Limitovaná edice

Užíval jsem si klidného večera s krabicí lízátek ze speciální limitované edice, když přišel rozkaz, dostavit se k Raikage-sama. Vychutnal jsem si posledních několik blíznutí. Člověk potřebuje dostatek cukru, pokud má čelit jeho špatné náladě a vydal se vstříc svému osudu.
Na chodbě před kanceláří jsem potkal Karui, která se také neměla ke vstupu, abychom rozložili Raikageho hněv, rozhodli jsme se vstoupit současně. Protože, kdyby se svalovec moc rozzlobil, praskla by mu žilka a bylo by po něm. A kdybychom neměli svého Kage, celá vesnice by směřovala k jisté záhubě. Já sám bych nedokázal zabránit vzniklému chaosu a v nastalé vzpouře, bych byl nucen pobít všechny své blízké.
Samui už byla v kanceláři. Musela se blýsknout, jako by už tak nepoutala dostatek pozornosti svými tvary. Raikage stál za svým stolem, rudý v obličeji.
„Omoi!“ zařval a několik slin odlétlo a ulpělo na jeho stole. Je nevýhodné být v týmu se dvěma ženami, protože jsem jediný na koho se křičí.
„Jdeš pozdě!“ jak říkám, Karui přišla nastejno se mnou a nepadlo o ní ani slovo. Navíc jsou ke mně kruté a často jsem bit, zcela bez důvodu a nemůžu jim to vrátit, protože ženy se nebijí. A pak, že jsou ta něžnější půle lidstva. Navíc si nemůžu příliš stěžovat, jinak mě označí za fňuknu.
„Omlouvám se Raikage-sama,“ žádnou vinu jsem vůbec necítil.
„Dobrá, teď to nechám být, protože potřebuji, abyste hned vyrazili,“ opřel si mohutné pěsti o stůl. Rozhodně bych nechtěl, aby se na mě opravdu naštval. Kdyby mi jednu natáhl, tak by mi praskla hlava a já bych se nemohl nijak bránit, protože pokud bych mu ublížil, byl bych odsouzen k trestu smrti, nějakým hodně bolestivým způsobem.
„Bee se někam zdejchnul a vy máte za úkol ho vypátrat a dovést zpět. Věří vám, takže se snad nechá přemluvit. A vyřiďte mu, jestli se tady neukáže, tak si pro něj budu muset dojít sám,“ při těch slovech ťukl do stolu a ten se pod jeho pěstí rozložil na celuózu. Raději jsme se klidili pryč, abychom také nebyli rozloženi.
Najít Beeho obvykle není problém, někoho jeho velikosti, vzhledu a hlučnosti, je možné zaregistrovat na jedna celá devadesát dva kilometrů, což přesně odpovídá jeho velikosti, nejspíš je v tom nějaké magické propojení.
Ale vraťme se k naší misi. Samui se opět chovala, jako by byla vůdce, pominuli fakt, že jím opravdu byla. Nemusela to přeci dávat tolik najevo. Trpí tím moje mužnost, když mě diriguje žena. Běhali jsme křížem krážem kolem vesnice a hledali stopy. Když jsem byl zcela vyčerpaný rozhodla, že musíme ještě přidat. Z části za to mohla moje únava, možná také nerovný terén, ale nakonec došlo k tomu, před čím mě moje maminka mnohokrát varovala. Vždy mi zakazovala běhat s lízátkem v puse, ale já se jí jen smál. Teď aniž bych si toho byl zcela vědom, jsem letěl kupředu a abych zachránil vzácné lízátko z mé limitované edice s přídavkem šupinek z pravého zlata, sevřel jsem jej mezi zuby. Místo, aby vypadlo na špinavou zem, pochopte nebudu jíst něco, co předtím leželo v jehličí a hrabance, jsem si jej zarazil hluboko do krku. V životě jsem necítil větší bolest. Nemohl jsem dýchat, ani polknout, ba ani volat o pomoc. Strčil jsem si prsty do krku a pokoušel se nahmatat tyčku, ale nemohl jsem na ní dosáhnout. Oči jsem měl plné slz, takže jsem kolem viděl jen rozmazané zelené fleky. Nemělo cenu dál bojovat. Lehl jsem si na záda a čekal na smrt. Nebyl jsem nijak proti. Nemohl jsem si přát nic lepšího, než se udusit lízátkem a ještě k tomu jedním z limitované edice, vydané ke stému výročí společnosti Sladké zítřky a.s. Moje rodina na mě může být pyšná, protože jsem zahynul při plnění mise. Nejspíš mi na náměstí udělají moji sochu a pod ní bude vytesaný nápis: „Hrdinný Omoi, jež zemřel pro dobro vesnice“ Při slavnostním odhalení pronese Raikage oslavnou řeč a Bee zarapuje na počest svého nejlepšího studenta. Ženy pod ní budou chodit plakat, že někdo tak mladý a navíc pohledný musel zemřít.
„Omoi, ty pako, proč se tady válíš?“ moje myšlenky narušila Karui, která do mě začala kopat.
„Takhle Beeho nenajdeme,“ ozvala se Samui. Skrz slzy jsem ani jednu neviděl, poznal jsem je jen podle narudlého rozmazaného fleku a dvou větších fleků oblého tvaru.
„Přestaň tu bulit,“ ozvaly se obloučky. Místo odpovědi jsem zasýpal a chytil se za krk. Obě se ke mně přiblížily. Široce jsem otevřel pusu a ukazoval dovnitř, aby jim došlo, v čem je problém. Teď nebudu moci umřít hrdinskou smrtí a navíc mu budou muset rozříznout krk, aby dostaly lízátko ven a já budu navždy zohyzděný. Všichni se mě budou bát, stanu se vyvrhelem společnosti a z nenávisti a lítosti začnu všechny v záchvatu šílenství vraždit. Možná i Karui a Samui pravděpodobně je zabiju jako první, protože je budu vinit z mého neštěstí.
Najednou mi násilím otevřely pusu, až mi panty zapraštěly a pokoušely se nahmatat zbloudilou sladkost. Teprve teď jsem poznal, co je to pravá bolest a jsem si jist, že ani porod není takovým utrpením.
„Drž!“ křikla na mě Karui. To se jí to říká drž, já bych chtěl vidět ji, jak by tohle vydržela.
„To ti máma neříkala, že s lízátkem nemáš běhat?“ chtěl jsem jí odpovědět, ale nemohl jsem. Neměl jsem slova ani dech. Pak se o mě zapřela a začala páčit vzpříčený předmět ven. Po několika útrpných minutách jsem cítil, jak začíná povolovat. Stačilo jedno zatáhnutí a byl jsem volný.
„Hahaa!“ zavyla Karui vítězoslavně. Konečně jsem se mohl volně nadechnout. V krku mě pálilo, jako polykače ohně a navíc hodně utrpěla i moje čest.
„Fuj!“ řekla zhnuseně má zachránkyně. Konečně jsem se vyhrabal z lehu a povedlo se mi kleknout si. Otřel jsem si uslzené oči, což byla obrovská chyba. Teprve teď jsem spatřilto hrůzné dílo.
„Neee! Co jsi to provedla?“ zasýpal jsem a chytil se za hlavu, aby se mi šokem nerozskočila.
„Zachránila jsem ti život.“
„Zničila jsi moje lízátko,“ můj drahocenný majetek ležel na zemi obalený hnusem. Už se k němu sbíhali mravenci. Přece to nemůže myslet vážně. Ještě snad čekala, že jí za to poděkuji. Byla to přeci limitovaná edice, musel bych žít sto let, abych se dožil další. Nehledě na to, že jistojistě brzy přijde hospodářská krize, lidé nebudou mít peníze. Přestanou kupovat lízátka a moje nejoblíbenější firma zkrachuje a nejspíš ji odkoupí společnost na výrobu konopných lan, protože poptávka po nich značně stoupne. Zdrceně jsem se díval, jak se na můj největší poklad sbíhá mrzká lesní zvěř. Tohle je můj nejhorší den v životě.
„Omoi, posloucháš mě vůbec? Říkal jsem vám, že Bee se už objevil, takže se vaše mise ruší.
„Ano, Raikage-sama. Omlouvám se, trochu jsem se zamyslel.“