Na kusy

Na světě je spousta dnů.
Na světě je spousta lidí.
A dny kráčejí; jeden přes druhý, tlačí se dopředu, jen vpřed, vpřed, poraž toho před sebou, možná tam vpředu něco je a možná není začátek nikde, je jen dlouhý úzký tunel, ve kterém se mačkáme, tiskneme k sobě a nedýcháme.
Možná je tam vpředu někde značka; jen tak zapíchnutá u zdi toho nekonečně pustého tunelu a bílá šipka na oprýskané ceduli ukazuje, že se máme vrátit, zase obrátit a zkusit to druhou stranou. Nejít do tmy Dál.
Jít do tmy Za námi.
A zjistit, že celý svět je jeden velký nekonečný kruh.
Víš... na světě je spousta...

Nikdy mě nenašli, když jsme hráli na schovávanou. Bylo to, jako by člověk mohl zmizet, vytratit se ze země a zanechat za sebou jen vzpomínku na jedno parné odpoledne a pár skotačících dětí v rudých tílkách.
Vymazat svoji osobu.
Přesunout se.
Zmizet.
Nebýt.
A nadechnout se někde jinde, někde za celtou oddělující minulé bytí od přítomného nebytí.
Nikdy mě nenašli, když jsme tu zvláštní krutou hru hráli. A já nikdy nepřiznala, že jsem se na druhé straně nedokázala nadechnout.

Co za šílenou podstatu naší existence je automatická sebetvorba strašidelných, hlubokých děr? Děr plných vlastních chyb, smutku a lítosti nad sebou samým, nad blízkými, nad světem, děr plných odporu a zloby.
Čím hlubší a temnější jsou, tím víc se do nich noříme a snažíme se plavat, sem a tam, tam a sem, sem a dál, ale nikdy se nesnažíme doopravdy, nikdy ne vážně.
Jako by člověk věděl, že není šance na záchranu a udělat řádné tempo by znamenalo nebezpečně rozvířit kalné bahno. Jako by to věděl. A tak se jen plácáme nad hladinou, opatrně, nekoordinovaně, a hrajeme si na plavání.

Padají dolů, padají a padají, jsou zkroucené a ztrouchnivělé, zkroucené jako prsty nějaké stařeny, která jimi už sotva hýbá, stejně tak zažloutlé, zrudlé a hnědé, žluté jsou, žluté padají a padají a děti si v nich hrají, kopou do nich, vyhazují je nad hlavy a nechávají je znovu padat, padat na ramena, na oči, do očí, do očí. Padají a děti výskají a je to jako by podzim nebyl se svou přehlídkou padajícího listí dobou smrti, ale dobou radosti, dobou her a nadějí.
Jenže ono stále padá, padá dolů, zkroucené a suché, šustící a hnijící na zemi. A celé to je doba smrti a rozkladu.

Vždycky jsem nesnášela onen dusivý pach zalézající do každé skulinky, do každého póru našich kůží. Měla jsem ho za nehty a ve vlasech, za ohybem víček i mezi zuby, měla jsem ho všude a nikdy se ho nešlo zbavit.
Jenže poslední dobou se z nějakého nesmyslného, nevysvětlitelného důvodu ztrácí.
A já poprvé chápu, jak moc si dokáže člověk zvyknout na nesnesitelné, pokud přichází v doprovodu s milovaným.
Jak moc bez obvyklého nesnesitelného není milovaný obvyklým.

Představ si skleněný hrad jako z pohádky, který s prvními slunečními paprsky vyluzuje jemné cink, cink, cinkání. A růžová duha pronikající dovnitř, naplňující všechny pokoje měkkým, hebkým světlem.
Dokážeme běhat odshora dolů, zdola nahoru a prostupovat lesem plným podivných, studených věcí, ale nedokážeme najít svoji princeznu.
Stále se však dál a dál touláme, odshora dolů a zdola nahoru, vždycky budeme, a vždycky tu budeme, vždyť víme, že naše princezna je na dosah. Touláme se, všichni se nakonec touláme ve skleněných hradech, do nichž proudí zlatavé a růžové světlo, které nehřeje.
Řekni, proč nehřeje, když je tak hebké.

Dělám, že ho nevidím. Je malý, maličkatý jako bukový list, maličký jako květ kopretiny. Chodí ve mně od krabice ke krabici a kope do nich, takový směšný prťavý mužíček, drze do nich kope a posouvá si čapku po hlavě.
Vždycky když do jedné kopne, sveze se mu ta ošklivá čepice na stranu. A tak ji pošoupne.
A kopne znovu.
Ani nevím, proč jsem ho nikdy neokřikla. Jenom se dívám, jak mi kope do krabic.
A cítím, že se ve mně ještě něco hýbe.

Co kdyby byl celý svět ze skříní a zásuvek? Dřevěných, plechových a papírových, masivních, křehkých, ohýbaných... poškrábaných, malovaných, barevných, světlých, tmavých... velkých a malých. Skleněných a nedobytných.
Průhledných.
Průhledných.
Jsou skříně uvnitř tebe průhledné?

Není na světě ohromnější věci, než je nebe.
Bez mraků se můžeme rozlétnout do všech stran, pokračovat, stoupat, dál a dál, nehledět před sebe, nenarážet... Jsme volní a jsme to zase my.
S nimi vytváříme hranice mezi dvěmi světy.
Jsou krásné, šedé a bílé, žluté, hlavně žluté, když do nich svítí klesající slunce a ony tvoří na nebi širokou brázdu podobnou čerstvě napadanému sněhu.
Šlo by po něm chodit.
Jen otočit chodidla a přitisknout se, přitisknout se k tomu nebi nad námi, zabořit prsty do oblak a shlížet s hlavou dolů na děsivou, prázdnou zemi.
Voní mi po třešních a etanolu.
Už nikdy nechci zpátky na zem.

Tsunade měla dojem, že ho přece jen nakonec uviděla, jen na zlomek vteřiny že zahlédla ta široká ramena a tmavé vlasy, sebejistý úšklebek a zašedlou šerpu, než mrkla a jeho obraz se rozplynul.
V nose ji dodatečně zašimral zápach cigaretového kouře, o kterém spolu tak často mluvily.
Nikdy se s tím nesvěřila ani Shizune, ani na to nepomyslela u Jiraiyova náhrobku, nikdy se totiž nedokázala rozhodnout, co by měla cítit. Úlevu, že gesta, to jemné Kurenaino vztahování rukou do vzduchu, monology v prázdném pokoji a úsměvy do zdi měly své opodstatnění.
Strach, že Kurenai opravdu neztratila rozum a oni ji jen nepochopili, jen se všichni navzájem příšerně nepochopili. Strach, že ji zavřeli do oné budovy s tisícem oken, od které lidi odvraceli tvář, úplně zbytečně. Že ji zbytečně honili, když tak zoufale utíkala a schovávala se, že jí zbytečně dávali oblbováky a zklidňovali ji. Že...
Uvědomění, že sama ztrácí rozum. Ne, tohle nikdy nedokázala nikomu přiznat, přestože se mohlo jednat jen o sváteční okouzlení, přílišné vnoření do (pitomé) obonové nálady.

Mirai si oblíbila Maenovy kostky, na které Kurenai tak ráda zírala ve společenské místnosti ústavu, že jí je nakonec Maen dal. Když si s nimi děvčátko hrálo, mimoděk vzpomínala na chvíli, kdy mladému Narovi jedna z nich spadla a s hlasitým třeskotem se několikrát odrazila od podlahy. Pár dalších lidí se tehdy od svých stolů otočilo a okamžik na kostku hleděli.
Jako by se svět na moment svrckl na tu jedinou plastovou kostku. Tsunade připadalo, že kopnout do ní by znamenalo krach života mnohých. Celá ta tíživá chvíle trvala jen pár vteřin, ale Tsunade nikdy nezapomněla na onen strašný pocit.

Snažila se.

Čím víc však malá rostla, tím víc se Tsunade zdálo, že se Mirai občas zahledí do prázdné zdi a usměje se, nebo natáhne ruku s průhlednou plastovou kostkou, jako by se ji snažila někomu před sebou podat.

Den připomíná schodiště. Snažíme se jít, stoupáme vzhůru, ale každý krok je těžší a těžší. A na konci dne zemdléváme únavou, protože jak hodina postupuje, schody se zvětšují a do svých posledních už nám nestačí jen zvednout nohu, zvedáme i ruce, chytáme se prsty a šplháme na jeho plošinu.
Jeden den je schodiště, dlouhé i krátké, ale pokaždé vyčerpávající.
Přesto stoupáme, protože na posledním schodu našeho dne někdo stojí, mává na nás a čeká.
Dokud čeká, stoupáme.

A já tě vidím čekat.