Nabídka, která se neodmítá XXI.

Otec zaštítil babičku. Matka zase Sakuru. Možná je to zachránilo před proděravěním miliony zrnek železného písku, ale loutky byly nepoužitelné. Dokud v sobě měly jedno jediné zrnko, byly Sasorimu po vůli. Zatím se ale soustředil jen na svého otce. „Ty přece víš, že ses té technice měla vyhnout, ne se jí bránit,“ mlaskl nespokojeně. Věděl, že to udělala kvůli té holce. Sentiment byl vážně akorát na obtíž. Ale že ho projevovala tak silně nesentimentální žena, to nejspíš dělala taky jen proto, aby ho naštvala. Aby mu ukázala, že on jí za projev takové pošetilosti nikdy nestál. 

Pak, protože mohl, provedl ten samý výpad. Co udělá babča teď, když může na ochranu použít jenom jednu loutku? Obětuje se? Zachrání tu holku, aby dokončila svůj projev pohrdání rodinou a krví? 

Prach usedl a on v dáli viděl, že matka teď skutečně štítila stále zmatenou Sakuru. Oči se mu rozšířily překvapením a vztekem. Chiyo. Nechala by se zabít, zbytečně – pro ni! Nechala by se skutečně zabít, jen aby ho… 

Ne. Tam byla, před sebou nataženou dřevěnou ruku s chakrovým štítem. Zachránila se jinak. Málem se rozesmál. „Vidím, že loutkáři uvažují podobně,“ pronesl. Bylo mu už jedno, že jí vlastně prozradil, proč vypadá tak, jak vypadá. Teď byla i její ruka nepoužitelná; naplněná železným pískem. Bez mrknutí oka ji nechala dopadnout bezvládně na zem. Kdy o svou ruku přišla? Nebo si ji uťala zcela funkční? Viděla, kolik nevýhod mělo lidské tělo? Medikové si o křehkosti takové schránky z masa a kostí zpravidla nedělali žádné iluze. 

„Aha,“ řekla Chiyo. Nebyla koneckonců hloupá. Jenom snad trochu senilní. „Bál ses vrásek?“

No, nemělo cenu to zapírat, že. „Mimojiné,“ odfrkl si. Za pravý důvod se styděl. Pravý důvod ani nebyl jeho. Pravý důvod by nejradši vymazal. Dokázal před babčou předstírat, že to bylo jeho rozhodnutí, ale sobě lhát nemohl. Svíjelo se v něm ponížení, dusilo ho, táhlo k zemi. Necítil horko pouště, necítil chlad jeskyně, jediné, co mu zbylo, bylo to, čeho by se nejradši zbavil hned – myšlenky a emoce; lepkavé, sžíravé, neúnavné a nemilosrdné. Jenže ty si nechat musel. 

Narovnal se, jako by si chtěl prokřupat záda (což byl zvyk, kterého se tak docela nezbavil), a pravil: „Bez loutek nejsi žádný loutkář. Jsi prostě člověk.“ Bába, dodal jeho úšklebek. „Co si teď počneš?“ zeptal se. (A co by si počal on?)

Ani nevěděl, proč tolik zdržoval. Čeho tady chtěl vůbec dosáhnout? Nesnášel, když se na něho čekalo. A on v životě nevedl tak dlouhý souboj. Drtivou většinu stejně prožvástali. Taková neuvěřitelná ztráta času, a on se pořád neměl k tomu, aby to nějak rychle ukončil. Na co čekal? Co chtěl vidět, nebo slyšet? Žádné promiň od ní neuslyší. A on ani nechtěl. Možná trochu. Chtěl, aby mu dala za pravdu? Aby na sebe vzala tíhu jeho hříchů? Aby převzala odpovědnost za jeho chyby? Podepsala se na spoustě věcí, ale nikdy ho do ničeho nenutila ani se nesnažila mu nahradit rodiče, čehož si původně myslel, že si cení. Myslel si snad, že mu dává volnost. Ale čím déle se tady na ni díval, tím postupně zjišťoval, že to byla právě ta její nečinnost, která mu podvědomě tak drásala nervy. Možná jí to nikdy neřekl, možná to před ní skrýval už v době, kdy mu bylo usmrkaných šest let, možná zamlouval svou osamělost žádostmi o koupení sladkosti, jako by v té svojí malé střapaté hlavičce neměl nic než ty nejpřízemnější myšlenky na cukr. Možná se neprosil o pomoc, ale ona mu ji přece měla stejně dát. Měla mu ji vnutit. Měla něco udělat. Cokoli. Od toho rodina přece měla být.

Zatnul zuby. Vždyť tu bábu pomatenou ani pořádně zabít nechtěl. Stála tam malá a svraštělá a bezbranná a jen se na něj dívala těma neproniknutelnýma očima, a jeho popadla nechuť k celé téhle frašce. Ale dřív, než stačil svěsit ruce a popřát těm ubožačkám šťastnou cestu, se ze země zvedla Konožanka a pevně zaťala pěsti. Propána. Tohle už bylo opravdu otravné. Bez loutek už to pro něj stejně nemělo smysl. 

Pro Sasoriho nastala dlouhá chvíle, kdy útrpně naslouchal bojovným průpovídkám své mladší protivnice. Znuděně ji pozoroval, a když se konečně ženské rozhodly, že když je babka bez loutek bezbranná, bude mít za loutku holku a tím se vyhnou působení železného písku (jako by je snad nemohl zabít železným pískem), jen si povzdychl. 

„To se jako budete opakovat?“ odfrkl si. To neměl rád. Ale přece jen se jim už podařilo ho párkrát překvapit. Musel uznat, že proti jemným zrníčkům železného písku stačilo docela malé zpevnění těla chakrou, aby jim už nehrozila okamžitá smrt. Tak z písku slepil různé divnotvary abstraktní i geometrické, těžké jako celý strop jeskyně, ve které se utkali, a mrsknul s nimi po nich. Když je neprošpikuje, tak je holt rozdrtí. Nebyl vybíravý.

A – hm. Ano. Aha. 

Bere to zpátky.

Jen těsně uhnul železnému kvádru, který se na něj řítil dvakrát takovou rychlostí, než kterou ho na tu holku poslal. Kazekage mu posloužil jako štít a ránu schytal on. Jeskyně se s nimi zatřásla a Sasori uhnul ještě pár šutrům, které se na něj řítily ze stropu, aby si ušetřil opravy. Byl by si musel zase měnit celou hlavu.

Oddechl si. Tohle bylo trapně o fous, musel uznat. A ano, vlastně byl opět překvapený. On kdyby si takhle zpevnil pěst a práskl vší silou do obřího kvádru ze železného písku, stejně si tu pěst rozdrtí na kaši, ať už by byl člověkem nebo loutkou. Sakura měla neuvěřitelnou sílu. A co bylo nejhorší, nešla na něj s žádným kovem, kterému by se ubránil snadněji. Sasori měl z bojovníků, kteří se dokázali udržet naživu jen díky taijutsu, odjakživa respekt. „Ještě jsem s tebou neskončila!“ zaječela na něj rozlíceně.

„Všiml jsem si,“ pronesl lakonicky, zatímco sledoval, jak se hlava Třetího Kazekage výmluvně kutálí daleko z dosahu. Nebude se zdržovat s nějakým opětovným sestavováním. Ale přišel tak o železný písek, který se s rozpadnutou loutkou rozpustil do vzduchu, jako by tu nikdy ani nebyl. 

Vrhl po holce další a další jedovaté zbraně. A viděl, viděl na vlastní oči, jak ji několikrát po sobě zranil, ne příliš hluboce, ale dost na to, aby se během pár minut začala plazit v písku a žadonit o milost. Všechny jeho zbraně byly napuštěné jedem.

A ona nic. 

Ovládala ji Chiyo? Zaostřil na ně. Babča byla na pokraji sil. Navíc měla jednu ruku. A sice byla sakra rychlá, takhle hýbat by se svou živou loutkou nedokázala, ne v tomhle stavu. Mohlo to znamenat jenom jednu věc, ale Sasoriho ješitnost se té myšlence urputně bránila. To prostě nebylo možné. Ne. 

Sakura v mezičase začala léčit babčinu zbylou ruku. Proč je dávno nezabil?

V hlavě se mu začínaly míhat domněnky, které nehledíce na jeho odmítavý postoj, spojovaly se drze do celých hypotéz.

Listová. Lékařský ninja. Pátá Hokage, nejlepší lékařský ninja, o jakém kdy slyšel. Její studentka? Protijed.

Byl rozpolcen mezi uraženým vztekem nad tím, že na to někdo přišel za tak krátkou dobu, a mezi upřímným obdivem, kterého se z důvodu profesní deformace nedokázal zbavit. Najednou ho bodnul osten lítosti – takový potenciál. Stejně jako jeho mladý následník. 

Ale jestli našla protijed… musela ho mít z čeho dostat. Totiž z jedu, který na něj použil.

Snad proti své vůli se pousmál. (Muselo to být proti vůli.) Mladý loutkář žil. A určitě bude chtít pomstu, a bude se muset hodně snažit, aby Sasoriho nějak překvapil. Možná vyrobí něco svého. Možná přidá nějaké originální vychytávky. 

Kankuro ho – ani žádného jiného mistra – nepotřeboval. (To Sasori by potřeboval jeho. Aby mu den za dnem připomínal, proč se stal loutkářem.) Kankuro ze své cesty nesešel. Jistě, měl ještě čas. Možná ho na cestu zbloudilce pošle tragický osud jeho Kazekageho – jeho bratra. Ale jedna věc se mu musela nechat, ať už dopadne jakkoli: nic na Sasoriho loutkách nezměnil, protože ctil tradici, jejich minulost, jejich životy. Nebylo to proto, že by nebyl vynalézavý, jak si Sasori dříve myslel. Respektoval to, co mu Sasori nevědomky odkázal. Ctil krásu a neodvažoval se do těch loutek zasahovat, protože nebyly jeho a on to moc dobře věděl. A Sasori zatoužil vidět nějaké jeho vlastní – i kdyby uměly třeba jenom krájet ovoce. Nemusely umět vůbec nic. Chtěl se na ně zase podívat svýma starýma očima. Chtěl se obdivovat tomu, kvůli čemu k loutkám kdysi tolik přilnul.

Docházely mu nápady. Přestalo ho to všechno bavit. Měl by to ukončit a pak se vydat za Deidarou. Ujistit se, že jim Uzumaki a Hatake nevyfoukli jednoocasého. A pak pokračovat v započatém plánu, který mu stejně nic neříkal. A možná v mezičase sejmout Orochimara. A dál se utápět v sebenenávisti a pohrdání.

Strhl ze sebe plášť. Udělal to s obrovskou nechutí. Před jinými protivníky by se tolik neupejpal. A studem taky netrpěl. Ale před babčou bylo ponižující takhle otevřeně přiznávat, jak daleko až zašel. Mohla si doteď myslet, že si nahradil jen pár částí těla, stejně jako ona. K tomu, aby dobře skryl, co je vlastně zač, mu ten hloupý plášť sloužil výtečně. 

„On ze sebe udělal lidskou loutku?“ zeptala se Sakura nevěřícně. 

To ještě šlo. 

Ale to nulové překvapení v očích Chiyo byla poslední kapka. Rozzuřil se najednou ještě rychleji, jako by v něm někdo zapálil ten nejkratší doutnák. Nemusela říct ani slovo. „Jestli na mě budete jenom zírat a nebudete útočit,“ procedil skrz zuby, a cítil, jak se vzteky celý třese, „tak to budu muset udělat já.“

Věděl, že bojuje jako nějaký novic. Vztekle, slepě. Šlehal po nich plameny a ony po něm zbraně. Obě strany hřiště marně. Plamenům uhýbaly, on zase pálil jejich kunaie na prach. Babča se ho snažila překvapit dalšími nepozorovaně připnutými vlákny chakry tam, kde je neměl čekat. Například k hlavě jeho zubožené loutky Třetího. 

Diamantová vlákna, která řezala skály. Další oheň. Chiyo se schovávala, Sakura utíkala a uhýbala. Vyrazil k ní s ocelovým lanem, které měl namotané v břiše. Trefil ji do boku, poranil ji, ale jen lehce. A pak se na ni vrhl on sám. Nikdy nic takového neudělal. Nedával na sebe pozor a moc dobře to věděl.

A pak se stalo něco, co vlastně tak trochu čekal od chvíle, co zjistil, že má ta holka tak šílenou sílu. Sakura popadla ocelové lano, přitáhla si Sasoriho až k sobě, a vší silou do něj praštila. Stalo se to během dvou vteřin.

Přísahal by, že to cítil tak hluboce, jak jen někdo cítit může. Loutka neloutka.

Celé tělo na cucky. 

Nechal jim chvilku na to, aby oslavovaly jeho smrt. Bylo to o dost vlažnější, než si představoval. Celý souboj byl vlastně docela vlažný. Jedině slova, která po sobě metali, měla nějaký náboj. Kdyby se rozhodl zničehonic odejít, nechaly by ho. A kdyby se rozhodly ony, taky by je nedržel. Ležel nehybně ve své nové loutce, ve svém novém těle navlas stejném jako bylo to předchozí, a znechuceně hleděl na strop jeskyně.

Možná nedával chvilku jim jako spíš sobě. Mizérie. Tohle byla mizérie. Kam tohle vedlo?

Pak se konečně zvedl, pomalu a tiše, a na obě ženské zamrkal z docela stejné,  ale neponičené tváře. Chiyo na něj namířila prstem.

„Teď už tě dostanu na lopatky,“ slíbila mu. „Pomocí jutsu, které jsem si už hodně dávno zakázala používat. Ale jak vidno… je ho třeba.“

Ze svitku se vylouplo krásných deset loutek. Na každý prst jedna. Nikdy to na vlastní oči neviděl, nikdy mu to nechtěla ukázat. Byla to práce prvního mistra loutkáře, Monzaemona Chikamatsu. Milá sbírka, velice pěkná, opečovávaná. Ale byl by si pomyslel, že bude babča s věkem o něco ambicióznější. 

Vytáhla se s deseti loutkami. 

Tak vypustil svých sto.

Chiyo vypadala, že se rozpláče. Z jiného důvodu, než by čekal. Ze stejného důvodu, ze kterého by se dokázal vzteknout i on sám. „Dostal ses tak daleko. Mohl jsi…“

„Zmlkni,“ utnul ji chladně. Nechtěl to slyšet. Nevěděl, co přesně by řekla, ale mohl si bezpečně domýšlet. Mohl učit, mohl chránit vesnici, mohl se starat, mohl být co k čemu, mohl být živ pouze pro ostatní, mohl být cínovým vojáčkem, který se při první příležitosti obětuje jako nějaký bezcenný odpad.

A neměl z tohoto nepoměru ani trochu radost, jak se stovka jeho loutek tyčila nad ukrčenou desítkou. Na tyhle své loutky se nikdy nedíval rád. Mohly pokořit národy, porazit celé armády, ale byly prázdné. Neměly duše. Neměly minulost, neměly nic svého, nebo Sasoriho. 

Měl vlákna připojená ke svému jádru. Musel se soustředit na sto procent, aby je dokázal všechny ovládat, aby se každá z loutek hýbala jinak, aby bojovala jiným stylem, jinou zbraní, jinou rychlostí a z jiného směru. 

Nebyly zdaleka tak rafinované, milované a vymazlené jako těch babčiných deset, a neměly zdaleka takovou cenu.

Podtlaková destrukce od babči mu sebrala aspoň dvacet loutek. Další třicítku mu rozmlátila Konožanka. Byly křehké, neobrněné, obyčejné. Postradatelné. Byly… jako by ani nebyly jeho. Celá tahle podívaná se mu hnusila. V momentě, kdy poničené loutky padly k zemi, se na ně už nepodíval. Necítil k nim vůbec nic.

Sakura nebyla loutkář. A jako neloutkář neútočila výhradně na loutky svého protivníka, nýbrž na toho, kdo je ovládal. To dělala moc dobře, k Sasoriho nemalé frustraci.

Viděl, jak cílevědomě míří přímo k němu, ani na okamžik ho nespustila z očí. Babčiny loutky ji kryly a cestu k němu jí tak značně usnadňovaly. 

Když se zničehonic vynořila v záplavě jeho loutek a vrhla po něm pečeť, která pohlcuje chakru, nestihl pořádně reagovat. Nikdy se nezbavil toho ohavného zlozvyku, který mu neustále předhazoval při trénincích Uchiha. Totiž že se nedokázal chránit tak dobře, jako dokázal chránit svoje loutky. 

Pečeť ho nemilosrdně přišpendlila ke zdi jeskyně a vyrazila z něj jeho lidské jádro. O pár centimetrů výš, a bylo by po něm. Jeden z tesáků pečeti by ho byl probodl.

„Z tohohle už se nedostaneš, Sasori. Tvým chakrovým vláknům je konec,“ oznámila mu truchlivě jeho drahá babička. Bylo by to pěkné na epitaf. Sarkastické sbohem jednomu loutkáři. Pobavením mu cukly koutky.

Bylo zajímavé, že se Chiyo ani jednou nenechala strhnout bojem. Ani jednou v jejích očích nepostřehl krvežíznivost, dychtivost po jeho skonu. To už ji ve stáří opustila i radost z dobrého souboje? Zcela očividně se ho snažila jen znehybnit. Co s ním vlastně potom chtěla dělat, až by ho připravila o všechno? Někde zavřít? I kdyby snad odsud neměl vyjít živý, tohle nesmí dovolit. Nikdy se nesmí dostat Písečné do rukou.

Nechal je se opět chvilku radovat z toho, že ho opět dostaly. No. Ani tentokrát to vlastně nebyla radost. Jen úlevný a unavený povzdech z obou stran.

Jádro přemístil do druhé loutky. Teď už vlastně do třetí. Skoro znechuceně vstal znovu z mrtvých a vytáhl meč. Byl přímo za Chiyo. Neměla by šanci. Tak se pomalu rozmáchl. 

A ostří projelo bokem Konožanky. 

Čas se na chvíli zastavil, a on taky. Mohl by to ukončit jediným pohybem. Mohl by jí setnout hlavu a pak dodělat i tu senilní bábu. 

Ale stál tam dál jako solný sloup a na tu holku jenom zíral, na rtech němou otázku: proč? 

Byla tak mladá, a kdyby se odsud sebrala a vypadla, měla by celý život před sebou. Nebo alespoň o něco větší kousek, než by ji její vesnice poslala na další smrt. A ta bába, pro kterou se právě obětovala, měla podzim života dávno za sebou. Jak dlouho se znaly, tak den, možná dva? 

Sasori neměl nikoho, pro koho by se obětoval. Myslel si, že za to taky může Chiyo. Evidentně ale někomu stačilo málo pro to, aby za někoho dalšího zemřel. Byly si cizí. Neměly společnou krev, ani minulost. Jen nepřátelství svých vesnic. Tak málo si svého života vážila? Tak málo se bála smrti? Byla to statečnost, byla to naprostá hloupost?

„Nikoho doma nemáš?“ zeptal se bezděky. 

Sakura se mu pevně zadívala do očí. „Mám,“ hlesla. „Spoustu přátel. A rodiče.“

Jak to bylo s těmi jeho? Tolik lidí umírá jen proto, aby zachránili život někomu jinému. Jak pitomé. Jak zbytečné. Proč nemyslí na ty, co na ně čekají? Nejednou nad tím přemítal. Viděli se navzájem umírat? Vrhl se jeden z nich po smrti toho druhého do houfu nepřátel s nulovým úmyslem ten čin přežít? Copak na něj nepomyslel ani jeden z nich? Nestačil jim k tomu, aby se vrátil aspoň jeden? 

Sakura, zcela lhostejná k jeho divokým myšlenkovým pochodům, se ztěžka otočila k Chiyo. „Babičko Chiyo?“ oslovila ji měkce, laskavě. „Jste v pořádku?“

Už nad tím ani nekroutil očima. Teď ho to zcela upřímně fascinovalo. K tomuhle je přece žádná mírová smlouva nezavazovala. „Pořád se o ni strachuješ? Možná je načase se začít starat o sebe. Jako ona. Ona by to pro tebe neudělala, víš,“ řekl hořce, příliš hořce na to, aby dokázal kteroukoli z nich přesvědčit, že je mu to vlastně jedno.

Byly obě jako na dlani. Měl veškerou moc. Sakura se svezla na zem. Sasori zasáhl životně důležitý orgán. A neměl z toho ani radost. Tohle byl jeden z nejhorších a nejméně uspokojivých soubojů, kterými kdy prošel. Nedokázal ho ani ukončit. Stejně jako s Kankurem. Prostě nechtěl. Vymýšlel si další a další důvody, proč to nedělat. Proč jim dávat šanci. Jako by chtěl, aby– 

Vlastně ani nevěděl. Nebo možná věděl. 

Věděl moc dobře. 

Semínko pochybnosti bylo zaseto už dávno, před lety. Sasori to všechno neustále pohřbíval hlouběji a hlouběji. A setkání s Kankurem to všechno zase vyhrabalo a vyplivlo na úplný povrch.

Od doby, co čelil svému následovníkovi z řad loutkářů, neměl na nic jiného pomyšlení. Neustále se k tomu vracel – k tomu odpornému pocitu, který ho zaplavil v momentě, kdy mu Kankuro řekl, že on sám je v celé Písečné jediný loutkář. Byl ještě kluk, nemohl nikoho učit. A on se učil sám, protože ho loutky přirozeně zajímaly. Na Akademii mu o Sasorim těžko někdo řekl. Chiyo, která si chtěla nad vesnicí umýt ruce, jakmile dovršila věku, který ji opravňoval k odchodu na odpočinek, mu taky nic neřekla, tím si mohl být ještě jistější.

Od té doby nejen že pomýšlel na nedostatek loutkářů, ale ještě musel bojovat s otázkami od sebe samého, proč mu na tom vůbec tolik záleželo. Proč najednou zatoužil mít kolem sebe tucet malých loutkářů, které by mohl naučit, co taková práce obnáší – že to nejsou stroje na zabíjení, že to jsou výtvory, loutkářovy děti, je to umění, které tady je i od toho, aby ho člověk opečovával a obdivoval…

Podíval se okolo sebe na stovky bezejmenných loutek stejných tváří, poničených, ohořelých, bezrukých a beznohých. Všechny sloužily jen k tomu jedinému účelu – k zabíjení. Neměly na sobě nic, čím by je od sebe rozeznal. Co je to za loutkáře, který své loutky ani nepojmenuje? A on té bábě nadával do pokrytců.

Zmocnila se ho mizérie nevídaných rozměrů. 

A na nějakého Jinchuurikiho a na Deidaru a report vůdci a celou organizaci a nějakou její nebo svoji budoucnost už vůbec nemyslel. Byl ztracený. Zaprodal se ďáblovi. On neměl nárok soudit mladého loutkáře, který se za dobu Sasoriho uprchlictví staral o tři jeho staré loutky. Možná jim nepřidělal žádné smrtelné dodělávky, ale opracovával je a poctivě o ně pečoval, to Sasori poznal. A vlastně to v ten moment, kdy mu to děcko leželo u nohou, nedokázal tolik ocenit. 

Kankuro byl někdo, kým měl Sasori zůstat. A kým nezůstal. 

Když se na něj vrhly jeho vlastní loutky, ty úplně první, ty, které kdysi tak miloval, než zjistil, že jejich objetí nedává to teplo, na které si zvykl, tak ani nemrkl. Byl to vlastně docela poetický konec. A on si ani lepší nezasloužil. 

V očích Chiyo i Konožanky se zračilo nevěřícné překvapení, když ho loutky jeho rodičů prošpikovaly skrz naskrz. On žádné překvapení necítil. Jediné, co mu nějaký šok způsobilo, byla ta náhlá vlna bolesti, které si tolik odvykl. Byla tak ostrá a tak nemilosrdná, že nestačil ani vykřiknout. Jen se bezhlesně svezl do náruče svých rodičů a skoro se nad tím uchechtl – že by jejich teplo teď necítil, ani kdyby nějaké vydávaly. Sakura pomalu zavřela oči. Už si s ním nemusela dělat starosti. Byl naprosto znehybněn. Jeho jádro bylo probodnuté do kříže. Krásná trefa.

Chiyo si k Sakuře poklekla. „Ty ze všech nejlíp musíš vědět, že tohle nemá cenu,“ řekl Sasori, když viděl, jak se babči rozzářily ruce a chystala se Sakuru hojit. 

„Tohle není první pomoc, Sasori,“ odvětila Chiyo tichounce. „Vkládám do ní svou životní energii. Tohle je technika reinkarnace.“

„Ty—“ vydral ze sebe prudce, a náhlá vlna bolesti, o které věděl, že musí být jen v jeho hlavě, jím znovu projela jako blesk. „Ty máš celou dobu techniku reinkarnace?“ zasyčel na ni. „To se mi snad zdá.“

„Pro tvé rodiče bylo už pozdě,“ odsekla Chiyo dřív, než jí to vůbec Sasori stihl vyčíst. „A jejich těla se nikdy…“ Potřásla hlavou. „Tu noc, kdy jsi málem podlehl horečce, si nepamatuješ. Byl jsi v deliriu, a já si byla jistá, že tě ztratím. Zmocnila se mě hrůza, že přijdu i o tebe. Tak přišla na svět tato technika. Byla pro tebe. Mohla bych tě přivést zpět k životu, ovšem za cenu toho svého. Dokonce i teď,“ dodala, když pohledem přehlédla jeho potlučené dřevěné tělo.

„Blbost,“ odsekl hněvivě. „Nikdy bys nikomu… na to se máš moc…“ Přerývaně dýchal, jak jím lomcovala bolest, kterou už několik let necítil ani ve vzpomínkách. Proč vůbec dýchat musel? Co se to s ním dělo? A co se vůbec hádal? Chiyo tady právě nechala proudit svou životní energii do holky z Listové. Žádnou horečnatou noc si nepamatoval. Pamatoval si jeden dlouhý vytrvalý sen, kdy si povídal se svými rodiči. Bylo mu tehdy patnáct, chvíli předtím, než z vesnice utekl, a bylo to poprvé od doby, co o ně přišel, kdy se mu o nich zdálo. Usmívali se na něj, a on za nimi pořád šel, a oni zatraceně pořád couvali. Kroutili hlavou. Nechtěli ho. Pak se probral a Chiyo vydechla úlevou. Nevěděl tehdy proč. V hlavě mu hučelo a šumělo a on si nedokázal dát dohromady jednu jedinou myšlenku. 

„Dala bych svůj život za tvůj, kdybys to někdy potřeboval. Nečekala jsem, že tě ztratím úplně jinak,“ dodala Chiyo sklesle, rezignovaně. Stále neměla radost z toho, že ho konečně dostala. Že odčinila tu svou největší životní chybu, kvůli které vylezla na stará kolena z ulity. Holka se začínala probouzet, snažila se pomalu posadit. Chiyo se od ní odlepila. „Sakuro, ty jsi už v pořádku?“

Sasori by naklonil hlavu na stranu, kdyby ještě mohl. „Myslel jsem, že tě to mělo zabít,“ řekl. Na tváři ten úšklebek už vykouzlit nemohl, ale do hlasu ho vtěsnat dokázal.

„Sakura nebyla mrtvá,“ odbyla ho Chiyo. „Proto jsem stále naživu.“

„Škoda,“ opáčil.

A v příští vteřině mu přistála rána do tváře. Sakuře z očí lítaly blesky.

Blbka. Vždyť byla polomrtvá. Takhle si tak maximálně zlomí ruku. „Tohle tělo necítí bolest. Na tvém místě bych zavčasu přestal. Jen marníš čas.“ Což on nesnášel. Proto tady posledních několik hodin nedělal nic jiného. „A stejně jako mé tělo necítí, tak ani mé srdce. Necítil bych nic, kdyby se má vlastní babička, má krev, zhroutila k zemi mrtvá. Byla by jedna z tisíce.“

Plival už jen pomyslný jed. Jediný, který mu po tomhle boji zbyl, byl teď v jeho srdci, a neubližoval nikomu jinému než jemu. Jako vždy. Chiyo ho mlčky pozorovala. Nevěřila mu ani slovo. Opravdu se z ní stala sentimentální důchodkyně.

„Co jsi to za monstrum?“ vyprskla na něj Sakura vztekle. Rozhodila rukama, ale jeho už se nedotkla. „Víš vůbec, co to znamená žít? Co je to rodina?“ řvala na něj jako smyslů zbavená.

Jak by mohl?

Uchechtl se. „Ale ale. Měl by takhle mluvit shinobi? Jako by snad na něčem takovém záleželo?“ Zněl falešně šokovaně. Musel si z posledních sil ještě rýpnout. Stále ještě žil, a přitom se nikdy předtím necítil tak mrtvě jako teď. Chtěl už to mít za sebou. A navíc Sakuře lhal. On bolest cítil. Možná si ji jen vymýšlel. Musel si ji vymýšlet. Ale na to, že byla vymyšlená, mu působila hodně opravdové křeče.

„Jak takhle vůbec… proč se takhle díváš na svět?“ zeptala se Konožanka. Měla talent na pitomé otázky. Kdyby se radši starala o sebe. Jen na ni zíral. Copak ji to takhle v Listové neučili? Všechny vesnice byly stejné. 

„Sakuro. To je v pořádku,“ vložila se do jejich filozofické debaty Chiyo. Zahanbeně se dívala do země. Mluvila tiše a sípavě. „To, co přivedlo Sasoriho na tuto cestu, jsou strašné, strašlivé zvyky a učení ze Skryté Písečné. Výchova, kterou jim vtloukáme do hlavy od útlého věku. Ti, kdo se jí odmítají podřídit, dopadají špatně. V tom lepším případě prostě utečou.“

Sakura vypadala nešťastně. „Ale–“ vyhrkla. Nebylo co říct. Tohle nebylo o ní. Prostě se připletla. Teprve teď jako by si to Chiyo a Sasori uvědomili. Že nastal čas to nějak konečně zabalit. Že tohle celé divadlo bylo jen kvůli tomu, že si bývali kdysi blízcí. A kvůli tomu, že navzdory veškeré snaze se od sebe nedokázali tak docela odpoutat. Zdaleka ne tolik, kolik oba tvrdili. Zadívali se jeden na druhého. A na moment zavládlo cosi jako unavený smír. Byl prostor pro tichá a klidná slova, protože už vyplýtvali všechno ostatní. Tohle už se nedalo vysvětlit. Tohle ani nemělo řešení. Jenom konec. 

„Neměla jsi mi lhát,“ řekl jen, snad trochu krátce, ale nakonec to asi stačilo. Celé to bylo jen o tom dětinském vzteku, kterého se nedokázal zbavit. Kterého se zbavit ani nesnažil. Ani tohle nakonec nezvládl. Shrnul to všechno, kvůli čemu tady po sobě celé hodiny křičeli, do jedné holé věty.

Chiyo přikývla. „Neměla. Strašně jsem se bála ti to říct, a pak už bylo pozdě. Je mi to tak líto.“

„Hm.“ Jemu taky. Jedna z mnoha špatných voleb. Smířil by se s pravdou, dřív nebo později. Bolelo by to, ale aspoň by věděl, že ho něco bolet má. Vyrovnal by se s tím jako každý, kdo o někoho přišel. Chiyo si ztrátu svých milovaných odtruchlila v soukromí, ve skrytu před ním, a on mezitím dál čekal.

Nevěděl samozřejmě, jak by to s ním dopadlo, kdyby byl zůstal ve vesnici. Možná by se naučil trpělivosti a pokusil by se vychovat generaci šikovných loutkářů. Ujistil by se, že znají rozdíly mezi armádou loutek, které mají chránit vesnici, a mezi těmi, kterým se dávají jména, vlastní příběhy, vymazlené vychytávky. Ujistil by se, že nespadnou do té samé díry, do které se vřítil střemhlav on. Možná by mu ruply nervy z jiného důvodu a nakonec by se s Třetím utkal tak jako tak. Možná, možná, možná.

Zatoužil si ten alternativní život prožít. Vyzkoušet. Možná někdy příště.

Stejně jako bolest, která jím občas projela, byla vymyšlená, byly vymyšlené i ty slzy, které ho začínaly štípat v očích. Znovu pohled namířil k Sakuře.

„Co chceš vědět o tom hadovi?“ zeptal se klidně. On už se k likvidaci toho zmetka asi nedostane. Tak rád by viděl, jak mu dá ta holka pecku do nosu.

Sakura se k němu opatrně přiblížila. „Proč bys mi něco říkal?“ 

„Ber to jako odměnu za to, jak jste mi napráskaly,“ zamumlal. Docházely mu síly. Rychleji a rychleji. Znovu si ji prohlédl. Opravdu jenom kůzle. Ale měla obrovský potenciál. Pohled mu sklouzl k jejím pěstem. Necítil se poraženě. Necítil se poníženě. Myslel si, že se tak cítit bude, až bude umírat něčí rukou. Pýcha ho stála všechno. Bylo lehké se od ní oprostit, když byl tak blízko smrti. Co to nakonec bylo? Akorát to čechralo peří. On už neměl být na co pyšný.

Zavíraly se mu oči. Viděl ještě, že Chiyo už neskrývá slzy. Byla vážně úplně senilní. Přibelhala se k němu a vymanila ho z náruče jeho rodičů. Ani tohle mu na konci nemohla dopřát. Útrpně sebou nechal manipulovat, a do toho se stále snažil vyřknout to poslední, čím mohl Orochimarovi aspoň trochu zavařit. 

„Ještě stále bych mohla…“ hlesla Chiyo slabě a položila mu dlaň na hruď. „Byl bys jako dřív.“

Nic, absolutně nic by si nepřál víc. 

Ale co si nadrobil, to si i vypije. „Prosím ne,“ zašeptal. Babča mu dlaň stále držela na hrudi, ale nesnažila se ho přivést zpět do světa živých se vším, co to obnáší. Tolik si odvykl bolesti, že by ho návrat do citlivosti nejspíš stejně zabil. Ještě se pokusil otevřít oči. Jediný zbytek těla, který ještě mohl ovládat, kromě rtů. Ale i ty už mu vypovídaly službu. „Přesně za deset dní,“ trhaně oddechoval, i když neměl tušení, jak se mu nemohlo dostávat vzduchu. „V poledne.“ Ta pomyslná bolest se drasticky zhoršovala. Před očima se mu dělaly mžitky. „Běžte na Nebeský most. Ve Skryté Travnaté. Mám v Ochimarových…“ zalapal po dechu, a přísahal by, že cítil, jak se dlaň na jeho hrudi zatíná. „… v jeho poddaných mám špeha. Měli jsme… měli… jsme se tam… setkat.“

Hlava mu sklouzla do ohbí babčina lokte.

V příštím okamžiku nad sebou spatřil tvář Chiyo. Přitáhla si ho k sobě do náruče, jako by mu zase bylo pět. Nepamatoval si, kdy naposledy ho někdo objal. Ruce se jí třásly. „Vážně senilníš,“ vydechl, ale vměstnal tam dost mírnosti na to, aby se to nedalo pomýlit se skutečnou výtkou. Přísahal by, že teď cítil její dlaň i na tváři. Jako by se mu všechno vracelo, jako by se znovu stával člověkem. Přitáhla si ho k sobě ještě blíž a vlepila mu pusu do vlasů. S prvním a posledním nádechem se mu do plic dostala i její povědomá vůně, a pak už necítil zase nic.