Banda tupců 27

„Sasori odstup!“
„Ale šéfe, Tobi říkal že ...“
„Mě je jedno co Tobi říkal. Přece nenecháme našeho hosta stát venku na mrazu. Bylo by to vrcholně nezdvořilé!“ odstrčil ho Pein a za Tobiho hlasitého protestu dveře otevřel. Rázem dovnitř vpochodovala korpulentní ženská postava v mohutném plášti s liščím kožichem, který jí už tak přidával na šířce a plnou náručí zavazadel. Stejně jako její syn měla Tobiho mamka na tváři masku.
„No to je dost! Už jsem myslela, že tam snad vymrznu,“ pozdravila obyvatele domu a než ti se stačili vzpamatovat z jejího extravagantního zjevu, věnovala Tobimu jedno dusivé objetí:
„Tobíčku drahý, stýskalo se ti po mamině viď že jo? Ale neboj, Velká Ma je tu a dá ti všechno co budeš chtít,“ žmoulala maskovaného jako přerostlý polštář „Hm vidím že jsi od minula nějak vyrostl do šířky ... pašák!“
„Ehm ... madam ... promiňte já bych-,“ snažil se navázat hovor šéfík.
„TICHO! Nevidíte že nás rušíte při rodinném setkání nezdvořáku!“ umlčela ho rázně Ma „Tobíčku, přinesla jsem ti pár vánočních dárků, protože mi bylo jasné že tihle lidé ti moc nedopřejí. Podívej, upletla jsem ti tenhle krásný svetřík se soby - bude ti náramně slušet.“
„Máti já už jich mám od tebe doma přes třicet!!!“
„No tak budeš mít třicet jedna, nějaký problém zlatíčko?“ zatvařila se Ma, jako když je to zcela běžné, když tu si všimla zrzkova ohromeného pohledu:
„Co tak brejlíte? Buďte tak laskav a odneste mi zavazadla!“
„Ale-“
„Tak bude to!“
„Jak si přejete,“ sklopil uši vůdce a chopil se dvou kufrů.
„Hej ty!“ luskla prsty na loutkaře „Pomoz mu!“

***
„Šéfe co jste to sem pustil za fůrii?“ vyčítal svému nadřízenému Sasori, zatímco tahal po schodech nahoru kufr, co svými rozměry spíše připomínal menší skříň „Projednou jste měl toho Tobiho poslechnout.“
„Jak jsem to měl vědět zatraceně! Vědět to tak bych před dveře nastražil nášlapnou minu.“
„Chjo ... kam že to chtěla odnést?“
„Do naší manželské ložnice. To je ještě o dvě patra výše - celkem osmdesát dalších schodů,“ zafuněl ryšavý a zdálo se že se asi brzy rozbrečí.

***
Mezitím v obýváku.
„Čus Tobino, kdopak je ta chodící almara co jí máš za zadkem?“ neodpustil si svou poznámku Sasuke.
„Já tě naučím správnému chování ty drzé děcko!“ vrhla se na zaskočeného Uchihu Ma, a než stačil kdokoliv cokoliv udělat, ležel Sasan na zemi se dvěmi obřími boulemi na hlavě.
„No teda to čučim. Vaší rodině se nepodařilo vychovat Sasukeho za celá léta, a tahle ješitná babka to stihla během pár vteřin,“ zamumlal DeiDei Itachimu do ucha a ten jen tiše přikývl.
„Sice jsem vám nesmírně vděčná, že jste nám ho usměrnila, ale kdo jste a co si dovolujete sem jen tak vpochodovat a mlátit nám podřízené,“ sebrala jako jediná odvahu Konan a postavila se nově příchozí čelem.
„To mě ještě neohlásili?“ zbrunátněla Ma „Jaká drzost. Nuže představím se sama. Jsem Samara Uchiha, matka Tobiho - právoplatného velitele Akatsuki. Tak trochu úcty děvenko.“
„Mě je úplně jedno kdo jste, ale nebudete si tu z toho dělat hotel,“ zrudla pro změnu Kon a mezi oběma ženami to začalo nebezpečně jiskřit.
„Eh hrajete Monopoli?“ snažil se napětí rozetnout Kakuzu.
„Inu velmi ráda,“ zvolnila Ma a už si déle modrovlásky nevšímala „Ovšem musím vás drahý upozornit, že já nikdy neprohrávám. Takže na vašem místě bych nesázela moc vysoko,“ zasmála se až v Skrblíkovi tuhlo.
„Hej ty tam!“ luskla prstem na Deidaru a přitom se roztáhla po celé délce pohovky „Jo ty s tím copem. Pojď sem.“
„Máte nějaké přání?“ snažil se blonďák o zdvořilost.
„Ano. Tady na patě mám nějaký opar. Když mi ho drahoušku poškrábete dám vám celý čtvrtdolar.“
„No za tu cenu se tedy obětuju,“ poklekl Dei a sundal jí polobotky „Eh paní? Obávám se, že to není žádný opar ...“

***
Večer - v kuchyni.
„Honem ta ženská zas chce něco k večeři,“ volal ze dveří Ita, zatímco se Kon hrabala v ledničce.
„Na vem to!“ podala Uchihovi láhev Whisky, který zprvu nevěděl co s ní:
„K čemu to?“
„Pein mi poradil že když jí ožereme, tak jí prý bude snažší uspat, svázat a utopit.“
„Hmm dobrej plán, i když já bych jí nechal spíš nacpat do kabelky bombu a až by se v ní zas hrabala tak BOOM,“ ozval se od kuchyňské linky Deidara.
„Hele nakrájej tu mrkev pořádně,“ napomenula ho modrovláska „A doufám, že sis pořádně umyl ruce než si šahal na ten nůž!“
„Já za to nemůžu, že si ta ženština nemyje nohy,“ bránil se blonďák.

***
„Táák už se to nese. Pečený losos s hranolky, salátem a kapkou dobrého Whisky,“ nasadil Lasičák svůj nejkouzelnější úsměv. Hidan mezitím chtě nechtě zapaloval svíčky u stolu, které mu vrazila Konan pod hrozbou jestli neposlechne, tak stráví noc v kadibudce.
„Ó to jste si nemuseli dělat škodu drahoušci. Já a Tobi toho moc nevypijeme. No ale když už to tu tak hezky leží, tak si možná kapinku dám.“

***
O 36 skleniček později.
„A to užž sem vám vyprávěla *škyt* jak tudle Tobíčček běhal u paní Kawatari *škyt* uplně nahý po zahradě? To von byl tenkrát takový *škyt* roztomilý malý mrrně, ale *škyt* von měl furt problémy se *škyt* zadržováním moči ...“
„Šéf měl pravdu. Koukejte za chvilku to příjde,“ sledoval Ma se zaujetím Sasori „jedna ...“
„... Mám tu i rodinné album *škyt* - podívejte tendle svetříčček se zajíččky jsem mu dávala *škyt* kdy-když mu bylo pět let ...“
„... dva ...“
„... Tenkrrát nám pozvracel *škyt* koberec v-vo té hrachové kaši ...“
„ ... tři ...“
„... Ti šmoulové byli táákk chrrrápp chrr ...“
„.. čtyři ... čtyři sekundy, přesná jako hodinky,“ zaradoval se rudovlasý „Zavolejte šéfa, je tuhá!“
Netrvalo dlouho a Pein se jako na zavolání přiřítil. Jen co jí spatřil, rozzářil se jako nikdy:
„Kakuzu pytel, Hidane provaz - nacpeme ji do auta a pak šup, půjde se koupat!“

***
„Šéfe vona tam nepasuje. Je moc tlustá a ten pytel se ku**a roztrhl.“
„Tě pic jinej nemáme tak jí tam odnesem jen tak!“
„Veliteli, to nepůjde,“ začal pro změnu Skrblík „Váží tři metráky!“
„Zatraceně. Zdá se že nemáme na vybranou. Bude tu muset s námi přespat,“ zachmuřil se zrzek „Do rána se rozhodnu co s ní.“
„A kam ji chceš ku**a napakovat co?“ nadával Hid.
„Přestěhujem jí do Tobiho a Deidarova pokoje.“
„Ke mě ... To NÉÉÉ,“ rozbrečel se Dei „Jednu maskovanou pohromu už tam mám.“
„Co se dá dělat. Je to nejblížší pokoj odtud. Kakuzu, Hidane vemte jí tam po schodech nahoru!“
„Šéfe, opakuju má TŘI metráky!“ protestoval Skrblík.
„Sasori?“
„Ano šéfe?“
„Skoč do dílny pro ten nákladní vozejk.“

***
Druhý den ráno - obývák.
„Kdo je to?“ napřáhl Itachi v obranném gestu slepeckou hůl, když zaslechl kroky „Varuji vás mám zbraň!“
„To jsem jen já,“ přiloudal se ze dveří rozespale mistr loutkař, který okamžitě pochopil Uchihovo gesto „Jí by jsi nejprv ucítil - nebo spíš její voňavky.“
„Ach tak,“ usadil se rudoočko zpět na gauč „To je fakt. Mimochodem jak ses dneska vyspal?“
„Ani mi nemluv,“ přisedl si k němu Sasori „Z Deidarova pokoje co je nad mým se celou noc ozývalo strašný chrápání, až mi z toho opadávala omítka ze stropu. Ráno jsem to musel vyklepávat z peřin. Prosímtě to mi vysvětli jak někdo takovej může nadělat kraválu jako hasicí cisterna po bouračce?“
„No třeba něco divnýho sežrala a pak jí potom tak hrozně škrundalo v břiše ... hele šéf vstal!“
„Zdravíčko šéfe,“ pozdravil vůdce Sasori, když se mezitím ten chystal do kuchyně pro něco k snídani „Tak co máte nějaký plán, jak se jí zbavit?“
„Je mi líto pánové, ale nic mě nenapadlo,“ zavrtěl Pein hlavou „Při tom rámusu se nedalo vůbec spát natož přemýšlet.“
„Peinéé!!!“ přerušil je náhle vykřik z horního patra a hned na to se po schodech přiřítil celý zděšený Deidara „Šéfe zachraňte nás! Vona je ale úplně šílená!“
„Co se zas zatraceně děje? Kdo je šílenej?“ vyjel na něj zrzek naštvaně a přitom měl neblahé tušení.
„Konan ... ta bába ... vlastně obě dvě pojďte! To musíte vidět,“ táhl ho blonďatý umělec nahoru.
Jen co se dvojice v patách s Itachim a Sasorim přiřítila do velitelova pokoje, naskytl se jim pohled na spoře oděnou modrovlásku ukrývající se za závěsem u okna a obří postavu Tobiho mamky, která netrpělivě přešlapovala u manželské postele.
„Peine! Co ta tady dělá! Ať vypadne a HNED!!!“ vyjekla Konan a nadále se snažila maskovat za průsvitnou krajkou.
„Hele vážená tohle je pokud vím naše soukromá ložnice a to znamená, že krom nás dvou sem nikdo jinej nesmí,“ neskrýval už nadále šéf svůj vztek.
„Ou tak ty budeš ještě držkovat! Už čtvrt hodiny ti klepu na dveře kanclu a nemůžu se dobouchat dovnitř, tak si říkám, že ho půjdu vzbudit, když je to takovej ochrapa. Nakonec vejdu a najdu tady tu prostitutku ve spodním prádle!“
„Ať vypadne nebo budu křičet ÁÁÁÁÁÁÁ...!!!“
„No jistě pištět to ti de slečinko.“
„Ticho už baby, jak jedna tak druhá!“ vyštěkl Pein a ukázal na Konan „Obleč se a jdi dolů!“
Pak ukázal na Ma „A vy ženská co tu chcete?“
„No čekám, že mě odvezeš na letiště tajtrdlíku!“
„Cože ... letiště?“
„No samozřejmě! Támhleten nevim-jak-se-menuje ...,“ ukázala na Deie „... to snad nevyřídil?“
Když se na něj upřel zrzkův pohled, začervenal se a tiše pípl „Pardon ... zapomněl jsem.“
„Nejspíš se zapomněl zmínit. A co chcete na letišti?“
„Prodávat slanečky.“
„Cožeto?“ zatvářil se ryšavý zmateně.
„Ne asi. Odlétám do Anglie,“ zavrtěla netrpělivě hlavou Ma „To jste si snad mysleli, že tu s takovou bandou tupců jako jste vy budu bydlet navěky nebo co?“

***
O 5 minut později - obývák.
„Šéfe nekecejte! Jako fakt? Ona a pryč ... hodně daleko?“ nemohl Kakuzu ještě stále uvěřit šéfovu sdělení.
„Už je to tak!“ smál se zrzek a přitom mával napůl vypitou láhví skotské „Odjede odjede a už se nevrátí muhahaha ... dáte si taky někdo skleničku. Itachi, na dej si!“
„Nee děkuju. Jsem jsem totiž abstinent ...“
„Nekecej a pij nebo to do tebe naleju. “
Lasičák zprvu odporoval, ale když mu leader začal neodbytně mávat sklenicí nad právě rozečteným „Seznamka snadno a rychle, aneb 1. pomoc pro staré mládence“ tak si raději připil.
„Hola šéfuldo, snad mi nechceš vožrat bráchu?“ ozval se po chvíli přihlížení Sasuke „To je vod tebe podlý. To já sem ho chtěl zabít chlastem!“
„Šéfe nepřehánějte to s tím pitím. Zase se zlijete do blba a pak to s ní někam po cestě naperete do příkopu!“ varoval zrzka Sasori.
„Jestli se rozmáznou oba, tím líp!“ ucedil Hidan.
„Hidane sklapni, nevidíš že tě neposlouchá ... veliteli dejte mi tu láhev ... zatraceně neperte se se mnou!!!“
„Ne to je moje!“
„TAK KDE JE!“ přerušila všechny hromově Ma zezhora „Už mám sbaleno, tak čekám až mi už někdo odnese kufry. Tak kde je to nemehlo?“
„Šéfe,“ klepal loutkař se svým opilým nadřízeným „Šéfe volá vás, máte jí prý vzít ty kufry.“
„No jo furt,“ vykolébal se nechtíc Pein z pohovky a vyšel po schodech nahoru, kde už na něj Ma spustila své tradiční kázání:
„No to je dost že jdete, já bych tu snad ... proboha vemte si něco pořádného na sebe. Vypadáte jak žebrák a táhne z vás líh.“
S tím chytla šéfíka za ramena a odvlekla ho do koupelny, aby ho alespoň trochu zkulturnila.
„Danna jak tohle dopadne to ani nechci domýšlet! Šéf je totálně nalitej a ta vzteklá mamina vypadá, jako by měla každou chvíli explodovat.“
„No doufejme Deidaro, že oba ve zdraví přežijí - jeden druhého.“

***
Venku před sídlem.
„Tak co už jdou?“ dívala se modrovláska na hodinky a pomalu začala být nervózní.
„Zatím ne šéfová,“ zavrtěl hlavou Skrblík „Hele je pravda, že jí tam vůdce chce zavést tím mým vrakem co ho schovával dobu v garáži?“
„Vymlouvala jsem mu to ale znáte ho, chce si dokazovat jakej je prý perfektní šofér. Místo toho aby objednal taxíka jí tam tedy poveze tou zrezivělou skořápkou.“
„Vídím je!“ hlásil Dei „Zdá se, že se naší madam nelíbí její kočár. To si poslechněte!“
„Si děláte srandu chlape!!! Do toho chlívku na kolečkách nevlezu ani za nic! Máte v tom myši.“
„Pardon ale buď tohle anebo půjdete pěšky,“ dohadoval se s ní zrzek.
„V tomhle já a Tobi odmítáme sedět!“ pěnila Ma, když jí Pein ukázal starou dodávku, kterou kdysi Kakuzu používal, když vykrádal drůbeží statky.
„Tobi jede taky?“
„No ovšemže! Beru ho sebou. V takovémhle prostředí nemůže zůstat!“
„Tak to teda ne! Jsem jeho zaměstnavatel!“
„A já jeho máma! Koho myslíte, že poslechne spíš.“
„Tak se ho zeptáme. Tobi přilez!!!“
Když se Lízátko objevil dvojici na dohled, zarazil se a nevěděl jestli má spíše utéct či dělat mrtvého.
„Tobi,“ začal ryšavý „Chceš jet s touhle dámou nebo tu s námi zůstat?“
„Tobíčku, když pojedeš se mnou, Ma ti dá tucet velikých lízátek.“
„Hele to je podplácení,“ nařkl ji šefík.
Tobi překvapivě zavrtěl hlavou, že ne.
„Máš tady kamarády Tobi,“ zkoušel svou taktiku prozměnu leader „Já jsem tvůj ehm ... milující páníček, tamhle Deidarovi budeš jistě taky chybět ... že jo Deidaro?“
„Řekni že jo,“ vrazil Sasori do svého parťáka, který si ani nevšiml že na něj velitel promluvil.
„Hm no jasně! Byli moc dobré ty koláče jo!“
„No a-a Konan budeš taky chybět,“ pokračoval Pein a nepatrně se na blonďáka zamračil „A jsem si jistý že i ostatním.“
„Mě teda ku**a ne!“
„Hidane neser!“
„A že ku**a nebude, a klidně se pro mě za mě *****!“
„Zatraceně ... no hele Tobi! I Zetsu se hlasí, že mu budeš chybět - to jsou dva další hlasy pro,“ hledal zrzek ve své partě náhradní podporu.
„Vaří nám Sunar,“ vykřikla Bílá.
„Ale mizerně,“ namítla Černá.
Když Ma viděla že je přehlasována, zkusila svůj poslední trik:
„Tobíčku, doma mám pro tebe spoustu krásnejch čerstvejch Sharinganů, sice použitejch ale jako novejch.“
Bylo rozhodnuto. Tomuhle Tobi nemohl za žádnou cenu odolat. Proto chytl Ma za ruku a šel si nastoupit.
„Počkej ještě! Já ... Itachi si vydloubne svůj Mangekyo a daruje ti ho!“ volal šéfík zoufale za maskovaným, přičemž Ita sebou podivně škubnul.
„Vadný zboží neberu,“ nenechal se Lízátko ukecat.
„Tak ti dám svůj Rinnegan!“ pokračoval Pein. Na to se celá banda i Tobi otočili překvapeně na velitele.
„Ehm chci říct...,“ snažil se zrzek nějak vybruslit z toho co právě řekl „... že mu ho odkážu v závěti.“
Nastala minuta ticha.
„Tak platí Senpai! Až tedy kleknete vydloubnu si vaše oči,“ vypískl nadšeně Tobík a na odjezd už něměl ani pomyšlení.
„Asi máme vyhráno Danna,“ pozoroval situaci s podivem DeiDei „Ale nikdy bych si nepomyslel, že Tobi má takovou úchy-“
„TAK ODVEZETE MĚ UŽ ZATRACENĚ!“

***
Za hodinu - na dálnici.
„Čuč na cestu a ne na mě nemehlo!“
„Mohla by jste mě přestat laskavě urážet vážená, nechte se léčit jestli vám to dělá dobře!“ okřikl jí Pein a těsně minul krajnici.
„Můj vlastní syn ... takhle mě zradit ... pro pár zkaženejch ...!“
„Mě asi hrábne! A Antistres jsem zrovna nechal doma.“
„Kolikátkou jedeme tajtrdlíku?“
„Neříkal jsem vám snad aby jste mě ... proč se ptáte?“
„Právě nás předjel šnek.“
„Aha to nejspíš proto, že stojíme!!!“ upozornil zrzek Ma a sledoval ukazatel nádrže „Došel nám benzín.“
„Ó ty ničemo!“
„Necháte už toho! Mám tu sebou ještě jeden plný kanystr tak když počkáte,“ řekl, zabouchl za sebou nakvašeně dveře a šel doplnit nádrž.

***
O půl hodiny později.
„Prokristapána mě z toho sluníčka už bolí hlava,“ roztékala se Ma na zadním sedadle a otevřela přitom dokořán okno.
„To ovšem nesvádějte na mě. A zavřete to okno! Táhne sem.“
„Hej ty mizero!“
„Už zase ...“
„Kolikátkou jedeme?“
„Jedu 40-tkou, jsme totiž ve vesnici víte?“
„Arggh za 10 minut mi odlétá letadlo, tak přidej lumpe!“
„Tady nemůžu jet rychleji ... proboha ženská co to DĚLÁTE!“
To už ho ale Ma odstrčila od volantu a sama si za něj zasedla až se sedadlo celé prohnulo:
„Uhněte! Ukážu vám jak se řídí u nás v Anglii.“
Hned nato se vůz rozjel takovou rychlostí, že se vše okolo proměnilo v rozmázlou šmouhu. Ma si to frčela takovou rychlostí, že omylem přejela do opačného dopravního pruhu, cestou minula dva stromy, jednu stodolu a přitom málem na přechodu přejela celou mateřskou školku.
„Vy šílená silniční bestie kdo vás učil řídit!“ přeřvával Pein rachot motoru a přitom se snažil zuby nehty udržet opěradla „Tady nejsme u vás v Anglii! Okamžitě mi dejte ten volant! Jedete v opačném směru!!!“
„Sedni moulo a dívej se ... jupíí to je jízda!“

***
Za minutu a čtvrt u letiště.
„Tak vstávat chlape! Vezměte mi kufry,“ popoháněla Ma zrzka, ale ten se sotva dokázal vymotat z vozu.
„Mě je ... strašně zle. Nikdy bych nevěřil ... že ten krám může jet až tak ... rychle,“ složil se leader k zemi a ani se nehnul.
„Líné střevo, teď abych si to vzala sama. Ti chlapi nic nevydržej tss,“ vrhla po něm naposled nenávistně pohledem, vzala zavazadla a odešla.

***
Zpátky v sídle.
„Vítejte šéfe. Ani nevíte jak rádi vás zase vidíme,“ pozdravil svého nadřízeného Kisame, když ten se vynořil z vchodových dveří „Živ a zdráv jak vidím.“
„To zdráv bych si odpustil na tvém místě,“ prošel kolem něj celý zezelenalý zrzek.
„Miláčku co se stalo?“ vyběhla mu Kon naproti.
„A-ale, řekl bych že dnešek se zapíše do historie. S tou babou jsme dnes po cestě překonali rychlost zvuku.“
„Tak to už je umění,“ kroutil obdivně hlavou Deidara a Sasori vyjímečně proti tomu nic neměl.
„Chci si lehnout,“ zamumlal ryšavý a Konan ho pomalu vlekla do jejich pokoje, když tu jim cestu zastoupil Tobi:
„Zdravíčko Senpai! Myslíte, že mi ten Rinnegan bude víc slušet v levém nebo pravém oku?“
„JEŠTĚ JSEM NEZEMŘEL HAJZLÍKU!“