Zkoušky lásky 014

Cestou se mi začali vybavovat další vzpomínky, ale bolest, která prostupovala mojí hlavou, byla silnější a já se zhroutila na zem.

Gai se na něj naštvaně podíval. "Neopovažuj se téhle něco udělat, Kakashi. Její učitel je na ní hrdý a vůbec by se mu nelíbilo, že se mu snažíš dostat k pomocníkovi."
"Jinými slovy se o to dítě nechce podělit."
....dítě? Je mi sedmnáct let a pro toho *** jsem jenom dítě? Gai zafuněl.
"Ne, já tvrdím...zapomeň na to. Jen se neopovažuj o něco pokusit, jasný?"
"To ti nezaručím, příteli," zakřenil se Kakashi. Začínala jsem se cítit trochu vyděšeně. Vlastně dost vyděšeně. Dívala jsem se na Kakashiho - všiml si toho a mrknul na mě (má sice jen jedno oko, ale přísahám, že to bylo mrknutí!). Skousla jsem si ret a rychle jsem odcouvala. Gai se po mě omluvně podíval a řekl, "No, Yuki, budu tě tu muset nechat..."
Cože? Musí si dělat legraci.

Snažila jsem se opřít o roh domu na okraji ulice. Podařilo se mi vstát a ujít pár kroků, ale na to mnou projela ještě ostřejší bolest než předtím a bez jakýchkoli námitek jsem upadla do snu.

Jeho náhlé zjevení mě tak vyděsilo, že jsem klopýtla a spadla na zem. Kakashi se hlasitě zasmál a jednu tyč mi hodil.
"Neboj se. Tyhle jsou na boj. Ne na to, na co sis mohla myslet, že je používám. No tak, pojď na cvičný zápas na kladiny."
Sledovala jsem, jak jde ke kladinám, a tak úplně jsem nechápala, co to povídal - pak jsem to z ničeho nic pochopila a zase se mi málem zvedl žaludek. Nakonec jsem jen zčervenala a váhavě ho následovala na kladiny.
Pravidla jsou jednoduchá," řekl Kakashi a vytáhl mě nahoru, "pomocí tyče musíš srazit protivníka dolů. Jednoduchý, ne?" ušklíbl se - já jen pochmurně kývla. Nesnáším boje. Ani s holí. Kakashi o kousek poodešel a nadšeně zavolal, "Připravena?"
"...Asi..."
Přihnal se ke mně a ohnal se mi holí nad hlavou. Jen jsem si povzdechla, "Poslyš, Kakashi, bojování mě vážně moc...."
Nikdy jsem to nedořekla. Něco neskutečně tvrdého se srazilo s mojí hlavou a já omdlela.
---------------------
Ucítila jsem něco divného na spodním rtu. Něco horkého, drsného a vlhkého mi po něm přejíždělo, jako by mi někdo olizoval rty. Počkat...! Otevřela jsem oči a uviděla nad sebou Kakashiho. Někdo mi opravdu olizoval rty!
Zajíkla jsem se a chtěla jsem vykřiknout - ale Kakashi mi položil prst na rty, aby mě utišil.

„Yuki...“ tichý hlas v mojí hlavě se neustále opakoval a postupně sílil. To už jsem skutečně zešílela?! A co to bylo za další ubohou vzpomínku? Už nerozeznám co je jen sen a co se doopravdy stalo.. jak mám pak poznat, čemu věřit?
„Krásko.“ Cosi si pohrávalo s mými vlasy a teprve pak jsem zjistila, že už nejsem ve snu. Prudce jsem otevřela oči a překvapením zalapala po něčem, co by se dalo dýchat, v tu chvíli těžko k nalezení. Ležela jsem na zemi a Kakashi klečel nade mnou. Jeho ruce byli omotané kolem mého pasu a svíjeli mě takovou silou, že jsem se neudržela a nahlas vykřikla. Jednou rukou mě okamžitě pustil, zakryl pusu a výhružně upozornil, abych byla zticha. Potom se mi znovu vybavila stejná vzpomínka a udělalo se mi nevolno. Kousla jsem Kakashiho do ruky a využila toho, že mě pustil. Neobratně jsem vstala a začala rychle utíkat...

„Daleko mi neutečeš!“ slyšela jsem výkřiky za doprovodu pár sprostých nadávek, ale dál už si toho nevšímala. Hlavně, že stihnu utéct! Zabočila jsem ani nevím jestli vpravo nebo vlevo, ale přede mnou se objevila slepá ulička. Zděný dům se táhl vysoko přede mnou a než jsem stačila dohlédnout jeho konec, zase jsem padala k zemi. Teď už jsem ale zůstala při vědomí. Rozhodla jsem se použít všechnu sílu a chtěla jsem znovu vstát, ale necítila jsem nohy. Natáhla jsem jednu ruku, abych posunula pravou nohu dopředu a schovala se, ale nevěřícně jsem pozorovala, jak padá podél ostatních nehybných končetin. Levou rukou už jsem nemohla ani pohnout. Začali mi stékat slzy po tváři a pracně jsem se pokusila nevzlykat. Doufala jsem, že mě neuslyší a tohle místo přehlídne...

Chvíli jsem ležela na zemi a bála se zavřít oči. Co kdybych usnula a on mě tu pak našel? Vím, že jsem ho chtěla najít, ale teď když to přišlo, když se nemůžu pohnout a nemůžu ho ničím praštit, se bojím. V tichu mě upoutali kroky a ve stínu se začala rýsovat postava..
„Nakonec si mě našel.“ Řekla jsem opovržlivě. Když ho nemůžu praštit, tak můžu být aspoň drzá!
Přistoupil až ke mně a tentokrát si kleknul přímo nade mě a odvázal si pásku, takže jsem uviděla jeho druhé oko.
„Říkal jsem ti, že mi daleko neutečeš.“ V jeho pohledu jsem viděla zlost a nepříčetnost, kterou mi teď určitě nějak oplatí. Nahnul se nade mně tak, že jsme se tvářemi skoro dotýkali a pak mi svými rty přejel po mých. Kdybych teď mohla pohnout nohou, kopla bych ho přímo tam, kam by nechtěl!
„Co jsi mi to provedl?!“vykřikla jsem a pokusila se zvednout hlavu.
„Dal jsem ti anestetikum.“..zadíval se na mě, jako by to byla zřejmost. „Co se ti nelíbí? Byla jsi neklidná.“

Snažně jsem se vyhýbala jeho levému oku, nevěděla jsem proč, ale bála jsem se do něho podívat.
Nakonec se mi povedlo uhnout hlavou na stranu a Kakashi začal mít v očích obavy. Nevím, co je to anestetikum, ale asi to nepůsobí, tak jak by mělo. Začala jsem se vrtět, ale to byla chyba. Kakashi mi srazil hlavu k zemi a svojí rukou ji ještě víc přitiskl. Zadíval se mi do očí a já ucítila silný tlak, až jsem nemohla dýchat. Vyděšeně jsem se mu podívala do obou očí a se slzami začala kňučet. Stále mě přitlačoval k zemi, jako kdyby mě chtěl udusit. Jeho výraz mě vystrašil a pak jsem přestala úplně dýchat. Přitlačil mě na zem nejvíc jak to šlo a já se nebránila a omdlela. Neovládla jsem se a rozhodla se, že bude lepší, když sama neuvidím, co mi teď provádí...budu jen odpočívat..chce se mi spát a..

„YUKI!“ zničehonic mě uvolnil a z jeho pravého oka začala stékat slza. Odkašlávala jsem a snažila se dýchat.. nešlo to!
„Už nechci..rosím..“ vzlykala jsem a cítila jak mi slzy zaplavily tváře. Rukou mi setřel líčka a pak i rty. Nebezpečně se přiblížil a pak mě políbil. Teprve teď jsem se mohla nadechnout. Když jsem nabrala dostatek vzduchu, opatrně podložil mojí hlavu svojí vestou a popošel daleko ode mě.
„Do háje Yuki!!“ tekli mu slzy po tvářích a já ještě odkašlávala. Vzal do ruky kamenou desku, která se povalovala po zemi a okamžitě se rozbila, když s ní praštil o zeď domu. Pak se posadil a rukama se chytil za hlavu.
„Ne..návídím tě.“ Pípla jsem a dál vzlykala. Ráda bych se v tu chvíli viděla, jak se mračím.
On mě skoro udusil. Kdyby se nezastavil tak by mě zabil!!!

„Co to tu..“vyšla zpoza rohu další postava, teď už jsem poznala, kdo je to.
„Neji!“můj tichý výkřik asi těžko mohl uslyšet, ale nejspíš viděl co se tu stalo, protože byl ve chvíli u mě a držel mě za ruku. Chtělo se mi zase plakat. Přišel si pro mě..určitě mě přišel zachránit!
„Pryč..“ poprosila jsem něžně a on mě políbil na čelo.
„Neboj se, odvedu tě pryč Yuki.“

Poznámky: snad se mi to povedlo, i když jsem vážně nevěděla co napsat a nakonec to chtěla úplně změnit, skoro jsem jí nechala udusit...!