Hatikva 04

POZOR! Spoiler!

Aya, Risa

Vyskočila z lavičky a několika dlouhými skoky ji dohnala. Chvíli šly mlčky, než se Aya odhodlala zeptat.
„Takže na čem jste se domluvili?"
U většiny lidí dokázala odhadnout, jestli se chtějí vyzpovídat nebo ne. Její tmavovlasá kamarádka k nim nepatřila.
Pár vteřin jako by ona sama váhala, jestli má odpovídat. Nakonec pohrdlivě pohodila vlasy, vykouzlila na obličeji svůj obvyklý optimistický úsměv a pokrčila rameny, „spíš si to nakonec rozhodl Vůdce s Rikininou pomocí sám," přestože se snažila, aby nevyzněla uraženě, příliš se jí to nedařilo, „za hodinu se mám sejít s několika dalšíma lidma a jdem pro Svitek."
"Hned dnes? Vždyť... já nevím, ale je to blbost.“
Nebyla. Mělo to logiku, kterou chápala i Aya sama – přestože žádný stratég rozhodně nebyla. Jenom se nemohla zbavit dojmu, že je to stále jenom jejich blbá pomsta. Třeba je?
Konečně se Risa usmála upřímně.
„Já tě chápu. Vlastně se tomu divilo vcelku dost lidí - Sora, Sousuke, Akira nebo tak..."
„Tam byl Sousake?" Aya se na ni překvapeně, trošku zamračeně podívala. Ani ona, přestože oba patřili do rady, toho o Sousakem moc nevěděla. Jisté však bylo, že by mohl být skvělým špehem; když nechtěl, nikdo si ho nedokázal všimnout.
A to spolu teď byly v tak jednoduché místnosti, kde se nebylo kde skrývat! Nechápala to.
Tmavovláska s úsměvem přikývla, „taky jsem si nevšimla, až když se neozval. No ale Vůdce si prostě prosadil svoje s tím, že se to musí udělat co nejdřív. Na druhou stranu je to stejně docela jedno, na čase zas tolik nezáleží."
„To ne," souhlasila pomalu, „spíš mě to jenom překvapilo. To ale asi všechny, co?"
„Rozhodně."
„Lidi budou hodně překvapení. Negativně překvapení.“
„Rozhodně,“ zopakovala jenom.
Vyšly z dokořán otevřených velkých dveří.
Bylo o dost větší světlo, než když sem Aya přicházela; zejména díky slunci, které se už vyhouplo přes obzor a teď k nim posílalo svoje zatím sice nepříliš hřejivé, ale zato ostré paprsky. Stejně jako na té lavičce se neubránila myšlence, že kdysi dávno na stejném místě určitě svítilo i na Hrdinu. Pocházel z Konohy. A jejich vesnice, vesnice, která nebyla nijak pojmenována, stála právě na zbytcích legendární Listové. Nebo se to tak aspoň říkalo; pro ně všechny to prostě byla pravda. Ačkoliv nakonec neměli žádné důkazy ani o tomhle ani o ničem jiném, co se prý stalo, nějak automaticky tomu věřili. Odmala bylo dětem předčítáno o hrdinech, o shinobi, pro které byla vesnice a přátelé naprosto vším. O velkých válkách a velkých vítězství.
Byla to pravda.
Přinejmenším pro ně.
„Napadlo tě někdy," porušila ticho Risa s pohledem upřeným na cestu před sebou, „jak záporná postava vlastně Hrdina byl?"
„Ty mi čteš myšlenky nebo co?" rozesmála se Aya. Trošku nuceně; nebyla zvyklá, že by někdo takhle upřímně pronesl něco takového. Bylo to, jako by se někdo rouhal proti bohu celého národa.
„To spíš... asi to nás všechny napadá při pohledu na vesnici, co?" pomalu, trochu přehnaně teatrálně roztáhla ruce, jako by do nich chtěla vzít všechno před sebou. Lidi, budovy, ulice... To, co vesnici dělalo vesnicí.
Ohnivá vůle.
„Nejspíš," přisvědčila.
Když už se o tomhle mluvilo, tak jedině na neoficiálních místech mezi velmi dobrými přáteli. Kdyby to někdo prohlásil mezi více lidmi, určitě by ho za to nepochválili.
S bratrem však Aya často diskutovala, kde by nebýt Hrdiny mohli teď být. Jaké úžasné techniky, daleko přesahující jejich nynější, by mohli ovládat. Potom by třeba ani nebyla žádná válka, protože by se na ně nikdo neodvažoval zaútočit. Třeba by žili v klidu, bez zbytečných obětí, jakou byla i Ayina rodina. A ne jenom její - Ari, Sousakeho manželka i s dětmi, a všichni ostatní.
„A přesto se s tím musíme naučit žít - s tím, že Hrdina sjednotil všechny ninji a zamezil všem válkám. S tím, že se kvůli němu zapomněla většina jejich umění," pronesla nahlas věty, které tak často její bratr opakoval. Přestože tam nic takového nebylo, jí to připadalo jakýmsi způsobem plné naděje. Ne odevzdání, ale snaha bojovat.
Aspoň když to říkal on. Teď, jejím tichým nenápadným hlasem, jí to spíše připomínalo přijmutí nevyhnutelné porážky.

POZOR! Spoiler!

Riku

Odhodila si své krátké tmavé vlasy z očí. Nelíbila se jí představa, že u brány bude muset čekat na všechny členy týmu. Ani tak nešlo o samotné čekání jako o osoby. Zanedlouho určitě přijde i Risa. Bude se na všechny okolo sebe smát, dodávat naději ninjům vybraným do jejího týmu na tuto misi i jejich rodině. Jako vždy se bude chovat naprosto bezstarostně, jako by se nic nestalo.
Na to neměla právo!
A přesto se na to všechno teď bude muset dívat. Snášet to.
V tu chvíli proklínala Vůdce, že sem nešel on a hodil tuto otravnou povinnost – která je otravná sama o sobě a její sestra ji jenom tisíckrát znepříjemňuje – na Riku. Prý že musí něco důležitého zařídit. Výmluvy!
Na prostranství u hlavní brány se pomalu scházeli lidi. Bylo nepsaným pravidlem, že kromě jednoho z dvojice ona – Vůdce jde shinobi vyprovodit také velká část jejich rodiny. I teď je tu všechny viděla. Sestry, bratry, rodiče.
Zaměřila se na jednu skupinku pěti lidí, aby odehnala myšlenky k něčemu méně nepříjemnému, než byla zrovna Risa.
„Není to nic tak hrozného, jak se na první pohled zdá!“ bránil se zrovna mladík. Už od pohledu bylo jasné, že právě on jde na misi; kolem pasu mu vysely taštičky se vším možným, co by mohl potřebovat. Další byla připevněna i na jeho levé noze, pravděpodobně po vzoru velkých – dávno mrtvých – schinobi z Listové.
Vypadalo to na něm nepatřičně.
„Jdete přímo do nepřátelského tábora!“ oponovala mu starší žena, pravděpodobně jeho matka. Jako každý rodič při takových příležitostech měla ve tváři jasně vepsaný strach o potomka.
„Nebudou nic čekat a navíc, nejdeme tam bojovat. Jenom vezmeme svitek a zmizíme zpátky!“ vysvětloval trpělivě mladík tajné informace, které by se – i pro jejich dobro – nikdo neměl dozvědět.
Rika protočila očima, ale rozhodla se nezasahovat. Nakonec by se to podle nervózního vzezření matky jenom obrátilo proti ní samotné.
Rozhodně neměla chuť na žádné hádky se starostlivými rodiči.
„To je jedno. Musíte do jejich tábora, do středu nepřátel, kde vám nikdo nebude moct pomoct, kdyby byl nějakej problém! Co si o sobě vůbec myslí?! Takhle jen tak posílat skupinku… Navíc takhle narychlo a…!“
„Mami!“ okřikl ji třetí člen skupinky, podle všeho mladší bratr, který zatím jenom sledoval vývoj rozhovoru. Teď nepatrně kývl hlavou směrem k Riku. Ta krátce uhnula pohledem, ale hned se k nim zase vrátila. Měla na to právo. A oni měli právo vědět, že je slyší.
I kdyby říkali něco proti Vůdci nebo vesnici, stejně by s tím nic neudělala – ani nemohla. Ale to oni nevěděli a nikdo jim to ani nehodlal říkat.
Všichni mírně ztišili hlas, Rika je však stále slyšela. Byl to zvyk z doby, kdy si se sestrou a Arim hrávali na schovávanou; slyšet každé šustnutí, každý neobvyklý zvuk, který se v přírodě nevyskytuje. Aspoň na něco jí to bylo dobré. Přesto by teď na to všechno nejraději rychle zapomněla… i kdyby to snad znamenalo ztratit nějakou tu výhodu.
„Jenom se o tebe bojím,“ vysvětlila matka tónem, jako by se napůl omlouvala, napůl ospravedlňovala.
„Já vím mami, já vím,“ uklidnil ji hned ninja. I v jeho hlase zaznívaly náznaky strachu. Pravděpodobně nebyl na mise příliš zvyklý; což by odpovídalo tomu, že si ho Riku nepamatovala. Jako zástupkyně Vůdce a zároveň hlavní stratég fungovala už hodně dlouho a díky tomu znala – aspoň tváře – každých, co nějak častěji chodili ven. Tento mezi nimi nebyl, přestože právě jeho generace byla ta nejčastěji využívaná. Přibližně někdy od té doby se začaly děti znova učit skryté techniky; ninjutsu, genjutsu i taijutsu. Tmavovláska sama byla o pár let starší, ale to už nebyl nijak zvlášť velký rozdíl.
Oni byly nástroji této vesnice beze jména. Vesnice odsouzené k zániku, kvůli které ovšem stále bojovali. Možná jenom aby vůbec něco dělali. Jinak by se z toho už pravděpodobně dávno zbláznili….
„Opravdu se nemusíš bát, mami. Určitě se ti vrátím.“
Riku zatnula ruce v pěst.
Určitě se vrátím.
Neboj, za pár dní jsem zpět. Zatím se uč, ať mě konečně přepereš! I když to se asi nikdy nestane…
V nejhorším případě můžu spadnout a zlomit si vaz, nic horšího se nestane.
Nenechal bych tu přece takovou slabou holku samotnou! Ještě by se ti něco stalo a bylo by to na mě!
Není to tak složitá mise, abych se na ní vůbec zranil!
…Určitě se vrátím.
Potlačila třes, který se jí začal zmocňovat. Neříkejte to!
Odvrátila pohled. Neslibujte něco, co nemůžete dodržet.
Prudce zavrtěla hlavou, jako by to snad mohlo pomoct. Nelžete…
Otočila se a vyrazila o několik metrů dál, kde se posadila na jakousi starou židli, co tu stávala odjakživa a nikdo neměl potřebu vyhazovat ji. Nechtěla už slyšet další plané sliby bezpečného návratu. Myslela si, že jí poslouchání rozhovoru pomůže proti nepříjemným myšlenkám na její sestru. A místo toho se vrátilo ještě něco horšího.
Začátek všech problémů.
To kvůli Rise Ari musel zemřít! Kdyby to hledání Svitku nezkazila, kdyby se Ari nevydal hledat ji…
Mohl žít.
Začínala čím dál upřímněji nesnášet Vůdce, že ji tam vůbec posílal.
Nepamatovala si, kdy naposledy byla tak nadšená, když spatřila svoji sestru. Jako vždy přišla jako poslední – a s ní i ten optimistický úsměv, na který neměla ani to nejmenší právo.
Vstala z židle a předstoupila před skupinku. Nemusela na sebe nijak zvlášť upozorňovat a přesto se všechny pohledy otočily k ní a pomalu se mezi sebou přestali bavit.
Všichni už netrpělivě očekávali.
„ Tímto oficiálně zahajuji misi na získání veledůležitého svitku! Všem vám“ – všechny je přejela pohledem – „přeji šťastný návrat.“
Občas se sama sebe ptala, jestli „šťastný návrat“ přeje i své sestře.