Hokageho syn ep. 25 1/2

Byla tma. A mlha. A atmosféra jak z nějakého dost silného horroru. Dívka s blond vlasy utíkala lesem. V očích měla strach. Věděla, že její pronásledovatel je někde za ní. Nebo blíž? To nevěděla. Musela utéct. Daleko. Rychle. U jednoho stromu si udělala menší přestávku, aby chytla dech. Jenže si na zemi všimla něčeho, co by do lesa normálně nepatřilo. U kmene leželo srdce, zvláštní bylo, že ještě mělo tendenci bít. Podívala se za strom a samou hrůzou vyjekla. Ke kmeni byl kusem dřeva připíchnutý muž a v hrudi měl velkou díru. Dívka sebrala odvahu a podívala se mrtvému do tváře.
„Kapitáne Retsudo.“ Hlesla dívka potichu a otočila se. Jenže nastal další pohled, co by stál za infarkt. Všude kolem, ať už blízko, nebo daleko, byly rozcupované těla. Všude možně se povalovaly jejich části. Zpoza mraků vysvitl úplněk a ozářil dílo zkázy. Dívka chtěla pohlédnout na měsíc, jenže tu zakrývala podivná silueta. Vypadala jako normální člověk, jenže opak byl pravdou. Okolo těla mu vlály čtyři ocasy, aspoň tolik jich dívka stihla napočítat, a ze zad mu trčely křídla. Silueta pomalu zvedala hlavu a ještě pomaleji otvírala oči, které byly rudé a svítily jako dvě malé žárovky. Už z pouhého pohledu do očí té siluety bylo poznat, že touží do krvi, hrůze a mučení. Kdesi v dáli zavyl vlk. Dívka, naprosto vystrašená se podívala po zdroji. A to byla chyba. Podívala se zpět na siluetu, jenže ta byla pryč. Dívce nezbývalo nic jiného, než jen zase utíkat. Několikrát se ohlížela, hodně krát měla pocit, že rudé oči jsou blíž. Chtěla běžet dál, jenže čísi ruka ji chytila pod krkem a přirazila ke kmeni stromu.
„Varoval jsem tě.“ Pronesla tajemná postava chladným, hrubým a skoro až nelidským hlasem. A konečně, i když částečně vylezla na světlo. Dívce se zvedal žaludek. Skoro až černá kůže, vlasy taktéž. Ne jen na tváři a ve vlasech byly cákance krve, byly všude po jeho těle.
„Ty nejsi člověk!“ Chtěla vykřiknout dívka, jenže se silnou rukou na hrdle to vyznělo jako sípavý šepot.
„Můžeš bejt ráda, že se mnou ještě můžeš strávit poslední chvilky tvýho života. Protože už jsou fakt poslední.“ Pronesla tajemná postava znovu a rty se jí roztáhly do neuvěřitelného úsměvu, který značil jediné, zabít. Dlouhé špičáky, ještě s trochou krve se v měsíčním svitu jen zaleskly.
„Táhni do pekel!“ Řekla dívka přidušeně a tlak na hrdle zesílil. I výraz jejího pronásledovatele se změnil.
„Zapomínáš, že jsem zrozením pekla. Přesně tak, Leno! A pozdravuj ode mě tvoje nejbližší. Hlavně tvýho brášku.“ Při těchto slovech dívka strnula hrůzou.
„Vítej v temnotách, zlatíčko.“ Dívka ucítila tlak na svém krku a zatemnilo se jí před očima. Probrala se až v hlubší části lesa, kde mlhy bylo mnohem víc. Ale ty části těl tam byly zase. Jako, kdyby je tam někdo dotáhl. Dívka, dobře, víme že je to Lena, se vydala jedním směrem. Jako by jí něco říkalo, že tím směrem najde pomoc. Jenže v hlavě pořád slyšela ten zlý, démonický smích svého pronásledovatele. Přidala do kroku a během vteřinky už zase běžela. Mlha už byla řidší. A ne jednou měla dívka, že její pronásledovatel se jí mihl před nosem. Opět zrychlila, než narazila na muže stojícího k ní zády.
„Ach, díky bohu, že jsem někoho našla! Trošku jsem se bála.“ Vydechla dívka a zastavila se. Muž se otočil a dívku mohl trefit šlak. Koutky úst úplně rozervané, prázdné oční víčka. Dívka se opět dala do vystrašeného jekotu, když se muž drobet zachvěl. A to byl teprve začátek. Náhle muži upadla levá ruka a pokračovalo to dál. Rozsypal se jako domeček z karet, které někdo rychlým pohybem rozsekal katanou. Z toho už dívka sedla na zadek a to byla další chyba. Při prudkém pádu se podívala vzhůru k větvím. Z jejího hrdla se vydal ještě větší jekot(a když vezmeme v potaz, že před chvilkou byla škrcena, hmm solidní výkon) a dívka už prostě vyhodila obsah svého žaludku.
„Bráško.“ Zašeptala dívka smutně a podívala se na oběšence. Ne že by se při pohledu na oběšence dělalo až takové mdlo, ale ten oběšenec byl oběšen na střevech. A ty střeva částečně zakrývaly bodnou ránu na krku. Za dívkou praskla větvička a něco se velmi rychle přibližovalo. Dívka byla napůl v otočce a to už bylo fatální. Ticho lesa proťal poslední dívčí výkřik.
Před třemi hodinami.
„Tanmo?“ Jmenovaný přešel k mapaři a zkoumal mapu. Na mapě byl totiž vyznačený další bod.
„Poslední část?“ Zeptal se mapař.
„Asi. Protože k čemu by nám byly ty krystaly a zbytek talismanů.“ Uznal Tanma a chtěl vyrazit, jenže se otřásla země.
„Co to bylo?“ Chtěla vědět Sakura. Kiro se otočil směrem na sopku.
„A do p****e!“ Zaklel, když se podíval. Nejen, že sopka vybuchla, ze sopky taky něco obřího vylezlo. Vypadalo to jako obří ještěr, jenže s rohy hned za čelistmi.
„To bezva! Máme hned dva problémy.“ Postěžoval si Naruto. Tanma začal nervózně vysunovat a zasunovat levou skrytou čepel.
„A máme o zábavu postaráno.“ Uznal Sai. V ten moment tým proťal křik plný bolesti a něco malého dopadlo na zem.
„K***a! Do p**e!“ Začal Tanma nadávat a držel se za levou ruku. Jak si tak cvakal na skryté čepeli, zapomněl na svůj prst a v tu ránu se už povaloval na zemi. Naštěstí to byl ten zlomený. Ale Tanma jednal rychle. Vysunul druhou skrytou čepel a rozřízl si rukavici na zraněné ruce, kterou potom zahodil(tu rukavici). Sakura se hned jala ho ošetřovat. A musela rychle, protože ještěr už začal slézat po svahu sopky. Své dílo rychle zakončila obvazem kolem ruky a mohlo se bojovat. Ještěr se odrazil od svahu a dopadl před tým. Při dopadu se zvedly oblaka prachu a popela.
„To nestačí, že z toho výbuchu je tu dost popela?!“ Stěžoval si Sasuke a meč napustil blesky. Ještěr trošku zvedl přední polovinu těla a prudce narazil do země, až se zvedla ohnivá vlna.
„Živel Voda: Vodní stěna!“ Ozval se Kiro a kolem Sasukeho se zvedla zeď z vody.
„Díky, Kiro.“ Poděkoval Sasuke a šel po ještěrovi. Ještěr se ohnal hlavou, ve stejný moment ale zaútočil i ocasem. Toho si Sasuke nevšiml, až do chvíle, kdy byl ocas odražen rasenganem. Sasuke se rychle podíval po strůjci, spatřil Tanmu jak stojí s napřaženou pravačkou. Jenže v ten moment se ještěr znova ohnal hlavou.
„Sasuke!“ Vykřikl Naruto a Sasuke to schytal bokem rohu do zad. Odletěl by až do někam, kdyby ho Tanma nechytil.
„Dávej větší pozor! U plazů nikdy nevíš.“ Připomenul mu Tanma a zvedl ho na nohy. Ještěr se znova nadzvedl a s obřím dupnutím uvolnil další ohnivou vlnu kolem sebe(a ještě se při dopadu zatřepal, jak to mají velcí ještěři ve zvyku). Tanma ve velké rychlosti chňapnul po Sasukem, rychle se přemístil ke svému týmu, ty taky čapnul a vyskočil do vzduchu.
„Tak to byla pěkná rychlost, Zlatej!“ Uznal Kiro ve vzduchu. Tanma mlčel, jen vyhodil Naruta o kousek výš.
„Živel Voda: Vodní kulka!“ Střela neminula, tvrdě zasáhla ještěra do hlavy. Tým už dopadl na zem.
„Máme vyhraný?“ Zeptal se Kiro, když ještěr lehnul. Ale hned se začal zvedat.
„Zjevně ne.“ Uznala Sakura a před ještěrovou hlavou se začal shromažďovat oheň.
„A sakra! Co teď?“ Zeptal se Naruto, když se oblaka prachu a popela pomalu dotýkala ještěrova ocasu.
„Ukryjte se. Já se o něj postarám.“ Tanma se hodlá opět obětovat. Mezi ještěrovými rohy se začala formovat ohnivá koule.
„Zvládneš to?“ Zeptal se Sasuke, očividně si už zvykl. Odpovědí mu bylo kývnutí hlavou.
„A vemte i tohle.“ Nakázal Tanma a sundal si brašnu. Té se ujala Sakura.
„A teď běžte!“ Jak Tanma rozkázal, tak se učinilo. Sám Tanma si ještě zapnul kapsy od vesty, kde měl zbylé talismany.
„Sledujte a učte se.“ Pousmál se Tanma a po očku se podíval, kde se tým schoval. Skrýš našli za jedním kamenem asi dvacet metrů od bojiště. Ještěr vypálil ohnivou kouli na Tanmu. A za ní ještě další. Tanmův klidný výraz se nezměnil. Prohnul se v zádech, pravačkou chytil první kouli a poslal ji na druhou. Jenže ještěr nepřestával a vyslal další dvě. Pod první Tanma proklouzl a přes druhou hodil parádní přemet. Ohnivé koule rozbombardovaly skálu za ním na několik malých kousků.
„To je vše?“ Popichoval ho Tanma. V tom ještěrovo tělo skoro zčernalo a červené pruhy nabraly na sytosti.
„To nevypadá dobře!“ Pomyslel si Kiro. Divoké plameny začaly nejprve obalovat ještěrovy rohy.
„Niisan! Uteč!“ Zakřičel Naruto. Ale Tanma si jen rozepnul vestu. A ještěr vypálil plamen, který se rozšířil do obřích rozměrů.
„Sakra! To nestihnu!“ Pomyslel si Naru hořce. Plameny už byly skoro u Tanmy.
„Tanmo!“ Tanmu zahalily plameny a ještěr vítězně zasyčel. Jenže, po Tanmovi zbyla jen jeho, už ohořelá vesta.
„Překvápko!“ Ozvalo se ze vzduchu a Tanma zasadil ještěrovi pořádný kopanec. Sám byl nezraněn.
„Ukončíme to rychle, co říkáš?“ Prohodil Tanma k ještěrovi a ten zle zasyčel. Z konce rohů mu začala kapat láva. Než stihl ale něco udělat, za krk mu dopadla ohnivá puma(pro neznalé, hořící šutr ze sopky) a propadla se pod ním zem. Tanma se podíval po svých společnících, Kiro opět klečel s dlaněmi na zemi.
„Snad sis nemyslel, že tě v tom nechám.“ Pronesl Kiro.
„Stává se.“ Pousmál se Tanma a obrátil se zpět na ještěra, který se škrábal z díry.
„Nepovede se ti to.“ Tanma složil pečeť Tygra a obří ještěr skončil v plamenech.
„Proti ohni ohněm? Myslel jsem, že to nejde, Zlatej.“ Pronesl Kiro, když přešel k Tanmovi.
„Člověk má právo se mýlit. Pojďte, vypadnem odtud, než skončíme jako on.“ Zavelel Tanma svému týmu a šel si pro vestu.
Tým šel vstříc té nevysvětlitelné záhadě, netušili, co je čeká.
„Sakryš, tak jsem asi přišel o druhou rukavici. Nevadí, ale tohle by chtělo nějak skrýt.“ Mrmlal si Tanma po cestě při pohledu na svou levačku. Čirou náhodou ho zaslechl Sasuke, který něco hledal.
„Tady máš.“ Nabízel mu Sasuke koženou rukavici bez prstů.
„Jak jsi k ní přišel?“ Zeptal se Tanma, když přijal rukavici.
„Základní výbava lučištníka.“ Potvrdil Sasuke a nakouknul do mapy.
„Skoro tam.“ Tanma zakýval hlavou.
„Senseii, málem bych zapomněla.“ Dohnala Tanmu Sakura a podala mu brašnu s krystaly.
„No vidíš. Díky.“ Usmál se Tanma a krapet levačkou Sakuru rozcuchal. Pak si brašnu přehodil kolem krku a vestu hodil na pravé rameno.
„Co prst?“ Zeptala se zvědavě a Tanma se podíval na levačku.
„Pořád trošku krvácí.“ Uznal Tanma a už stál před obrovskou budovou.
„Mě snad omejou!“ Žasl Naruto nad majestátností budovy.
„Mapa značí přímo na tu budovu. Měli by jsme jít.“ Navrhl Sasuke a Tanma beze slova vešel. Uvnitř to bylo dobře osvícené, na rozdíl od chrámů.
„Senseii?“ Ozvala se Sakura a Tanma se podíval jejím směrem. Byly tam dveře a na nich v kruhu poskládané talismany.
„Tak tady to mizelo.“ Uznal Sasuke, když Tanma přešel ke dveřím.
„Niisan?“ Ozval se Naruto, když Tanma zkoumal talismany.
„Tak proto nám zbyly ty tři. Počkat, počkat. Tady vidím čistotu.“ Řekl Tanma a poklepal prstem pravé ruky na talisman s kroužkem.
„No, jsou tu všechny talismany, teda až na ty tři.“ Uznal Kiro a zbytek týmu přešel k Tanmovi. Tanma měl zavřené oči, vzpomínal.
„Odvozená z jednoty. No jasně!“ Promluvil konečně Tanma a hledal talisman jednoty. Našel. Šest malých kroužků propojené čarami. Přiložil talisman pod symbol čistoty.
„Počkej, počkej. Poznávám víru a odvahu.“ Ozval se Sasuke a poklepal prstem na symbol, co připomínal slunce(víra) a na symbol připomínající dvě lžičky(odvaha).
„Pýcha lidí. To byla povinnost.“ Dokončil mapař. Tanma vyhledal příslušný talisman. Rytina připomínala oko. Tanma přiložil Talisman na své místo a trojúhelník byl skoro kompletní.
„A zbývá nám osud.“ Ozval se Kiro. Tanma vytáhl poslední talisman. Dvě kuličky s ‚ocáskem‘, to byl osud. Tanma přiložil i poslední a dveře vyjely nahoru.
„Tak jsme to dali.“
„Ještě se neraduj, Saky. Ještě nám zbývá další.“ Řekl Tanma a vešel do další místnosti. Od dveří, po obvodu místnosti(krom jednoho místa) stálo šest velkých kamenů v určité barvě.
„Plán?“ Chtěl zjistit Sasuke a otočil se na Tanmu, který si pálil vestu.
„No co? Moc z ní už nezbylo.“ Hodil Tanma nevinný pohled a podíval se po místnosti.
„Dobroš, válečná porada.“ Začal Tanma a otevřel brašnu.
„Saky, ty jsi Čistota. Čistý srdce, to k tobě sedí.“ Řekl Tanma a podal Sakuře modrý krystal.
„Kiro, ty jsi Prosperita. Aby jeden mohl prosperovat, musí mít výdrž, ne?“ Mrkl Tanma na Kira a podal mu černý krystal.
„Sasí, ty jsi Víra. Když věříš, zasáhneš.“ Sasuke převzal od Tanmy zelený krystal.
„Saii, k tobě se snad nemusím vyjadřovat. Prostě ber Tvořivost a nežvaň.“ Řekl Tanma a dal Saiovi hnědý krystal.
„Naru, ty jsi Odvaha. Nebojíš se postavit silnějším. Tak ber.“ Řekl Tanma a Naruto si od něj převzal červený krystal.
„No, a já jsem Mír. Teď se postavte každý ke svým kamenům.“ Jak Tanma řekl, tak se učinilo.
„A jak to tam mám dát?“ Zeptala se Sakura.
„Počkej. Odvozená z jednoty.“ Řekl Tanma a v kameni se otevřel otvor pro krystal.
„Takže máme říct i patřičnou hádanku. Snad si je nějak pamatujete.“ Řekl Tanma a vrátil se ke svému kameni. Kiro mlčky přiložil krystal do otvoru, protože v Chrámu Prosperity žádná hádanka nebyla.
„Dítě Osudu.“ Prohlásil Tanma ke svému kameni a mohl přiložit krystal.
„V temnotách, světlo.“ Ozval se Sasuke a taky vložil krystal.
„Pýcha umělců.“ Sai mohl vložit krystal.
„Čelí strachu.“ Zakončil Naruto a vložil krystal. Všem v mysli míhala otázka ‚Co teď?‘. Odpověď se projevila rychle. Veškeré osvětlení zhaslo a kameny začaly zářit svými barvami, jeden po druhém. A tu ránu, z prázdného místa mezi kamenem Míru a Víry se staly dveře, které se pomalu otevíraly a vypouštěly světlo.
„Krystal osudu.“ Žasl Kiro.
„Co?“ Obořil se na něj Sasuke.
„Taky znám jako Poslední krystal, nebo Velký krystal.“ Vysvětlil Kiro a dveře se úplně otevřely.
„A co dál?“ Zeptala se Sakura. Tanma mezitím nenápadně zase pálil brašnu, stejně už byla k ničemu.
„Někdo to musí vzít.“ Pronesl Sai. Tanma se nenápadně vetřel mezi svůj tým a Kiro na něj hodil pohled.
„Zlatej. Měl bys vzít Krystal Osudu.“ Navrhl Kiro.
„Proč zrovna já?“ Otázal se jmenovaný otráveně.
„Jsi z náš nejstarší, nejvyšší, nejzkušenější a tak. Tahle čest náleží tobě.“ Vysvětlil Kiro.
„Zrovna tohle na sobě nesnáším.“ Zamrmlal Tanma, když šel pro krystal, který byl trošku větší než ostatní.
„Zlatej, ale bacha! Musíš ho pořád držet. Jinak všechno bude v pytli a my budeme muset začít od znova.“ Nabádal Kiro a Tanma uchopil Krystal do svých rukou.
„No, Niisan. Asi mám plán. My se už vydáme zpět do Amanaki a vy půjdete umístit poslední Krystal. Sedí?“ Navrhl Naru.
„My?“ Sotva co to Tanma dořekl, zpoza Narutových zad vyšla liška.
„Zdrávo, šéfe.“ Pozdravila liška a podívala se na Tanmu zlatýma očima.
„Kadare?“
„Přesně tak, Niisan. Tak co? Souhlasíš?“
„No budiž.“ Polevil nakonec Tanma a vydal se do čela, aby svítil na cestu. A až venku si Tanma všiml, že Kadar vypadá úplně stejně jako Kurama. Až na ty oči.
„Tak, tady se rozdělíme. Tanmo, mapa ukazuje tímhle směrem, tu velkou a divně vyhlížející budovu bys neměl přehlédnout.“ Poradil Sasuke a ukázal jedním směrem.
„Dobře, uvidíme se v Amanaki.“ Souhlasil Tanma. Tým se pomalu otáčel.
„Hodně štěstí, Senseii. Budete ho potřebovat.“ Popřála Sakura Tanmovi a spolu se zbytkem týmu odešla.
„Tak jdeme, šéfe. Nasedněte, já vás povezu.“ Nabídl se Kadar a lehl si, aby Tanma mohl nasednout. Konec konců, bylo to rychlejší, než pomalé plahočení. Navíc, Tanma už začínal být unavený. Po cestě Tanma taky z Kadara vypáčil, že Kurama je jeho otec a Irina jeho sestra.
V Amanaki šel Jinrei spolu s Elikou zpět do kovárny. Už se poptal a mohl se vrátit domů. Ve městě už to začínalo pomalu ožívat. Spolu s Elikou došel do Kovárny, kde už seděl tým a taky Surya.
„Kde jste nechali Tanmu?“ Zeptal se Jinrei.
„Zbyl ještě poslední krystal. On to zvládne.“ Ujal se slova Kiro. Jinrei se otočil na svou dceru.
„Jak se cítíš?“
„Už dobře, tati.“ Odpověděla Surya a Jinrei se mohl zbláznit radostí.
„Bůh ti žehnej, Tanmo. Bůh ti žehnej!“
„Jo, Suri, seznamte se. Toto je Elika, Tanmova nastávající.“ Představil Naruto Eliku a naopak.
„Um, Eliko? Vím, co zařizujete, ale vyskytly se menší potíže.“ Začala Sakura a Elika už pomalu očekávala nejhorší. Mimo Amanaki, Kadar dorazil k poslednímu chrámu.
„Velký Chrám. Dveře nejsou. Takže jediná cesta je se vyškrábat nahoru.“ Řekl Tanma a vzhlédl výš na chrám. Kadar se jen pousmál a už vyskakoval na střechu, kde plápolal oheň.
„Jako by mi něco říkalo, že ten krystal patří do toho ohně, šéfe.“ Začal Kadar a lehl si, ať Tanma může slézt.
„Taky mám ten pocit.“ Potvrdil Tanma a šel to risknout. Pomalu došel k ohni s krystalem v rukách.
„Tak ať to stojí za to.“ S těmito slovy Tanma přiložil krystal do ohně, který kupodivu ani nepálil a krystal ještě víc zazářil. Tanma udělal pár kroků dozadu, stále sledoval krystal. Náhle k nebi vystřelil obří paprsek energie a uvolnila se mocná vlna energie(až nějak moc energií najednou, co?). Tanma měl co dělat, aby to ustál. Jenže, jak rychle se vlna energie uvolnila, taky rychle skončila a zůstal jen paprsek.
„Zvládl jste to, šéfe. Zvládl jste to!“ Radoval se Kadar a Tanma unaveně přikývl.
„Jo. Dokázal.“ Uznal Tanma a začal se smát.
„A aspoň si vemte tohle.“ Řekl Kadar a hodil Tanmovi jeho šedé kalhoty. Tanma se podíval na svoje tříčtvrtky, které byly samá díra. Aniž by se jeden nadál, Tanma už měl kalhoty prohozené. Solidní rychlost. A co udělat s poničenými věcmi? Spálit. Tanma byl dokonce tak rychlý, že vše co měl po kapsách, měl už po kapsách šedých kalhot.
„A můžeme se vrátit.“ Navrhl Kadar, když si Tanma mohl konečně zapálit. Nic neřekl, jen nasedl na hřbet lišky a Kadar seskočil dolů, kde se už mohli pomalu vydat do Amanaki.
„Kadare, omlouvám se.“ Spustil najednou Tanma.
„Za co?“ Zeptal se Kadar a Tanma potáhl.
„Za to, že jsem se ti tak málo věnoval.“
„Nechte to plavat. Elika i táta mi toho o vás pověděli hodně. A já to chápu. Buď moc práce a nebo jste nechtěl, aby se mi něco stalo. Není třeba se omlouvat.“ Řekl Kadar a Tanma už zahazoval vajgl.
„Díky, Kadare. A pro příště, už žádné formality, jasný? Jsme kámoši, Kadare. Takže netřeba mi vykat a říkat mi šéfe.“ Řekl Tanma, ale zněl už celkem dost unaveně.
„Tak dobře, Tanmo. A jestli chceš, tak se opři.“ Navrhl Kadar a Tanma se mu položil na šíji, rukama ho omotal kolem krku.
„Díky, příteli.“ Řekl Tanma naposled, než zavřel oči a odpočíval.
„A to říkal, že nepotřebuje péči ostatních.“ Pomyslel si Kadar a s úsměvem šel dál. V Kovárně se řešily poslední věci.
„Snad to nevadí.“ Hodila Sakura po Elice omluvný pohled.
„A proč by to mělo vadit? Nějak si s tím poradíme, že jo El?“ Zeptal se Jinrei jmenované a ta přikývla. Sám Jinrei překypoval radostí.
„Ale na mě nemá! Já jsem to učinil dřív.“ Posmíval se Kiro, ale nemyslel to zle.
„To by ti šlo, co?“ Zpražila Ino svého manžílka přísným pohledem.
„Ale, no tak! Vždyť to byla jen sranda.“ Vymlouval se Kiro.
„Já vím.“ Polevila Ino a vlepila Kirovi pusu. Venku lidi začali povykovat víc, než obvykle.
„Co se to děje?“ Chtěl zjistit Jinrei a postavil se k oknu. Kiro vyšel ven a rozšířily se mu oči. Rychle zaběhl pro zbytek.
„Pojďte rychle ven! Tohle musíte vidět!“ Hulákal Kiro a když myslel rychle, tak rychle. I pro Eliku, což byl zázrak i s břichem. Společně se prodrali skrz dav na volné místo. Kadar procházel uličkou, kterou obyvatelé Amanaki vytvořili. Tanma mu seděl na hřbetě, ve tváři měl spojenou spokojenost s únavou.
„Já věděl, že to zvládneš, Zlatej!“ Křičel Kiro, když Kadar u nich zastavil.
„Ještě mě neodepisuj.“ Pousmál se Tanma a slezl z Kadara.
„Vypadáš jak naklepaný h***o.“Bavil se Kiro Tanmovým vzhledem.
„Tys nevypadal o nic líp.“ Setřel ho Tanma krutě. Hned už ale bral Eliku do náruče a ta jeho objetí opětovala.
„Scházel jsi mi.“ Zašeptala.
„Ty mi víc.“ Zašeptal Tanma ještě tišeji. Surya trošku záviděla, ale byla ráda, že je Tanma šťastný.
„Díky za dovoz, Kadare.“ Poděkoval Tanma a poplácal jmenovaného po rameni.
„Za málo.“ Odvětil Kadar a ve skoku změnil velikost. Při dopadu na Tanmovo rameno byl stejně velký, jako dospělá kočka.
„Suryo!“ Ozvalo se davem a Tanma měl možnost spatřit slamák.
„A já si říkal, kdy se tu ukáže.“ Pomyslel si Tanma, ale to se už Hideaki radostně objímal se Suryou. Pak pohlédl na zničeného Tanmu.
„Díky, Zlatý Orle. Díky.“
„Neděkuj. Já děkuju. Protože ty jsi mi dal potřebné informace.“ Hideaki si vzpomněl, co tenkrát řekl Tanmovi o Chrámu Míru.
„Tak fajn, Niisan. Tíží nás čas. Pojď se mnou.“ Ozval se Naru a už tahal Tanmu za ruku do kovárny. Sakura, Ino a Hinata šly připravit Eliku.
„P-p-počkej! Co děláš?“ Ptal se Tanma, když na něj Naruto házel bílou košili s krátkým rukávem.
„Tajemství, Niisan.“ Jinrei dorazil k bratrům.
„Tanmo, tady máš, jako důkaz mých díků.“ Řekl Jinrei a podal Tanmovi jeho nový meč. Tanma instinktivně vytasil, aby si mohl meč lépe prohlédnout.
„Páni. Díky moc, Mistře. Jen, jak jste věděl, že už mám po meči?“ Zeptal se Tanma a zasunul meč.
„Intuice. Tohle si taky vem.“ Ukázal Jinrei na stůl, kde ležel Tanmův pás i s popruhy na meč. S napůl rozepnutou košilí si Tanma připevnil pás k tělu a k levému boku připnul svůj meč. Pak si pozapínal zbytek košile.
„Stačí to takhle, pane návrháři?“ Zeptal se Tanma Naruta a otočil se čelem k němu. Odpovědí bylo zakývání hlavou.
„Tak běžte, už je vše připravené.“ Hnal je Jinrei, Naruta si ale na chvilku zastavil.
„Potom dorazíme.“ Špitnul mu do ucha. Naru přikývl a už odváděl Tanmu ven. Po cestě si sundal svoji pověstnou mikinu, aby odhalil taky svoji bílou košili. Kadar se nabídl, že přebytečné věci vezme. Bratři dorazili na místo.
„Kostel? Naru, má to bejt to, co si myslím?“ Zeptal se Tanma nevěřícně.
„Uvidíš.“ Napínal ho Naru dál a zmizel uvnitř kostela. Tanma se zhluboka nadechl, aby si dodal více odvahy a nakonec taky vešel. Ještě si stihl rozepnout košili tak, aby byl dobře vidět jeho přívěsek a už vcházel do zalidněného sálu.
„Já si to myslel. Koho mám zabít?“ Říkal si Tanma v duchu, zatímco se blížil k oltáři, kde už seděl Kurama.
„Tak ty jsi o tom taky věděl?“ Propálil ho Tanma podezřívavým pohledem. Kurama na něj hodil omluvný pohled a dorazil smutným kukučem. Pak se znovu otevřely dveře. Vešel Jinrei s Elikou po boku. Oblek na mohutné Jinreiově postavě vypadal trošku komicky, ale Tanma nemohl spustit oči z Eliky. Pokud podle jeho mínění Ino tenkrát vypadala jako bohyně, Elika ji překonala. A kdyby zákony přírody nefungovaly, Tanma by se svou bradou mohl dělat nový červený koberec. Elika došla k oltáři za Jinreiova doprovodu. Tanmovi v hlavě probíhalo spoustu myšlenek, ale hned ožil, když uslyšel knězovo ‚Tím to z vás činím muže a ženu‘. Novopečený manžílek na nic nečekal a už si s Elikou vyměňoval polibky. A ani s prsteny nebyl problém, hlavně s Tanmovým useklým prsteníčkem.
„Nuže, paní Namikaze, můžeme se vrátit domů.“ Zavtipkoval Tanma a chytil Eliku za ruku.
„Jistě, pane Namikaze.“ Usmála se Elika a Naru ochotně vzal veškeré papírování na sebe.