Světelní strážci - Kapitola XXIII. – Kori (část třetí)

Kapitola XXIII. – Kori (část třetí)

„O pár dní později, ještě, než ho Ammanti přivolala k sobě, mi řekl, že půjdou na misi a budou cobydup zpátky. A to bylo naposledy, co jsem ho viděla živého.“

Ammanti, stejně jako další tři členové jejího týmu, poklekli před Hokagem v jeho pracovně. Byla ještě tma a v místnosti svítily jen tři lampy.
„Váš úkol bude snadný, avšak pro nás klíčový,“ řekl postarší muž v bílém hávu a špičatým kloboukem na hlavě. “V Zemi Země je velký sklad výbušnin. Je potřeba ho zničit.”
„Hai, Hokage-sama!“ řekl velitel v masce hada.
„Cíl je maskovaný skálou a není snadné ho zpozorovat. Naši zvědové ohlásili, že se k němu lidé z Kamenné dostávají složitou sítí podzemních chodeb, a navíc je každé tři dny obměňují. Váš tým máte tedy důležitého člena - pozorovatele.“
Ammanti tyto termíny znala. Jako pozorovatelé byli označování Hyuugové kvůli svému Kekkei Genkai Byakuganu. Vzhledem k povaze mise bylo tedy logické, proč byl vybrán zrovna tento typ ninji.
Druhým členem byl senzibil, který dokázal přítomnost chakry vycítit.
Ona sama zpravidla zastávala roli lékařky, což pro ni bylo dobré - do přímého boje se dostávala až jako jedna z posledních, jelikož zdravotník byl pro tým hodně důležitý.
Posledním členem - právě velitel s hadí maskou - byl muž hřmotné postavy, se širokými rameny a silnýma rukama. V hantýrce ANBU se označovali jako beranidla, jelikož většinou vedli útoky.
„Vyrazte. Každou sekundou mohou některé bomby použít proti nám.“
„Hai!“ pronesli sborově a už jich nebylo. Hlubokou nocí spěšně zamířili na severozápad vstříc nepřátelské linii.
Na konci druhého dne se utábořili ještě na území Země Ohně a následující ráno překonali zbylou cestu.
Momentálně leželi na skalnaté plošině a sledovali hluboký kaňon pod sebou, kde se proháněl jen vítr.
„Nikde není živáčka,“ pronesla k sobě dívka tiše. Bohužel vedle ležící velitel ji slyšel.
„Celé skladiště je schované ve skále, copak jsi neposlouchala?“ zavrčel.
Ammanti jeho výtku ignorovala. Když ji přijali do temných jednotek, mnoho členů protestovalo. Že prý žena nemá v takové organizaci co pohledávat, navíc tak mladá. Hokage však na nic z toho nereagoval a Ammanti v ANBU nechal. Když se potom ostatní postupně dozvídali o jejím původu, reptali o to víc a svalovali přijetí na protekci. Dívka tak musela pracovat o to usilovněji, aby se co nejdříve stala řadovým členem a všichni si na ni přestali ukazovat.
Nebylo to lehké, ale vypracovala se. K tomu všemu si vypěstovala i hroší kůži a naučila se rozlišovat hloupé poznámky od důležitých názorů, byť její slova neměla takový účinek, jak by si přála.
V každém případě se našli i tací, kteří ji podporovali a možná i částečně obdivovali pro její odhodlání. Jedním z nich byl momentální člen týmu Senju Hiroki.
Hiroki byl také mladý, sice ne tak jako ona, ale možná právě proto si ji vzal pod ochranná křídla a před většími útoky kolegů ji bránil. Ammanti kolikrát přišlo, že ji bere jako mladší sestru.
„Co vidíš?“ zeptal se velitel Hyuugy na druhé straně a vyrušil tak černovlásku z myšlenek.
„Zbraně. Spoustu zbraní,“ řekl až takřka znepokojeně. „Chladné, dlouhé, krátké, palné… a taky spoustu bomb - miny, granáty, střelný prach.“
„A kolik lidí?“
„Hodně. Momentálně bych to odhadoval na sto až sto padesát.“
Velitel chvíli nad něčím přemýšlel a pak rozhodl stáhnout se a domyslet strategii. Všichni se tedy po břiše odsunuli vzad a zamířili do nedalekého lesa.
„Tahle mise bude sebevražda…“ zaslechla dívka od Hyuugy za sebou. Pravděpodobně tato poznámka neměla dolehnout k jiným uším, každopádně se stalo. Zamrazilo ji v zádech. Snad poprvé zatoužila být doma v království a rozlévat čaj spolusedícím.

„Třeseš se. Bojíš se?“ špitl Kori.
Znovu leželi na okraji srázu. Byla bezměsíčná noc a obloha byla zatažena mraky. Rozhodli se pro noční útok, protože uvnitř skladiště je stejně tma, a navíc většina vojáků bude otupělá. Hyuuga na papír nakreslil momentální mapu labyrintu, aby se všichni zorientovali.
Plán byl ten, že vpadnou dovnitř, cestou se na sebe nepokusí přivést moc pozornosti a pomocí svých technik nechají vybuchnout co nejvíc zásob nepřátel ve skladištích, kterých - jak zjistil člen týmu - bylo celkem šest. Ammanti si na pomoc zavolala svého levhartího společníka.
„Ne, jsem jen nervózní,“ zavrtěla hlavou. Byla to však pravda jen částečně.
Uzavřená místa - pokud byla prostorná aspoň k otočení se kolem dokola - jí nedělala problém. Nicméně se děsila myšlenky, že vojáci Země Země, mistři ovládání zemního elementu, by je nechali jen tak odejít. Naopak - vzhledem k tomu, že se momentálně tyto dva národy nacházely ve válce, a ještě k tomu na opačných stranách barikády, by je pravděpodobně rozmáčkli jako červy. Snad budou aspoň milosrdní a udělají to rychle, ne pomalu, přičemž by si užívali, jak jejich nepřátelům praskají kosti.
Na rameni jí přistála ruka. Trhla sebou.
Přestože měl dotyčný přes obličej kočičí masku se zelenými linkami, věděla, že se momentálně povzbudivě usmívá.
„To bude v pohodě,” řekl.
„Budou se měnit stráže!” vyjekl šeptem Hyuuga.
„Dobře, jdeme na to. Pohyb, pohyb!” zavelel největší ze skupiny a jako první vyrazil směrem k ukrytému vchodu. Ostatní skákali hned za ním.
Do komplexu na opačné straně kaňonu se dostali tunelem ústícím pod ohybem srázu. Hned na začátku se museli vypořádat se čtveřicí stráží. Velitel prvnímu, co stál zády, zlomil vaz, Hiroki druhému podřízl hrdlo, třetí byl znehybněn správnými údery na chakrové body na těle od pozorovatele a posledního Ammanti uhranula Sharinganem. Následně všechny dorazili a vyhodili do údolí hluboko pod nimi.
„Zjistěte, jestli tu není něco, co by nám bránilo projít,“ poručil největší.
Byakugan, Sharingan i cit odhalily neviditelnou zeď z chakry.
„Je tu stěna, asi dva metry před námi,“ oznámil senzibil.
Vůdce vyvolal klon a vyslal ho dál. Ten se zhruba po dvou metrech sám od sebe rozpustil.
„Zkusím to sám,“ oznámil. Vykročil vstříc bariéře. Ostatní ho bez dechu sledovali.
Nic se ale nestalo.
„Už jsem za ní?“
„Ano.“
„Hmm,“ zabručel a udělal pár kroků oběma směry. „Pojďte. Je to bezpečné.“
Vydali se dál. Snažili se co nejvíc vyhýbat hlídkám, pravidelně obcházejícím různé trasy. Ale jak řekl pozorovatel, momentálně se měnily skupiny, a tak se buď míjeli s ospalými, co se těšili do postele, anebo ospalci, co z postele právě vylezli.
Ammanti napadlo, že by se měli snažit co nejvíc zapadnout. Hromadně se tedy shodli, že se pokusí co nejvěrohodněji pomocí Henge napodobit uniformu vojáků z Kamenné.
Proměnili své oblečení i podobu a sundali masky. I Kori, v jeho případě prošlo změnou celé tělo v člověčí. Po cestě se setkali s několika oddíly. Pozdravili se ospale. Konožští ANBU většinou jen zamumlali, aby nebylo poznat jejích nářečí.
Postupně se začali rozdělovat, když naráželi na skladiště.
Ammanti a Kori se oddělili jako třetí. Vstoupili do veliké místnosti, kde obcházelo několik lidí.
„Zatím to vypadá dobře,“ špitl Ammantiin partner v lidské podobě. Momentální blondýnka se zamračila.
„Jde to až moc snadno,“ zamumlala.
Tu se k nim přitočil jeden z místních.
„Zdravíčko, vás jsem tady ještě neviděl. Vy jste z tý skupiny, co dneska přišla?“
„Jojo, čerstvě nás sem převeleli,“ kývl Kori sebevědomě. Vzhledem k jeho přízvuku Země Trávy, který byl dost podobný tomu ze Země Země, si mohl dovolit mluvit uvolněně. „Musím říct, že je to tu větší, než jsem si představoval!“
„To teda jo,“ zazubil se muž. „A to počkejte, až se dostanete do toho největšího!“
Zatímco spolu mluvili, dívka se rozhlížela po okolí. Místnost byla obdélníkového půdorysu, velikostně odpovídala vnitřku menšího domu, a prakticky celou vyplňovaly regály. Všude byli ninjové, z nichž někteří chodili s deskami a pravděpodobně kontrolovali zásoby, případně poroučeli něco odnášet.
„Hele, vy tři! Copak nemáte nic na práci?“ zavrčel na ně právě příchozí starší muž. „Koukejte makat! Dneska se toho musí hromada odvízt na frontu.“
Mladší, co si s dvojicí povídal, jen zakroutil očima a zamířil k regálům. Kori i Ammanti se rozešli za ním.
Vyslechli si, co všechno se musí naložit a dostat ke vchodu na povrchu. Pak začali balit všemožné výbušniny do velkých beden.
Na jednu stranu byli rádi, že dobře zapadli a že budou mít možnost víc prozkoumat spletité chodby. Ale netušili, kdy má velitel v plánu akci spustit.
Ammanti s Korim v závěsu jela s vozíčkem v zástupu lidí. Přemýšlela, jak se dozví o začátku mise, když tu...
„Jau! Kam čumíš?!“
Hlas ji vyrušil z hlubokého zamyšlení. Nevnímala okolí a omylem najela vozíkem na nohu jednomu ze strážných.
„Pro-promiňte! Omlouvám se,“ vyjekla, sklopila zrak a v rychlosti muže objela. Srdce jí divoce bušilo, jelikož cítila jeho pohled, jak se jí zavrtává do zad.
„V pořádku?“ ptal se změněný levhart, když ji dohnal.
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „ten chlap… byl to Kentaro. Může nás poznat!“
„To je zlé,“ pronesl. „Musíme co nejrychleji zpátky a začít.“
Když se dostali na konec trasy, odevzdali vozík s bednami ninjům u výtahu a vzápětí rázovali zpět. Doufali, že tentokrát na neoblíbeného známého nenarazí.
Bohužel jejich prosby nebyly vyslyšeny.
Znovu se s ním střetli ve skladu, kdy jim zastoupil cestu.
„Ahoj, sluníčko,“ ušklíbl se vítězoslavně s rukama založenýma na hrudi. „Copak tady děláš?“
Ammanti si vynadala, že při omluvě nedávala pozor na svůj hlas, kvůli tomu ji musel poznat. A taky se vůbec nelíbilo, že se kolem nich srocují ostatní z Iwagakure.
„Kentaro, kdo to má být?“ ptal se jeden.
„Ále, jedna moje známá,“ odvětil. „Dělá pro Listovou.“
Prakticky všichni se otočili za jeho hlasem. Ti, co dvojici svírali v kroužku, se zamračili a někteří tasili zbraně.
„Anebo ne?“ hraně si zamyšleně poklepal prstem na bradu. Znovu na ni pohlédl. „Jak to teď vlastně s tebou je, sluníčko? Děláš pro ně nebo ne?“
Dívka věděla, že její odpověď rozhodne o tom, co se stane dál. Nadechla se…
A pak se země zatřásla.
V dalších skladech musel její tým začít odpalovat bomby a výbuchy rezonovaly zemí.
Ihned přišel rozkaz do zbraně a vyhledat nepřátele.
Kentaro rozzuřeně po momentální blondýnce chňapl, ale uskočila mu. Poskládala pečetě.
„Katon: Housenka no Jutsu!“
Kolem sebe vrhala malé ohnivé koule, z nichž některé zamířily i k regálům. Pár naložených beden úspěšně vzplálo.
Celý sklad se otřásl. Ammanti s Korim na nic nečekali a vyběhli vchodem, kterým se dostali dovnitř. Co nejrychleji po paměti zamířili k ústí tunelu. Stále raději zůstávali v převleku - mohli se pokusit ještě zmást nepřítele.
Při útěku narazili i na Hirokiho a velitele, navíc je ještě dohnal rychlý Hyuuga.
“Odpálili jste všechno?” křikl největší.
“Ne. Ale to je jedno, teď hlavně pryč!” odsekl hnědovlasý mladík, načež v plné rychlosti narazil do stěny, která před ním z ničeho nic vyrostla. Okamžitě si připlácl ruku na obličej. “Krucinál, asi jsem si zlomil nos!”
“Uhněte! Tu stěnu rozbiju!” Největší se prodral dopředu. “Kryjte mě!” přikázal a z pravačky mu začala sálat chakra.
Dohnali je. Bylo jich nepočítaně. Rozhodli se však bojovat, byť čin to byl dost zoufalý. Nemohli přece porazit tak obrovskou přesilu…
Kori zařval, změnil se zpátky v šelmu a vrhnul se po prvních vojácích. Jeho nenadálou proměnou byli vyvedeni z míry, což levhartovi stačilo. Jednomu prokousl hrdlo, druhého silně poškrábal.
Ostatní tři ANBU neváhali. Henge zrušili a se stejným bojovým pokřikem zaútočili také. Hyuuga se oháněl svým rodovým uměním, Hiroki sekal krátkým mečem a Ammanti tančila s Nikiru, svým dvojitým ostřím. Chodba byla úzká, a to byla jejich velká výhoda - nemohlo se k nim dostat tolik nepřátel najednou.
Na rtech se jim objevoval vražedný úsměv, poráželi je a oni postupně ustupovali.
“Mám to!” zvolal vůdce a zavelel k dalšímu ústupu. Postupně se stahovali skrz relativně malý otvor, co se povedlo vybourat v tlusté přepážce.
Hyuuga, velitel i Hiroki unikli bez problému. Ammanti ale Zemští chytili nohu do skály.
“Nemůžu dál!” zaječela.
Kori ihned přispěchal, aby kámen rozbil bleskovým jutsu. Pod rameny ji vzaly silné ruce.
Protáhli ji skrz. Levhart skočil za nimi. Dali se na další zběsilý úprk. Pozorovatel je naváděl a vypadalo to, že už budou brzy venku. Cestu jim ale zkřížila další jednotka. S Kentarem v čele.
“Užij si cestu do nebe, sluníčko!” zavolal jen a hodil jim k nohám granát.
Všichni zalapali po dechu.
Za zády jim vyrostla stěna. Nepřátelé zmizeli za jinými.
“Takhle nechci skončit…!” vydechl přiškrceně Hyuuga za černovláskou.
Najednou zahlédli našedlou šmouhu. Kori se kolem nich prohnal a granát tlapou odstrčil na konec chodby. Pak ho zalehl vlastním tělem. Stačil se jen ohlédnout.
“Mám tě rád, Ammanti…”
Dívčin výkřik zmizel v ohlušujícím výbuchu.

“Ta chvíle mi utkvěla v paměti a z hlavy už ji nikdy nedostanu,” mumlala tak tiše, že ji kluci sotva slyšeli. Ale nebrečela. “Koriho ten granát roztrhal. Všechny nás ohodila jeho krev i kusy těla, ať už vnitřnosti nebo kůže. Mně skončila v klíně jeho hlava s naprosto zničenou spodní čelistí.”
Dvojčata si vyměnila nervózní pohledy. Ari byl v obličeji bledozelený, Shizutemu se na čele lesknul pot.

Otevřela oči. Tlaková vlna je musela odhodit na skálu za nimi. Hlava ji bolela, nejvíc uši. Někdo ji silně držel za paži.
Rozhlédla se. celá místnost byla od krve a všude byly cucky masa. A i ona měla úplně rudé ruce.
Zrak jí sklouzl na klín. Srdce vynechalo několik úderů.
“Ko… ko…!” Otvírala pusu naprázdno, nemohla popadnout dech z té živé noční můry.
Stisk na paži zesílil a zatřásl jí.
“Honem!” Hlas zněl jakoby z dálky, přestože mluvčí stál hned u ní. “Dělej, musíme zmizet!”
Vytáhl ji na vratké nohy a vláčel pryč.
Nechtěla, tak moc nechtěla! Nemohla ho opustit!
Cestu měla jako v mlze. Vnímat zase začala až na mýtině v lesíku.
“Rychle, Buta!” křičel na ni velký muž s hadí maskou. “Musíš ho uzdravit, jinak vykrvácí!”
S očima zamlženýma slzami mechanicky přiložila dlaně k ráně na Hirokiho krku. Viděla, jak těžko se mu dýchalo, protože se dusil vlastní krví.
“Dělej, Buta!”
Nemohla. Nešlo to. Její chakra se nedala vůbec ovládat, nespolupracovala. Nedokázala léčit.
Pohlédla na tvář svého přítele. Zavrtěla hlavou a z obou očí sjely slzy. Teprve teď jí došlo, že masky všech jsou poničené.
Viděla, jak se melancholicky pousmál, i přes krvavé bubliny vycházející mu z pusy. Jako by chtěl říct, že to není její vina. Ztěžka k ní natáhl ruku, kterou vzala do dlaní. A držela ji tak dlouho, dokud samovolně nepadla k zemi.
“Hiroki…” špitla a rozbrečela se naplno.

„Od té chvíle jsem několik let nedokázala snést pohled na krev, a i schopnost lékařských technik jako by se vytratila,“ mluvila Ammanti takřka neslyšně, objímajíc si kolena s bradou na nich položenou. Na okamžik zavřela oči a pohodila hlavou.
„Nejvíc si ovšem vyčítám, že kvůli šoku, co mi Koriho smrt způsobila, jsem nedokázala zachránit Hirokiho, svou největší oporu v ANBU. Je to o to horší, že v době, kdy jsme na misi byli, narodil se mu syn, první dítě. A on se na něj velmi těšil. Co vím, když to oznámili jeho ženě, zbláznila se žalem a o několik dní později skočila ze skály Hokagů.“
Shian mlčel a zíral do neurčita. Další dva chlapci šokovaně vstřebávali to, co řekla.
Ale to hrozné mělo teprve přijít.

Ammanti mezi vzlyky lapala po dechu. Vůbec nechápala, co se stalo. Před chvílí klečela u těla kolegy, teď ležela v polosedě o několik metrů dál a bolela ji tvář.
„Hebi, nech toho,“ snažil se Hyuuga klidnit rozběsněného velitele, drže ho oběma rukama za loket. Ten vypadal, že se po dívce vrhne.
„Co to s tebou je, Buta?!“ řval. „Proč jsi ho nevyléčila?! Kvůli tobě je teď mrtvý! Slyšíš – MRTVÝ!!!“
„… já… já ne…“ koktala nesouvisle.
„Vždyť jí chvíli předtím umřel levhart, Hebi!“
„Tak bychom zůstali čtyři,“ zavrčel a svou paži vymanil trhnutím. „Nějaká tvoje micina je mi ukradená, Buta. Potřebuju lidi a ne plyšáky.“
Micina.
Ukradená.
Plyšáky.
Tato tři slova byla pro Ammanti jako zápalná šňůra. Zvedla se ze země a sáhla po Nikiru na svých zádech. Čepele nevědomky rozžhavila doběla.
„Kori není žádná micina…“ pronesla tiše. „A už vůbec ne plyšák, ty tupá horo svalů.“
Had zatnul ruce v pěst.
„Co jsi to řekla?“
Hyuuga poplašeně ucouvl.
„Tvoje oči…“
„Ukážu ti, jaké to je – ztratit své nejbližší.“
Rudé oči se jí rozzářily. Hyuuga ihned odvrátil pohled, protože tu legendu znal. Ne však velitel, který na dívku stále rozzuřeně hleděl.
Najednou však klesl na kolena, chytil se za hlavu a roztřásl se. Do toho se ještě začal kývat a něco neslyšně mumlal. Byl to následek silného genjutsu.
„Ammanti, neubližuj mi, prosím,“ zašeptal druhý muž, zakrývaje si oči.
„Nemám důvod,“ řekla. Ledabyle máchla zbraní po veliteli. „Až se dostane k sobě, odejděte.“
„A co ty?“
„Já?“ Ohlédla se přes rameno. „Musím dokončit náš úkol.“
Vytasila kunai. Poodešla k jednomu stromu a začala rýt do země.
Vykopat dostatečně hlubokou jámu jí zabralo několik hodin. Ostatní dva mezitím odešli směrem k vesnici. Dívka poté přesunula Hirokiho tělo do hrobu a zasypala hlínou. Následně přivalila středně velký kámen a vyryla do něj následující slova:

Zavládlo ticho. Tři mladíci zpracovávali dívčinu zpověď. Nikdy by je ani ve snu nenapadlo, že člověk, který má předurčeno stát se ochráncem míru, bude mít na rukách krev tolika lidí.
Shian příběh už kdysi slyšel. V čase, kdy sotva začínal chápat, že svět není přátelský a život jednoduchý, mu tato událost doslova dala imaginární pěstí a nechala ho utápět se v slzách stesku po dobrém příteli.
Asi a Shizute sestřenčina slova rozdýchávali. Staršímu se v krku dělal knedlík a žaludek měl jako na vodě. Začínal ho ovládat třes, který nemohl zastavit. Mladšímu bušilo srdce a hlava se mu točila při představě desítek mrtvých a puchu spáleného masa.
Ammanti už neříkala nic. Věděla, čeho se dopustila. Tato živá noční můra ji pronásledovala patnáct let a za tu dobu se o ni podělila jenom se třemi lidmi. Věděla, že pokud by všichni věděli, co se ten den skutečně stalo, odsoudili by ji. Po jejím návratu z této mise si ostatní shinobi začali šuškat něco o Ohnivé tanečnici, co vypálila skladiště bomb Kamenné, a potají si na ni ukazovali.
Nechtěla vědět, co konkrétního se povídá. Jejímu svědomí by to rozhodně nepomohlo.
A tak, jakmile slyšela, že se jí narodila sestra a k tomu dva bratranci, neváhala a zamířila domů. Na místo, jež nikdy válku nepoznalo.
A snad ani nikdy nepozná.
„A… co se stalo s tím dítětem?“ zeptal se po chvíli opatrně Ari. “Co se narodilo Hirokimu.”
Černovláska zvedla hlavu.
„Neměl lehké dětství. Spíš právě naopak – jako by se k němu štěstí otočilo zády. Každopádně myslím, že geny, byť hluboko skryté, jejich klanu mu jako malému zachránily život. Ale i tak to neměl snadné. Kvůli jeho novým schopnostem ho spousta lidí chtěla dostat pod svou kontrolu. Nicméně si nakonec našel dobré přátele. A dá se říct, že je celý otec.“ Lehce se pro sebe usmála.
Příběh skončil a stejně tak i celý den. Slunce zapadlo za obzor a nebe se barvilo z oranžové do fialova. Ammanti, Shian, Ari i Shizute zamířili k jídelnímu místu. Tam už čekala Wiera se svou levharticí.
Jakmile příchozí čtveřici zahlédly, dívka se poplašně zvedla na nohy.
A tak tam stály proti sobě, princezna hleděla do očí princezně.
Jedna s vlasy havraního peří, stejně temnýma očima a melancholií ve tváři. Klidná a tichá, až skoro chladná. Ta, co toho už tolik zažila a starala se o všechny ostatní.
A druhá, po pár letech vlivu práce s šedou chakrou nyní medová plavovláska, s levandulovýma očima bez zornic, jen dvěma tomoe, s neustálým úsměvem na rtech. Optimistická, šířící kolem sebe pozitivní energii, ale světa neznalá, nevinná.
“Ammanti,” promluvila jako první mladší ze sester, mnouc si u toho nevědomky nervózně prsty, “prosím, nezlob se. Nevěděla jsem, že ta perla s tebou jakkoli souvisí. Vůbec jsme netušily, že bychom na něco takového tady vůbec mohly narazit…” mluvila dál.
Ostatní čtyři vyšší bedlivě sledovali a čekali, co udělá.
Černovláska několika dlouhými kroky překonala vzdálenost mezi svou sestrou a z nenadání ji objala a přerušila tak její překotný monolog.
“Ne, ty promiň,” zašeptala. Vzpomněla si na slova jejich otce. “Omlouvám se, Wiero, neměla jsem na tebe křičet. Nebylo to fér. Jsem ráda, že ses o to chtěla podělit se mnou jako první.” Odtáhla se a usmála se na ni. “Mám tě ráda, stejně jako všechny tady. A nechci, aby sis myslela opak. Jako rodina u mě budeš vždy na prvním místě.”
“Taky tě mám ráda, Ammanti,” řekla Wiera a silně sestru obejmula zpátky.
“Uf, tak mě hned nerozmačkej!” upozornila ji přiškrceně, načež se všichni zasmáli.
“Ehm, ehm, nerada ruším vaši dojemnou rodinnou chvilkou,” vstoupila do hovoru Arashi, “ale chci taky něco říct.”
“Tak povídej.”
“Ammanti, vím, že nejsem Kori a nemůžu ho nikdy nahradit,” začala. “Ale podle mámina vyprávění jsme si podobní. Vím, že brácha to nestihl. Ale myslím, že by to takhle chtěl.” Natáhla před sebe jednu přední tlapu polštářky vzhůru. Mezi nimi se zableskla stříbrná klícka na řetízku s červenou perlou uprostřed. “Všechno nejlepší, Ammanti.”
Princezna slunce, podobně jako tři kluci za ní, zalapala po dechu. Jako ve snu klesla na paty a do ruky vzala přívěsek. Pak ho sevřela v dlani a se slzami štěstí v očích se na šelmu usmála.
“Děkuju, Arashi…”

Později, když už všichni odešli spát, se vytratila na jedno místo. Nestálo v Horách dlouho, jen zhruba patnáct let. Postavily ho společně s Yuki, aby mohly - byť jen nakrátko - uniknout nočním můrám a utápět smutek.
Uviděla vůdkyni, jak nehnutě sedí před domácí palírnou.
“Dobrý večer, Yuki-sama,” pozdravila ji.
Levhartice se otočila.
“Ahoj, Ammanti. Je všechno v pořádku?”
“Ano,” přesvědčila a posadila se vede ní. “Celý den jsem vzpomínala.”
“Já taky.”
Pár minut mlčely. Dívaly se do dálky na šumící les, vycházející půlměsíc a poslouchaly pravidelné kapání tekutiny.
“Stalo se to všechno tak dávno, že už je to jako sen…” řekla Yuki. „Jako by to ani nebylo skutečné.“
Dívka jen kývla.
„Arashi jste vychovala dobře,“ řekla po opětovné pauze. „Dala mi Koriho dárek.“
Levhartice se prudce otočila. Pochopila, když černovláska zamávala řetízkem s perlou.
„Je to hodná holka.“
„Ano, to je.“
„Mimochodem, copak to bude?“ obrátila Ammanti pozornost ke stroji před nimi.
„Tak hádej, smysly jsme spolu procvičovaly taky,“ zazubila se šelma.
Dívka zavřela oči a přivoněla. Pak se usmála. „Hruška.“
„Správně!“
„Ráda ochutnám. Vaše pálenky jsou prostě nejlepší.“
„To ráda slyším. Ale Wiera by s tebou moc nesouhlasila,“ připomněla pár let starou příhodu s borovičkou.
Černovláska se zasmála a pak vstala. „Už půjdu spát. Dobrou noc, Yuki-sama.“
„I tobě, Ammanti.“
Princezna zamířila k jeskyni.
Levhartice ještě nějakou dobu seděla a přemýšlela, když tu ji vyrušil mladý mužský hlas:
„Yuki-sama, co to tam máte?“