Hokageho syn ep. 28

Tanma se odebral k sobě domů a doufal, že tam najde jednu určitou osobu.
„Eli-chan?“ Oslovil ji Tanma opatrně. Jmenovaná sebou polekaně trhla, ale na chvilku zůstala stát, neotočila se k Tanmovi čelem.
„No tak. Musím s tebou mluvit.“ Žádal Tanma a Elika se už konečně otočila čelem. Tanmův zjev ji překvapil. Až na ty kruhy pod očima vypadal stejně. Přesto se nechtěla svést a šla tvrdě.
„Co chceš? Můj život?“
„Omluvit se.“ Odpověděl jí Tanma tiše, skoro až smutně. V Elice hrklo, ale pořád mu nechtěla uvěřit.
„Chcu se ti omluvit. Vím, že to byla blbost, že jsem mohl zabít vás tři, ale byl jsem donucen.“ Pokračoval Tanma.
„To ti tak věřím.“ Odfrkla si Elika otráveně.
„Tak mě aspoň vyslechni a pak si dělej závěry!“ Vyjel na ni zlehka Tanma až byla Elika zaskočená. Nikdy na své přátele nezvyšoval hlas, pokud nebylo třeba. Tanmův hlas se zase vrátil do normálu.
„Byl jsem donucen. A ani nevíš, jak mě to bolelo jednat proti mé vůli. A bolelo to ještě víc, když jsem vás ohrozil. Nemáš ponětí, jak moc mě to mrzí.“ Pokračoval Tanma a svěsil hlavu. Elika se odvážila k jednomu kroku blíž.
„Možná mi nevěříš. Chápu to. Ale aspoň to zkus. Zkus přijmout moji omluvu a znovu mi začít věřit. Času je dost.“ Zakončil Tanma a otočil se k odchodu.
„Kdybys mě hledala, jsem ve stáji klanu.“ Informoval Tanma ještě před tím, než odešel. Elika chtěla jít k němu ještě blíž, ale Tanma byl už pryč. Sklesle si sedla na židli.
„Co mám dělat? Miluju ho, nechci ho ztratit. A jsem ráda, že je zpět, ale moje srdce mu nechce uvěřit. Co mám dělat?“ Ptala se Elika sama sebe potichu.
„Zkus to.“ Poradil ji známý hlas. Elika se podívala po zdroji, kráčela k ní červenobílá liška.
„Irino?“
„Víš, brácha mi toho řekl dost. O jejich putování. A řeknu ti, že tak, jak mi brácha vyprávěl, tak unaveně Tanma nikdy nevypadal a nezněl.“ Vysvětlila ji Irina a sedla si naproti Eliky.
„Ale moje srdce mu nechce věřit.“ Nesouhlasila Elika.
„Bude muset. Navíc, pokud je to skutečně on, ten Tanma co známe, tak mu tvoje srdce zase začne věřit. Dobře?“ Zeptala se Irina, načež Elika přikývla.
„Tak za ním zajdi, poptej se ho na pár faktů a uvidíš. Hlavně za ním zajdi a promluv si s ním.“ Poradila Irina a lehce svoji hlavou šťouchla Eliku do hlavy. Dalo by se to přirovnat jako položení ruky na rameno. Elika kývla na souhlas a vydala se ke stájím. Tam Tanma nesl dva kýble s vodou, šel nalít vodu do posledního výběhu.
„Tak a je to. Vody máte dost.“ Pousmál se Tanma a šel odnést kýble. Netušil, že je sledován. Sotva, co Tanma hodil kýble do kumbálu a otočil se, stála před ním Elika.
„Takže je to pravda?“ Zeptala se Elika, ale hned musela vysvětlovat.
„Že jsi to ty, starý dobrý muž, co znám a miluju?“
„Celou tu dobu jsem nemyslel na nic jinýho, než se jen vrátit k tobě.“ Potvrdil Tanma.
„Myslíš to upřímně?“
„Jak jen nejvíc umím.“ Ujistil ji Tanma a Elika se odhodlala na víc kroků.
„Skutečně?“
„Skutečně.“ Elika už byla jen na krok od Tanmy.
„Tak když skutečně…“ Pronesla tajemně a přisála své rty na Tanmovy. Tanma ji to oplácel stejně.
„Je to pravda! Takhle to umí jen Zlatý Orel, můj muž!“ Pomyslela si Elika a odtáhla se od Tanmy.
„Tak skutečně.“ Zakončila Elika a schoulila se Tanmovi na hrudi. Tanma omotal svoje ruce kolem jejího těla a sledoval každou reakci. Teď mu přišla Elika hodně drobná a zranitelná. A on je tu, aby ji ochránil.
„Vidíš, že mi věříš. Tak nač tak tvrdě?“ Zeptal se Tanma.
„Jistota.“ Uchichtla se Elika, ale v zápětí vykřikla bolestí a chytla se za břicho.
„Eli-chan! Jsi v pořádku?“ Vyzvídal Tanma, načež Elika přikývla.
„Radši tě vezmu do nemocnice. Jeden nikdy neví.“ Uznal Tanma, vzal Eliku do náruče a v ten moment jich nebylo. A měli štěstí, Shizune měla zrovna směnu.
„Aspoň nějaká známá tvář. Zdravím, Shizune.“ Pozdravil Tanma.
„Ahoj, Tanmo. Co se děje? Ještě je brzo ne?“
„Čeká mě spousta práce v radě a nevím, jak bych to stíhal. Říkal jsem si, že odborný dozor bude moudřejší.“ Uznal Tanma.
„No dobře. Pojď za mnou.“ Navedla Shizune Tanmu do již připraveného pokoje, kde Tanma položil Eliku na postel.
„Tohle bude těžký.“ Uznal Tanma, načež se on a Elika zasmáli.
„Buď v klidu.“ Klidnila ho Elika a hladila mu vystouplé žíly na pravé dlani. Už dlouho věděla, jak na něj.
„Díky, Shizune. Už můžeš jít. Já tu zůstanu.“ Shizune Tanmu mlčky poslechla a odebrala se na své místo.
„Ty tu zůstaneš?“ Divila se Elika.
„Někdo tě hlídat musí.“ Zazubil se Tanma a Elika se taky zasmála.
„Ještě něco. Tvůj klan využívá lišky?“ Vyzvídala.
„No, jo. Přijali Narutovu nabídku a rychle si navzájem začali důvěřovat.“ Vysvětloval Tanma a takhle si povídali až do noci.
Ráno si Tanma udělal svůj každodenní režim. Žváro, kafe a šup do vedení klanu.
„Čest, Niisan. Koukám, že už v pohodě.“ Řekl právě přicházející Naru.
„Zdrávo, Naru. No, koukáš dobře.“ Uchechtli se oba bratři.
„Dnešní jednání Rady je v devět.“ Informoval Naruto.
„Co se tam řeší?“ Zeptal se Tanma trochu zvědavě, ale pořád cosi vypisoval. Naru jen natáhl pravačku a poklepal prstem na jednu zprávu. Byl k ní i přiložený obrázek a kdo jiný by tam mohl být?
„Že se ptám.“ Pronesl Tanma a podíval se na hodiny. Měli ještě půl hodiny. Tu půlhodinu strávili chůzí na dané místo. Nastala devátá hodina a Jednání Rady začalo. Tanma stál v rohu místnosti, hned za Tsunade. Kromě něj tam byli i zástupci velkých klanů v Konoze. Naru za Namikaze, Neji za Hyuugy, Sasuke sám za sebe, Shikamaru za Nara, Chouji za Akimichi, Ino holt musela vzít za Yamanaka, Kiba za Inuzuka a Shino za Aburame. Kromě něj, Hokage a jeho přátel tam byla i Rada starších a jeden muž, který se Tanmovi moc nezamlouval. Podle vzhledu by mohl být čtyřicátník. Tanma stočil pohled na dveře, Kiro radši hlídal venku. A Tanma se ani nenadál a jednání už končilo. Později toho dne seděl Tanma se Sasukem na střeše Hokageho Residence a sledovali západ slunce. A barvitě se spolu bavili.
„Na jaký denní režim to vidíš?“ Zeptal se Sasuke.
„Ráno žváro a kafe, dopoledne vedení klanu a jednání rady, kolem poledne do nemocnice, odpoledne mám volnej čas a večer mám další práci. Sasí, když jsem to zmínil…“ Začal Tanma a Sasuke na něj stočil pohled.
„Co se ti o tom chlápkovi, co si říká Kuzushi, povedlo zjistit? Sharingan uspěl?“ Vyzvídal Tanma.
„Uspěl. Pod ním leží devět chlapů, kteří jednají JEN na jeho rozkaz. Ani samotná Hokage nemůže nic dělat. Má strašný vliv.“ Informoval Sasuke a Tanma uznale kývl hlavou.
„Jen tě musím opravit. Už jenom osm chlapíků. Ten čípek, co jsem ho včera sestřelil, byl jeden z jeho poručíků.“ Pousmál se Tanma a zapálil si.
„Hodláš takhle s Kirem jednat? Zbavit ho nejprve jeho poddaných a pak na něj samotného?“ Zeptal se naoko Sasuke.
„To je vždycky nejlepší způsob.“ Uznal Tanma a zadíval se na zapadající slunce.
„Stavíš se pak ještě do nemocnice?“ Zeptal se znovu Sasuke. Odpovědí mu bylo kývnutí hlavy.
„Tak můžeš Elice vyřídit moje pozdravy a hodně štěstí. A hlavně pevné nervy.“ Nad těmito slovy jeho přítele se Tanma lehce zasmál.
„Jseš už druhej, co mi to říká. Prvním je Kiro. Ale dobře, vyřídím.“ Řekl Tanma a típl.
„A že jsi to zmínil, můžeš mi pozdravovat Saky.“ Pousmál se Tanma a zvedl se.
„Jo, vyřídím.“ Přijal Sasuke žádost a taky se zvedl k odchodu.
„Sasí, příště by ses měl víc snažit si schovat ten prsten.“ Poradil mu Tanma a Sasuke chytil barvu okolních červánků.
„Ale hodně štěstí.“ Popřál Tanma nakonec a Sasuke se k němu otočil čelem.
„Naruto do toho už taky praštil. A díky, Mistře.“ Usmál se Tanma a poplácal ho po rameni.
„To rychle, teda. A nemusíš mi říkat Mistře, Sasí. Jseš už polnoletej, se stejnou hodností. A Saky bys tomu mohl taky odnaučit.“
„Jasně. Zatím.“ Rozloučil se Sasuke a odešel. Tanma si nasadil kapuci a vyrazil směr nemocnice. U vrátnice pozvedl pravačku na pozdrav a mlčky a potichu se vypravil do Eličina pokoje. Spala, což Tanmovi vehnalo úsměv na tvář. Vypadala tak klidně a spokojeně. Natočil hlavu vedle postele, ze tmy na něj svítily dvě modré oči.
„Takže jsme dohodnuti, Irino.“ Zašeptal Tanma a usmál se. Irina se zvedla a přešla k němu.
„A ani jsme si nic nemuseli říkat.“ Uznala Irina potichu. Tanma si dřepnul, hned nadával na starý kolena, než na bolesti za krkem a pohladil Irinu mezi ušima.
„Takže bereš noční směny?“ Zeptal se Tanma potichu s mírným pobavením a Irina přikývla.
„Dobroš, všechno mi hlaš přes Kadara. Já jdu zase zachraňovat.“ S těmito slovy se Tanma zvedl a opustil pokoj oknem. Vydal se k Hlavám Hokagů, kde už čekal Kiro.
„Tak jsi tady, Zlatej. Můžem na to?“ Zeptal se Kiro, když přestal podřimovat.
„Si piš!“ Pousmál se Tanma a mohli jednat.
Uběhly následující tři dny, padlo dvacátého května. Tanma s Kirem měli svoje plány a postupovali dobře. Elika seděla na posteli, v kalendáři měla zakroužkovaný dnešní den. Zrovna v ten den by to mělo přijít. Náhle se otevřely dveře a vešel Tanma.
„Čau, zlato.“ Pozdravil Tanma s úsměvem a sedl si k Elice na postel.
„Ahooj. Jak bylo?“ Zeptala se Elika a hned Tanmovi vlepila pusu.
„Na pytel. Kuzushi se zjevně dozvěděl, že mu někdo vyvražďuje jeho jednotku. Už je poloviční, z devíti mu zbylo pět.“ Informoval Tanma a promnul si oči.
„A máš v úmyslu zjistit, kdo za to může?“ Zeptala se znovu Elika.
„A to mám Konohu nechat ve štychu?“ Zeptal se taky Tanma.
„To ty?“ Tanma přikývl.
„Už tři dny. Přes den si s Kirem zjišťujeme informace, vyměňujeme si je a posuzujeme. A pod rouškou temnoty jednáme.“ Informoval Tanma a znovu si promnul oči. Už zase začínal mít kruhy pod očima.
„Spíš ty vůbec?“ Eličin hlas pomalu přecházel do káravého tónu.
„Snažíme se to dělat co nejrychleji. Naneštěstí pro mě, mám málo spánku, protože ráno zase do vedení.“ Vysvětlil Tanma, ale pořád mu na zjizvených rtech pohrával úsměv. Elika mu úsměv oplatila. Bavili se takhle spolu ještě další půlhodiny, než se Elika křečovitě chytla za břicho.
„Eli-chan!“ Vykřikl Tanma a sklonil se k ní.
„Je to tady. Chce to ven.“ Vydala ze sebe Elika slabě a pokusila se o úsměv. Tanma zvedl zrak a pohled mu skončil na kalendáři.
„A do h****u!“ Zaklel Tanma a vyřítil se na chodbu. Měl štěstí, zrovna k němu kráčela Sakura v sesterským a lékařskými zprávami.
„Saky! Klika, že jdeš! Pojď rychle, je to urgentní!“ Naháněl ji Tanma a dovedl ji k Elice do pokoje.
„Přesně na čas. Pojď jdeme!“ Hnala ho Sakura. Tanma vzal Eliku do náruče a následoval Sakuru. Tanma se ještě stihl obrátit na Irinu.
„Skoč rychle pro Tsunade! Řekni jí, ať co nejrychleji dorazí sem!“ Nakázal Tanma, než zmizel na chodbě. Irina se odebrala pro Tsunade. Sakura burcovala všechny schopné doktory, kteří byli volní a Tanma uložil Eliku na sál.
„Buď v klidu. Bude to dobrý.“ Klidnil ji Tanma, načež jeden z doktorů ho vyhodil na chodbu.
„Ale já…“ Tanma chtěl začít protestovat, ale doktor byl až moc tvrdý a vykázal ho na chodbu.
„K***t! Vůbec neví, co zvládám!“ Nadával si Tanma v duchu, ale radši si sedl na lavičku a zaposlouchal se do konverzací na sále.
„Sakra! Ztrácíme ji!“
„Upadá do šoku!“
„Co budeme dělat?“ Rozpoznal Tanma hlas toho doktora, který ho vykázal ven. Tanma se hořce zamračil a vzápětí ho už na chodbě nebylo. Na sále si nikdo z přítomných nevšiml toho, že se trošku zvedl vítr.
„Musíme se snažit!“ Tanma stál klidně, přesto odhodlaně.
„Nechte mě něco zkusit.“ Promluvil nakonec Tanma. Ten doktor se na něj opět obrátil.
„Ne! Nechte ho tady! V tomhle má značnou praxi!“ Hájila ho Sakura a doktor povolil. Tanma nafasoval potřebné oblečení a byl mu povolen vstup k jeho ženě.
„On se vyzná i v léčení?“ Zeptala se Tsunade svojí studentky.
„Říká si tomu Základy přežití, ale něco z medicíny tam má. Měla by jste ho vidět, Tsunade-sama.“ Odpověděla Sakura a Tanma přešel blíž k Elice.
„Všechno funkční?“ Zeptal se okolí, střetl se s kladnou odpovědí.
„Dělejte svou práci.“ Nakázal Tanma a začal skládat pečetě.
„Kuramo, pomož mi!“ Požádal Tanma a Kurama mu přidal trošku své chakry. Tanmova pravačka vzplála zelenou chakrou. Doktoři chtěli něco říct, Sakura je ale zastavila pozvednutím ruky. Tanma přiložil svoji pravačku Elice na solar a zavřel oči.
„Nepoddávej se tomu. Jsou to jen kecy.“ Ozýval se Tanma s klidem Elice v hlavě.
„Já nemůžu. Nedokážu to.“ Zašeptala Elika, v očích se jí leskly slzy.
„Tak se o to postarám já.“ Pronesl Tanma tiše a Tanmova pravačka vzplála ještě víc.
„Tak už zmizni!“ Zvýšil Tanma hlas a přidal na tlaku.
„Tanmo, pokračuj! Už je skoro venku!“ Nabádala ho dál Tsunade. Tanma už pomalu řval a Elika zatínala, jak jen mohla. Hned na to ale zaslechla klidný hlas.
„Klid, zlato. Už to je. Zvládla jsi to!“ Pochválil ji Tanma a dal jí pusu na zpocené čelo.
„Sakra!“ Zaklela Sakura a Tanma se na ni otočil. Sakura měla jeho dítě v náruči, už bez pupeční šňůry.
„Nedýchá, Senseii!“ Uvedla ho do děje. Tanma jednal rychle.
„Podej mi ho.“ Sakura uposlechla a Tanma poprvé spatřil svého syna.
„Ten, po kom neseš jméno, byl jeden z nejlepších ninjů na tomto světě. Jsi Namikaze! Jsi bojovník! Tak bojuj!“ Pronesl Tanma a přítomní zavřeli oči a svěsili hlavy ve ztracené naději. Elika se strachem v očích Tanmu sledovala. Malý sebou párkrát škubnul, než se dal do pláče.
„Jen se na něj podívejme! Je to pašák!“ Zaradoval se Tanma a Tsunade se Sakurou už začaly dělat první kontrolu.
„Gratulujeme! Máte zdravého syna! Hodně štěstí.“ Popřála Tsunade, když podávala Tanmovi jeho syna zabaleného v dečce. Tanma i se svým synkem v náruči se posadil vedle Eliky.
„Jak mu budeme říkat, Tanmo-kun?“ Zeptala se Elika vyčerpaně. Tanma se jen pousmál a pohladil malého po hlavičce.
„Minato. Druhý Minato Namikaze.“ Prohlásil Tanma a podal svého syna Elice.
„Minato. Velmi chytré, pojmenovat ho po tvém otci.“ Usmála se Elika, ale hned vlepila Tanmovi pusu na tvář.
„Díky, že jsi tu byl se mnou.“
„No, Tanmo, s takovou ti můžu říct, že je to chlap jak hora. Rovné tři kila a padesát jedna centimetrů. Stejně jako ty, když ses narodil.“ Oznámila Tsunade, když si prohlídla spisy, co jí dala Sakura.
„Já jsem byl o dva cenťáky větší než on. Ale hlavně, že je naživu.“ Uznal Tanma a stočil pohled na malého Minata.
„Jo, Tanmo. Abych nezapomněla, zítřejší rada je zase v devět.“ Připomněla mu Tsunade.
„Jako vždycky.“ Povzdechl si Tanma a nenápadně setřel slzy.
„Tak fajn! Zpět na pokoj.“ Nakázal doktor.
„Nechte to na mě.“ Řekl Tanma a zvedl se. Jen se musel trošku protáhnout.
„Nechte to na něm. Já za něj můžu ručit.“ Hájila ho opět Sakura, když Tanma vzal Eliku do náruče, která držela i malého Minata.
„Tak můžem jít.“ Zazubil se Tanma a vyšel z pokoje v čele s Tsunade a Sakurou.
Uběhlo následujících pět dní a Tanma jako vždy šel ráno z vedení klanu na jednání rady a z jednání zpět do nemocnice. A zrovna tam měl namířeno. U vrátnice si ho ale jedna sestřička zastavila.
„Pane Namikaze?“ Oslovila ho a Tanma na ni stočil pohled.
„Chci vám jen říct, že vaše žena se z toho šoku zotavuje dobře. Můžeme s úlevou říct, že je to už pryč a na dítěti to žádné následky nenechá. Jen, jak jste věděl, jak na to?“ Zeptala se sestřička a Tanma ji pověděl tu svoji nešťastnou příhodu. Pak se mohl vydat za svou rodinkou, ale už přede dveřmi ho ‚vyliskal‘ dětský křik. S připravenou SČ vešel, hned ale mohl čepel zase zasunout. Elika se snažila svého synka utišit.
„Tak můj metalovej ječák je oproti tomuhle slabej odvar!“ Ozval se Tanma nahlas a musel se zasmát.
„Jé, ahoj! Minato, koukni! Táta přišel!“ Oznámila Elika svému synovi, který se na chvilku uklidnil. Tanma se znova zasmál a přisedl si k Elice na postel.
„Ale jedno je jasný. Hlasivky má po mně.“ Uznal Tanma s humorem až se i Elika lehce zasmála. Hned na to ale dala Tanmovi jednu na přivítanou, což se malému nelíbilo.
„Ale, ale. Copak? Ty jseš nám nějakej kakabus.“ Pronesl Tanma zvesela a už přebíral Minata do náruče. Minato mu hned začal ručkou šmátrat po vousech.
„Necháš to? Tak pověz, špunte. Co je to tu za randál? No co?“ Zeptal se Tanma a cvrnknul malého do nosu, až se Minato rozesmál svým dětským hláskem. Hned na to ale zívnul.
„Měl by spát, ale nějak se mi nedaří.“ Přiznala se rozpačitě Elika. A v tu chvíli by se dalo říct, že Tanmovi nad hlavou blikla žárovka s nápadem. Tanma se hned podíval na Minata. Vlasy stejné barvy jako Tanma, ale měl Eličiné hnědé oči.
„Tak víš co? Počkej tady, taťka se za chvilku vrátí. A ne, že budeš maminku zlobit.“ Pohrozil Tanma Minatovi prstem, ten ho ale chytil a snažil se ho strčit do pusy.
„A nebo dej vědět, jestli tě nezlobila maminka.“ Nad touto myšlenkou se musel Tanma pousmát, ale hned podával Minata Elice a na chvilku zmizel. Hned na to se objevil zpátky s akustickou kytarou v ruce, kterou zatím opřel o zeď.
„Ne, že na tohle zapomeneš, prcku. Táta nezpívá jen tak, když ostatní chcou.“ Řekl Tanma, převzal malého a uložil ho do jeho ‚provizorní postýlky‘ kde už ležela Irina. To Tanma zatím přešel bez komentáře a uložil malého. Pak si přitáhl židli a vzal kytaru.
„A ne, že ty mi tu taky usneš. S kým bych se potom bavil.“ Připomněl Tanma Elice a začal hrát. Elika žasla nad tím, jak Tanma i se třemi prsty dokáže stíhat struny na krku. Otočila se na Minata, tomu se už pomaličku klížily očka. Musela se pousmát nad tím, jak se Minato zachumlal Irině do kožichu než usnul. Sama měla co dělat, aby taky neusnula. Touhle ‚ukolébavkou‘ ji Tanma uspal na jejich první misi před pěti lety. A že Tanmovi němčina šla dost dobře. Taky Buddha ví, kde všude byl za svůj život. Po třech a půl minutách Tanma už dohrál a Minato spokojeně oddechoval.
„Tak nad tím teda žasnu.“ Pronesl Tanma potichu, když opřel kytaru o zeď a otočil se na Eliku.
„Tak prozatím si hraje s Irinou a velmi rád. Jak bylo na Jednání?“ Zeptala se Elika potichu se zájmem.
„Kuzushi pěkně zuří. Už nemá své poručíky, zbyl jen on sám. A dneska padla řada na něj.“ Informoval Tanma a prohrábl si vlasy. Už je měl zase trošku delší.
„Tak to hlavně přežij.“
„Čelil jsem větším hrozbám, než on a jsem ještě tady. Klid, Kiro na mě když tak dohlídne.“ Uklidnil ji Tanma a položil jí svou pravačku na její pravačku.
„A když ne?“ Zeptala se Elika lehce škodolibě a Tanma se zlehka zasmál.
„Tak budu spoléhat na svoje instinkty.“ Klidnil ji Tanma dál. Elice se povedlo vysmeknout její ruku zpod té Tanmovy a začala ho hladit po žilách. Uplynulo několik hodin.
„A nevíš jak dlouho mě tu budou ještě držet?“ Zeptala se Elika, pořád hladila Tanmu po žilách.
„Asi čtyři-pět dní. Což je pro mě dobře. Je třeba se postarat o domácnost a nakoupit pár potřebnejch věcí.“ Odpověděl Tanma a pohled mu padl na hodiny.
„Kurňa! Promiň, lásko, ale musím jít. Kiro na mě čeká.“ Vysvětlil Tanma důvod svého spěchu a začal se pomalu zvedat.
„Hlavně se drž. A žádné blbiny.“ Připomněla mu Elika ještě před jeho odchodem.
„Vždyť mě znáš.“ Pronesl Tanma omluvně a dal Elice pusu na čelo.
„No právě. Tak už jdi.“ Popohnala ho Elika a Tanma už byl na cestě ven.
„Tak to nechci vidět, co všechno s ním bude Tanma vyvádět, až trošku odroste.“ Pousmála se Elika v duchu a taky si lehla. Tanma bral cestu po střechách, než stanul před Hokage Monumentem.
„Dal sis na čas, Zlatej.“ Pokáral ho lehce Kiro, který seděl na blízkém stromě.
„Promiň, Tanku. Trošku jsem se zakecal.“ Omluvil se Tanma a Kiro seskočil ze stromu.
„Tak jdeme. Kuzushi už čeká.“ Nakázal Tanma a spolu s Kirem se vydali na další akci.
Před jejich očima se rýsoval dům, ne moc odlišný od ostatních.
„Tak tady by měl bydlet.“ Uznal Kiro potichu a Tanma si připravil luk do pohotovosti.
„Tak je to teď, nebo nikdy.“ Řekl Tanma a zamířil. Kiro mu přiložil ruku na rameno.
„Nachystal jsem tam pár petard, pokud je dovedeš odpálit, možná vyleze.“ Poradil mu a Tanma se soustředil na balkon. Přesně, jak Kiro řekl, byly tam dvě krabičky petard. Upřel na ně svůj pohled a petardy se samy zapálily. Hluk vylákal Kuzushiho se podívat ven. V ten moment Tanma vystřelil a využil i toho, že se ho Kiro dotýká, tak se rychle přemístil do jeho bytu.
„Zabarikáduj dveře!“ Rozkázal Tanma potichu Kirovi a Kiro je obalil kamenem. Sám Tanma vytáhl šíp Kuzushimu z krku a ránu přejel bílým peříčkem, které hned nasáklo krví. Pak do peříčka fouknul, ať uschne rychle a schoval si ho za opasek.
„Zlatej, mrkni na tohle.“ Ukázal Kiro na kus papíru.
„Je to šifra z Kamenný, to je tutovka. Berem to do skrýše?“ Zeptal se Kiro a čekal další rozkazy.
„Definitivně. Postarej se o to tělo a mizíme.“ Rozkázal Tanma a sám se natáhl pro kousek papírku a tužku. Později po těch dvou zbyl jen závan větru. Náhle dva ANBU úspěšně prorazili dveře a překvapila je prázdná místnost. Ale všimli si na sole bílého peříčka a pod ním papírek se vzkazem.
„Byl jsem tady.“ Tanma s Kirem dešifrovali zprávu až do rána. Konečně byla zpráva Tarikovi přeložena.
„Heh, nějaký příměří. Tomu tak věřím.“ Uchechtl se Kiro, když si Tanma schovával důkazy.
„Přesně tak.“ Uznal Tanma a spolu s Kirem zapálil.
„Mimochodem, máš dneska odpoledne čas?“ Zeptal se Tanma.
„Proč?“
„No, sice ještě nevím přesně, ale že by jsme oslavili mýho synka. Jak se sluší a patří.“ Vysvětlil Tanma.
„Zní dobře. Dám ti ještě vědět. Mimochodem, jaký má jméno?“
„Minato.“ Pousmál se Tanma.
„Tak to jo. No, jdeme?“ Zeptal se Kiro, když típl a zvedl se. Tanma taky típl a mohli vyrazit na cestu. Taky už zbývalo jen pár minut do zahájení. Přišli včas, Kiro zase a opět držel stráž mimo místnost jednání. Tanma dorazil do místnosti, jen pár lidí chybělo. Nastala devátá, všichni už byli na svých místech, Tanma zase opřený o zeď za Tsunade a čekalo se jen na Kuzushiho. Taky už byli všichni celí netrpěliví a nevrlí.
„Tak sakra! Kde ten chlap vězí?“ Zavrčel Kiba a mezi členy Rady Konohy to začalo divně šumět. Tanma se o něčem potichu domlouval s Tsunade, hned se ale narovnal a přejel všechny přítomné pohledem.
„Obávám se, že už nepřijde.“ Pronesl Tanma do ticha a pomalu začal vytahovat důkazy zpod opasku.
„Cože?“ Šumělo to po celé místnosti.
„Už nepřijde.“ Pronesl Tanma ještě tajemněji a položil důkazy i s krvavým pírkem na stůl.