Andělé Života a Smrti //4.část//

„Gyou…. Pojď sem Gyou! Ke mně blíž.. ještě… ještě!!“ Naléhavý hlas skoro křičel, ale Gyou nevěděla odkud vlastně.
„Ale já.. já… nemůžu!!“ vykřikla Gyou. Kolem sebe měla jen žluté duny a zrovna se začínala propadat do zrádných hloubek tekutého písku. V poslední naději vykřikla: „Gaaro!!“
Před ní se z písku začala vytvářet postava. Rozčepýřené vlasy poletující kolem zle vyhlížejících očí chvílemi odkryli nemalé, krvavě rudé znamení na jeho čele. Rudovlasý chlapec si klekl před Gyou a chvilku na ní koukal.
„Gaaro! Gaaro pomoz mi, prosím!“ vykřikla dívka. Gaara se pousmál a natáhl k dívce ruku. Gyou se natáhla, už byla skoro u jeho dlaně.. už.. už se ho skoro dotýkala. Najednou se jí ale chlapec začal vzdalovat.
„Gaaro!“ vykřikla ještě jednou, ale kolem ní byla už jen černočerná tma.
Gyou už zase stála na pevné zemi. Vyděšeně koukala kolem sebe. Bylo to zvláštní… pořád… pořád něco slyšela. Nedokázala přesně určit co… jen věděla že to slyší. Zprudka se otáčela ze strany na stranu ale tma byla neprostupná… až když… ano.. zaslechla pláč… dětský pláč. Takový tichý… smutný a zoufalý. Pořádně se rozhlédla a kousek od sebe zahlédla něco.. malého. Pomalým, nesmělým krokem se vydala za zvuky. Konečně její oči rozeznaly dvě postavy. Jedna stála, koukající si na malé, bílé ruce a druhá... nehybně ležící na zemi. Ona stojící byla dívka, malá a uplakaná se zoufalstvím a strachem v očích. Druhá postava byl chlapec… blonďaté vlásky ledabyle ležící kolem hlavy byli ponořeny do rudé tekutiny. Kovový zápach krve se nesl temnotou až ke Gyou.
„S…sestřičko?“ pípla Gyou a natáhla k dívce ruku. V tu chvíli se ale všechno kolem zatočilo a rozmazalo.
Gyou se s trhnutím, nataženou rukou a slzami v očích probudila. Teplé, sluneční paprsky prosvítající korunami stromů, ji měkce šimraly na tvářích. Seděla na svém spacáku a zprudka oddychovala. Po tvářích se jí, jako velké hrachy, kutálela jedna slza za druhou.
„Byl.. byl to jen sen!“ oddychla si nahlas. Když se vzpamatovala a uvědomila si kde je, vstala a sbalila si věci. Vyskočila na nejbližší strom a celkem rychlým krokem se vydala k vesnici. Pocitu prázdnoty a zoufalství se však nezbavila.
Až moc dobře věděla, že to sen nebyl… byla to pravda! Seskočila ze stromu, zpomalila krok a zhluboka se ponořila do svých myšlenek…
„Podívej se na sebe! To si říkáš ninja?“ Malý chlapec křičel na hnědovlasé děvčátko nesměle stojícího od hloučku dětí.
„Vždyť neumíš nic! Jsi tu k ničemu… slyšíš Gyou? Jsi k ničemu!!“ Po jeho slovech se všechny děti hlasitě rozesmáli. Drobná dívenka se zprudka otočila. Nechtěla, aby viděli její hořké slzy. První se vydrala z oka a s tichým, sotva slyšitelným žblunknutím, dopadla do zelené trávy. A za ní další a ještě jedna.. už se nedaly ani spočítat. Gyonina ramena se rychle zvedala a z jejích úst se dral jeden vzlyk za druhým. Děti se smály ještě víc, což Gyou ještě podporovalo v pocitu zoufalství.
„Nechte Gyou být!“ Přehlušil mrazivý hlas smích. Gyou si utřela oči a upřela zrak na dívenku stojící před ní. Velké, nyní však nenávistně přivřené oči hlouček vražedně propalovali.
„A co nám uděláš??“ vykřikl onen blonďatý chlapec. Dívka zaťala pěsti a vydala se k němu. Její rozhodnutí ale kdosi přerušil.
„Ne…Nech ho, sestřičko…“ tahala jí Gyou za sukni. Dívka se na ni podívala.
„Gyou.. oni jsou na tebe zlí, viď?“ promluvila. Gyou sklopila zrak. Dívka vyšla rázným krokem. Došla až k chlapci a nelítostně se na něj podívala.
„Ou…už se bojím… co mi uděláš?? Copak já můžu za to že je tvá sestra k ničemu!“ ušklíbl se.
„Omluv se!“ zavrčela dívka.
„Omluv se?! Ani mě nenapadne!“ zachechtal se ten protiva. Dívka ho chytila pravicí pod krkem a ruku pevně stiskla. Děti kolem ní začali křičet a se strachem utíkat.
„Sestřičko nech ho!“ vykřikla Gyou.
„Musí platit za to, co ti udělal!“ odpověděla tiše dívka.
„No tak.. omluv se!“ procedila skrze zuby. Chlapec cosi zachrčel a snažil se osvobodit z jejího stisku.
„Omlo…“ pípl kluk. Gyou se sevřel žaludek.
„Sestřičko.. nech ho být.. vždyť… vždyť ho zabiješ!!“ rozplakala se. Dívka chlapce pustila. Ten se svalil do trávy a zhluboka se nadechl. Dívka se otočila, vzala Gyou za ruku a odváděla ji pryč.
„Stejně je to pravda… jste divný… ty i tvoje sestra.. a vlastně i celá vaše rodina!“ zašeptal chlapec. Dívky se zastavili. Gyou naskočila husí kůže… ten pohled… sestřin pohled… znala ho… tak se tvářila před tím než něco vyvedla. Bála se toho pohledu… byl plný hněvu, zlosti a přitom jí na ústech pohrával úsměv. Divný úsměv…
„Se…sestro ne!“ zašeptala Gyou a táhla ji za rukáv pryč. Děvče se ale vytrhlo rozeběhlo se k chlapci. Kousek od něj se zastavilo.V tu chvíli se jeho smích změnil. Oči mu div nevypadli z důlků, rty ztvrdly v nepřirozené poloze a jako by se jeho tělo zaseklo. Najednou se za hlasitého výkřiku zřítil k zemi. Zelená tráva se zbarvila rudou krví. Kovový zápach se nesl vzduchem až k Gyou.
„S…Sestřičko!“ vykřikla vyděšeně ale její sestra jako by se rozplynula. Gyou zůstala stát s nataženou rukou před sebou.
„Sestřičko?“ pípla vyděšeně. Byla pryč… Dívčiny oči těkali z místa, kde ještě před chvilkou ona stála, na mrtvého chlapce….
Gyou zatřepala hlavou. Nechtěla na ten den myslet.. bylo to naposledy, kdy svou sestru viděla… od toho dne nikdo nevěděl kde je.. Do očí se jí hnaly slzy. Jak moc se jí stýská.. je to už tolik let ale její rány jsou stále otevřené…
Před očima jí začali běhat útržky vzpomínek.
Dvě malé dívky… houpající se na houpačce. Jedna s roztomilým úsměvem, silně se držící provazu. Druhá, chladná, kamenná tvář první dívku houpe… snaží se… aby letěla co nejvýš…
„Bo…bojím se sestřičko!!“ křičí první.
„Neboj se Gyou! Jsem tu s tebou…..“
***
„Ne… nech jí mami!! Nech jí na pokoji!!“ hnědovlasé děvčátko se snaží zadržet matčiny běsnící ruce.Dopadají na druhé děvčátko. To, ač s bolestí v očích nevydá ani hlásku…
„Mami… nech sestřičku na pokoji!!“
***
„Mám tě ráda!!“
„Já tebe taky… Gyou!! Moc ráda…“
***
Gyou prudce setřela slzy stékající po tváři. Bolelo to.. pořád to tolik bolelo! Zvonu vzpomněla na onen divný sen. Proč.. proč Gaara… co…co když se mu něco stalo??
„Gaaro!“ zašeptala vyděšeně a během se hnala z lesa ven.
***
Za nedlouho už viděla hradby Suny, tyčící se nad písečné duny. Gyou doběhla až k úzkému průchodu do vesnice.
„Gyou-sama!! Jsem rád, že jste už zpět!! Vítejte doma!“ usmál se na ni mladý ninja hlídající vstup. Gyou mu věnovala letmí úsměv a skoro neznatelné kývnutí a dál běžela. Proběhla kolem středu vesnice, protáhla se kolem hloučku dětí a vběhla do vysoké budovy uprostřed. Schody brala po dvou a pak proběhla dlouhou chodbou. Ani nekoukla na cedulku a vzala za kliku jedněch z dveří. Nebylo divu, byla tu každý den.. poznala by ty ošoupané, prachem zašlé dveře i poslepu.
„Neumíte klepat… Gyou?“ Rudovlasý chlapec vstal od stolu. Gyou na nic nečekala a vrhla se Gaarovi kolem krku. Chlapec chvilku překvapeně koukal, pak ale položil své ruce Gyou na boky a objal ji.
„Co se děje?“ zeptal se když se od něj dívka odpoutala.
„Já… já měla jsem takový sen a…. a hrozně jsem se bála že se ti něco stalo!“ pípla Gyou. Gaara se usmál a přitáhl si ji k sobě.
„Neboj se…mě se nic nestalo!“ řekl a políbil ji na roztřesená ústa. Pak si sedl na okenní parapet a poklepal na místo vedle sebe. Gyou si poslušně sedla a složila hlavu na Gaarovo rameno.
„Jaká byla cesta? A co Konoha? Nemluvila jsi s Narutem?“ Vyptával se Gaara.
„Ále… cesta byla dobrá.. jen ta noc… V Konoze jsem ošetřila jedno chlapce… připomínal mi Naruta-kun… taky by se chtěla stát hokage.. Slíbila jsem mu že mu tě představím a on byl hrozně nadšený z toho že pozná kazekage! Někdy se mnou musíš do Konohy! A Naruta-kun jsem viděla jen letmo když mi říkal že jsi pro mě nechal poslat… proč jsi mě vlastně volal?“ podívala se na něj. Gaara zvážněl.
„Něco se stalo!“ promluvil. Gyou vyděšeně vstala.
„A…a co?“ vykoktala.
„Pojď se mnou,“ řekl a vyskočil z okna. Gyou vyskočila za ním a po střeše se vydali kamsi na druhou stranu vesnice. Gaara dopadl na okno jednoho z domků a zmizel v jeho stínu. Gyou tedy vlezla za ním.
„Gaaro? Kde.. kde to jsme?? A neměli by jsme jít dveřmi?“ šeptala.
„Ne… chtěl jsi ti to tu ukázat…líbí se ti tu?“ ukázal Gaara na malý čtyř pokojový byt.
„No… chtělo by to vymalovat a poklidit ale jinak je to tu krásné…“ podotkla Gyou a prošla se bytem. Najednou jí Gaara objal zezadu kolem pasu.
„Tak můžeš začít…. Je to totiž náš byt!“ zašeptal jí do vlasů. Gyou skoro oněměla úžasem.
„To.. to myslíš vážně?“ usmála se. Gaara kývl.
„To je naprosto super!“ vykřikla Gyou a skočila na velkou postel přetáhnutou béžovým přehozem. Gaara k ní došel a šťastně se usmál. Byl moc rád že se Gyou byt líbí. Tolik se nadřel aby sehnal byt který by odpovídal všem jeho požadavků. Ze zamyšlení ho vytrhla dívčina ruka která ho strhla na postel. Gaara se svalil doprostředka a Gyou se stočila k němu. Hlavu si opřela o jeho hruď a spokojeně ležela.
„Moment..“ uvědomila si najednou a sklonila se nad Gaaru.
„Takže ty jsi mě zavolal s tím že máš nějaký závažný problém abys mi ukázal byt??“ zvedla obočí.
„A co jsem měl dělat? Díky tomu že už jsi pomalu lepší medic než Sakura a Tsunade tě teď chtějí pořád někde a já už ani nevím, jak vypadáš!“ zatvářil se nešťastně Gaara.
„Aha.. v tom případ se mě teď už nezbavíš!“ usmála se Gyou a dlouze ho políbila.
„To doufám!“ opětoval jí úsměv Gaara a přitáhl si ji k sobě.
„Ťuky Ťuk!! Nerušíme?“ ozvalo se hihňání ode dveří. Gyou se od Gaary odtrhla a jukla ke dveřím. U nich stála Temari s Shikamarem a malou Teshi na ruce a Kankuro s Matsuri.
„Tak to nevyšlo!“ špitla Gyou ke Gaarovi a vyhrabala se z postele.
„Přišli jme vám zkritizovat bydleníčko!“ usmála se Temari a předala dcerku Shikimu.
„Máte to tu pěkné!! Takové.. ehe… útulné a… ehe… roztroušené.. ehe..“ smála se nejistě Matsuri na nepořádek okolo.
„Teprve se sem budeme stěhovat!“ vysvětlila Gyou a vydala se do kuchyně. S úlevou zjistila že skleničky v poličce vypadají líp než příbory v šuplíku a tak do nich natočila vodu a postavila je před Temari a Matsuri.
„Promiňte… víc toho zatím nemáme!“ Omluvila nedostatek potravin a pití a sama si přisedla ke stolu.
„Temi, mi se jdeme projít… tady máš Teshi!“ řekl Shiki a podával malou Temari, ale ta zavrtěla hlavou.
„Nene, zlato.. dneska ji hlídáš ty!“ usmála se. Shiki zahučel cosi o tom že je to vopruz mít dítě nicméně vzal dcerku do nosítek a vyšel ven z bytu. Kankuro krátce políbil Matsuri na tvář a vyšel za ním.
„Za chvíli jsme zpět.. zatím, lásko!“ usmál se Gaara.
„Do šesti?“ houkla na něj ještě Gyou.
„Jasně!“ usmál se Gaara a zavřel za sebou dveře.
„Jak tys to udělala Gyou že tě Gaara poslouchá na slovo?“ divila se Temari a obrátila do sebe obsah skleničky.
„Já… já nevím co myslíš, Temari-san… Gaara byl vždycky takovej jakej je teď!“ pokrčila rameny Gyou.Temari málem vyprskla vodu na stůl.
„Gaara-sama?“ pozvedla obočí Matsuri.
„Gaara byl ten nejpodivnější, nejvražednější a to doslova a nejnepředvídatelnější člověk kterého jsem znala!! A pak přijdeš ty a bum… je milej, hodnej a věčně mimo!“ usmála se Temari.
„Vážně?“ vykulila oči Gyou.
„Vážně! Buď ráda že ho máš!“ Usmála se Matsuri.
„Jsem… jsem!“