Žánr
Dvojice pomalu procházela městem, snažíc se vypadat nenápadně, což moc dobře nešlo, když jeden z nich měl neustálou potřebu něco komentovat, nutno říci, že u toho byl i sprostý.
„No podívej se na to! Za takový piďi grilovaný olihně chtěj takový ku*****ý prachy! Na to se jim můžu akorát tak vy***t! I když mám už docela hlad, tak tohle si fakt nekoupím. U Jashina, vždyť u sebe ani tolik nemám,“ prskal plavovlasý muž a šťouchal do svého společníka, aby mu věnoval nějakou pozornost.
Všude byla spousta lidí, vysokých lidí. Bavili se mezi sebou, tam nahoře, a kývali se ze strany na stranu, jako divný, obživlý les. Málo kdo se podíval dolů, na pětiletou Chouchou Akimichi, tisknoucí se u nohou své mámy a žadonící o její pozornost tím, že ji tahá za ruce a lem šatů a plácá ji do stehen:
„Mami! Mami! Kdy už půjdeme domů?"
Karui neposlouchá, příliš zahloubaná do rozhovoru s mužem před sebou. Mluví o věcech, které Chouchou nezná a směje se narážkám, co Chouchou nechápe.
„Chchchhcrrrrrrrrrr – mňňňňňňňňňňáááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁuuuuúúúúúúúúúúúúúúúú!“
Cink. Třísk!
„Vrrrrrrrr.... mmmmmmňňňňňňňňňňňňňňňňáááÁÁÁÁÁÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ!!!“
„Do haj- Já už tě fakt -!“
PRÁSK!
„Sakra, ne, Akamaru!“
PRÁSK, PRÁSK!
„ZAVOLEJTE SI TOHO PSA!“
„DRŽTE SI TOHO PSA DOMA, NEBO HO UŽ FAKT STŘELIM!“
„JÁ ZA TO ASI TAK MŮŽU! KOČKY PITOMÝ!“ zařval Kiba v pyžamu z okna. „Akamaru, domů!“
Užíval jsem si klidného večera s krabicí lízátek ze speciální limitované edice, když přišel rozkaz, dostavit se k Raikage-sama. Vychutnal jsem si posledních několik blíznutí. Člověk potřebuje dostatek cukru, pokud má čelit jeho špatné náladě a vydal se vstříc svému osudu.
Nemocnice byla v poválečné Konoze rušné, sklíčené místo s příliš malým počtem kvalifikovaných pracovníků. Sakuře bylo šestnáct a polovina nejtěžších případů padla na ni, protože ona už dlouhou dobu věděla, co jako medik dělá.
„Je čas vrátit se domů,“ řekl si Sasuke a vydal se po pláži směrem k Listové. Domů, co to vlastně znamená? Celý klan... ehh, nad tím teď přece nebude přemýšlet. Naruto se o něj vždycky zajímal a Sakura, ta její věčně otravná zamilovanost... Jestlipak ho ještě miluje? I když nemusel, podvědomě šel po cestě tak, aby ho nikdo neviděl. Už si zvykl na to, že se na něj dívají všichni skrz prsty, ale byl odhodlaný znovu získat důvěru, místo, kam patří. Povzdechl si. Sice byl vlk samotář, ale i on toužil po společnosti a čím víc dospíval, tím víc toužil po té dámské. Jenže jak si vybrat dámu svého srdce, když se na něj vždycky přilepily všechny dívky z okolí?
Tsunade spolu se svojí věrnou nohsledkou Shizune marně dumala nad řešením současné krize. V okolí vesnice se pohybovala skupina nebezpečných banditů, kteří sice doposud fyzicky nikomu neublížili, ale měli na vrubu mnohem vážnější prohřešek. Přepadali obchodníky se saké a vesnice byla již zcela na suchu. Věc zašla tak daleko, že se stalo to, čeho se všichni obávali. Tsunade po dvaceti letech vystřízlivěla a všichni se vehementně snažili uvést ji do stavu blažené opilosti. I když Konoha disponovala značným množstvím zkušených shinobi, lupiče doposud nikdo nepolapil.
„Situace si žádá někoho jedinečného, inteligentního, odvážného, silného a pohledného!“ vykřikla Shizune.
Na světě je spousta dnů.
Na světě je spousta lidí.
A dny kráčejí; jeden přes druhý, tlačí se dopředu, jen vpřed, vpřed, poraž toho před sebou, možná tam vpředu něco je a možná není začátek nikde, je jen dlouhý úzký tunel, ve kterém se mačkáme, tiskneme k sobě a nedýcháme.
Možná je tam vpředu někde značka; jen tak zapíchnutá u zdi toho nekonečně pustého tunelu a bílá šipka na oprýskané ceduli ukazuje, že se máme vrátit, zase obrátit a zkusit to druhou stranou. Nejít do tmy Dál.
Jít do tmy Za námi.
A zjistit, že celý svět je jeden velký nekonečný kruh.
Víš... na světě je spousta...
Dlhý, široký a bystrozraká
Za siedmimi horami a siedmimi dolami – nikto však nevie, ktorým smerom – mal raz svoju skrýšu temný zloduch Orochimaru, ktorý z každého, kto k nemu zavítal, urobil objekt svojich pokusov. Jedného dňa mu prišiel list sukuby Hinaty s nezvyčajnou požiadavkou. Má jej vydať Sasukeho výmenou za to, čo je jeho, ale o tom nevie. Akokoľvek Orochimaru premýšľal, čo to môže byť, nevedel na to prísť. Je to niečo dôležité, alebo naopak bezvýznamné? Sasukeho za to vymeniť rozhodne nehodlal, pretože prahol po jeho tele.
Domem se neslo spokojené broukání, když se pokoušela opět dům uklidit do nějakého použitelného stavu. Poslední dobou na to neměla moc čas a navíc, kdykoliv se jí to povedlo, tak se jí domovem prohnala její rodina a mohla začít znova.
Hinata a 7 legendárnych šermiarov
Vracel se domů zšeřelými ulicemi. Cestou si prozpěvoval bojovou píseň „Běží liška ku Konoze“ a snažil se hopkat do rytmu, ale moc mu to nešlo. Byl utahaný. Jiný člověk by se na jeho místě prostě ploužil, ale on se i na prahu vyčerpání snažil budit zdání, že překypuje energií. Musel. Jinak by to byla ostuda. Až když za sebou zabouchnul dveře domu, dovolil si opřít se o zeď a chvíli oddechovat. Ale ani tady nebyl v bezpečí. Hrozilo, že někdo z ostatních nájemníků vykoukne na chodbu, a tak se pustil vzhůru po schodech do desátého patra.
Obyčejný den. Mráčky hezky pluly po obloze a člověk by řekl, že pěkněji být nemůže. Dle předpovědi to měl být poslední slunečný den na dlouhou dobu, prý budou nějaké srážky a zataženo. Netěšil se, ani trochu. Bude muset být uvnitř v tom stísněném prostoru, kde není uniku před ostatními lidmi, kteří by s ním chtěli mluvit. Shikamaru v tom měl jasno. Mluvit jen v krajním případě. Taková škoda, tady na louce ho nikdo nehledal. Nikdo po něm nic nechtěl a byl sám. Blížilo se totiž smutné datum, kdy zemřel Asuma.
Pohřeb
Brečel. Snažil se to zastavit, snažil se být silný, jak mu to táta i mistr vždycky říkali. Kdyby tu teď byli, určitě by mu to zase řekli. Jenže to bylo samé kdyby. Kdyby tu teď byli, znamenalo by to, že nejsou mrtví - a on by neměl důvod k pláči. Ale tohle nebyla pohádka. Byli mrtví. Prostě mrtví. A on byl sám. A neměl nikoho, kdo by mu řekl, ať nebrečí, ať je silnej, ať se chová jako chlap. Takže brečel. Věděl, že by neměl. Věděl, že tím uráží jejich památku. Věděl, že se chová jako slaboch. Jenže v tu chvíli nedokázal bejt silnej. Snad ani pořádně nevěděl jak.
Otvoril okná, ľahol si do postele a pokojne zavrel oči. Vonku šušťali listy opadané zo stromov, ktoré sa pomocou prudkého vetra v jesenných dňoch vznášali niekedy aj niekoľko palcov nad zemou. Svietilo len niekoľko pouličných lámp, aby mohli obyvatelia Konohy lepšie zaspať. Naruto konečne vypol vnímanie vonkajšieho sveta, zaboril sa hlbšie do perín a začal snívať. Počul spev vtáčikov a cvrlikanie lúčnych koníkov. Okolo neho boli krásne, farebné kvietky.
Noční krajina, bezoblačná noc. Mírně zvlněné kopce, žlutá podzimní tráva, vše černé. Silueta horizontu pod temnou oblohou s miliardami hvězd. Měsíc v úplňku a vlhký vzduch, žabí kvákání a vrzání dřeva. Holé keře, osamělé remízky, osamělý strom v dálce.
Utíká neslyšně, tráva pod nohama šumí, vzduch se míhá kolem. Zrychlený dech, tlukot srdce, vše skáče.
1. Zápis – Streda 0:11
Ak by ste sa ma spýtali, čo by som na svojom živote zmenil, bolo by toho naozaj veľa.
Napríklad... Určite by som si nezabil rodičov. To by bol taký základ. Alebo. Nenechal by som svojho malého bračeka (ťuťuťu Sasuke, jaký si bol zlatulinký keď si bol bábo!) vyrastať samého. To samozrejme zahŕňa aj to, že by som nechal nažive náš klan. Nepridal by som sa k tejto bande vyvrheľov (heh, vyvrheľ je naozaj srandovné slovo) a nemusel by som znášať Kisameho zmätený obdiv. Nuž ale... Nemal som veľmi na výber.
Dlouhá noc. Mrazivá a děsivá zároveň. Proč by noc měla děsit? Možná by to mohlo být tím, že na míle daleko nebylo bezpečno. Možná z toho důvodu se ve sněhu neúnavně objevovaly šlápoty. Jedna za druhou zanechávaly jasnou stopu, že tudy prošel poutník. Zdálo se však, že mezera mezi nimi se zmenšuje, až ustaly docela. Velké oblaky páry se valily z pootevřených úst a černé oko těkalo po okolí. Otázka zněla: Přežije dnešní noc?
