Za trest, 1. kapitola

Chiyo se probírala papíry, jako by se nechumelilo. Jako by jim právě neutekla medička z vesnice, i když s oficiálními vízy, žádostmi a potřebnými razítky. Srovnala si papíry a prohlásila: „Mladá Mirin zdrhla. Prý na studia do Listové. Jako projev přá–“

Ebizou si povzdechl tak hluboce, až to cítili v kostech všichni přítomní. „Co jí ten blázen řekl?“ zeptal se napůl smířen s odpovědí. Hlavu měl v dlaních čistě proto, aby s ní nepráskl do stolu.

Jen jeho sestra se usmívala. Ta měla z toho, jak se Sasori vymyká kontrole, vždycky největší radost. Při výchově jí z toho pravda předčasně zešedivěly vlasy, ale teď už se plně smířila s tím, že výchova tak trochu nevyšla. Sasori byl dospělý už nějaký ten pátek. Sám jí říkal, že z něj pod jejími křídly nemohl vyrůst normální člověk. Měla z něj radost až donedávna, než se začal vymykat kontrole způsobem, ze kterého jí tuhla krev v žilách. „Začal jí kafrat do výkladu,“ zašvitořila s úsměvem, který Ebizou vždycky sliboval, že jí „z toho ksichtu sundá židlí“. Ještě nikdy se mu to nepovedlo, a nedalo se říct, že by se nesnažil. V souboji mu vždycky nakopala zadek. „Že na ten její smrtelný a nepřekonatelný jed dokáže z fleku smíchat osm protijedů, z nichž pro šest má ve skleníku přísady v dosahu tří metrů. A že se nemáme divit, že ztrácíme tolik lidí, když nejsou vybaveni patřičnými znalostmi. Raději své lidi učíme, aby se smířili se smrtí, místo abychom hledali protijedy.“ Dívala se přitom do papírů, jako by ho citovala. To nemusela. Znala Sasoriho monology zpaměti.

Ebizou s ním samozřejmě souhlasil. Úroveň písečných mediků byla tristní. Ale – „Omlouvám se za něj,“ uklonil se celému stolu. Možná před jinými dokázal zakrýt, jak je na vnuka pyšný, ale jeho sestře bohužel málokdy něco uniklo. Poťouchle se na něj ušklíbla. Ale on jí na to neskočil. Ve vzduchu visela hrozba a oba si jí byli dobře vědomi. Ani bezstarostná Chiyo neměla tak lehké srdce, jako předstírala.

„Je to divoch,“ odfrkla si Hisa, Sasoriho žalobce a soudce, a ideálně by převzala i roli popravčí. „Chová se jako hulvát. Vyhání nám to málo mediků, které ještě máme.“ To byla taky bohužel pravda. Sasori je vyloženě nevyhnal, samozřejmě. Ale málokdo dokázal snést jeho kritiku. Jeho jen nazývání věcí pravými jmény. „Neumí se k lidem chovat. Nedivím se, že se radši baví s loutkami. A taky by u toho měl zůstat.“

Ani jeden z legendárních sourozenců si to nebral osobně. Byli zvyklí poslouchat tyto stížnosti, nebo si dokonce i přisadit, když je zrovna jejich drahý vnouček něčím naštval. Což bylo zhruba šestkrát do týdne. (A byl to i jeho vnouček. Člověk k děcku jednou trochu přilne… a navíc – prasynovec, to zní jako nějaká jedovatá bylina.)

„No to bychom měli,“ pravil Ebizou do svých dlaní. Ty ho aspoň nepropalovaly vyčítavými pohledy. Zbytek rady starších na něj syčel jako klubko hadů.

„Nejradši bych ho vyhnala smetákem sama,“ pokračovala Hisa ve stejném duchu. Drdol jí přitom na hlavě poskakoval jako nějaká navztekaná ovce.

„Važ slova,“ poradila jí Chiyo s úsměvem, ze kterého běhal mráz po zádech. Tohle už nebyla jenom stížnost, bezzubé brblání, kterých si za rok poslechla nepočítaně. Cítila, že Sasorimu tady jde o život. Stávalo se to častěji, než se jí líbilo. Jak by to asi dopadlo, kdyby nebyla v radě? Kdyby nevěděla, jak moc je její vnuk trnem oku celé vesnici? Kdyby neměla žádný hlas, a kdyby Sasori neměl jednoho jediného přítele s dostatečnou mocí k tomu, aby ho dovedl ochránit před těmito supy…

Ne, nebála se, že by byl po smrti. Bála se něčeho mnohem horšího.

„Tutéž radu jsi měla zařadit do jeho výchovy,“ odbyla ji Hisa jedovatě. Věděla, že už by jí nikdo nevěřil, kdyby předstírala, že to tak nemyslí. Že by jejich slovutného loutkáře skutečně přinejmenším nevyhnala. Všichni věděli, že to myslí smrtelně vážně. A právě se blížila doba, kdy jí to začne být úplně jedno. Věděla, že by našla zastoupení. Doneslo se jí pár zajímavých drbů a ona si mnula ruce, že se Sasori konečně urval ze řetězu dost na to, aby to Kazekage nemohl přehlížet ani omlouvat. „Vůbec byste u této debaty neměli být. Vy dva jste těžko nestranní,“ dodala k sourozencům.

Chiyo ji prošpikovala pohledem. „Nikdo bychom tu neměli být nestranní. Kdybychom byli nestranní, museli bychom zapomenout na všechno, co pro vesnici udělal. Toho by tady nikdo z nás nebyl schopen, kdyby–“

Hisa protočila oči v sloup. „Nevytahuj pořád to samé!“ zasténala.

„To samé se nikdy předtím ani potom nestalo. Je to zatracená legenda,“ přisadil si Kioshi, ďáblův advokát, který promluvil jen zřídka. Hisa mu věnovala otrávený pohled a její drdol jakbysmet. U starého Kioshiho tak nějak tušila, že by pohořela, kdyby se rozhodla pro plán jménem ‘dostat Sasoriho pod zem nebo aspoň z vesnice’. „Ten kluk tehdy vlastnoručně ubránil celou vesnici a nebylo mu ještě ani patnáct. Takového člověka nemůžete jen tak vyhnat,“ namítl. „Nebo si ho proti sobě poštvat, potažmo,“ zamrmlal. Už byl terčem pozornosti déle než patnáct vteřin, čemuž bylo třeba učinit přítrž.

„Co, protože by mu mohlo rupnout v bedně ještě víc a všechny nás tu do jednoho povraždí? S tím rizikem se vzbouzím i chodím spát dnes a denně.“ Bylo načase. Bylo načase to rozjet. Hisa se lehce roztřásla a ovce na hlavě společně s ní. „Nemá to v hlavě v pořádku, a jestli to budeme dál ignorovat, všichni tady špatně dopadneme.“

Ebizou s Chiyo se po sobě podívali. Tušili, že to přijde. Respektive si byli naprosto jistí, a proto učinili jistá opatření. Opatření, kterými tady zatnou tipec plánovanému vyhnanství, opatření, kterými Sasoriho poslali do kolen způsobem, který by nečekal v nejdivočejším snu. Před týdnem totiž oba přišli za Kazekagem s prosbou na rtech.

„Dejte mu konečně něco na práci, než si nějakou práci najde sám,“ žádali ho. Napřed je nechápal, ale trpělivě poslouchal jejich argumenty, jejich důkazy, jejich poznatky. Nakonec musel uznat, že Sasori byl s vysokou pravděpodobností nesnesitelný z čisté nudy. Rada starších odmítala jeho podíl na jakékoli větší akci; nechtěla, aby mu byla vesnice zavázána ještě víc, než doteď. Zaznívaly totiž z různých koutů Suny hlasy, které ho chtěly vidět na postu Kazekageho, a to většina starších chtěla utnout již v zárodku. Mise plnil znuděně a znechuceně. Věděl, že nedostává příležitosti jako jeho vrstevníci, jako mladší i starší. Věděl, že nemá šanci se kamkoli posunout, že nic, co řekne, nebude mít nějaký dlouhodobý dopad. Proč by se obtěžoval s něčím, co bude za chvíli pryč? Kritizoval naprostou podstatu celého systému vesnice, kritizoval výuku, kritizoval všechno, co formovalo vesnici od základů, a tím si dělal nepřátele. Trvalé nepřátele, milovníky statu quo.

Sasori to všechno věděl.

Takže dva dny potom, co se mladá Mirin rozhodla z dobré vůle přejít do Konohy na studium lékařství, mu přišlo povolání ke Kazekagemu, a bylo to poprvé, co pocítil lehký strach. Se Třetím vycházel, se Třetím se znal, Třetího měl tak trochu skoro i rád, pokud to chtěl tedy přehánět. Sasori si byl samozřejmě velmi dobře vědom toho, že si svou otevřenou kritikou filozofie světa ninjů, systému vesnice a výchovy mladých shinobi lehce koleduje. Ale stejně ho překvapilo, když shledal, že toho nejspíš konečně dosáhl. Výsledku. Kýženého, dlouho očekávaného, nechtěného. Ale on měl po krk tohohle života na hraně, kdy netušil, jestli ho ze dne na den nevyženou, nebo rovnou nezabijí.

(Dřív, než by ho někdo mohl vyhnat, zběhl by sám. A dřív, než by se mu někdo pokusil o život, zabil by své vrahy on. A kdyby měl přece namále, radši by se sám odpravil, než aby jim poskytl tu radost. On není žádná loutka. Jeho nikdo ovládat nebude. A rozhodovat o jeho osudu už vůbec ne.)

I kdyby ho Kazekage prohlásil za zběha, za šílence, a na místě by se ho pokusil zabít, ublížil by mu méně, než když mu řekl to, co mu řekl.

Ebizou s Chiyo na sebe pochmurně pokývali hlavami, jak se mlčky shodli. Bylo načase to radě konečně říct. Oni byli zrovna naštěstí daleko, když se Kazekage rozhodl, že „Sasori bude učit.“

Řekli to oba zaráz a celá místnost ztichla. Kioshi se překvapeně zazubil, ale jen tak tiše a nenápadně, aby se na něj nikdo nedíval déle než těch osudných patnáct vteřin.

Hisa společně s dalšími zalapala po dechu. „Je to prakticky vyděděnec, a ještě ho za to odmění!“ A práskla do stolu. Tohle přestávalo všechno.

Chiyo se rozchechtala. „Učitelstvím pro děti? Milá zlatá, kdyby ho vykuchali zaživa, tak by ho potrestali míň.“

„A to mě má uklidnit? Že teď nebude mít čas kritizovat naše mediky a vykřikovat tady nesmysly o změně režimu, protože dostane na starost nějaké malé ubohé duše, které se od něj dočkají jen shazování? K čemu je dovede? Ke zdravému sebevědomí? K věrnosti? Sasori není výchovný typ. Mimojiné.“ Hisa dýchala, jako by právě uběhla maraton. Skutečně ji ta informace málem zvedla ze židle. Jestli ten maniak bude učit, tak takových anarchistů bude ještě víc. Už tak měli plné ruce práce s jedním. „To jsou děcka, ze kterých mají vyrůst ninjové připraveni padnout pro tuto vesnici! Děcka z masa a kostí! A ne zatracené loutky!“ Teď už opravdu stála, a ještě k tomu křičela. Kdyby jen trochu mohl, i její drdol by křičel.

Chiyo si založila ruce do rukávů a chvíli si tiše prohlížela stůl. Byla to tak nezvyklá reakce, až se Hisa zastyděla, že se nechala tak hloupě unést. Teď bude za hysterku.

„Sasori ti nepřijde dost věrný vesnici? Nastavuje pro nás život. Nejednou ho málem ztratil,“ řekla Chiyo po chvíli. Tiše, střídmě. Tohle byla pravda. Tímhle svého vnuka prázdně nechránila. „Kritizuje, ale proti vesnici nikdy ani nehnul prstem. Je přesvědčený, že jeho návrhy by vesnici pomohly. Není pro nás tak nebezpečný, jako si myslíš.“

Její smířlivý tón byl ekvivalentem malé bílé vlaječky. Ale fungovalo to.

„Pořád vidíš toho malého kluka,“ zakroutila hlavou Hisa a zase si sedla. Vztek z ní vyprchal. Proti rozhodnutí Kazekageho se protivit nebude. Ale co vyroste z těch ubožáků, kteří budou loutkářovi přiděleni, toho se upřímně bála.

A Chiyo se mezitím bála toho, že rozhodnutím, které s bratrem jejich Kazekagemu vnutili, Sasoriho vyhnali sami bez cizí pomoci.

Nemusela tápat dlouho, jestli se nebála zbytečně. Sotva s Ebizem po schůzi vyšla na ulici, spatřila hlouček lidí. Ten se postupně zvětšoval. A věděla – nemohla to vědět, ale věděla to – že uprostřed toho hloučku je právě ten idiot, jehož hrdost byla ponížena neodpustitelným způsobem. Nebo si to aspoň myslel. On si často něco prostě myslel a na základě toho jednal.

Nečekala ani vteřinu. Vecpala se do davu lidí a dodrápala se až do samého středu. Bratra nechala daleko za sebou. „Sasori, zatraceně,“ vyhekla ještě dřív, než ho vůbec spatřila. Chtěla mu jen domluvit. Chtěla mu to vysvětlit. Chtěla ho vytahat za uši a pak ho za ně odtáhnout někam, kde by vychladl. Možná by si s ním mohla dát nějakou bitku. To ho vždycky rozveselilo. Kazekage na něj neměl čas od doby, co mu na hlavu hodili ten nevděčný úřad, a Sasori nebyl nikdy šťastnější, než když se ho někdo snažil dostat na lopatky.

Ale najednou jako by ji veškeré nadávky a slůvka útěchy opustily. Nemohla se ani nadechnout. Možná kvůli tomu, jak se sem narychlo vecpala. Možná z toho, že spatřila, jak Sasori třímá v ruce svoji čelenku. Ve druhé měl kunai.

„Ne,“ hlesla. „Ne.“ Veškeré pokusy o humor zahodila rovnou. Tohle bylo vážné. Takhle daleko ještě nikdy nedošel. Tomuto chtěli předejít. Tomuhle se chtěli za každou cenu vyhnout. Ne, ne, ne. Jen lapala po dechu.

„Jsem už unavený z toho, jak mě vedení této vesnice staví do zadních linií. Jsem unavený z boje proti tomu, co pro mě mají naplánované už několik let. Nač to oddalovat?“ zeptal se Sasori řečnicky, dramatik tělem i duší, ješitný pitomec vším ostatním. „Mám tady toho po krk.“

Hlouček čumilů se rozdělil na více táborů; jedni si zakryli ústa dlaní. Druzí se neskrývaně ušklíbli. Třetí si povzdychli. Ti třetí totiž nevěřili, že z tohohle představení něco bude, ať už by se na slíbený výsledek dívali jakkoli. Sasori byl známá firma. Vesnici opouštěl několikrát do roka, respektive tím několikrát do roka vyhrožoval, ale aby se chystal provést gesto, které by mu zpečetilo osud, tak daleko se dostal poprvé.

„Budete mí svědkové, že se dobrovolně vzdávám svého obč–“ Z davu vylétl kunai a vystřelil mu čelenku z ruky. Dopadla neškodně do písku k jeho nohám. Poněkud omámeně se podíval, jak se mu z prstů řine krev. To měl být útok? zaškaredil se na tu ránu. Trochu se pousmál nad svou vlastní zvědavostí, nad tou neuvěřitelnou nudou, která ho sužovala den co den. Co jiného to mohlo být, pokud vyloučil sebepoškozovací tendence, co jiného by ho dokázalo přinutit nereagovat zavčasu a jen sledovat, jak na něj letí zbraň? Pak se pomalu otočil směrem, odkud útok přišel. Všechno se v něm vzedmulo. Jako by nestačilo všechno to ponížení, které celá ta léta jenom polykal. Jako by nestačilo, že z něj chtěli udělat největší odpad – učitele. Jednoho z těch, které by nejradši všechny naházel do hromadného hrobu ještě zaživa. Teď mu ještě chtějí sebrat z rukou konečné rozhodnutí.

K jeho nemalému překvapení se jeho oči nestřetly s žádným obávaným protivníkem. Stál tam střapatý kluk a v očích se mu leskly vzteklé slzy. „Ty?“ vyhrkl Sasori dřív, než se stačil zarazit. Měl v plánu znít o něco méně zahanbeně. Doufal, že to ten kluk neuvidí, až tady ztropí povyk a pak si přeškrtne znak Písečné na čelence. Mělo to být gesto nevratné, nevídaného rozměru, gesto, které mělo vidět co nejvíce lidí, ale ne ti, kteří… prostě někteří to vidět sakra nemuseli. „Poslal jsem tě nasbírat byliny,“ dodal tiše, jako by ho právě přede všemi plísnila jeho matka, jako by najednou litoval, že se tu sešlo tolik lidí.

„Jo. Furt mě někam posíláte. A já se furt vracím!“ vykřikl kluk bojovně. Pak prosebně spráskl ruce a uklonil se. „Mistře, nenechávejte mě tu samotného! Kdo mi to ukáže, kdo mě to naučí, když ne vy?“ rozkřikl se Kankurou srdceryvně. Z očí se mu řinuly slzy plným proudem. Byl tak rozčilený, jak ho Sasori ještě neviděl. Měl to děcko neustále za zadkem. Dobře, možná měl kluk potenciál, ale taky patřil k dalším a dalším, kteří zjistili, že u Sasoriho vlastně trénovat nechtějí, že existují i mnohem lepší věci, než jsou nemluvné kusy dřeva. Neměli trpělivost, nezajímalo je, jak loutka vypadá, nesnažili se jí vymyslet povahu, jméno, minulost. A nezajímala je ani její budoucnost. Tenhle k nim bude nakonec taky patřit, a Sasoriho to nebavilo, cítit pořád plamínky naděje, že má před sebou následníka, jen aby je daný následník udusal a šel si po svých studovat něco “zajímavějšího” a nejlépe “destruktivnějšího”. Jako by nevěděli, kolik lidí v boji proti jeho nezajímavým a nedestruktivním loutkám padlo. Jako by nevěděli, jak vzniklo jeho přízvisko.

„Přestane tě to brzy bavit. Stejně jako všechny ostatní,“ mávl nad klukem rukou. Měl ho poslat někam hluboko do pouště.

Kankurou frustrovaně zavrčel a ze zad si shodil loutku. Sasori přimhouřil oči a pozorně ten kus dřeva sledoval. Tenhle totiž nebyl jeho. A srdce se mu zase parchantsky, přímo zrádně roztlouklo. Zase se zatřepotalo nadějí. Kankurou nechal svou loutku dopadnout do písku a připojil se k ní svými vlákny. Pak ji pomalu nechal, ať těžkopádně doťápe až k Sasorimu. Loutka se přímo před ním uklonila, zdvihla do nemotorných prstů jeho čelenku, a pak mu ji podala. Měla láskyplně vyřezané prsty. Měla výraz. Měla tvář. Měla určitě i jméno. A neudělal ji on. Zíral na ni jako na zjevení, očima hltal každý její detail, každou její roztomilou nepřesnost, nevyváženost, a miloval každý centimetr. „Nepřestane,“ prohlásil Kankurou.

Muselo mu trvat celé hodiny se to naučit. Když ho Sasori pozoroval naposledy, tak se Kankurou vztekal nad neustálými pády jedné ze Sasoriho loutek – nemohl ji udržet ve vzpřímené poloze, a když už ji udržel, tak ji nemohl donutit se hýbat. Občas s ní omylem hodil o zeď, občas jí ublížil. A když ho s ní Sasori pozoroval další den, loutka byla opravená. Kankurou jí nikdy nevyčítal svoje vlastní chyby. Nikdy s ní nepráskl o zem cíleně a ze zlosti. Nikdy ji tam nenechal ležet do dalšího dne.

Teď nejen že ji udržel, že ji donutil jít skoro přirozeně, ale ještě se sklonila, vzala něco do rukou, a pak byla schopná mu to ještě podat.

Hruď se mu sevřela. Najednou nemohl dýchat. Mluvit. Myslet. Jen zíral na čelenku, kterou mu loutka nabízela. Kterou mu nabízel jeho věčný neodbytný stín. Kluk, který chtěl být loutkářem. Který chtěl být jako on. Pohlédl na Chiyo s otázkou.

Jako by slyšela každé slovo. Jen zakroutila hlavou. Ne, ona se o to děcko nepostará. Chce jít do toho svého slavného důchodu, a hodlá do něho jít, i kdyby pro to měla krvácet. Nebo nutit krvácet jiné.

Bába jedna praštěná.

Vzal si čelenku zpátky. Loutka se nebezpečně zakymácela, jak se s náhlou ztrátou váhy v ruce nedokázala tak docela smířit, ale Kankurou ji s vypětím všech sil udržel. Po tvářích mu společně se slzami tekl i pot.

„Udělal jsi velký pokrok, Kankurou,“ řekl Sasori tichounce, snad aby ho ideálně nikdo neslyšel. Díval se na čelenku a prohlížel si ji, jako by ji viděl poprvé. Uvědomoval si přitom, že se dělo něco většího, něco, na co nejspíš nebyl připraven. Nepřijal jenom tu čelenku. Přijal i to děcko. Přijal i ty zbylé dvě. A nebyl si jistý, jestli měl. Kluk se šťastně rozesmál.

„Bohové, jestli bude vyhrožovat dezercí pokaždé, když jeho žák nebude dosahovat dobrých výsledků, tak se fakt bojím toho, co z těch děcek vyroste,“ nechala se slyšet přihlížející slečna, kterou Sasori nedávno sepsul za to, že špatně obvázala ránu. Taky spletla poměry v bylinných extraktech a z velice dobrého protijedu namíchala docela neškodný čajíček. Pro ty byliny lezl do štíry prolezlých skalisek a nevzal tedy jejich ztrátu moc důstojně.

Ale nedokázal odporovat ani slovem, ani pohledem. Bál se totiž toho samého.