Sbohem se nedává navždy 005-Ráno, ráno, raníčko

„Hmmm….. moje hlava.‘‘ Zamžoural Pein a chytl se za hlavu, oči však neotevřel. Chtěl se zvednout, ale něco ho tížilo na hrudi.
„Konan?‘‘ Pomyslel si a tu hroudu si přitáhl blíž k sobě.
Dál už se neprobíral, chystal se znovu usnout, ale něco bylo špatně. Když se svou rukou ocitl údajné Konan na hrudi něco ho nespokojovalo. To co chtěl nahmatat, tam ani nebylo.
„Cože!‘‘ Podivil, bolest hlavy mu nedovolovala uskutečnit jediný pohyb tělem nebo se snad zvednout.
„No tak, vzbuď se.‘‘ Zamžoural trochu hlasitěji a zatřásl tělem, aby tu hroudu vzbudil.
„Hm….‘‘ Ozvalo se mu jako odpověď. To nebyla Konan!
Znovu nastalo ticho, Peinovi už pomalu začala docházet trpělivost. Tak, když to není Konan, tak jak se může někdo dovolovat na něm jen tak ležet. Jediné co ho vyvedlo z míry byly něčí ruce bloudící mu po těle. Zarazil se, i když nechtěl začal se červenat, jedna z těch zkoumajících ruk zajela tam, kde rozhodně být neměla. Následovala dlouhá pomlka, pak se však ta hromádka nadzvedla a ocitla se někde v blízkosti jeho ramen. Jako bonus dostal pěknou ránu copanem vlasů. Oddychl si a sundal ty vlasy pryč. Jakmile si vyndal z pusy poslední vlas pootevřel oči a pohlédl na chuchvalec vlasů.
„Blond…Deidaro!!‘‘
„Co …… co se děje.‘‘ Ozvalo se někde kousek od jeho ucha.
Následovala další dlouhá pomlka. Pak se Deidara vymrštil a ocitl se v poloze, kdy na Peinovy obkročmo seděl. Oba vypadali strašně jako by někde použil místo záchodové štětky. Deidara na tom byl poměrně hůř, kromě rozcuchaných vlasů, mu chybělo i několik částí oblečení, to co zbylo už se jako oblečení nedalo nazývat. Než však stačil z Peina slézt dveře se prudce rozrazily.
„Co to?!‘‘
„To není tak jak to vypadá Konan.‘‘ Vymlouval se ji Pein, ale na to už bylo pozdě. Pomalu začala dostávat červenou barvu, ale co bylo nejhorší u dveří se začali seskupovat i ostatní, zřejmě je to moc pobavilo.

Naruto právě dorazil do Peinovi kanceláře, přece se taky nezúčastnil té chlastačky co se dole, jak poznal odehrála. Konan dole byla, tak kam mohl zmizet. Nejvhodnější bylo prozkoumat jeho ložnici. Doufal, že si nepřizvali jinou společnost, to by tu raději zůstal. Ale musel mu předat zprávu o misi, než to zapomene.
Jediné co ho dost překvapilo, byly ostatní, kteří se skupili u Peinova pokoje. Co se tam asi děje?
Vetřel, aby vyděl tu zajímavou scénu pokoji. Avšak se neubránil smíchu. Konan momentálně vybuchovala, následky výbuchu schytal Deidara, poletující v pokoje, v zajímavém oblečení, jen aby unikl Konan. Pein nevypadal zrovna nejlíp, seděl na posteli a kolem něj válelo spoustu oblečení. Jak poznal byly součástí Deidarova kostýmku, zbytek už si domyslel. Protože Konan už byla vzteky bez sebe, raději se ostatní rozutekli, aby nedošlo i na ně. Naruto se vrátil do Peinovi kanceláře a čekal na něj. Pár minut by mu nevadilo, ale čekat na něj hodinu bylo už moc.

Sluníčko vycházelo za obzorem a začalo lechtat po tváři dívenku leží na paloučku. Jen zamžourala a zatulila se ke svému milému, aby paprskům unikla. Vstávat se jí rozhodně nechtělo, ale začala jí být zima, ani plášť ve kterém se krčili ji dostatečně nezahřál. Raději se měli ještě obléct, na to však ani nebyl čas. Ale co, pomalu se posadili, pomalu aby Itachiho nevzbudila a slastně se protáhla. Její oblečení se povalovalo pod ní, na sobě měla jen jeho síťované tričko. Bylo jí však velké, takže ji stačilo. I přes svou opatrnost se Itachi probudil, protáhl se a přitáhl si ji k sobě, aby se mohly zahřívat navzájem, taky mu byla zimu. Ale už bylo ráno, musí se vrátit, než si někdo všimne, že zmizel. Jen doufal, karneval nebyl nic moc, určitě musel někdo vytáhnout pití a jak minule se to proměnilo v maxi chlastačku.
Ale pro jistotu!
Pomalu si sedl vedle Rain a políbil ji na tvář. Stejně jako ona neměl na sobě vůbec nic jen plášť ve kterém oba spali. Jeho oblečení se nacházelo stejně jako její pod ním. Na nic nečekal a dal se do oblékání. Rain tam jen tak seděla a pozorovala východ slunce. Oblékat se ji rozhodně nechtěla. Jak se blížil Itachiho odchod, byla čím víc smutnější. Zase bude sama.
„To tričko potřebuji.‘‘ Ŕekl a pomalu se k ní zezadu přiblížil. Rain se usmála a posadila se mu do klína. Zalíbilo se mu dal jí ruce na stehna a přitáhl si ji blíž k sobě. Ona si pomalu chytla jeho triko a sundala ho ze sebe. Itachi zůstal pár minut v ohromení rukama začal zkoumat její mladé tělo a jemně ji políbil na krk. Vzdychla, nechala ho, aby jeho ruce bloudilo po celém jejím těle. Vzrušovalo ji, nejraději by si dala ještě jedno kolo.
„Počkej už musím jít.‘‘ Zašeptal ji do ucha a sundal jí ze sebe. Stejně jako on se začala oblékla, trochu ji jeho chování zarazilo. Sám ji včera přemlouval, aby tu s ním zůstala a teď spěchá pryč.
„Počkej!‘‘ Zavolala za ním skočila mu do náruče. Pevně ji stiskl jako by naposledy, chtěl tu s ní zůstat, ale neměl na výběr.
„Já se vrátím.‘‘ Zašeptal ji a pevně ji stiskl dlaně. Znovu se jí zadíval do těch jejích nádherných očí, nemohl odolat. Znovu ji políbil, pevně ji chytil a rukama ji přejel přes pas.
„Nechci, abys odešel.‘‘ Špitla jakmile se do sebe oddělili. Posmutněl, bude mu chybět, ale je pro její dobro.
„Vrátím se.‘‘ Řekl a rozplynul se ji v náručí. Rain poklesla na kolena, dala se do pláče. Už zase je sama. Kéž by ho nikdy nepotkala, měla by se lépe. Ale to by zas nepoznala jaké to někoho milovat. Znovu se lehla na místo kde se strávili spolu noc. Už teď ji chyběl.
„Bože, musím domů .‘‘ Pomyslela si rozutíkala se domů. Jen doufala, že doma ještě spí.
Pomalu co nejtišeji otevřela dveře, z domě vládlo ticho. Uf… ještě spí. Pomalu se vydala do kuchyně, aby si dala něco k snědku. Ale čekala jí tam malé překvapení.
„Kde jsi byla.‘‘ Zakřičela na ni Sakura jen co vešla. Vypadala, že je na pokraji zhroucení, celé uplakaná se posadila zpět na židli, na které seděla.
Nebyla tam však sama, Daisa a Sai tam byly s ní, oba si oddychly.
„Co tě to zajímá!‘‘ Vyštěkla na ni Rain a otočila se k ní zády, byla ještě unavená, chtěla si trochu odpočinout.
„Neotáčej se ke mně zády, když s tebou mluvím, s kým si to bylo!‘‘ Zakřičela na ni znovu tentokrát se slzami v očích. Rain ji neměla co říct, ona sama Naruta zavrhla, i když byla byl naživu, prostě se s tím smířila, tak proč jí nedá pokoj.
„Co se staráš, ty jsi taky na Naruta zapomněla, ani nevíš jestli je doopravdy mrtví.‘‘ Zakřičela tentokrát Rain a zmizela v kuchyně. Daisa vycítila napětí raději zmizela taky, šla za Rain chtěla vědět, kde byla.
Při posledních slovech se Sakuře zatajil dech, tolik se na něj snažila zapomenout. Tolik bezesných nocí, plné pláče a bezmoci. Aby Sai utišil její pláč, pevně ji objal a pohadil ji po vlasech.
„To bude dobré, věřmi.‘‘ Zašeptal ji do ucha a nechal ji vyplakat na hrudi. V objetí zůstali ještě dlouho, přival slz zastavit nemohla, dala jim volný průběh.