Veni, vidi, vici 03_Zkouška

O několik hodin později jsem se v kvádru vydala do aka-sídla. No fuj. Netušila jsem, že je v tom tak strašně nepříjemně. Už nikdy si nebudu utahovat z chlapů v obleku.
Zazvonila jsem a nasadila svůj nejkouzelnější úsměv. Dveře mi opět otevřel Uchiha. Poněkud zvláštně na mě koukal. Sakra, raději jsem hned uklidila svůj úsměv někam daleko. Pokusila jsem se tvářit profesionálně.
„Co chceš, kluku?“ utrhl se na mě.
Odkašlala jsem si a spustila škrobeným hlasem: „Dobrý den, poslali mě z agentury Zabijáci s.r.o. na vaši žádost. Byl jsem vybrán dle vašich požadavků jako nejvíce vyhovující uchazeč. Mé jméno je Tsubaki Kira. K vašim službám,“ podala jsem mu ruku.
Uchiha na ni chvíli znechuceně koukal a pak se ke mně otočil zády. „Šéfe! Další uchazeč!“
„Taky vás rád poznávám,“ poznamenala jsem s úšklebkem.
Přištrachal se ten zrzek Pein, tedy jedno z jeho těl.
„Áááá, vítáme vás. Pokud ovšem chcete vstoupit do naší organizace, musíte nejprve projít přijímacím testem.“
„Jistě, co mám udělat?“ zeptala jsem se nevzrušeně.
„Pojďte dál, detaily vám sdělíme uvnitř,“ oznámil mi zrzek a odvedl mě do mně již známého pokoje, kde všichni seděli. Na chvíli se m i zastavilo srdce. Pan Božský seděl v křesle a lhostejně mě pozoroval.
Fajn, tak gay není.
„Budeš bojovat s jedním z nás. Tvým úkolem je přežít. Souboj končí tvou smrtí, nebo dokud neproliješ naši krev,“ oznámil mi Sasori. Vypadalo to, že by chtěl, abych bojovala s ním. Ne, to nemůžu! Nedokázala bych mu ublížit! Jen představa škrábance na té jeho andělské tvářičce ve mně probouzí děs.
Natáhl ke mně svou dokonalou ruku s černým pytlíkem. Vytáhla jsem si origami růži. Pan Božský se zatvářil zklamaně.
Vyšli jsme před dům. Šmoulinka se tvářila velmi sebevědomě.
Odhodila jsem sako a doufala, že pod košilí nebude vidět obvaz. Pak jsem se soustředila na boj. Moje soupeřka složila ruce do pečeti a … Co to?! Ona se rozložila na jednotlivé listy papíru! Sakra. Rychle jsem soustředila svou chakru, cítila jsem, jak proudí po celém mém těle. Tááák, teď ještě dodat vítr. Listy papíru se ke mně přiblížily, první se mi chtěl přilepit do vlasů. Pohnula jsem hlavou a papír rozřízla na několik částí. Moje technika je vlastně velmi jednoduchá. Nechávám chakru proudit po povrchu svého těla. Jelikož ovládám větrný element, tvoří vítr jakési ostré brnění, které rozřízne cokoliv, co se mě dotkne. Nevydrží to moc dlouho, ale obvykle za tu dobu protivník lehne. Brzy byl už téměř všechen papír rozcupovaný. Za chvíli se Šmoulinka opět poskládala. Po celém těle měla malé šrámy, nebyly vážné, ale z několika jí tekla krev. Vítězoslavně jsem se usmála.
„Tuším, že boj je u konce.“
„To teda ne!“ vřískla Šmoulinka a znovu na mě zaútočila.
Blonďáček se vrhl přede mě. „Přestaň! Prohrála jsi,“ okřikl ji.
Ta přestat nehodlala. Kolem nás se rozzářilo několik bodů a ozvala se série výbuchů.
„Peine!“ dupla si Šmoulinka s načuřeným výrazem. „Řekni mu něco! On na mě zaútočil!“
„Ale tys porušila pravidla,“ namítl Pein.
Šmoulinka ho začala mlátit rukou složenou do novin.
„Odvolávám, odvolávám!“ křičel Pein a chránil si hlavu rukou.
Maskovaný si mě prohlédl, pokýval hlavou a obrátil se na Šmoulinku. „Prohrála jsi, smiř se s tím.“
„Ne!“ vřískala Šmoulinka. „Ještě nikdy jsem neprohrála!“
„Všechno je jednou poprvé,“ pokývala jsem soucitně hlavou.
Vztekle mě probodla pohledem. „Ale já nechci, aby tohle bylo poprvé. A ještě k tomu s tebou. Vypadáš jako strašák!“ prohlásila znechuceně.
„Budeš se s tím muset nějak vyrovnat. Porazil jsem tě,“ otočila jsem se na podpatku a následovala ostatní Akatsuki dovnitř.
Šmoulinka stále stála na trávníku a naštvaně dupala do země. Pak začala i skákat. Nejspíš si představovala, že ležím pod ní a ona mi zadupává nos do země. Jak dětinské.
„Tak tedy, vítej v Akatsuki,“ podal mi Pein můj vysněný plášť.
„Díkes,“ řekla jsem a-lá tvrďáckým hlasem. V duchu jsem však děkovala Xeně za takové štěstí.
„Pere se jednou ročně,“ oznámil mi blonďáček. No fůj!
„Jo, to mi připomíná..“ zašmátral Itachi v jedné kapse. „Tady to je k tomu,“ hodil mi lahvičku. ‚AXE’ přečetla jsem si na obalu. Aha, tak proto tu ještě necítím žádný smrad.
„Ženský se na to dost chytaj,“ mrknul na mě šedovlasej spiklenecky.
Po předání služebního oděvu už se k nám připojila i Šmoulinka. Začalo představování.
„Já jsem Deidara.“
„Kakuzu.“
„Hidan, služebník Jashinův.“
„Kisame.“
„Zetsu.“
„Itachi, Uchiha Itachi.“ Hm.. Bond, James Bond.
„Pein, šéf této organizace a budoucí nositel Nobelovy ceny za mír,“ představil se zrzek.
„Sasori,“ zahučel Pan Božský.
„Konan,“ zavrčela Šmoulinka, která se mezitím relativně zklidnila. Takže Šmoulinka je vlastně barbar Conan.
„A ty jsi kdo?!“ vyštěkl(a) barbar Conan.
„Tsubaki Kira,“ mírně jsem kývla hlavou.
„Musíš ještě vyplnit vědomostní test!“ hodila po mě kus papíru.
„Není to kus tvojí ruky?“ strachovala jsem se.
„Není,“ zavrčela. Možná bych ji neměla tolik provokovat.
Koukla jsem na první otázku.
„Kdo postavil Karlův most?“
Barbar Šmoula se vítězoslavně usmál(a). „Nevíš, co?“ zasmála se a-lá Cruela de Bil.
Nechala jsem ji při tom, naškrábala odpověď a přečetla si další otázku.
„Kolik let trvala třicetiletá válka?“ přečetla jsem znovu nahlas. To si snad dělají srandu. Co je to za dementní test. To by zvládlo i pětileté děcko. Zapsala jsem odpověď.
Další otázka zněla taktéž inteligentně. ‚Kolik válců má čtyřválcový motor?’
„Kdo ten test vymýšlel?“ zeptala jsem se. K mému nepříliš velkému překvapení se přihlásila Šmoulinka.
„A ještě tam bude otázka typu: ‚Na louce se pase celý bílý kůň. Jakou má barvu?’,“ nadhodila jsem. „A no jo. Tady! Desítka."
„Komu je zasvěcen chrám sv. Sofie?“
„Kolik osob je v tříčlenném týmu?“
„Na jakém kontinentu se nachází Evropská Unie?“
„Kolik ocasů má devítiocasá liška?“
„Kolik úhlů má dvanáctiúhelník?“
A takhle to pokračovalo dál.
„Tý jo. Ona vyplnila všechno správně!“ měla Šmoulinka oči navrch hlavy. „To se do teď nestalo.“
„A nebude to tím, že se k testu ještě nikdo nedostal?“ zaklepal si Deidara na hlavu.
„No jo, to bude tím,“ pokýval(a) barbar Šmoula hlavou.
„To je super. Máme nového člena,“ zubil se Deidei.
„A dokonce je inteligentnější než Konan,“ poznamenal Hidan.
„To asi všichni v týhle organizaci,“ poznamenal Pan Božský chladně.
Ach, on mě pochválil. Ne počkat, to asi nebyla pochvala. Nevadí, urazil barbara Šmoulu, to stačí.
„S kým bude v týmu?“ zajímal se Kakuzu.
„No tak, volnej je jen Zetsu,“ odpověděl Itachi.
„Přesně,“ přikývl Pein.
A tak jsem skončila ve dvojici se schizofrenní šachovnicí.