Inu, Každý má nějaké tajemství 01- Únos

Haruno Sakura byla mnohdy velice talentovaná Kunoichi. Už na akademii projevovala talent na manipulaci s chakrou. S nadprůměrným hodnocením se stala geninem. Ale už od dob, kdy ji přidělili do týmu sedm pod velením Hatake Kakashiho si začala všímat, že možná umí skvěle pracovat s chakrou, ovšem to neumí využít, natož s tím bojovat proti ostatním Shinnobi. Proto se často stávala brzdou a především tou, která jen tak stála a sledovala záda ostatních.
Ovšem s tím rozhodla skončit a obrátila se na tu nejtalentovanější Kunoichi v oblasti medicíny a také na Pátou Hokage: Tsunade. Princezna Tsunade ji tedy zasvětila do tajů svého umění, neboť viděla, jak nesmírně zoufalá je.
A to byl ostatně ten problém, který zavinil, že teď visela přes rameno jednomu se Šermířských pánů, nechala se chytit do genjutsu přeživším Uchihou a ostatně se zamotat do pavučiny problémů a potíží.

„Nic se ti nestane, pokud budeš ochotna spolupracovat,“ pronesl Itachi chladně. Sakura, oslabená ze tří dnů v genjutsu světě, mu neodpověděla. Mlčenlivě se dívala na zem a na hábit toho, kdo ji nesl.
„Itachi-san, neměl bys tolik používat svoje oči,“ ozval se hluboký hlas Kisameho.
„Není třeba, když je tu Ona,“ odvětil Uchiha a zrušil svůj sharingan. „Nepoužil jsem nic silného.“
„Tak proto jsi tak moc chtěl do Konohy,“ zasmál se Kisame. „A já myslel, že jdeme pro Kyuubiho.“
Sakura zahanbeně zavřela oči a bříška jejích prstů se nepatrně leskla od slz, které ronila od chvíle, co se probrala z genjutsu.
„Jsi nějaká tichá,“ šklebil se Kisame. „Já jsem myslel, že budeš uřvaná. Jaké zklamání.“
Uřvaná. Přesně taková byla před lety. Neustále se spoléhala na Naruta a na Sasukeho.

...Jenže Sasuke už jí nepomůže.... ... Ani Naruto, který o tom neví....
Nemůže se spoléhat na žádného z nich.

„Nezabilo ji to, Itachi-san?“ zeptal se Kisame a škubl s ní. Se Sakurou to trhlo a trochu se jí zatočila hlava. Ale nepřimělo ji to k tomu, aby dala najevo to, že je ještě živá, že cítí v sobě i tu hrstku síly.
Zastavili. Sakura mírně nadzvedla hlavu, aby spatřila, jak jí Itachi odhrnul pramen vlasů a sledoval ji černýma očima, do kterých když jste se podívali, museli jste myslet na temné tunely, ve kterých se dá snadno zabloudit a zemřít.
„Obávám se, že jí ubližuješ, jak ji máš přes rameno, Kisame. Nezapomínej, že to není polomrtvý jinjuuriki, ale slabá holčička. Ubližuješ jí Samehadou.“
Kisame se ušklíbl svým žraločím úsměvem. „Nemyslím, že by v tom byl nějaký rozdíl Itachi-san.“
Sakura pocítila, jak ji Kisame nadzvedl, aby se vyhnula samehadě a položil si ji přes rameno tak, aby měla hlavu víc směrem k nebi.
„Takhle, Itachi-san?“ zeptal se Kisame pobaveně.
„Přesně tak Kisame,“ přikývl Itachi. „Pokračujeme.“

Sakura se zadívala, jak se Konoha vzdaluje a nahrazuje ji oblak mlhy. Povzdechla si a rozhodla se, že dá alespoň jeden pokus o útěk, aby se Akatsuki nenudili. Jenže tomuhle chlápkovi se jeden fakt nevytrhne!
„Co se tak vrtíš?“ napomenul ji ninja z Krvavé mlžné a stiskl ji ještě víc. Tohle fakt nemá cenu, řekla si Sakura. I Akatsuki jsou jenom lidi, takže potřebujou odpočinek... Itachi ji probodl pohledem, jako kdyby věděl, co má Sakura v plánu. Na chvíli se mu zadívala do očí a ihned se střetla s jeho sharinganem. Pevně zavřela oči a snažila se nepodlehnout mocnému návalu chladné chakry.

Když se Sakura opět probrala, spatřila v mlze několik shinnobi, kteří měli na čelenkách značku mlžné. Cítila se unaveně, ale neunikla ji Kisameho věta „Jsou otravní. Můžu je zabít?“ Nahnalo jí to strach, s jakým potěšením to řekl. S jakou nenávistí. Byla v tom slyšet vášeň v zabíjení a maření lidských životů. Několik ninjů krvácelo, mohla by jim zachránit život, pomoci. To byl její úděl.
„Jsou z tvojí vesnice, dělej si co chceš,“ řekl Itachi nezvrušeně. „Ale nepřeháněj to, dáváš svoji sílu až příliš k obdivu,“ odmlčel se. „Ať to dlouho netrvá.“
„Tumáš, Itachi-san.“
Sakura pevně zavřela oči a najednou si uvědomila, že visí přes rameno Uchihovi, který měl o něco méně fyzické síly než Kisame a tolik ji nesvíral. Byl silnější, ale stisk nebyl pevný.
Než se oba černě odění muži nadáli, Sakura se Itachimu obratně vysmekla, dopadla na zem, odrazila se a dala se na útěk.
Kisame dořešil záležitost s ninji ze své vesnice a řekl pobaveně: „Zdrhla.“
„Daleko neuteče,“ řekl chladně Itachi. „Ukážu jí, proč jsem tak respektovaným soupeřem.“
V jeho očích se objevil Sharingan, byl odhodlaný ho bez zábran použít, ať už holka bude schopná, nebo ne. Toho bude litovat. Kisame si nahodil Samehadu na záda.
Sakura se pousmála a brzo si všimla svého handicapu, který jí bránil, aby mohla běžet rychleji. Doplňoval to ještě fakt, že nebyla ve svém ninja obleku. Ani čelenku Konohy neměla.
Odrazila se od kmene stromu a šplhala směrem k jeho koruně, ve které se plánovala ukrýt. Slyšela, jak k ní dva členové Akatsuki běží a dostala strach. Hlavně z Kisameho. Ale oni ji potřebují živou. Nezabijou ji. Ne teď.
„Holčičko, kdepak jsi?“ bavil se Kisame. „Princezno?“
Itachi se ušklíbl, cosi zamumlal a zamířil ke stromu, v jehož koruně se ukrývala hledaná osoba. Sakura opatrně šlápla na vedlejší větev, aby mohla v případě nouze přeskočit na vedlejší strom. Zaslechla, jak pod ní šumí jezírko, malé, ale hluboké. A ona neuměla plavat.
Cítila, jak větev pod ní křupla. A útěk je v pr-
Spadla do jezera. Bylo pozdě, když zadržela dech. Brzo se potřebovala nadechnout. Dopadla na dno, poryv vody ji chladil. Možná doufala, že se nad ní voda smiluje a ona se utopí...? Bohužel.
Něco ji kouslo do nohy. A příšerně to bolelo. Proboha.
Někdo ji odtáhl na mělčinu.
„Kisame, tys tam poslal žraloky? Jedná se o malou holku. O ty se musíš starat s láskou.“
„Ona na nás moc s láskou nemyslí, když nám tak ztěžuje práci. Proč by to mělo být naopak?“
„Ona musí být na živu.“
„Je polomrtvá, to stačí,“ ozval se smích. „Bláznivka jedna.“
Jakmile se Sakura dostala z vody, našla v sobě ještě špetičku síly pro předem prohraný boj. Vyběhla a vykopla Itachiho směrem. Itachi se vyhnul, ale stačila po něm mrštit pár kunai před tím, než ji Kisame uhodil a použil na ni techniku vodního vězení. Itachi vstal, oprášil se a přikázal Kisamemu, aby Haruno pustil.
Když se Sakura vyprostila, tak trochu doufala, že už je konec. Se zraňenou nohou toho moc nezmohla. Pocítila, jak se na ni žene val chakry a uzavírá ji do neprůstřelného genjutsu.
Octla se v černobílém světě. Vstala a ucítila, jak ji něco u nohou pálí. Nedívala se však na nohy, dívala se na obrovské oko, které zářilo namísto měsíce. Bylo to jako kdyby stála za západu slunce na obrovském pařezu. Konečně se podívala na nohy a zjistila, že hoří. Tak jednoduše jako ten nejtenčí papír. Bylo to pomalé, sotva se to dostávalo ke kolenům. Bylo to bolestivé. Velice bolestivé. Sakura padla na kolena a snažila se uklidnit, po tváři jí stékal ledový pot, potily se jí ruce. Sotva se udržela na kolenou. Sáhla pro kunai, aby se mohla zranit a genjutsu tak zrušit.

Tohle nezrušíš snadno. Toto ledajaké Genjutsu. Jen ti chci ukázat, proč jsem tak obávaný soupeř.

Pocítila slabost. Měla pocit, že zešílí. Na kolenou se neudržela a upadla na dřevěnou podlahu tohoto prapodivného světa. Zaryla nehty do dřeva a objevily se na něm kapky vody. Něco si pro sebe mumlala. V hlavě se jí odehrávala ty nejhorší vzpomínky. Najednou si uvědomila, jaké chyby udělala a už nikdy nebude mít možnost je napravit. Snažila se vstát. Jakmile vstala ocitla se v místnosti s dvanácti dveřmi.

Bravo, jsi odolnější, než jsem myslel. Vydržíš ale dalších 72 hodin?

Uvědomila si, jak moc na ni byl Itachi hodný, když ji uvedl do genjutsu, aby nemohla probudit Ino, která u ní přespávala. Zdálo se to jako slabý šálek čaje.
Přišla k prvním, druhým, ale i k ostatním dveřím. Všechny zamčené. Na malém stolku uprostřed místnosti zahlédla malý klíček. Něco jí říkalo, že by ho neměla brát do ruky. Bála se, co ji za jednotlivými dveřmi čeká.

Otevři ty dveře. Nebo to bude ještě horší.

Sakura padla na kolena. Vyčerpaně se zhroutila na dlažbu. Nad sebou spatřila Itachiho oko. Něco zamumlala.

Jen mi to pověz. A pěkně nahlas, ať to slyším.

„Přestaňte prosím,“ vzdala se nedobrovolně Sakura. „Už se to nestane.“

Budeš spolupracovat?

„Ano,“ šeptala Sakura a stírala si slzy z tváře. „Budu poslouchat.“

Zopakuj to. Nahlas.

„Budu poslouchat,“ zopakovala vyčerpaná Sakura. Pak před sebou spatřila obyčejnou krajinu a dva ninji v černém. Kisame se zubil a Itachi neprojevoval žádné emoce. Oba se na ni dívali, jako kdyby ji chtěli zabít. Ale nemohli. Když se jim Sakura vzdala, pokračovali v cestě do úkrytu.
„Itachi-san vaše-“
„Jsem unavený, ale ne zas tak moc. Vem ji.“
„Tak se přesvědčíme, jestli si z ní udělal hodnou holčičku.“

Sakura pomalu otevřela víčka očí. Nejdřív jedno, potom druhé, jako kdyby se bála, co ji čeká. Překvapeně ji zahalilo přítmí a teplá postel ve světla jediné svíčky, která už pomalu dohořívala. Svíčka stála na krabici, která byla uprostřed místnosti. Posadila se a zaměřila oči a žraločího muže, který seděl na jediném nábytku. Ta krabice ho sotva unesla. Nejspíš ji zpevnil, nebo to nebyla krabice. Byl z něj cítit závan moře a rybina.
Držel misku a cosi kašovitého jedl. Slyšela, jak se jeho ostré zuby otírají o sebe, což bylo ostatně to, co ji probudilo. Zahlédl její pohled a zazubil se. Odložil misku a posadil se na postel.