Hádej kdo jsi 1

Tahle povídka je o Tobě. Tak tedy hádej kdo jsi...

Tma.

“Proč je všude taková tma?” Pomyslíš si.

Poposedneš na posteli a zakoukáš se do kouta. Měl jsi pocit, jako by se tam něco pohlo. To je ale nesmysl, jak by se tam mohlo něco hnout, když v celé místnosti necítíš ničí přítomnost, dokonce ani nikde poblíž. Jsi tu úplně sám. Sám. Jak moc dobře znáš ten pocit a stejně tě nepřestane dusit a zraňovat. Položíš si hlavu na polštář a zadíváš se ke stropu. Zajímalo by tě, jak asi vypadá. Je dřevěný, kamenný?

„Koho to zajímá?!“ Okřikneš se v duchu.

Ale i tak by jsi se rád porozhlédnul, jak ten pokoj vypadá. Vzpomínáš si, že když si vcházel, tak na kratičký okamžik ozářilo světlo z chodby část tvého pokoje. Byla tam svíčka.

„Ach ano, svíčka. Kde jenom byla? Támhle v rohu na tom malinkém stolku.“ Vstaneš a sebejistě kráčíš k protějšímu rohu místnosti.

Nahmatáš stolek, je špinavý a zaprášený. Znechuceně odfrkneš a uchopíš svíčku. Už už ji chceš zapálit, ale jako by tě něco zadrželo.

„Ne,“ řekneš si, „k čemu by bylo světlo pro oči, když duše se topí v temnotě? Ne, můj svět je temný a jedna svíčka na tom nic nezmění.“ Odhodíš svíčku a slyšíš jak tupě dopadla na zem.

Byl to zvláštní zvuk, tak reálný a přitom tak vzdálený. Pomalu se vrátíš k posteli a usedneš na ni. Opět se cítíš sám, tak sám jako už dlouho ne. Najednou se tě zmocní panika. Neudělal jsi právě největší chybu svého života? Možná máš ještě čas ji napravit, možná bys prostě jednoduše mohl vstát a…

„NE!“ Rázně zavrtíš hlavou.“ Ne, takhle nesmím uvažovat, už jsem to promyslel snad stokrát. Nemám jinou možnost, můj osud je zde a osudu se vzepřít nelze. Osud? To vážně nechám o svém životě rozhodovat něco jako osud? Taková hloupost.“

Opět se cítíš zmatený a začínáš pochybovat sám o sobě. Ještě před hodinou sis byl vším tak jistý, ale teď bys chtěl nejraději utéct hodně daleko a řvát. Řvát jako smyslů zbavený. Ale není už skutečně pozdě? Nezašel jsi až příliš daleko? Měl bys snad litovat? Myšlenky se ti rozutekly, vzpomínáš na své dětství, na svou rodinu, své přátelé. Myslíš na všechny kterým na tobě záleželo. Pousměješ se, ale vtom ti úsměv ztuhne. Zatneš pěsti a najednou je vše opět jasné a čiré. Už víš že jsi tu správně.

Zpět do reality tě uvrhnou kroky. Rozléhají se chodbou, kterou jsi nedávno přišel i ty. Slyšíš klepání a dveře tvého pokoje se pomalu otevírají. Objevuje se silueta šedovlasého muže a ty vzpomínáš na vaše první setkání. Zprvu jsi nevěděl co si o něm myslet, ale později sis ho vcelku i oblíbil. A teď? Teď jím pohrdáš, pohrdáš jím tak, jako pohrdáš sám sebou. Muž vkročí do místnosti a promluví.

„Už je čas na tvůj trénink, Sasuke-kun, Orochimaru-sama čeká.“

A tím začíná nová kapitola tvého života...