Spoluautorská

Ohnivá Země, Konoha. Dříve klidné, ničím (až na pár pokusů o její zničení) nerušené místo. Den se přehoupl do druhé půlky a ta otravná žlutá koule pomalu padala níž a níž. V tuto dobu by se dalo čekat, že ulice budou pěkně rušné, ale bylo tomu naopak. Po ulicích totiž nikdo neběhal ani nechodil. On tam totiž vlastně nikdo nebyl. Kdo mohl, seděl zalezlý pěkně doma a zkoumal nový, úžasný zázrak. Počítač.

Úvod: V jedné nejmenované vesnici v zemi Ohně žil kdysi klan Naroda. Klan vlkodlaků. Jeho členkou byla i sestřenice muže, který celý klan i vesnici vedl. Ta žena, Naroda Nikko se na jedné misi zamilovala do zvláštního cizince. Po úspěšném splnění mise spolu prožili vášnivou noc, ale muž ráno zmizel. Nikko se vrátila do vesnice a tam se jí narodila dcera – Naku. O jejích pochybných genech se dlouho nevědělo, ale jakmile se přišlo na to, že je drak, všichni ji začali nenávidět.

Ahoj. Jsem tu s další FFkou

Vlčí-sannin

Děj se odehrává zhruba půl roku po útoku Peina. Naruto se vrací s hory Myoboku. Narutovi i Vlčímu-senninovi je sedmnáct let.

Bylo horké letní odpoledne, slunce svítilo do oken a pofukoval slaboučký vánek. Všichni na sobě měli letní oblečení, jen jedna osoba šla směrem Konoha zcela zahalena v černém hábitu s kapucí. Už byl u brány, zastavil se, porozhlédl a šel dále.
Na stráži u brány byli Kotetsu a Izumo.

[i]„Bééé, já se nudím... ono to nejdeee...“ naříkala Káťa už po půlhodině.
„Ale to vůbec není to správné myšlení! Síla mládí zvítězí!!“
„A co ty tady děláš?“ podivila se stejně znuděná Bára.
„Já jsem přiskákal se zprávou pro krásné slečny, samozřejmě,“ opáčil potěšeně Rock Lee.
„Mistr Kakashi vám vzkazuje, abyste se pro dnešek na trénink už vykašlaly a šly s námi na společný dlabanec. Takové spojení oběda a večeře. Naruto prohrál sázku, a tak to platí.“

Já a Aki no Sakka jsme si pro vás připravily zbrusu novou snůšku povídek o známém neznámém novodobém vynálezu jménem počítač. Jestli se chcete dočíst, jak vaše oblíbené postavy zvládají tuto nevídanou překážku, jste na správném místě ;)

Bylo nebylo, žila byla jedna vesnička jménem Konoha. Haranti lítali po vesnici, ninjové otráveně plnili mise, Tsunade popíjela saké a Ibiki si někde v koutku vesele mučil ubohé nebohé oběti. Až jednou se do Konohy vkradl fenomén. Fenomén jménem počítač…

Naruto se míhal nad ulicemi Konohy. Napadlo ho, že vtrhnout na bojiště bez alespoň přibližné představy o tom, co se děje, nebude nejlepší volba. Přesto dál mířil k epicentru. Potřeboval rychle získat přehled a usoudil, že na bojišti už budou obránci z vesnice, kteří vědí o průběhu bitvy nejvíc a potřebné informace mu poskytnou. Jak se pomalu blížil, začal hledat mezi spěchajícími lidmi někoho známého. Přes probíhající evakuaci a všeobecný zmatek panující v ulicích, ale nedokázal kohokoliv poznat.

Překlad nejkrásnější povídky o Deidarově smrti, kterou jsem kdy četla. Je to spíš pouhá řeč, protože celou dobu jen mluví Tobi, ale i tak je už jen to je tak krásné, že jsem neodolala a rozhodla se tuhle povídku přeložit. Přidala jsem tam pár malinkých drobností, kterých si můžete všimnout, když se podíváte na originál, ale jsou tak malé, že jsou neuvěřitelně nevýznamné =)

Tak lidi dlouho slibovaná 9 tak si jí užijte

„Naruto, tvůj trénink je skoro u konce, zbývá jedna poslední věc.“ Kyuubi se na chvíli odmlčela, prohlédla si mladíka před sebou. Byla ve své menší verzi, přesto mu koukala zpříma do oči.

Vycházející slunce zvědavě vystrčilo paprsky nad obzorem a po blednoucí ranní obloze se od východu začalo rozlévat načervenalé světlo. Ohnivý kotouč se ale nezastavil, a jak pomalu vystupoval výš, záře zintenzivněla a ozářila cáry mraků a lesnatou krajinu před sebou. Paprsky pronikající listovým a řídnoucí mlhou se roztančily mezi stromy za doprovodu tichého šumění lesa. Pak byl tento idylický klid narušen dusotem nohou. Přeludy ze světla a stínu se na chvíli rozutekly, když kolem proběhla skupinka shinobi, chvátajících směrem ke Konoze.

Úplněk byl za dva dny, tak měli naši zpěváci čas, aby si něco nacvičili.

Jiraiya, protože si to mohl dovolit, povolal zkušeného a světoznámého učitele zpěvu, mistra Fukasaku. Byl to poněkud kontroverzní zjev, ale každý, komu se poštěstilo slyšet jeho zpěv, měl z toho zážitek do konce života.

14. kapitola - Konec špatný; Všechno dobrý?!

„Šéfe.." skočil mu do řeči Kisame.. „takže to chcete udělat?"
„Pro dobro organizace..." odpověděl mu Itachi, Pein jenom přikývl.
„Chce se toho někdo dobrovolně ujmout hned teď?" pohlédl na ně šéfíček.
Nikdo se nehlásil dobrovolně, ale Pein se k tomu taky zrovna neměl.
„Vyslechneme je ještě naposled?" řekl najednou Tobi. Tenhle tah od něj nikdo nečekal.
„Dáme jim den. Ale.. přísně je budeme hlídat." uzavřel debatu po velkém rozhodování Pein.

„Já myslel, že má uspokojit naše potřeby,“ fňukal Deidara.
„Tvoje ne,“ usadil ho Itachi.
„Ještě mi nepřečetla pohádku na dobrou noc,“ ozval se kňouravý hlásek.
„To neumí,“ odbyl ho Sasori.
„Ale vždyť jste říkal…,“ mumlal Tobi a konečně se rozhodl opustit svou skrýš za stolní lampičkou.
„Nic jsem neříkal. Byl jsem celou dobu zticha,“ zpražil ho Sasori.
„Říkal jste, že můžu mít všechno, co chci,“ fňukal dál Tobi.
„Ne, to jsem v životě nevypustil z pusy,“ zapřísahal se Sasori.

Kisame se jakoby náhodou zmínil, že je tady na kopci zřícenina, kde prý pobývá jistě nějaká zakletá princezna.
„Tak to je něco pro mě,“ řekl si pro sebe Naruto.
„Jasné že pro takového kořena je to pořádná výzva,“ pochleboval mu Kisame.
„Že váháš, dattebayo!“
Nastal večer a Naruto se vydal na ten kopec, kde by měla být princezna. Ať se rozhlížel jak chtěl, našel akorát dvougenerační vilku s oprýskanou omítkou a propadlou střechou.

Den třináctý… Prohra

Sasuke si pobyt v nemocnici náležitě užíval. Ino a Sakura se mohly přetrhnout, jen aby se měl dobře, a on mohl jen kývat hlavou a pochechtávat se. Po nečekaném útoku blondýnky utrpěl slabý otřes mozku, ale nic vážného to nebylo.

„Omlouvám se, ale takhle narychlo a navíc s tím úklidem jsem nic jiného nezvládla,“ omlouvala se.
„Jashin, vůbec se neomlouvej. V porovnání s tím, co jsme jedli poslední dny je to přímo královská hostina,“ Hidanovi zářila očka.
Konan si významně odkašlala. Pein se na ni starostlivě podíval. „Ty jsi nastydla?“
Ayumi rychle vytáhla Paralen, Stophangin, Ibalgin, Acirpilin a Orofar.
A Itachi vytáhl Proenzin.

O několik hodin později jsem se v kvádru vydala do aka-sídla. No fuj. Netušila jsem, že je v tom tak strašně nepříjemně. Už nikdy si nebudu utahovat z chlapů v obleku.
Zazvonila jsem a nasadila svůj nejkouzelnější úsměv. Dveře mi opět otevřel Uchiha. Poněkud zvláštně na mě koukal. Sakra, raději jsem hned uklidila svůj úsměv někam daleko. Pokusila jsem se tvářit profesionálně.
„Co chceš, kluku?“ utrhl se na mě.

[center]Kakashi chce použít provaz,
oprátku si dělá tu...

Doma jsem vytáhla celý obsah šatníku a začala zkoumat jednotlivé svršky. Hm.. na chvíli jsem se zasekla před růžovýma tangama. Ne, špagát v zadku není správná volba. Chlapi tanga nenosej. A když ano.. pochybuji o jejich orientaci. Po hodině hledání jsem se rozhodla, že raději zajdu do bratrova pokoje. Celý jsem ho vybílila.
„Co tu děláš?“ ozvalo se za mnou, když jsem odnášela třetí náruč šatstva.
„Rozhodla jsem se, že ti vyperu,“ vymyslela jsem si narychlo.
„Ale vždyť je to všechno čistý,“ namítl brácha.

O 2 hodiny, 16 minut a 35 vteřin později se ozval zvonek, který kupodivu ještě nebyl rozbitý.
Dveře otevřel Sasori.
„Kdo jste?“ zeptal se dívky ve dveřích.
„Dobrý den, já jsem Ayumi. Vaše nová hospodyně.“
„Skvělé, ale jdete příliš brzy, narušujete můj časový harmonogram,“ zpražil jí Sasori a přísně si založil ruce na hrudi.
„Říkal jste, že mám nastoupit do 2 hodin, 36 minut a 5 vteřin, ne přesně za 2 hodiny, 36 minut a 5 vteřin,“ opravila ho nesměle hospodyňka.