Žánr
Samotná svatba nebyla problém. Všechno šlo jak po drátkách. Teda, dokud Kiro nevymyslel únos nevěsty. Zprvu to vypadalo v pohodě, když šla Elika po Tanmově pravici a Kiro ji později odtáhl. Jenže i v ten moment někdo přišel čelem k Tanmovi a vhodil mu do očí nějaký prášek. V ten samý moment Tanmova levačka vystartovala a zabodla se do krku toho, kdo mu hodil to svinstvo do očí. Kiro se chtěl otočit na Tanmovu reakci, zahlédl jen dva muže padající k zemi. Únos nechal být a šel pro svého přítele. Okolní lidi se hned rozprchli.
Tým Sedm s Itachim bloudili po lesích a snažili se vystopovat Naruto, Juubiho nebo Hinatu, ale nikde je nemohli vycítit. I když se ve vesnicích zeptali, jestli neviděli někoho takového vzezření, tak se jim stále dostávalo pouze záporných odpovědí. Měli důvod Naruto najít. V podstatě je všechny zachránila a oni byli její přátele, proto ji měli rádi.
„Hledáme ji celé týdny a pořád ji nemůžeme najít,“ stěžoval si Sasuke.
„Ale pořád je lepší ji hledat, než jenom tak nečinně sedět na zadku,“ řekla mu na to Sakura.
Cesta do pekla
Naruto seděl nikde a čekal, a co se stane. Muselo s něco stát, protože byl unesen. Předtím než se to stalo, použil více sil než kdy předtím. Ale čekání mu přihrávalo šanci, že se mu síly vrátí dříve, než si s ním bude chtít jeho únosce znovu promluvit. Naruto neměl ani strach a to bylo na celé situaci nejvíce zvláštní, protože normálně by ho měl mít.
„Tak tohle je brána," odtušil hrobař, s pohledem upřeným na gigantickou železnou konstrukci před sebou.
Kelímku od jahodového želé se nadzvedlo víčko. „Tak jdeme, nebo tu hodláš lelkovat až do večera!?"
Hrobař zvedl ruku s kelímkem k úrovni svých zelených očí. „Co je to večera?"
Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Morinův pomalý, trpělivý hlas: „Večer! Je to denní doba. Těsně před tím, než zapadne slunce!"
Hrobař se zmateně rozhlédl kolem. „Ono zapadá? A kam?"
„Co tady děláte?“ zeptal se zmatený Naruto.
„Chceme ti pomoct.“ odpověděla Kushina.
„A s čím?“
„S tím, aby si neumřel ty baka!“ zakřičela Kushina, co dostala nejspíše záchvat.
„COŽE?! Já jsem mrtvý?!“ křičel Naruto ze všech sil.
„Konečně ti to došlo!“ přidal se klidně Minato.
„Ale jak to?!“
„Copak si to nepamatuješ Naruto?“ řekl Minato, který mu to chtěl připomenout.
„A co bych měl?“
„To, že si zachránil Sakuru a obětoval ses! Teď my pomůžeme tobě!“ zakřičela znovu naštvaná Kushina.
„Kakashi, vidíte něco?“ zašeptala Sakura. Ona a Kakashi stáli smáčknutí za balvanem, zpoza kterého Kakashi obezřetně vyhlížel svým sharinganem. Zlehka se dotýkali rameny. Kakashi nasál vzduch a zavrtěl hlavou.
„Nic. Co ty, cítíš je?“
Ani Sakura je necítila.
Zrození legendy I: 9. Jinchuuriki vs. jinchuuriki
Bylo mírně zatažené odpoledne. V Konoze se konal poslední souboj chuuninské zkoušky. V aréně proti sobě stáli dva ninjové. Jeden z nich byl rudovlasý ninja ze Skryté Písečně a druhý blonďatý ninja ze Skryté Listové. Oba dva si byly tak podobní. Byly to syni dvou kágů, jinchuuriki, obdařeni obrovskou mocí, nenáviděni svým okolím. Ovšem měli něco rozdílného. Jeden bojoval pro sebe, zato druhý pro své přátele. Jeden byl ovládán svým démonem, druhý byl uznáván svým démonem.
Ráno pri raňajkách na mňa čakal otec, čo bolo zvykom, keď som išiel niekam na misiu.
Vstal si predo mňa a spustil: „Som rád, že si sa vrátil domov, a že si sa stal tak skvelým ninjom. Som neskutočne hrdý na to, že ti to môžem oznámiť práve ja.“ Podal mi obálku, ktorú som veľmi rýchlo otvoril. Moja žiadosť do Anbu bola prijatá a nástup je hneď, ako sa vrátim z najbližšej misie. Nevedel som, čo povedať. Všetko, o čo som sa snažil, sa plnilo rýchlo, a po včerajšku mám dojem, že až príliš rýchlo...
Sakura a její tým zabalili tělo mrtvého vesničana a vydali se na cestu zpět do Konohy. Přesně podle plánu zůstal Naruto se svým týmem ve vesnici, aby mohli pokračovat v pátrání.
„Něco vás trápí pane starosto,“ zeptal se Naruto.
„Pokud to co říkáte je pravda, neměla by se vesnice připravit na nečekaný útok? Nemáme opustit své domovy a uchýlit se někam do bezpečí, co třeba do Konohy tam je bezpečno nebo ne?“ ptal se starosta s rozechvělým hlasem.
Úvod
Mír mezi vesnicemi trval už nějakou dobu. Z toho důvodu bylo den ode dne míň a míň misí. Nováčci přestávali mít možnost pořádně potrénovat své techniky a získávat zkušenosti z bojů. Konoha proto zavedla dvě nové školy, které se zaměřovali právě na takové lidi. Jedna z nich dokonce dokáže žáky kompletně připravit na chuuninské skoužky. Bohužel tato škola je zároveň placená.
1
Situácia na bojovom poli sa od začiatku bojov rapídne zmenila. Dvojičky držali svojich súperov v bariérach, no tí sa nemienili len tak vzdať. Ich blesková guľa, ktorú si prichystali, ich bariéry neprerazila, ale bolo otázne či zvládnu aj ďalšiu. Ak ich prerazia, tak budú nechránení a budú mať málo chakry. Preto musia prísť na spôsob, ako ich zničiť vo vnútri ich bariér.
„Hej, Shinichi,“ ozval sa zrazu Seiichi, „dostal som jeden nápad!“
„No tak to vyklop, nie?“
Seiichi si odfrkol. „Tak ma pozorne počúvaj, ty hlúpa palica.“
„Sakura,“ povedal Sasuke namiesto pozdravu a znel dosť znudene, „čo tu chceš?“
Sakuru Sasukeho chladný prístup nezaskočil ani neprekvapil. Iba sa naňho usmiala a povedala: „Doniesla som ti večeru,“ a pozdvihla tašku, aby ju videl.
„Už som jedol,“ odbil ju a dúfal, že sa otočí a pôjde.
Musím to stihnúť! Nemôže zomrieť, nemôže sa mu nič stať! Naruto! – ozýval sa môj hlas v hlave a hoci som chcela skríknuť, nemohla som. Hoci som otvárala ústa, žiadny zvuk z neho nevyšiel. A môj beh? Akoby som stála na mieste a nemohla sa dostať na miesto, kde sa odohrávala tá hrôza. Počula som ako kričí moje meno, ale nevolal ma k sebe. Kričal aby som utiekla, aby som tam nešla, aby som sa zachránila. A ja?
Poviedka nijak nenadväzuje na dej anime ani mangy. Vlastne sa začína pár mesiacov pred Narutovím zložením (respektíve nezložením) skúšok na akadémii. Túto poviedku berte ako medzitím v inej Naruto-dimenzii. 
______________________________________________________________________
Deväť čiernych tieňov preletelo pomedzi stromy a zmizlo v tme. Hýbali sa takou rýchlosťou, že aj trénované oko by malo problém zahliadnuť ich. Udržiavali pevnú formáciu medzi konármi, po ktorých sa hnali. Z vetvy na vetvu, nehlučne a takmer neviditeľne.
Deidarovi se zdálo, že leží v měkké posteli, zachumlaný až po krk do hřejivých dek. Z toho logicky usuzoval, že musí být na Nagatově základně ve Skryté Travnaté, kde svého času vlastnila organizace prostorný dům ve sněžňáckém stylu. Uslyšel hašteřivé hlasy a ještě víc se zachumlal, ale nepomohlo to.
Vítám Vás, milí budoucí kolegové, u druhého záznamu. Vaše řady sice po první demonstraci poněkud prořídly, nicméně děkuji za přízeň a nezapomeňte si dělat poznámky.
Minule jsem Vás provedla záznamem s Uchihou Sasukem, jehož případem jsem se nadále nemohla zabývat. S osobních "nesobeckých" důvodů (doslovná citace) musel svůj zájem obrátit jiným směrem. Naštěstí pro Vás (a hlavně pro mě, odněkud peníze na provoz brát musím) je tady spoustu dalších méně či více narušených jedinců.
„Pardon, že jdu pozdě!“ hlásila příchozí Tsunade.
„V pořádku, Hokage-sama,“ vrátila ji Hitomi mile, „Tak můžeme začít?“
„Ovšem!“
„Dobrá… tak, co mám dělat?“ tázala se brunetka trochu zmateně.
„Říkala jsi, že je neumíš vyvolat, že?“ podala kontrolní otázku Tsunade a Hitomi souhlasně přikývla.
„Tak začneme asi tím, že se budeme snažit tě to naučit. Myslím, že jinak se z místa nepohneme,“ opáčila blondýnka a při poslední větě se trochu uchechtla.
Bylo už pozdě večer a slunce pomalu zapadalo a dvě postavy šli po silnici, která vedla k Tanzaku Gai, malému, ale živému městu.
Jedna z postav byl muž asi stodevadesát centimetrů vysoký, okolo čtyřiceti let. Měl velmi dlouhé, špičaté bílé vlasy svázané do culíku, červené čáry, které se táhly dolů od jeho očí přes jeho tvář a unikátní čelenku se znakem pro olej.
Tento muž byl Jiraiya. Známý ropuší Sage ze tří legendárních sanninů, bývalý student Sarutobiho Hiruzena, třetího Hokage, známého jako bůh ninjů, nebo profesor.
Aschika se druhý den vzbudila, a hned věděla, že je něco špatně.
„ÁÁÁÁÁ, sakra, Jiraiya-sensei, řekl jste mi špatný počet dní!“
Byla totiž uvnitř své mysli a jen malým okénkem viděla, co se děje venku.
„Hahááá, a mám tě, jo, jo, jo!“
Myuki úplně zářila a vyskočila z postele.
„Tak, a teď se ti pořádně pomstím!“
Oblékla se a s uspokojením poslouchala Aschičiny tiché nadávky.
„Copak ti provedu dneska? Mohla bych třeba někoho políbit! Co třeba Leeho, nebo Nejiho? Nebo snad Gaie?“
Byla tma. A mlha. A atmosféra jak z nějakého dost silného horroru. Dívka s blond vlasy utíkala lesem. V očích měla strach. Věděla, že její pronásledovatel je někde za ní. Nebo blíž?
