Potkali se u Ichiraku

Noční krajina, bezoblačná noc. Mírně zvlněné kopce, žlutá podzimní tráva, vše černé. Silueta horizontu pod temnou oblohou s miliardami hvězd. Měsíc v úplňku a vlhký vzduch, žabí kvákání a vrzání dřeva. Holé keře, osamělé remízky, osamělý strom v dálce.
Utíká neslyšně, tráva pod nohama šumí, vzduch se míhá kolem. Zrychlený dech, tlukot srdce, vše skáče.

„A tak jsem šel rovnou k veliteli!" Kotetsu uhodil pěstí o stůl a málem tak rozlil šálek, položený vedle. „Samozřejmě mě nechtěli pustit, prý nemá čas a podobný hovadiny, tak jim povídám - bojoval snad velitel s Akatsuki? Já jo! Měl jsem snad já na to čas? Ne! Roky trénuju sledováním sirupu a to je jó pomalá věc, a svět se kvůli tomu ještě nezhroutil, takže dát mi pět minut ho snad nezabije!"
Teuchi se nahlas zasmál, ani ne proto, že by byl Kotetsu Hagane dobrý vtipálek, ale protože ho už asi rok neviděl a bylo hezké potkat starého známého. „Ale tohle jsi jim neřekl, že ne?"
„Ne, ale myslel jsem si to." Kotetsu dosedl zpět na barovou stoličku. „Čekal jsem venku, dokud ten chlap neopustil stan, a pak jsem mu vysvětlil situaci."
Teuchi doleštil další šálek a srovnal ho do řady vedle ostatních. „Tak to musí být dobrý muž, když tě pustil."
Kotetsu otráveně zakoulel očima a opřel se lokty o jídelní pult. „Ani ne. Když jsem mu řekl, že dnes večer musím nutně do Konohy, zíral na mě jako na idiota. A to tam vůbec nic nedělám! Jenom sedím v zákopu a vysvětluju těm zelenáčům z akademie, jak na boj zblízka, protože je v akademii očividně učí jenom střílet ze samostřílu, nebo co to tam teď mají za hovadiny."
Teuchi si jen chápavě povzdechl a šel znova přepočítat lahve se saké. Co se dělá v akademii netušil ani za éry staré Konohy, natož v téhle předivné době, kde lidé za chůze zírají na obrazovky malých strojů a jakési úřední oddělení ho nutí koupit do Ichiraku novou pokladnu. Vážně, od svých sedmdesátin přemýšlel, že půjde do důchodu a nechá novodobé starosti radši Ayame.
„Hele, je docela pozdě," ozval se Kotetsu a rozhlédl se po ztichlé ulici. „Nemáš už po zavíračce?"
„To nech být," Teuchi nad tím mávl rukou, „kdy jindy si budu moct poslechnout válečné historky?"
Kotetsuova vrásčitá tvář se zkrabatila v úsměvu a na chvíli se zdálo, že mu zmizely šedé pruhy v tom špičatém afru, se kterým se nejspíš už narodil. Natáhl před sebe ruku s prázdným šálkem. „Tak ještě jednu."
Když mu Teuchi dolíval, všiml si tlustých bandáží a gáz, co se mu táhly od dlaní až do půly loktů. Opatrně odložil láhev výročního vína stranou. „Prý ty potyčky na hranicích nejsou tak triviální, jak píšou v novinách."
Kotetsu si všiml úhlu jeho pohledu a pokrčil rameny. „To nic není, zažil jsem horší. To to nový vedení, víš? Ti mladí prostě myslí jinak. Je to skoro jako by hráli nějakou divnou hru, zbytečně do sebe strkají. Ještě jsem nezažil válku, co by měla menší smysl."
Starý shinobi usrkl saké a pak zamyšleně sledoval, jako se šálek v jeho ruce otáčí a bílé víno dělá kruhy. Jednou rukou se dotkl obvázaného zápěstí té druhé a na malý okamžik, setinu vteřiny, zcela nekotetsuovsky zvážněl.
„Izumo je na tom určitě hůř."
„To snad ne," řekl rychle Teuchi; ne že by o tom něco věděl, ale aby svého hosta zbavil toho divného pocitu, který se k nim náhle vkradl. „Děláte to každý rok a ještě nikdy nevynechal, určitě brzo dorazí. Jestli jsem měl o něčí docházce pochyby, tak... no..."
Kotetsu se okamžitě vrátil ke svému pravému já a s přehnaně ublíženým výrazem si poklepal na hruď. „Já vždycky přišel ve smluvený čas!"
„Vážně? Co předloni?"
„To jsme se dohodli na třetího! Nemůžu za to, že si to ten idiot nezapamatoval!"
„Komu říkáš idiot?"
Teuchi zvedl hlavu od pultu, Kotetsu se obrátil na své židli. Oba se zahleděli do barevně osvětleného šera neonově poblikávající ulice, kudy kráčela důstojná postava Izuma Kamizukiho. Nově příchozí vstoupil do světla Ichiraku a chladně dodal:
„Datum. Je. Vždycky. Stejné!"
„Musel jsem k zubaři, mluvil jsem o tom celý týden," ohradil se Kotetsu.
„Bla bla bla," udělal Izumo a usedl na židli vedle.
Kotetsu reagoval další obhajobou, ale to vše už Teuchi vnímal jen jako jakýsi nostalgický podkres k té kouzelné scéně, kdy se dva nejlepší přátelé opět sešli u jeho stánku, jako to dělali každý rok už od chvíle, kdy tu byli oslavit chuuninskou.
„Vítej, Izumo." Položil před něj plný šálek. „Už jsi nám chyběl."
„Rád tě vidím, Teuchi," usmál se Izumo a naráz jej vypil. S úšklebkem se obrátil na Kotetsua. „Tak jaké drby jsem zmeškal? Něco nápaditého na mně?"
„Jestli si myslíš, že ti budu opakovat všechno, co... co..." Kotetsu se zarazil uprostřed kárání a naklonil se blíž. Nadzvedl cíp slaměného pláště, co měl Izumo přes ramena, a odhalil zakrvácenou uniformu pod ním. „Okami, koho jsi zabil?"
Izumo odstrčil jeho ruku a vrátil cíp zpátky na místo. „Nikoho. Hele, měl jsem hroznou cestu. Chci jen pít a mluvit o starých časech. A pít..."
Kotetsu se obrátil na majitele Ichiraku. „A já nejsem proti."

Kotetsu měl ruce složené na pultu a hlavu položenou na nich. Ze spánku občas cosi zabrblal a hubená ramena se zvedala a klesala v pravidelném oddechování.
Izumo zálibně usrkl další saké. Pil pomalu a užíval si každý doušek. Teuchi ho přitom zálibně pozoroval, protože potkat někoho, komu to skutečně chutná a přitom nic nepředstírá, je vzácnost.
„Vím, že o tom asi nechcete moc mluvit," řekl Teuchi a šel podruhé přeleštit všechny šálky, aby jen tak neseděl, „ale jste tu asi jediní shinobi, co mají pravdivé zprávy. Ne, že by v novinách lhali, spíš jenom mlží..."
„Je to horší, než říkají," odpověděl Izumo prostě. „Tím, že se věčně nic neděje, že ani nejde o záchranu světa... Ale asi se stane jen jednou za sto let, že lidé přestanou bojovat kvůli zbytečnostem."
Teuchi přikývl. „Kotetsu se už svěřil. Co tvůj příběh? Jak sis vyprosil dovolenou?"
Izumo přestal s pitím a po malém zaváhání pokrčil rameny. „Vlastně nijak. Naše divize se od léta dost přiblížila k hlavní frontě. I kdyby mi dali propustku, stejně nebyl nikdo, kdo by mi pomohl z obklíčení."
Teuchi nechávapě zkrabatil čelo. „Ale dostal jsi se z něj, ne?"
Izumo zaváhal nad odpovědí. Na chvíli zadržel dech, podíval se stranou, pousmál se. „Pamatuju si, když jsme absolvovali. Bylo nám tu fajn, všechno bylo fajn. Viděli jsme v tom smysl. My a Hayate. A když umřel, tak nějak jsme to chtěli udržet. Třeba právě tady. Udělat si bublinu času, který se jednou zastavil a jsou v něm všechny ty vzpomínky."
Izumo poplácal spícího Kotetsua po zádech a ten sebou slabě zavrtěl.
„A teď, když jsme oba zatažení do takové hrozné pitomosti, zrovna teď jsem tu prostě musel být."
A Izumo mluvil. Mluvil o kopcích a trávě a nočním nebi. O větru, co při běhu šlehá do tváře a tepu, co se zrychlí...
Teuchi jen poslouchal a nedokázal odtrhnout oči od skrvrny na jeho uniformě. Nejdřív byla jako rudý flíček, když na sebe někdo omylem vyklopí omáčku s čili. Ale čím dýl se na ni díval, tím se rozšiřovala, od hrudi na břicho a pak Izumovi do klína, jako by se pod látkou rozléval vodopád červené barvy, a pak si Teuchi uvědomil náhlé ticho a zvedl zrak k Izumově tváři.
Izumo byl pořád Izumo. Tak jako před třiceti lety.
Kotetsu se probudil a jeho mladé oči unavěně sjely po baru na Teuchiho a odtud na Izuma. Bandáže na jeho zápěstích už byly kompletně rudé a prosakovaly. Mírně se usmál. „Takhle hezky bych to neřek, parťáku."
Izumo se zachmuřil. „Ale stálo ti to za to? Pro jeden večer?"
„Ty bys snad přišel, kdybych tě tu nečekal?" Zeptal se Kotetsu s vševědoucím úšklebkem. „Řekl jsem jim to jasně. Že půjdu. I přes mou mrtvolu."
Oba mladí ninjové se zasmáli a Teuchi je mohl pouze omámeně sledovat, když se obrátili k postavě za nimi. Její tvář byla ve tmě, ale bylo jasně poznat starou uniformu Konohy.
„Čekal bych jednoho," promluvil tichý a tak trochu nezúčasněný hlas. „Ale vy vždycky chodíte v tandemu, že?"
Izumo vstal. Jeho potřísněné šaty nahradila zelená vesta. „To my vždycky."
„Jako bys nás neznal," zasmál se Kotetsu a dodal trochu škádlivým tónem: „Pane Hayate."

Všechno skáče, čára horizontu se kroutí, měsíc pulzuje. Vše je v pohybu, vše je dynamické, a on běží, dokud se nad ním nezavřou stíny. Rychlejší, než on.

Teuchi schoval láhev výročního saké zpátky pod pult a všiml si přitom, že ji ani neotevřel. Uklidil prázdné šálky, zhasl světla a stáhl roletu.
A jak se tak vracel domů neonovými uličkami novověké Konohy, napadlo ho, kolik lidí už v Ichiraku kdy oslavovalo a kolik se tam tak rádo vrací. Možná by měl důchod ještě odložit. Bylo by hezké naservírovat Sedmému jeho poslední ramen.