Spoluautorská
„Říkala jsi něco?“ otázal se mě Neji tiše. Zavrtěla jsem hlavou. Nervózně jsem se kousla do rtu, první můj zlozvyk. Co má společného strýček s Akatsuki? Co tam dělá teta? Takové myšlenky se mi neuspořádaně honily hlavou. „Myslím, že půjdou kolem nás,“ oznámil Neji a vypočítával v duchu čas, který nám ještě zbývá, než je potkáme.
„Mě nic neudělají,“ zhluboka jsem se nadechla a postavila jsem se. Isamu mě stejně strhl zpátky na zem.
Yamado se zmateně rozhlížel. Nemohl pochopit jak se skrz zeď můžou někam dostat, a ještě k tomu do jiného světa. Všechno mu v tomhle podivném chrámu přišlo tak trochu a hlavu. Stařík se chvíli přehraboval v hromadách svitků, které ležely podél stěn, až vytáhl jeden, rozložil ho na zemi a otočil se k Yamadovi.
Nejiho tvář se studem zbarvila do ruda. Nemohl uvěřit tomu, co teď právě jeho malá upíplá sestřička udělala. Rukou si přejel po své líci a potom upřel své nevěřícné pomněnkové oči na Hinatu. Ta se ale, k jeho velkému překvapení, tvářila pobaveně. Čekal, že se bude stydět, bude ještě víc červená jak rak nebo se aspoň bude pokoušet omluvit, ale ona vypadala úplně...normálně. Normálně jako normálně. Ne jako koktavá holka, ale jako silná, sebevědomá kunoichi, skoro jako TenTen.
Skupina šla po cestě, jelikož bankéř šel po svých.
Nami s Jadenem šli ve předu, Kakashi s bankéřem za nimi, Naruto se Sakurou za nimi a na konec Nano s Hirem.
Bylo ticho … Nano nevěděla jak navázat konverzaci … vzpomněla si na ten kapesník …
Pohla prostředníčkem a vítr rozcuchal Hirovi vlasy, až ho málem odfoukl.
/To jsem trochu přehnala …/ zacukali jí koutky. Snažila se věnovat cestě před sebou, ale nějak to nešlo. Měla nutkání se ohlédnout po Hirovi.
„Takže takhle to bylooo…“ zadíval se na ní chápavě Hiro a přimhouřil oči.
Cestou se mi začali vybavovat další vzpomínky, ale bolest, která prostupovala mojí hlavou, byla silnější a já se zhroutila na zem.
[i]Gai se na něj naštvaně podíval. "Neopovažuj se téhle něco udělat, Kakashi. Její učitel je na ní hrdý a vůbec by se mu nelíbilo, že se mu snažíš dostat k pomocníkovi."
"Jinými slovy se o to dítě nechce podělit."
....dítě? Je mi sedmnáct let a pro toho *** jsem jenom dítě? Gai zafuněl.
"Ne, já tvrdím...zapomeň na to. Jen se neopovažuj o něco pokusit, jasný?"
K lepšímu čtení si pusťte tohle: Yuki Kajiura - Vanity
Žena s dvěma culíky se procházela večerní Konohou. Nikdo zde již nebyl, ulice zely prázdnotou. Společnost jí dělal jen úplněk a hvězdy na obloze. Ráda se za těchto nocí procházela. Klapot střevíců o chodník se rozléhal tichem a její hnědé oči se zabodávaly do tmy. Nikdy se nezastavila, dokud jí to nohy samy neporučily. Kráčela beze smyslu, bez cíle.
Tak je tu pátý díl serie loner je trochu kradší, ale s celkového dojmu to snad nebude vadit. Přeju příjemné čtení 
Ostrovem se nesly zvuky boje. Mladík z blond vlasy stál proti obrovité devítiocasé lišce. Začal okolo ní běhat. Jeho rychlost byla neuvěřitelná, vypadalo to jakoby tam vůbec nebyl.
Během chvíle seděl lišce za krkem.
„Kyuubi ty se vůbec nebráníš. Děje se něco?“ ptal se a slezl dolů.
Netrvalo ani deset minut a byli na místě. Tsunade ještě nedorazila a Kakashi, samozřejmě, taky ne.
„Tak, Naruto, nemusíš se vůbec ničeho bát. Je to spíš takový přátelský zápas, jehož účelem je zjistit, jestli tě Orochimaru neobdařil nějakou svou úžasnou silou. Já budu poblíž pro případ, že by bylo potřeba, abych zasáhl a potlačil Kyuubiho,“ řekl mile Yamato a přátelsky na chlapce mrkl.
V sídle Akatsuki
„Já nechci být se Zetsuem. On mě sežere!“ stěžovala si černovláska své blonďaté společnici.
„Tak zlý to nebude,“ těšila ji Alea a byla přesvědčená o tom, že co říká, je pravda. „Na druhou stranu… kolika lidem se podaří bojovat po boku svých vysněných hrdinů?“ uchechtla se.
„Jo. Než nám je zamordujou,“ broukla Mirinda.
Ninjové zabijáci vstali ráno skutečně brzy. „Spí jako pařez,“ culil se Deidara. „To vám teda moc platný dneska nebudou.“
„Eh? Kde to jsem?“ zeptám se sama sebe. Ze tmy na mě zírají dvě rudé oči.
„Vítej... jsi v mé... MOCI!“ ozvalo se ze tmy a zvíře s rudýma očima vytasilo drápy, rozevřelo křídla a otevřelo tlamu plnou žlutých a ostrých zubů. Trhnutím se probudím. Ležím na posteli a vedle mě spí Ino.
„Uf... byl to jen sen,“ řekla jsem si a zase si lehla. Pak jsem se zase posadila.
„Ty oči... to byl aktivovaný Karakugan!“
Sasuke beznadějně bloudil ulicemi Konohy. Ani za boha si nemohl vzpomenout, kde bydlela, doufal však, že jakmile ten dům uvidí, vzpomene si. Hodiny bloudění ale nepřinesly žádné ovoce. Stále bloudil mezi naprosto neznámými domy. V beznaději nakonec zabloudil na hlavy Hokage, snad tak si vzpomene. Jakmile se k místu přiblížil zahlédl jemu velice známou postavu. Na rtech se mu objevil úsměv. Teď už nebude potřeba hledat její dům.
Díl-7
„Nemusíš mít strach,‘‘ ujistil ho Gaara a zavedl je všechny společně do centra vesnice, která bylo v plné proudu. Dalo se tam sotva projít, ale když lidé zaznamenali členku se znakem Konohy, začali uhýbat do stran. Naruto se začal cítit trochu divně, jako by něco provedl, ale pravda byla jiná. Lidé se začali radovat.
„Všechni tihle lidé sem dorazili před několika týdny, přišli s nimi i někteří genini,‘‘ oznámil stále zmatenému blonďákovi Gaara a vedl je radujícím davem dál. Sotva se davem prošli, když je zastavilo radostné volání.
Spolautorská "makačka" ktorá vyplodila veľa bočných jednorázoviek. 
Píšeme ju s Kikul-sensei spoločne, o každú kapitolku sa ruveme, aby sme to predložili v polepenom celku rozhovorov, myšlienok, mien, pováh...
Prajeme príjemné čítanie a čo je hlavné, prosím, skúste ho prežiť 
Nedelím, pretože z tých farieb chytám migrénu.
„Dobře. Potřebuji, aby jedna rozemlela Mesíční kámen na prach a ta druhá tady vyluxovala.“ rozdělil brácha práce a začal něco psát na svitek.
„Proč nemůžu já psát a ty luxovat?“ zeptala se naštvaně Konan.
„Můžeš, jestli umíš psát démonickým písmem,“ odpověděl ironicky brácha. Konan zmlkla a šla pro lux. Já jsem vzala mlýnek a poprosila bráchu o ten šutrák.
„Tady.“ podal mi ho. Byl to modrý a průsvitný kámen, ale struktuou se podobal měsíci.
„Jaktože je tak modrej?“ zeptala jsem se. „Měsíc je přece šedej.“
Den patnáctý:
Dneska byl super den! Mioko mě ráno probudila už oblečená a nalíčená, ale nešli jsme ven spolu. Řekla, že musí zařídit pohřeb té Bábě a já zůstal s tou krvelačnou bestií ''Micí'' sám. Nejdřív jsem se bavil tím že jsem jí házel tablety projímadla, které jsem našel v koupelně, do misky. Pak jsem s radostí zjistil, že kočičí záchod má na balkóně a když šla na velkou, nastrkal jsem před její dvířka spoustu věcí (které jsem unesl) a o zábavu jsem měl postaráno! Chachá, na mě nevyzraješ, Jare!
Ahoj, Hazure!
Doufám, že si v pořádku a že k tobě tento dopis došel. Hodně dlouho jsem tě nekontaktovala, za to se moc omlouvám.
Dalšího dne začalo všechno ideálně, ptáčci cvrlikali, potůček vesele bublal a sluníčko pálilo.
A právě to ráno se ze sídla Akatsuki ozval milý hlásek:
„Kterej k*etén...?!!!“
„Taky ti přeju dobrý ráno, Hidane.“ Zívl Sasori, vycházejíc z koupelny.
„Už zase!!!“ zařval Hidan, čapnul Sasoriho za ramena a začal jím třást.
Kakashi chvíli zíral na Sasori a Mizuki jako na zjevení. Pak se usmál a řekl: „Naruto, musím přiznat, že jsi mě na několik vteřin oblbnul, ale už se můžeš proměnit zpátky.“
Sasori překvapeně odpověděla: „He? Kdo je Naruto?“
Mizuki jí s úsměvem odpověděla: „Jedno pako z vesnice, nemusí tě zajímat. Tati, toto není Naruto, ale Sasori. Je tu na misi. Má u nás bohužel přespat.“
„Jaký bohužel?! Měla bys být poctěna!“ vykřikla na ni Sasori. A už se zase rozjela hádka. Kakashi zatím vstřebával zprávy, které se mu teď sdělily.
