Hlava na hlavě aneb Akatsuki se stěhují II.

Dalšího dne začalo všechno ideálně, ptáčci cvrlikali, potůček vesele bublal a sluníčko pálilo.
A právě to ráno se ze sídla Akatsuki ozval milý hlásek:

„Kterej k*etén...?!!!“

„Taky ti přeju dobrý ráno, Hidane.“ Zívl Sasori, vycházejíc z koupelny.
„Už zase!!!“ zařval Hidan, čapnul Sasoriho za ramena a začal jím třást.
„Zase...!!!“ zakvílel Jashinista a dal se do pláče, až srdce usedalo. Sasori na něj jen bezradně poulil svá kukadla. Nakonec našel odvahu a podal Hidanovi kapesník s vyšitým monogramem SZČP (=Sasovi z Červených písků). Hidan poděkoval a řádně se do něj vysmrkal, načež Sasorimu ukápla slzička za svůj oblíbený kapesník.
Loutkař zahuhlal nezřetelné „neni zač“ a poroučel se k zemi.
„Kde je Tobi?!“ zavrčel Hidan po odhození Sasoriho kapesníku neznámo kam.
„Já toho d*bila zabiju!!!“ prskal na všechny strany, až v okruhu 10m stála voda.
Toho okamžiku využil Kisame co by ranní spršky a následně skočil šipku. Neuvědomil si ale, že „voda“ dosahuje pouhých několika centimetrů. A tak milý Kisame skončil se zlomenou žábrou.
„No, já nevím jak vy,“ pravil Deidara, když Kisameho odvezla sanitka.
„Ale já ho viděl naposledy včera tady s Itachim.“ dloubnul Uchihu do ramene.
V pokoji se rozhodtilo ticho.
„Týý, Itachi,“ otázal se opatrně Zetsu.
„Co jsi provedl s Tobim?“
„Jestli z něj zbyl nějaký kousek, ještě jsem nesnídal...“ přiskočil s nadějí v hlase.
„Ty taky pořád myslíš jen na jídlo,“ obořila se na něj rozcuchaná Konan, vycházejíc z Peinova pokoje. Už už chtěl Zetsu něco namítnout, když v tom ho přerušil Itachi: „Tobiho jsem ani nezakousl, ani nevykuchal, ani neprodal! “
„Teda, ne že by to byl špatnej nápad...“ řekl už pro sebe.
„Jenom jsem ho zamknul...“ V tom se ozval zvláštní zvuk. Jako když kolem jede Santa Claus se soby...
„Pozóóórr!!! “zařval Pein a tryskem kolem partičky proběhl.
„Co blbne?“ šeptl Hidan Kakuzovi do ucha.
„Hééj, kdo to trčí na tom záchodě?!!“ bušil Pein na dveře od toalety.
„Ať jsi kdo jsi, jsem tvůj Leader, tak mě koukej pustit dovnitř!!! “ dobýval se zoufalý Pein se zkříženýma nohama na záchod. Ale jedinou odpovědí ze záchoda mu bylo hlasité zachrápání.

„Šéfe, tam se nedostaneš. Někdo tam spí.” Nechal se slyšet Deidara.
„Děkuji Deidaro, ale už jsem si stihnul všimnout.” usmál se zdvořile Pein, avšak tik v jeho pravém oku byl takřka nepřehlédnutelný.
„Všichni ustupte! V tomhle já se vyznám. Na tyhle lidi se musí pomalu a s klidem.” hrnul se ke dveřím od záchoda Kabuto.
Cestou si vyhrnul rukávy, učísnul si svůj už tak dokonalý ohon, posunul si brýle až ke kořeni nosu a neopoměl obdařit všechny přítomné zářivým úsměvem.
„Heííííja!“ zakvičel a vyrazil dveře z pantů.
„To se hned pozná odborník.” ušklíbl se Kisame.
„Jsme vevnitř? Jsme. Tak si laskavě nechte své nejapné poznámky na jindy.” zamračl se Kabuto.
„A co japné poznámky, ty můžeme mít?” ozval se již poměrně zničeně vypadající Pein.
„Jistě, poslouchám.” přikývl čtyřočko.
„Jak se mám asi teď na tom záchodě zavřít, když nemá dveře?” začal Leader vyšilovat.
„Každý musí přinést oběti, v rámci zajištění funkčnosti celku.” pronesl študovaně Kabuto.
„Mluvil tu někdo o obětech?” zbystřil Hidan.
„Oběti, tak oběti říkáš. HIDANE, TRHEJ!!” vykřikl Pein zuřivě a jeho ukazovák vystřelil směrem ke ztuhlému devastátorovi sociálních zařízení.
„Koho? Kde? Jak?“ cenil zuby nedočkavý Hidan, až mu po bradě stékaly sliny.
„Jeho! Tady! Jakkoliv!” vyřkl Leader Kabutův ortel a v zápětí se zhroutil na podlahu.
Mezitím se rozespalý Tobi zvedl ze záchodového prkénka, překročil zmítajícího se Peina, prošel kolem zkoprnělých kolegů, postavil se doprostřed místnosti, protáhl se a pronesl:
„Co bude k snídani?”
Konan po něm střelila znechuceným pohledem: „To, co si připravíš.”
„Fajn,” pokrčil Tobík rameny a vydal se do kuchyně.
„Kap. Kap.“ plesklo cosi o zem. Hidan se třásl nedočkavostí. Za ním se táhla cestička slin. Pomalu se blížil ke Kabutovi. „Za kolik?“ mrknul očkem Hidan na Peina.
„No dovol?!“ otřásl se Leader odporem. Konan se nebezpečně zablýsklo v očích.
„Zadarmo nevraždím.“ nafoukl se Hidan a otočil se k přítomným zády.
„Uff...“ utřel si Kabuto spocené čelo. „Tak to bylo o chlup...“
Z kuchyně vyšel zívající Tobi, nesouc hrnek plný horké kávy. Vesele si to štrádoval k pohovce, když v tom zakopl o ležícího Peina a vylil obsah svého hrnku Kabutovi rovnou do obličeje.
„Iáááá!!!“ zařval Kabuto jako tur.
Tobi se sebral ze země zkontroloval situaci a když zjistil, že se nevyvíjí pro něj zrovna ideálně odcestoval svižným tempem zpátky do kuchyně.
„Vraždáááá.” vřískal Kabuto a běhal po místnosti jako šílenec. „Pohromáá, hrůůzáááá, taví se mi sklíčka. Víte jak jsou tyhle nerozbitný drahý?”
„Ani jsem se ho nedotknul.” začal fňukat Hidan.
„Kdo to vůbec byl?” divili se všichni.
„Nevím, zahlédl jsem jenom nějakou černo-oranžovou šmouhu.” nechal se slyšet Itachi.
„Tobi!” vykřikli všichni.
„Tobi is a good boy.” přišoural se zkroušeně z kuchyně.
„To je fajn Tobíku, tak proč se ti čadí z lemu pláště.”
„Možná bych se raději neptal a začal něco dělat! Myslím že nám čadí i kuchyň!” chytil se za hlavu stále ještě ležící Pein.
“Kuchyň?” zpozorněla Konan. “Moje kuchyň?! Peine, udělej něco!” křikla zoufale.
“KISAME!” zařval Leader. “Dělej, uhas to!”
“J-jo, jasně,” vykoktal ze sebe rybí muž a jal se dělat příslušné pečetě. “Suiton: Bakusui Zhouba. “
Kisame a namířil proud vody směrem ke kuchyni.
Jenomže nepočítal s tím, že mu podrazí nohy ječící-doutnající Tobi. A tak byla voda všude, jen ne v kuchyni.
”Co to děláš?!” zaječel hystericky Deidara a dal se na zběsilý úprk, ale obří vlně už neutekl. “Moje vlasy…” fňukal nešťastný blondýn. Sprška ho celého zmáčela.
“Okamžitě ze mě slez,” zavrčel Kisame na maskovaného ninju. Tobi smutně sklopil oko a vyhrabal se na nohy.
“Heej, copak nevíte, že se nesmím přelejvat?” zamračil se Zetsu. “Uhnijou mi kořínky…“ dodal rozzlobeně.
„No a co, ale mě už zase zrezne kosa!! Takový práce mi to dalo než jsem než jsem ji obrousil!“ soptil Hidan.
Pein se chytil za hlavu a začal si rvát vlasy: „Jak jsem jen mohl přijmout do mé úžasné organizace takovou bandu idiotů?!“
„Klídek, my, Orochimaru -sssama všechno zachráníme!“ prohlásil ninja s fialovým střevem kolem pasu a prosvištěl kolem zděšené skupinky rovnou do kuchyně.
„Sssliz no jutsu!“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. Pár minut na to vyšel Orochimaru a pravil: „Je to v cajku šéfe, už jsssem to uhasssil.“
„Super...“ zabručel Pein. „Tak já jdu obhlídnout škody.“ řekl a zmizel v kuchyni.
„No to snad...!“ bylo slyšet Peinův jemný hlásek.
„Orochimaru, já tě přetrhnu jak hada!“ dusal Pein z kuchyně.
„To je ssstarý,“ zívl Orochimaru. „Měl bysss mi být vděčný Peine,“ zasyčel orochimaru. Pein vteky zrudnul.
„...zachránil jsssem ti kuchyň.“ dodal had s úsměvem na rtech.
„Vděčný?! Tys tu kuchyň totálně osliznul!“ zařval Leader, až se chudák ohořelý Tobi dal do pláče.
„Ale no tak, Tobíku,mokro už je tady dost...“ chlácholila ho Konan.

„Moje snídaně.” dostal ze sebe Tobi vzlykavě.
„Copak je s ní?” pokoušela se ho uchlácholit Konan.
„Nic s ní není, je prostě fuč,” rozeštkal se znovu maskovaný ninja.
Z jeho smutnění a ku radosti Konan je vyrušil zvonek od vchodu.
„Cink!”
„To bude pošťák.” oznámil Kabuto, načež mu okamžitě oponoval Hidan:
„Kdepak, pošťák zvoní vždycky dvakrát.”
„My máme zvonek?” podivoval se Itachi.
„Cink! Cink!”
„To bude pošťák,” trval na svém obrýlený nohsled a vydal se ke dveřím.
Hidan jenom obrátil oči v sloup, vzdychl a počal znovu odstraňovat rez ze své kosy.
„Lidi! Máme tu problém!” volal Kabuto už ode dveří.
„Copak přišel dopis z ústavu? Už zjistili, že jim tady s kolegou Jazkyolamem chybíte?” pohodil Itachi posměšně hlavou směrem k Orochimarovi. Sasuke se zešklebil.
„Kdepak, něco horšího,” pokračoval Kabuto o poznání sklesleji, „chtějí nás vystěhovat!”
V následujících okamžicích by bylo lepší náš příběh opustit, ale pro natažní příběhu, je popíšu, ale jen kvůli vám.
Všichni šokovaně ztuhli, načež pomalu začali propadat panice, každý svým vlastním způsobem.
Hidan pustil kosu, chytil Tobiho a začal ho škrtit. Chudák maskovaný si myslel, že celé to je zřejmě nějaký vtip, a proto čím více Hidan mačkal jeho krk, tím šíleněji se smál. Kakuzu šokovaně sledoval ostatní a nevšiml si, že už nevyšívá, ale přišívá sám sebe k pohovce. Sasuke propadl šílenství z myšlenky, že si zrovna vybalil a zabalit vše zpátky a utřídit podle barev velikostí a stylů mu bude trvat celou věčnost. Orochimaru nevěnoval ničemu pozornost, jenom objímal svůj jazyk a šeptal mu něco o zemi zaslíbené. Kabuto se vyhýbal nadávkám a předmětům, které po něm metali Pein a Konan. Kisame se pokoušel proplavat pryč záchodovou mísou. Zetsu sbalil veškeré jídlo a snažil se nenápadně pláchnout a Sasori začal imitovat šatní skříň se slovy, že jeho živého nedostanou. Itachi jen pokrčil rameny nasadil černé brýle, popadl bílou hůl, zahodil plášť a vydal se žebrat do nedaleké vesnice.