Žánr

Sediac na zemi Naruto načúval zvuku vetra, ktorý narážal do koruny stromu, o ktorý sa opieral.
Zamyslene sledoval žlté listy, ktoré zúrivo poletovali v zložitých špirálach okolo stromu, vychutnával si teplé slnečné lúče, ktoré príjemne hriali v chladnejšom jesennom vzduchu.
Mal rád jeseň.
Najmä od tej doby...
Potriasol hlavou a zahnal nepríjemné spomienky.
„Mám rád jeseň,“ ozval sa tichý a pokojný hlas spoza jeho chrbta.
Naruto sa neobzrel, ale odpovedal.

„Katon: Goukakyuu no Jutsu."
Orochimaru sa musel vyhýbať spoločnému útoku Shinjiho, Seijiho a Sabureho. Bolo to namáhavé, pretože nezaútočili naraz. Najskôr zaútočil Shinji. Na miesto, kam uskočil Orochimaru, to namieril Sabure a to isté neskôr spravil aj Seiji. Orochimaru sa ubránil len vďaka Kawarimi.
„Juuken."
Juuken len tesne minul Orochimarovu hlavu. Orochimaru odkopol ihneď Kazua preč.
„Raijuu Hashiri no Jutsu."

POZOR! Spoiler!

Aya, Risa

Vyskočila z lavičky a několika dlouhými skoky ji dohnala. Chvíli šly mlčky, než se Aya odhodlala zeptat.
„Takže na čem jste se domluvili?"
U většiny lidí dokázala odhadnout, jestli se chtějí vyzpovídat nebo ne. Její tmavovlasá kamarádka k nim nepatřila.

Naruto se ráno vzbudil v pevném objetí Sakury. Naruto se lehce dostal z jejího sevření a po špičkách odešel udělat snídani.
"Co bych tak mohl uvařit?" přemýšlel vzbuzený Naruto. "Už vím!"
Naruto se okamžitě pustil do vaření rámenu, ale nebyl to jen tak obyčejný rámen. Byl to Narutův vlastní recept, který vymyslel jednoho dne v Ichiraku. Sakura se zrovna vzbudila a když přišla do kuchyně a uviděla Naruta jak stojí u sporáku, kde mu z hrnce vyskakují nudle, myslela, že omdlí smíchy.

Po večeři se svěřil, že se půjde projít.
„Neměla bych jít s tebou?“ nabídla se Kagome.
„Nemusíš, chci být na chvíli sám.“ Odmítl Seiya.
„Tak fajn.“ Kagome dělala uraženou. Tohle se dalo čekat, po tom, co mluvil s otcem, pomyslela si Kagome.

Zhruba v té době se Kaname a její tetě Kazemi moc nedařilo. Stále se jim nepovedlo najít toho starce.
„Myslíš, že ho najdeme?“ Kaname začínala pomalu taky pochybovat.
„Najdeme, nikomu nedovolím, aby mému chlapci jakkoli kdokoli ubližoval!“
„To je děsně pěkný, ale dál?“

Sarutobi několikrát hlasitě hekl, vytřeštil oči a celou akci zakončil nataženýma rukama, kterýma máchal kolem sebe. S tím se zhroutil do židle a vypadal jako mrtvý.
„Ještě, že se tu nezačal svlíkat," dodal Kakashi.
„Sarutobi-sama? Sarutobi-sama!" Naruto (28) mu zamával rukou před vytřeštěnýma očima.
Sakura popadla jednu ze sklenic, připravená vylít na Hiruzena její obsah. To ho probralo dokonale.
„Tohle nebude nutný!" vyjekl a narovnal se.
Pomalu odložila sklenici zpátky na stůl. „A to mělo být všechno?"

Keď som sa na druhý deň zobudila, zistila som, že je desať hodín. Zasa som spala dlhšie ako som mala vo zvyku. Čas som však neriešila, skôr som sa snažila nejako rozpamätať. Bola som zmetená a trochu rozrušená, pretože sa mi snívali zlé sny. Našťastie som si nepamätala aké sny to boli. Šla som sa osprchovať a pod horúcou vodou som sa snažila ukľudniť. Asi po desiatich minútach som začala pociťovať pokoj. Nohu som už mala v poriadku, aj keď ešte trochu pobolievala.

Tak sme teda išli. Taký pocit, aký som zažíval teraz som ešte nezažil. Nevedel som ho identifikovať.
‚To je láska,‘ vyrušil ma zo sústredenia Juubi, ‚poznám to od Naruta,‘ zasmial sa.
‚Ale veď ju poznám sotva pár hodín,‘ odporoval som mu.
‚Všetko, čo ti hovorím, je pravda. Si zamilovaný,‘ uchechtol sa.
‚Takmer si s ňou neflirtoval. Vypytovať sa na jej rodinu je naozaj romantické,‘ použil iróniu, ‚nechaj ma k nej prehovoriť a ukážem ti, ako sa to robí.‘

„Tak poďme na to!“ zvolal Shinichi a uškŕňal sa pri tom. Ostatní prikývli. Sora, tak ako bolo v pláne, sa vzdialila. Nemala dosť síl, aby im bola teraz užitočná. Keita sa postavil medzi dvojčatá a Sora začala rozmýšľať či mu nejako návrat medzi živých nepoškodil telo, alebo také niečo, a on sa teraz tvári, že mu nič nie je, a to len preto, aby im pomohol. Kým takto premýšľala, mračila sa na jeho chrbát.
„Pripravení?“ spýtal sa dvojčiat a obe prikývli a všetci vystreli ruky pred seba.

„Sadni si,“ ukázala na stoličku, na ktorú si Sakura opatrne sadla. Čo od nej môže Tsunade chcieť? Celú cestu s ňou neprehovorila ani slovo a keď zazrela jej tvár, tak bolo jasné, že sa mračí. Čakala kým si sadne aj Tsunade a určite nemienila rozhovor začať prvá. No Tsunade sa postavila k oknu a pozerala sa von, chrbtom otočená k Sakure.
„Musím s tebou prebrať dôležitú vec,“ začala Tsunade.
Sakura prikývla, ale potom jej došlo, že ju Tsunade nemôže vidieť, a tak povedala: „Áno.“

Dve temné postavy sa nocou zakrádaly k ústiu jaskyně. Už na pohled to byli silní shinobi. Vyhýbal se jim každý, komu byl život drahý. Prví sa zapotácal a v tichu sa zrazu ozval príliv nadávok adresovaných zle položenému kameňu. Druhá postava domnívajíc se, že kámen je další nebezpečná nástraha, jej rychle a bezbolestně zneškodnil.
"Je to preč? Je to mŕtve? Čo to bolo?" vykríkol a zaujal bojový postoj.

Tanma se odebral k sobě domů a doufal, že tam najde jednu určitou osobu.
„Eli-chan?“ Oslovil ji Tanma opatrně. Jmenovaná sebou polekaně trhla, ale na chvilku zůstala stát, neotočila se k Tanmovi čelem.
„No tak. Musím s tebou mluvit.“ Žádal Tanma a Elika se už konečně otočila čelem. Tanmův zjev ji překvapil. Až na ty kruhy pod očima vypadal stejně. Přesto se nechtěla svést a šla tvrdě.
„Co chceš? Můj život?“
„Omluvit se.“ Odpověděl jí Tanma tiše, skoro až smutně. V Elice hrklo, ale pořád mu nechtěla uvěřit.

Haruno Sakura byla mnohdy velice talentovaná Kunoichi. Už na akademii projevovala talent na manipulaci s chakrou. S nadprůměrným hodnocením se stala geninem. Ale už od dob, kdy ji přidělili do týmu sedm pod velením Hatake Kakashiho si začala všímat, že možná umí skvěle pracovat s chakrou, ovšem to neumí využít, natož s tím bojovat proti ostatním Shinnobi. Proto se často stávala brzdou a především tou, která jen tak stála a sledovala záda ostatních.

„Sasori odstup!“
„Ale šéfe, Tobi říkal že ...“
„Mě je jedno co Tobi říkal. Přece nenecháme našeho hosta stát venku na mrazu. Bylo by to vrcholně nezdvořilé!“ odstrčil ho Pein a za Tobiho hlasitého protestu dveře otevřel. Rázem dovnitř vpochodovala korpulentní ženská postava v mohutném plášti s liščím kožichem, který jí už tak přidával na šířce a plnou náručí zavazadel. Stejně jako její syn měla Tobiho mamka na tváři masku.

ČTYŘI BLESKY-1
V jednom z lesů mezi Kamenou a Listovou, bylo velmi rušno. Větší rota shinobi z Kamené se připravovala na další postup směrem ke svému nepříteli, ano, právě probíhala válka mezi dvěma mocnými vesnicemi, které spolu již mnoho krát bojovali. Listová VS Kamená. V této době po Čtvrté velké válce ninjů, po níž se ihned rozpadla aliance vinou lidí, kteří měli až příliš velký a špatný vliv na káge. Tato válka začala teprve nedávno, ani jedna strana zatím neukázala, jakou má moc.

[i]Stojím nad priepasťou a hľadím kamsi. Nevidím nič, ani nepočujem. Som tu sám. Naraz spoza stromu vybehne postava. Nevidím jej do tváre. Odrazu už nie je sama...Za ňou sa postupne približujú ďalší. Monštrum...Zabijajúce pre radosť...Chcel som kričať, ale nemohol som. Nie, to nie je pravda!!! Postupne sa blížili a ich tváre nadobúdali obrysy. Boli to tváre mojích obetí. Vážne ich bolo až toľko?

Déšť bubnoval do oken a oblohu co chvíli ozářil blesk. V ulicích se začalo vylidňovat, všichni lidé spěchali ukrýt se před prudkým a nečekaným deštěm, který stihl promáčet šaty všech, kteří nebyli dost rychlí.

Než stačila Hinata cokoliv udělat, cítila jeho rty na svých. Následně proběhla rychlá změna barev obličeje. Z bledě bílé na červenou a potom začala modrat. Odtrhla ho od sebe a nabírala dech. Nechal ji nabrat vzduch a pak ji s úsměvem znovu strhl na sebe.
„Sladká,“ ucedil a posadil Hinatu do trávy. Na na něj ještě chvilku zmateně koukala. Až potom pochopila, že už dostal co chtěl a teď je na řadě trénink. Opřel ji o strom, vzal její ruce do svých dlaní a zadíval se na ně. Dotýkal se jich pouze bříšky prstů.

Byl to typický klidný den v Listové. Slunce svítilo, ptáci zpívali a vál příjemný větřík od západu.

U hlavní brány hlídali dva chuninové. Oba relaxovali a radovali se z teplého a klidného dne ve své strážní budce.

"Ach! To je život, ne?" řekl jeden z chuninů.

"Jo, nemusíš nic dělat, relaxuješ, užíváš si slunce, a život ti pomalu utíká," řekl ten druhý.

"To je pravda ... Ale já bych rád za nějakou akci," odpověděl první chunin.

„Senpai! Vstávejte! Už je ráno!“ rozléhá se po mém pokoji. Už mě zase budí Tobi, jak se ho mám zbavit?
„Klid! Jdou po mě cajti,“ říkám první, co mě napadá. Pomalu otvírám oči a zahlédnu, jak se na mne Tobi nechápavě dívá.
„Senpai? Jste v pořádku?“ ptá se starostlivě, ale já nemám v plánu mu odpovídat. Celý den ho budu ignorovat, ať si zapamatuje, že mne nemá budit! Zvedám se z postele, odhazuji peřinu a odcházím do koupelny.