mimo Touino zorné pole. Přiblížil se lékařský ninja a do ruky jí vrazil jehlu. Během chvíle ucítila podivné teplo, které se šířilo tělem. Od ruky až k hlavě, a jakmile tam dorazilo, Tou ztratila vědomí.

Probudila se doma ve své posteli, zcela zmatená. V klidu si třídila myšlenky. Uf, všechno byl jen sen. Měla hroznou žízeň, vstala, aby se napila.
„Au,“ ozvalo se zezdola. Tou rychle rozsvítila. Na podlaze ležel Sasuke, právě na něho šlápla.
„Proč spíš u mě na zemi?“
„Myslel jsem si, že kdybych si lehl do postele, mohl bych tě naštvat.“ Touazuki už ničemu nerozuměla. Chtěla od všeho utéct.
„Něco potřebuješ?“ ptal se starostlivě její nocležník.
„Mám žízeň.“
„Dojdu ti pro pití,“ nadšeně výskl a běžel do kuchyně. V ten moment Tou uslyšela podivný táhlý zvuk. Rozeběhla se směrem, odkud vycházel. Podle všeho měl původ v Kakashiho ložnici. Nahrnula se dovnitř jako velká voda. Znělo to, jako by někdo Kakashimu ubližoval, ale nebylo tomu tak. On jen stál před otevřeným oknem a vyl do temné bezměsíčné noci.
„Zbláznil ses? Proč tady tak řveš?“
„Povídám si s Gaiem,“ odpověděl zcela klidně. Tou chtěla požadovat vysvětlení, ale nebylo třeba.
Jako odpověď na Kakashiho zahoukání se ozvalo další. Její mysl už podobný výjev nezvládla, zavřela za sebou dveře a odešla zpátky do svého pokoje, kde už čekal Sasuke se sklenicí vody. Hmátla po ní, celou ji vypila na jeden hlt.
„Vypadáš rozrušeně,“ konstatoval.
„Jo, Kakashi vříská z okna.“
„Vyvinuli s Gaiem novou formu komunikace. Není to skvělé?“
„Úžasné.“ Došla ke skříni, otevřela ji a chvilku se v ní přehrabovala. Konečně našla dřevěnou krabičku. Zbývala jí jen jediná možnost. Odklopila víko, ale místo otcova náhrdelníku leželo na podušce černé pírko.
„Už zase,“ vztekala se Tou. Mrštila krabičkou pryč od sebe. Rozbila se o stěnu.
„Stalo se ti něco?“
„Jsem úplně v koncích. Všechno je v háji,“ nešťastně odpověděla Tou. Sasuke přišel až k ní.
„Všechno bude v pořádku,“ uklidňoval ji. V pořádku? Z celé Konohy, jak ji znala, zůstal jen Sasuke, to vůbec neznamená v pořádku. Jenže co jiného měla dělat? Podívala se na Uchihu a už ani neměla chuť vyčítat mu jeho přitroublý výraz. Naklonil se až k ní, a než stihla Tou jakkoli zareagovat, políbil ji. Byl to pravděpodobně nejhorší zážitek jejího života. Odstrčila ho od sebe.
„Jsi blázen!“ zařvala na něj nepříčetně, právě si vysloužil ortel smrti.
„Nejsem. Můj brácha říkal, že zoufalý holky jsou povolnější,“ zmateně se snažil obhájit. „Ale asi zase kecal,“ dodal smutně. Tou ho vyhnala ven. Cestou za ním házela všechno, co jí přišlo pod ruku. Dokonce vyrušila Kakashiho od posílání jeho zpráv. Vyšel ven, aby se podíval, co se děje.

„Určitě jsi v pořádku?“ ptal se Kakashi už potřetí.
„Jsem,“ zavrčela na něho.
„Já jen že jsi už víc než půl hodiny v koupelně, což je nezvyklé. Co vyvádíš?“
„Čistím si zuby.“
„Půl hodiny.“
„Přesně, ale už končím. Došla nám pasta.“
Jakmile si připadala zase celkem čistá, zavřela se ve svém pokoji a nakonec i ve skříni. Dva dny odmítala vyjít. Ignorovala veškerá přemlouvání, žádosti a výhrůžky. Nakonec se vyplížila ven v noci. Chtěla se nadýchat čerstvého vzduchu a protáhnout si nohy, z polohy skrčenec měla ztuhlé celé tělo. Toulala se vesnicí, trochu doufala, že se objeví alespoň jedna hvězdička, marně. Den a noc se lišily jen barvou. Jako by někdo šedou oponu vyměnil za černou. Držela se stranou od ostatních. Jakmile se před ní mihl stín, schovala se. Prošla uličkou, kde stály obchody s různým zbožím, převážně s potravinami. V pozdní noční hodinu byly všechny zavřené. Ze stínů tmavých výloh vystupovaly obrysy lahviček se sójovou omáčkou a krabiček instantních jídel. Obrovský stín se jí otřel o obličej. Pohotově si zakryla oči. Jenže černý pták o ni jen zlehka škrtl a pak nejistě nabral výšku a narazil do jednoho z oken v druhém patře budov. Rozbil skleněnou výplň a vletěl dovnitř. Tou bušilo srdce. Vyděsil ji. Kdyby měla svoje barvy, stihla by ho odhalit dřív, takhle se nechala zbytečně vystrašit. Chtěla odejít, ale rozmyslela se. Vylezla po venkovním schodišti nahoru a vešla dovnitř. Konečně dveře, které může otevřít bez problémů. Dřív byla ve spodním patře kavárna a nad ní tři malé pokoje pro přespání návštěvníků. Teď se podnik přesunul do centra a místo něj tu byl obchod s bylinkami a kořením. Touazuki majitele znala, často pro něj sháněla zboží. Jenže on měl dům s velkou zahradou a skleníky, kde pěstoval rostliny. Ubytování nad obchodem nevyužíval. Proto pokoje nahoře byly prázdné, ale ještě nestihly zchátrat. Stačilo je jen vybavit nábytkem a rodinka se mohla stěhovat. Došla opatrně až do místnosti s rozbitým oknem. Na zemi se krčila vrána. Tou došla až k ní. Pták se na ni díval černým lesklým okem, snad z ní neměl ani strach. Nechal se vzít do ruky. Měl hebké peří. Nevypadal zraněně, nejspíš byl jen otřesený. Ještě jednou ho celého prohlédla, otevřela okno. Položila vránu na parapet a posadila se k ní. Čekala na svítání, které nepřišlo. Neviděla východ slunce, jen blik a místo černé byla šedá. Když se tak stalo, vrána roztáhla křídla a odletěla. Tou ještě chvilku seděla a přemýšlela.

Přišel jí otevřít rozespalý Uchiha.
„Ahoj Touazuki, ty jsi za mnou přišla?“ nadšeně ji zdravil.
„Jen jsem se chtěla na něco zeptat.“
„Ptej se.“
„Jak se jmenuje tvůj bratr, kterého chce přemoci Naruto?“
„Sasuke přeci,“ usmál se na ni. Víc vědět nepotřebovala. Šla zpátky do nemocnice, rovnou k oněm dveřím, které ji děsily i přitahovaly zároveň.
Vzala za kliku, bez problémů je otevřela. Na podlaze se objevil úzký rudý proužek, který se postupně zvětšoval. Se zatajeným dechem vešla do krvavé záře. Pokoj byl stejný, jak si ho pamatovala. Jen postel byla prázdná a místo Kakashiho seděla na židli postava v černém plášti. Působila děsivě, přestože měla uvolněné tělo, jako by odpočívala. Příšernou auru jí dodávalo světlo dopadající dovnitř oknem. Touazuki se podívala ven. Všude byla jen jasně rudá obloha, vykreslovala černou siluetu Konohy. Itachi ji pozoroval.
„Můžete mi vysvětlit, proč jsem tady?“ zeptala se ho.
„Proč myslíš?“
„Nejspíš jsem mrtvá. Jsem v pekle?“
„Ne, nejsi mrtvá. Jen jsem si při našem posledním setkání pohrál s tvojí myslí. Víš hodně věcí, které bys neměla. Je šance, že ohrozíš moje plány, ale můžeš napravit i moje chyby. Chtěl jsem tě umlčet, neudělal jsem to. Potřeboval jsem se přesvědčit o věcech, které jsou v tobě.“
„Nic ve mně není. Dlouho jsem nejedla.“
„Říkáš podobné věci proto, abys zmátla svého protivníka?“
„Já vlastně ani nevím,“ odpověděla mu popravdě. Trochu se pousmál. Působil méně děsivě. Vlastně se na něho už ani moc nezlobila. Přece jen, Kakashi se ze všeho dostal, Naruto je v pořádku.
„Všechno tam za těmi dveřmi je šílené. Nechápu celou vaši hru.“
„Nebyla to moje hra. Já vkládám jen ideu, ostatní si vytvoří mysl sama.“
„A jaká je idea?“
„Kdybys ji neobjevila, nedokázala bys projít sem.“ Touazuki se zamyslela.
„Mělo to být něco o Sasukem. Chtěl jste mi ukázat, že má dvě stránky. Jednu, která zoufale touží po pomstě, umí jen ničit a nenávidět. A druhou, která ochraňuje a miluje. Jenže co já s tím?“
„Potřebuje najít rovnováhu mezi dvěma opačnými póly. Mojí chybou je, že jsem ho vychýlil špatným směrem. Jenže ty můžeš svým rozhodnutím situaci ještě zhoršit. Chtěl jsem tě svým způsobem ovlivnit. Zbytek nechám na tobě. Jak se rozhodneš. Říct mu pravdu, nebo dál mlčet.“
„Nevím, jak se rozhodnu. Všechno musím promyslet. Zajímá mě ještě jedna věc. Nechával jste mi znamení na některých místech. Proč?“
„Já jsem žádná znamení nenechával. Jedná se jen o vedlejší efekt. Tvoje mysl se pravděpodobně upnula k věcem, které jsou pro tebe důležité.“
Trochu to smysl dávalo. Nemocniční pokoj, kde právě byla. Dům s vistáriemi, který zbožňovala, otcův náhrdelník. Jen nechápala, jak do všeho zapadá poslední místo, odkud zachraňovala vránu.
„Měla bys jít,“ řekl jí Itachi a ukázal na dveře. Jen přikývla. Světlo nevypadalo děsivě, teď jí připadalo, jako by do pokoje dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce.

Cítila nádherné teplo. Zavrtěla se a usmála.
„Probouzí se,“ uslyšela Sakuřin hlas. Když otevřela oči, skláněly se nad ní obě, Shizune, která ji právě léčila, i Sakura.
„Ani nevíš, jak se mi ulevilo,“ usmála se na ni Shizune, ukončila jutsu a pomohla jí posadit se.
Touazuki se podívala na horu nad nimi.
„Koukám, že jsem nemusela jít po svých.“ Pak se otočila na posledního člena jejich týmu, který se opíral o obrovský kámen a situace mu byla zřejmě zcela lhostejná.
„Sasuke, prosím, něco řekni.“
„Co bych ti měl říkat, blbko. Všichni kvůli tobě dělali povyk. Ještě že jsi cestou dolů zabrzdila svým frňákem, jinak by bylo po tobě.“
„Ani nevíš, jak jsem šťastná, že jsi to zase ty.“