Ten, co prohrál v shogi I - Nová hra

Déšť bubnoval do oken a oblohu co chvíli ozářil blesk. V ulicích se začalo vylidňovat, všichni lidé spěchali ukrýt se před prudkým a nečekaným deštěm, který stihl promáčet šaty všech, kteří nebyli dost rychlí.
Ulicí běžel i malý hoch, mohlo mu být deset let. Spěšně procházel loužemi zkalenými bahnem, sandále se zaplnily vodou jež v proudech stékala při kraji cesty. Zábl se zimou a v ruce třímal látkovou tašku. Vyrazil přes cestu a doběhl k obyčejnému domku s malou upravenou zahradou. Otevřel rozvrzanou branku, která při každém pohybu vydávala skřípějící zvuk a prošel kolem malého jezírka.
Vešel do potemnělé předsíně, do které světlo pronikalo pouze z jednoho velkého okna bez záclon, zastřeného kapkami deště. Zul boty a prošel úzkou chodbou s dřevěnou podlahou, kde každé prkno pod tlakem nohou zapraskalo.
"Hirui, ty jsi ale zmokl!" vyjekl ženský vysoký hlas, když mladý hoch vešel do kuchyně. Tašku položil na stůl a začal svlékat studené mokré oblečení které se mu lepilo na kůži.
"Ano, mami. Ten déšť jsem nečekal," odpověděl chlapec a přijmul od jeho matky bílý ručník, aby si mohl osušit vlasy. S ručníkem se vydal do svého pokoje kde se převlékl do pohodlných domácích věcí, vysušil si krátké černé vlasy a znaveně se položil na malou postel s jednoduchým modrým povlečením.
Ulehl se na ustlanou deku a k tělu si přitáhl i malého králíčka, kterému chybělo jedno oko a srst měl proudem času drsnou a místy chybějící. Vnímal jen rytmický tlukot srdce, který po chvíli zalil celé jeho vnímání. Cítil svou krev jak pulzuje jeho tělem, ukolébával ho rytmus v jakém se rozlévala do žil.
Přivřenýma očima sledoval okraj postele, ale zanedlouho celé jeho zorné pole vyplnila černota přinášející poklidný spánek bez starostí. Tak si to alespoň myslel, když přecházel z reálného světa do říše spánku, ale dnes to bylo jinak.
Temnota se nerozplynula a on se neocitl v bláznivém snu. Tma jež ho obklopovala zůstala na místě. Nic kolem něj nebylo, jen černo a ticho. Pokusil se promluvit, ale neslyšel se, neslyšel kolem sebe nic a když už se ho začínala zmocňovat panika, pronikl k němu kousíček naděje.
Kdesi v dáli zablikal světelný bod, malý nejasný plamínek, který se co chvíli zvětšoval. Za chvíli mohl rozeznávat obrysy. Nebyl to plamen, byl to muž. Přistupoval k němu mladý muž zářící oslnivým zlatým světlem, měl jasný zářivý plášť a neposedné vlasy trčící do všech stran. Celou tu oslnivou zář protínaly nebesky modré velké oči, někdy snad šťastné, ale nyní strhané. Neviděl v nich živý lesk, tyto oči ztratily ten svit života. A hoch věděl, že tak to být nemá. Věděl, že ten muž je mrtvý.
Uchvátil ho strach. Pomalu začal před mrtvým ustupovat, dokud v dáli nezahlédl něco dalšího. Naproti mu šel mrak temnoty temnější než to, co bylo všude kolem. Mrak se změnil na mlhu, přes kterou šlo vidět přibližující se postavu.
Přicházel k němu muž s havraními vlasy a oslnivě rudýma očima, které hocha provrtávaly chladným bezcitným pohledem. Tenhle muž nevyzařoval tak oslepivým světlem ale uchvacoval černou mlhou která se kolem něj vlnila.
Chlapec hrůzou zalapal po dechu, ale zůstal stát. Natolik ho dva protichůdní lidé zaujali, připomínali mu znak jing-yang. Jeden dobrý a jeden zlý, i světlo které v sobě má trochu toho zla a temnota s trochou dobroty v srdci, světlo a tma v dokonalé rovnováze.
"Hirui," promluvil blonďák tiše. Zůstal na chlapce zírat a neměl se k další řeči.
"Hirui, víš kdo jsme?" zeptal se ten druhý, zahalený temnotou. Hiruimu přišlo, že ten obličej zná. Věděl kdo to je, někdy dávno jej musel vidět, ale vzpomenout si nedokázal.
"Ne," odpověděl jednoduše a cítil, že ti dva jsou příliš důležití. Že v jeho životě sehráli důležitou roli, příliš důležitou, aby je zapomněl.
"Jsem Uchiha Sasuke. Tohle je Uzumaki Naruto, Hirui. Je to tvůj otec." Hirui vypoulil oči a nemohl polapit dech. Začínal vidět rozmazaně. Přejel pohledem na Naruta a náhle si uvědomil, že on je skutečně jeho otec. Uzumaki Naruto. Uzumaki..., usilovně přemýšlel kde to jméno slyšel. Jeho skrytý instinkt mu napovídal, že toto jméno bylo velice důležité, ale z neznámých důvodů bylo zapomenuto.
"Můj... Otec?" otázal se stále nevěřícně. Nyní nechápal nic. Nechápal, kde se ocitl ani kdo ti dva jsou nebo co po něm chtějí. Nechápal ten divný pocit že je zná. Oba dva vycítili Hiruiho rozrušení.
"Hirui, máme málo času. Musíš to vědět. Až se probudíš, musíš najít člověka jménem Nara Shikamaru. Najdi ho a řekni: Uchiha Sasuke a Uzumaki Naruto; dvě stoupající stříbra," odmlčel se a počkal, až si chlapec vše přebere.
"Není v Konoze, budeš muset prohledat okolní lesy, ale on bude vědět," doplnil Uchiha Sasuke.
"Hirui, Aliance pěti velkých zemí válku nevyhrála... Akatsuki ovládli svět." Hirui zůstal na otce vyjeveně zírat. Každý věděl, že válku vyhrála Aliance. Nemohl uvěřit ničemu, co slyšel.
"Všechno se pokazilo když na bojiště dorazil Sasuke. Madara na nás dva čekal a teď nás tam měl. Bojovali jsme, bránili tento svět do posledního dechu, ale ani to nestačilo," řekl Naruto a jeho hlas se na konci zlomil. Bylo pro něj bolestné vzpomínat na dav umírajících, kteří se drželi jeho jako jediné naděje. Nechtěl si znovu vybavit umírající Sakuru, Leeho, Kibu.... Nechtěl vidět těla mrtvých Kage, mezi kterými bylo Tsunadenino rozdrcené tělo, nechtěl vidět pohasínající oči Gaary s vědomím, že nemůže nic dělat. Nechtěl si připomenout, jak se jeho umírající sensei usmíval a jak mu řekl, že i když se konce války nedočká tak ví, že Naruto bude schopen zaujmout jeho místo a přivést svět shinobi k vítězství.
"Měl by ten příběh slyšet," promluvil Sasuke a pokračoval: "Víš Hirui, válka byla delší než jsme čekali. Aliance se musela stáhnout a půl roku znovu čerpat síly. Ale i Akatsuki potřebovali čas, uštědřili jsme jim příliš velkou ránu a oni museli ustoupit.
V tom době klidu tě tvůj otec a tvá matka Hinata zplodili. Tenkrát už válka trvala pět let. Zemřeli všichni naši přátelé, viděli jsme je umírat. Pět Kage také zemřelo, potřebovali jsme nové. Hokagem se stal tvůj otec. Raikage se stal Killer-Bee, jinchuuriki osmiocasého. Kazekagem se stala Temari. Ale neměli jsme mnoho času, zvolení Kageho trvalo příliš dlouho a do války jsme se vrátili dříve, než jsme zvolili Mizukageho a Tsuchikageho.
Válka se rozmohla ještě více a všichni šli do konečného zátahu. Ač jsme měli mnoho snaživých a mnoho nadaných, prohrávali jsme. Někdy v té době jsem dorazil já a Orochimaru. A já jim začal pomáhat, nemohl jsem jinak. Nic nepomáhalo, společné útoky, nic. Umíral jsem, nemohl jsem nic dělat, a v tu chvíli se do války zapojil i Orochimaru.
Nechápal jsem co se děje, ale on nám pomohl. Přivolával pomocí Edo Tensei, dělala co mohl. On, nukenin a zapřísáhlý nepřítel Konohy bojoval za Alianci. Bojoval a umíral. Zemřel mi před očima. Shikamaru-génius, jediný potomek největšího génia v Alianci měl plán - Uchiha Sasuke a Uzumaki Naruto; dvě stoupající stříbra. My dva jsme byli obětní figurky. Dost velké aby zapůsobily, ale v případě neúspěchu by Aliance skončila.
Nepřistoupili jsme na to – byl to příliš velký risk. Pořád jsme měli ještě Killer-Beeho, to ale netrvalo věčně. Bee zemřel, když se nám snažil pomoct. Temari padla těsně po něm. Neměli jsme už vojáky, ani Kage. Vše se rozpadalo. Přátelé nám umírali v náručí a odvaha ostatních slábla, už zbýval jen Shikamarův plán.
A my se podvolili.
Nevím jak se Narutovi podařilo Hinatu s tebou zachránit, ale podle všeho měl s Shikamarem dohodu, že v případě neúspěchu má vzít Hinatu a zmizet co nejdál, ubránit se před tou iluzí. Nevím jak to dokázal, ale povedlo se mu to.
Válka končila, všichni to cítili. Když zemřela Temari, i Shikamaru to vzdal. On bez ní nechtěl žít dál. Museli jsme to zkusit – já a on, dvě obětní figurky pro poslední zásah.
A ten zásah nevyšel.
Zemřeli jsme všem na očích, pomalu a bolestivě. Pak zavládlo věčné Tsukuyomi.
Nevím jak to Naruta napadlo, ale než jsme se vrátili do války, zvládl zapečetit trochu mé a své chakry do tebe ještě než ses narodil. Proto jsme teď tady. Hirui, ty musíš najít Shikamara a uvědom ho, že nastal čas," zakončil bolestný příběh Sasuke. Naruto celou dobu ani jednou nepromluvil, pouze sledoval svého syna.
"Je mi deset! A proč to mám dělat? Shikamaru se snad vymanil z iluze, ne?" namítal Hirui. Začal panikařit.
"Ano, dostal. Ty musíš jít za ním a sdělit mu tyhle informace: Akatsuki jsou pohromadě. Oni žijí. Všichni," řekl Naruto a v tom začínal svět kolem bělet. Sasuke se zděšeně rozhlédl.
"Řekni Shikamarovi že jsou zase všichni. Řekni mu, že se musí vydat na první misi aby je našel!" vykřikl Naruto a vše kolem se začínalo rozpadat.
"Sasuke... Takže teď už zemřeme?"
"Ano Naruto. Pro tenhle svět jsme udělali maximum. Je čas jít domů..." Sasuke se otočil a rozběhl se ke svému otci a matce, dokud se neztratil z dohledu. Naruto se na Hiruiho naposledy otočil.
"Budu tě čekat tady. Doufám že se setkáme za dlouho," pokýval hlavou a rozběhl se na druhou stranu, kde Hirui spatřil blonďatého muže a dlouhovlasou ženu.
Hirui cítil jak se probouzí a věděl jen jedno – musí si vše zapamatovat. Musí najít Konožského génia – Shikamara. Musí mu říct, že Akatsuki jsou naživu. Musí mu říct, že nastal čas.