Třináct listů : 7.část

Ahoj, Hazure!
Doufám, že si v pořádku a že k tobě tento dopis došel. Hodně dlouho jsem tě nekontaktovala, za to se moc omlouvám.
U nás v Konoze je to totiž ještě horší než v době, když jsem si psala poslední dopis. Ten drobný konflikt na hranicích, kvůli kterému jsme měli mise, se proměnil v něco většího. Byl to nejspíš důvod toho, proč nám kontrolovali poštu a poté nám úplně zabránili cokoliv posílat. Myslela jsem si, že je to obyčejná paranoia, ale asi před týdnem někoho zatkli kvůli údajné výzvědné činnosti. Je sice pravda, že Konoha měla se vzbouřenci problémy už předtím (začalo to hlavně potom, co se Danzou stal Hokagem, ale to podle mě není důležité), ale vážně jsem netušila, že je to tak špatné.
Nemohla jsem psát ani tobě, ani Katsuovi, teď už naštěstí ano. Sice poštu ještě pořád kontrolují, ale alespoň už jí můžeme posílat.
Minule jsem se zmiňovala o našem klanu a té otázce následnictví… Je to strašně zvláštní. Ačkoliv otec předtím tak spěchal, teď se to všechno nějak zaseklo. Ještě se to pořád nerozhodlo a otec má nervy na dranc a strašně zuří. Dokonce mi dal domácí vězení, když jsem chtěla jít za kamarádkou! Jako by si neuvědomoval, že už jsem dospělá. Upřímně, nechtěla bych být na jeho místě. Aby člověk mohl vést klan, musí být nejen velmi silný bojovník a mít hodně chakry, ale musí být také schopný zařizovat ty oficiální záležitosti, protože náš klan je nejváženější v Konoze.
Předtím jsem váhala, jestli se mám o to místo pokoušet a porazit Hinatu, ale nakonec mi došlo, že je to hloupost. Je to moc velká zodpovědnost a myslím, že bych to nezvládla. Mám pocit, že mě otec stejně nepovažuje za vhodnou, poslední dobou se ke mně chová strašně chladně. Ale pořád se mi to zná jako hloupý začarovaný kruh… Je to strašně divné, nevím, co si mám o celé téhle věci myslet.
Co se týče toho setkání… No ano, bylo to rande, přiznávám. Když ono se o tom tak hloupě píše… Když se dívám na ty slova na papíře, vždycky se červenám a pak to automaticky přeškrtám. Ale tobě to stejně došlo, co? Ono by to asi došlo každému… Jsme přecejen přátelé, takovéhle věci bychom si měli říkat.
Ale kolem téhle záležitosti… Ano, to mi připomnělo, že se nedávno stalo něco úžasného! Jak pořád myslím na ty špatné věci, na ten konflikt na hranicích a ty zvědy, zapomínám i na ty dobré věci. Máma říká, že když píšu nejdřív o starostech a potom o radostech, je to znak toho, že už jsem konečně dospěla, ale nevím, no… Ty její moudrosti mi občas vážně lezou na nervy.
K té dobré věci… Když jsem se na nějaký ten měsíc odmlčela s dopisy, Katsuo za mnou přijel! Vůbec jsem to nečekala, ale on mi řekl, že o mě měl strach, že se mi mohlo něco stát. Měl prý problémy se sem dostat, ale řekl mi, cituji: „Co bych pro tebe neudělal!“ A pak… No… Musím se strašně červenat, když to říkám, ale zeptal se mě, jestli s ním nechci začít chodit! Samozřejmě, že jsem řekla ano, co jiného taky, že jo. Mám ho vážně ráda.
Ale, o čem to pořád píšu! Jenom o sobě, měla bych se stydět. Ale vždycky, když si na tu věc vzpomenu… Je to takový úžasný pocit! Jako by na světě nebyl žádný problém, jako by všechny zmizeli a, a… A vůbec.
Moc ti blahopřeji k získání týmu. Já jsem jenom chunnin, ale vlastní tým bych si moc přála… Bylo by to skvělé! Tak trochu ti závidím, to najímání zní strašně zajímavě. Tolik nových lidí, co přitom potkáváš! Té holčičky je mi taky líto, ale co se dá dělat, takové věci se dějí. Ne všichni si můžou splnit svůj sen. Perfektním příkladem toho je moje sestra Hinata, tolik si přála mít odvahu říct svému idolu, že ho miluje… A on jí pak řekl, že s ní chce být jen kamarád! Některé věci holt neovlivníš, ať už se snažíš jakkoliv. Mám dojem, že jsem ti o tom už psala, ale stejně, byla to od toho pitomce pěkná rána pod pás! Prý kamarád, pche… Nechápu, proč ho Hinata na místě nezaškrtila.
Ale ne, zas odbíhám od tématu. Ten tvůj tým… Všichni vypadají sympaticky, i když ten Hoku, no, nevím. Určitě má k tomu nějaký důvod, ne? K tomu takhle se pořád tvářit. Ale neboj se, většinou se pod tvrdou slupkou skrývá dobré srdce. Alespoň to tvrdí moje máma.
To už bude asi všechno, nenapadá mě nic víc, co bych ti měla napsat. Doufám, že brzy odepíšeš a nebudeš takový lenochod jako já, už se moc těším!

Hanabi