Nositel dědictví – část 13. Vše nejde podle plánu

Po večeři se svěřil, že se půjde projít.
„Neměla bych jít s tebou?“ nabídla se Kagome.
„Nemusíš, chci být na chvíli sám.“ Odmítl Seiya.
„Tak fajn.“ Kagome dělala uraženou. Tohle se dalo čekat, po tom, co mluvil s otcem, pomyslela si Kagome.

Zhruba v té době se Kaname a její tetě Kazemi moc nedařilo. Stále se jim nepovedlo najít toho starce.
„Myslíš, že ho najdeme?“ Kaname začínala pomalu taky pochybovat.
„Najdeme, nikomu nedovolím, aby mému chlapci jakkoli kdokoli ubližoval!“
„To je děsně pěkný, ale dál?“
„To kdybych věděla!“
„Tetí, už zas?“ Kaname se plácla do čela, kdykoli tohle teta udělala.
„No co!“

Podle něho nebylo pozdě udělat jednu věc.
„Mohl bych mluvit s Yashamarem?“ otázal se Seiya.
„Návštěvní hodiny skončily.“
„Já vím, ale chtěl bych si vyjasnit jednu věc. Přesto pořád nechápu, proč mě ti vaši detektivové nepřišli ihned vyslechnout, jakmile jsem byl schopen výslechu. S laskavostí sobě vlastní nemohli byste, prosím, zavolat všechny, co na tomto případě dělají?“
„Tvůj výslech měl být, až u soudu. Tak dobře. I když nikdo z nich nebude nadšený, že jim narušujeme, už tak nabitý program.“

„Yashamaru, máš tu hosta.“ Uvedl ho strážný.
„Ty?“ podivil se.
„Já. Přišel jsem tě z toho dostat. Nemám v úmyslu tu po sobě nechat nevyřešené věci.“
„Nejvíc jsem rád, že žiješ.“
„Možná, ale jednu vím jistě, tys to nebyl. Byl to můj děda, co jen předstíral, že je mrtvý.“
„Opravdu? Tak ten vnuk, tos byl ty?“
„Jakej vnuk?“ o chvíli později se Seiya dozvěděl vše od chvíle, kdy na něho spadl ten trám, do chvíle, kdy se probudil.
„Teď je mi to jasný! Prosil bych, abys tohle Kagome neříkal, prosím. O ničem neví. Pak si něco vymysli. Nechci, aby si o tebe dělala zbytečné starosti.“ Požádal Seiya.
„Nic neví? Aspoň něco. Buď v klidu tohle neřeknu.“
„To jsem rád.“
„Jsou tady.“ Oznámil strážný, když dorazili zainteresované osoby, kterým se opravdu nelíbil narušený nabitý program, a tím přerušil jejich hovor.

„Tímto jsi volný.“ Oznámil kapitán, který vedl vyšetřování.
„Uff, fakt díky Seiyo, Jsi…“ nedořekl, protože Seiya už tu nebyl.
„Kam zmizel?“ nikdo nenašel odpověď.

Znenadání se objevil na „svém“ tréninkovém poli, kde na něho kdosi čekal.
„Nemáte být na návštěvách?“ zajímal se Seiya.
„Ty ani nebyly potřeba. Zkoušky ukázaly nadějné ninji připravené jít do boje. Tudíž po domluvách jsme naše návštěvy zrušili. Ovšem Naruto, můj velice dobrý přítel, trval na tom, abych tam zůstal o něco déle. Aspoň jsem si v klidu promyslel vše o tobě. Navíc Raikage musel jít řešit jakési spory v jejich vesnici.“ Zakončil Gaara.
„Chápu, mám také pro vás jednu novinku.“
„Povídej, jsem připraven to vyslechnout.“ I když to Gaara věděl. Jeho manželka byla v tomhle rychlejší.
„Už proti vám nemám důvod brojit. Vaše paní mi dala jasné důkazy. Mám na vás opravdu tajnou prosbu. Tahle informace musí zůstat jen mezi námi.“
„Rozumím, zvážím, zdali to pro tebe udělám.“
„Nemohl byste…“ začal Seiya.

Na druhý den se oficiálně udály dvě věci.
První návrat Gaary do úřadu a druhá, „propuštění“ Yashamara. Ovšem pár lidem nedalo, aby se neptali: „Proč teď, nebyly důkazy příliš jasné?“

Gaara si k sobě přizval Yashamara.
„Děje se něco, strýčku?“
„Ne, ovšem mám na tebe otázku.“
„Jen do mě.“
„Kdyby tě tvůj přítel požádal o sebe šílenější věc, udělal bys to pro něj?“ Tím Gaara narážel na Seiyovu žádost.
„Kdyby to byl můj blízký přítel, tak ano. Udělal.“ Yashamaru potvrdil Gaarův úmysl.

Uchiha dům

Tady zatím nikdo netušil, k jakým událostem se schyluje.
Shira a Sasuke vstali zároveň, aby připravili dům na další den. Kagome už nespala, musela myslet na to, kdy se Seiya vrátil. Muselo to být hodně pozdě.
„Ohayo!“ pozdravila a podivila se v jaké náladě Seiyu našla. Pomáhal jejím rodičům se snídaní. Nemohla tomu uvěřit!
Že by…?

Kazekagemu nešly z hlavy Seyiovy slova.
„... mě ‚vyhostit‘ z vaší vesnice a říct přesné místo mého pobytu? Netlačím na vás, počkám dva dny. Pokud to neuděláte dobrovolně, budu nucen to udělat násilím. Je mi líto. Už nemohu dál čekat. Musím to a chci ukončit jednou provždy. Snad mě chápete.“
„Víš to jistě? Proč jednoduše neodejdeš.“ Zajímal se Gaara; ten večer.
„To by nebyl můj styl. Děda ve mě viděl – vidí – potížistu. Kdybych to udělal, aniž bych nevzbudil pozornost. Děda by věděl, že něco není v pořádku.“
„I tak nechápu. Možná je to dobře. Promyslím si to.“
„Opravdu to musí zůstat jen mezi námi. Dva lidé bohatě stačí. Teď je to na mě.“

„Se ti lehko řekne. Problém je jak.“ Brblal si pro sebe Gaara. Papírování ho vůbec netáhlo.

O jeden a půl dne později

Kagome si už myslela, že vyhrála. Bylo jí řečeno o žádosti Seiyi pro trvalé bydliště. Dokonce mu Gaara přidělil byt. Jenže to netušila, že je to jen krutá přetvářka. Prostě odvedení pozornosti.
Aby plán posledního Sakaie uspěl, musel někoho zranit. Netušil, že to bude právě Kagome.

Někdo jí totiž napsal dopis, kde stálo:

Nic víc tam nestálo.

Pro dokonalé vystoupení zašel do jednoho baru, kde potkal náhodně jednu „dámu“. To se nelíbilo jejímu „manželovi“. Proto s ní utekl. Věděl o riziku. Dáma mu chtěla poděkovat polibkem. Sotva se jejich rty dotkly, spatřila je Kagome. Sotva se přiblížila do vchodu baru. Jen tam kamenně stála se zjevným šokem v očích.
„Promiň, musí to tak být. Musím ho vylákat ven. Vím, celá vesnice je mu na obtíž, protože mě chráníte. Teď se musím ochránit sám. Slíbil jsem to Gaarovi.“ V duchu se Kagome omlouval.
Jako blesk z čistého nebe na jeho zdravou tvář přistála facka.
„Ta sedla, panečku!"