Sladká nevědomost 02 - Polibek a následné zjištění

Než stačila Hinata cokoliv udělat, cítila jeho rty na svých. Následně proběhla rychlá změna barev obličeje. Z bledě bílé na červenou a potom začala modrat. Odtrhla ho od sebe a nabírala dech. Nechal ji nabrat vzduch a pak ji s úsměvem znovu strhl na sebe.
„Sladká,“ ucedil a posadil Hinatu do trávy. Na na něj ještě chvilku zmateně koukala. Až potom pochopila, že už dostal co chtěl a teď je na řadě trénink. Opřel ji o strom, vzal její ruce do svých dlaní a zadíval se na ně. Dotýkal se jich pouze bříšky prstů.
„Chceš začít hned teď? Nebo by sis raději odpočinula?“
„Umnn... Ráda bych z-začala hned...“ šeptla, roztřesená z toho nevšedního zážitku. Bylo to poprvé, takže to nemohla s ničím srovnávat.

Když se Hinata probrala z bezesného spánku, posadila se na posteli a promnula si oči. Copak se jí to všechno jenom zdálo? Ne, celé tělo ji bolelo, její ruce byly na spálení... Ale její sebevědomí... Zdálo se, že je mnohem větší než dřív.
Podívala se z okna, na zrovna opadající strom sakur. Přešla k oknu a opřela se o parapet. Dám ti jen takovou malou a jednoduchou radu. Hinata se zadívala na obvázané ruce a sevřela je v pěst a poté zase povolila. Jemně a opatrně hýbala klouby a nakonec obvaz sundala. Znovu sevřela ruce v pěst a natáhla ruce před sebe. ...Uzavřela se v myšlenkách a snažila se nemyslet na bolest a krev z ran, které se znovu otevřely. ...Nějakou šťastnou vzpomínku... ...Jemně se dotkla dlaně, natáhla síť...

Natáhla se a pustila. Modravá chakra letěla směrem do stromu. Hinata si uvědomila, až už bylo pozdě, že šíp může zničit oběh chakry. Naštěstí byl ještě slaboučký, a protože do něj Hyuuga nedala plnou energii, zasáhl kmen Sakury, na kterém se objevila tmavá skvrnka, která se postupně rozšiřovala.
Hinata zasyčela bolestí a zalezla do postele, kde se přikryla až přes hlavu. Potom se ozvalo hlasité dupání bosých nohou po schodech. Ozvalo se bum a dveře letěly. Ale do pokoje vletěla Hanabi, aby se ujistila, že to, co se stalo stromu rozhodně nemá na svědomí její starší sestra. Nebo případně, aby to svedla na ni.
Dívčí tvářička se zkroutila, nafoukla a vykřikla „Hinata-nee je doma!“ tak hlasitě, aby to Hinatu probudilo a aby to slyšela celá rezidence. Ječení, na tohle byla Hanabi expertka.
„A válí se v posteli!“ dodala, když do pokoje v nejvyšším patře vystoupal Hiashi. Hinata z čisté opatrnosti dělala, že ji hluk probudil a posadila se, předstírajíc nepředstíranou únavu.
„Myslel jsem,“ začal Hiashi. „Že se vrátíš za tři dny. Ale ty ses vrátila až za pět dní.“
„Moc se omlouvám, Hiashi-sama,“ vylezla z postele. „Už se to nikdy nestane, slibuji.“
Schovala ruce za záda a uklonila se mu. Kdyby předvedla jen známku slabosti a únavy, bůh ví, co by otec udělal.
„Hinato-sama,“ vydechl Neji, viditelně úlevou z toho, že se Hinata konečně objevila.
Hiashi pokračoval. „Neji tě hledal,“ dodal. „Vysvětli. Hned.“
Hanabi se vyplížila z pokoje, cítíc zlobu spícího draka. Který se právě probudil.
„Měla jsem...“ Hinata se zamyslela. „Napilno.“
„Hinato-sama, neměla byste se tolik-“ odvážil se Neji.
„Stačí Neji,“ zasáhl Hiashi. „Budeme tě očekávat na odpoledním tréninku, chci vidět, jak moc jsi se zlepšila, když už jsi porušila svůj slib... Smíš si pro teď odpočinout.“
„Ano, Hiashi-sama...“ Hiashi se otočil. Měl se k odchodu, když v tom on i Neji zaslechli, jak se kapka čisté krve dostala na podlahu. A za ní další. Hinata si ruce utírala do rukávů.
„Ruce, Hinato,“ řekl chladně. Hinata k němu natáhla ruce, se sklopeným zrakem se však dívala do země. „Podívej se na mě.“
Hinata se mu unavenýma očima zadívala do těch jeho, Hiashi v nich vyděl vyčerpání, únavu a potřebu pořádného odpočinku. Viděl nemoc. Pohladil ji po spálených bříškách prstů a jemně se dotkl krvavé dlaně. Hanabi vyšla ze stínu dveří, aby se podívala, co jejího otce tak zaujalo.
„Nepotřebuji důkaz, abych věděl, že jsi trénovala jak nejlépe jsi mohla. Ovšem jsi to neměla tolik přehánět.“ zastavil se na schodech a vydechl. „Po tři dny se nehneš z postele. Potřebuješ odpočinek-“
„Ale-“
„Nepřerušuj mě Hinato. Na tu misi pošleme Hanabi, buď si jista, že tě zastoupí ve všech ohledech. Ničím se nezatěžuj, rozumíš?“
„Ano, Hiashi-sama.“

Hinata ležela na posteli a trochu pospávala. Spala a zároveň se pomalu procházelo vše, co se vlastně událo. Přesněji si přehrávala jen tu jednu část. Zčervenala a zabořila hlavu do polštáře. Chtěla, aby to byl Naruto, ne Yuu-sensei, nebo jak si to vlastně říkal... Jak často o tom snila.... A nakonec se to stalo úplně jinak, než si vysnila. S Narutem to mělo být jednoduché, ba přímo prosté... Měla to být nehoda.. Šťastná nehoda. A měl to být šťastný moment.
Jenže to co zažila nebylo ani šťastné, ale ani se tomu nebránila... Dalo by se to vyložit jako pouhá zvědavost? Bože.
„Nee, můžu?“
Hinata zvedla hlavu. Do pokoje koukala Hanabi s podnosem.
„Můžeš...“
„Víš,“ začala Hanabi. Chovala se normálně, ne povýšeně, jak to dělala před klanem. Postavila podnos s dangem a čajem na stůl. „Měla jsem o tebe starost.“
„Opravdu? To mě těší... Hanabi-san.“
Hanabi se nasupěně natáhla vedle Hinaty a rozevřela svou Bingo knihu. „Máme stopovat tadyhle toho chlápka, víš? Vážně je moc nebezpečný, hned bych si to s tebou prohodila.“
Nalezla na ho na straně 39.
„Jak se jmenuje?“ ptala se Hinata.
„Nějakej Kabuto, mám pocit,“ Hanabi otočila stránku. „A podívej, tady je jeho i mistr. Jé, je tady i jeho předchozí tělo! Vidíš, to je Orochimaru! Mám pocit, žes ho eště nevidě, protože si byla v tu dobu v nemocnici...“
Hinata zírala na fotografii a na napůl začerněnou stránku. Hanabi se zavrtěla a slezla z postele...
„Můžu si ji půjčit?“ zeptala se Hanabi a ještě pořád zírala na tu fotografii.
„Jasně, přeci jenom, nemáš co dělat,“ řekla Hanabi nevzrušeně a odešla z pokoje. Hinata se natáhla pro podnos a neustále sledovala tu podobu.
Ty oči. Ty vlasy a postoj. Ten křivý a neupřímný úsměv, nějakým způsobem laskavý, protože sděloval pravdu. A ta náušnice!
Hinata převrhla prázdnou sklenici a málem se zadusila dangem. Ten člověk, ten muž, co ji naučil... Co ji políbil.... Byl Orochimaru!

Pokusy na lidech, sbírání technik, unášení lidí, zabíjení, mučení.... Proboha!

„Myslím, že se do tebe dá ten čas investovat...“ „Líbíš se mi.“ „Nabízím ti pomoc.“ „Nic závažného.“ „Jsi roztomilá.“ „Jak se snažíš.“ „Kdybych chtěl, byla bys už mrtvá.“