Pocity v krabici

Nemocnice byla v poválečné Konoze rušné, sklíčené místo s příliš malým počtem kvalifikovaných pracovníků. Sakuře bylo šestnáct a polovina nejtěžších případů padla na ni, protože ona už dlouhou dobu věděla, co jako medik dělá.
Sakura byla zaměstnaná natolik, že občas nedokázala dojít do pokoje, ve kterém přespávala u rodičů, a zůstávala raději v nemocnici. Její místnost v novém domě byla stále neosobní a zaplněná narovnanými krabicemi podél zdí, i proto že kdykoliv se vrátila domů, společné večeře mezi ní a jejími rodiči se proměnily z rodinného jídla na ticho plné okamžiků, kdy se lidé neustále snaží najít společné téma, ale už si ve skutečnosti dávno nemají, co říct (už od dvanácti, kdy se poprvé stala opravdovou součástí týmu sedm a přestala si na kunoichi jen hrát a prostě jí byla).

Ino a Sakura znovu – konečně – spadly do nespokojeného pohodlného přátelství, které jim roky chybělo. Ino je odhodlaná naučit se za pár týdnů, co její otec dělal roky a je stejně zaměstnaná jako Sakura, možná i ze stejného důvodu, totiž že se potřebují rozptýlit od věcí, na které nechtějí myslet. Setkávají se jednou týdně v bistru, jež má nepřetržitě otevřeno a občas si obě čistí nehty od krve hrotem kunaie (mezi krví pod jejími nehty a Ininy není žádný rozdíl, Sakura si alespoň nikdy žádného nevšimla).

Sakura na jejich poslední setkání dorazila o pět minut pozdě a když se posadila na svoje oblíbené místo, Ininy nehty byly v perfektní kondici.
„Jdeš pozdě,“ konstatovala Ino místo pozdravu. Zvedla hlavu a ještě dodala, „čelo.“ Nevypadala o nic strhaněji než minulý týden.
Sakura se v odpověď ušklíbla, „měli jsme fofr, blbko.“
„Jako bych já neměla u nás, co dělat,“ zamračila se Ino, „objednala jsem ti tu břečku, co piješ.“
„Černou?“
„Jako tvoje duše,“ vyplázla na ni Ino jazyk a Sakura občas měla pocit, že když už měly povinnosti, které se přímo odrážely na stavu vesnice, mohly by se občas chovat jako dospělé. Asi ne.
„Ha, ha, moc vtipný,“ Sakura protočila oči, „jak se máš?“
„Fajn… asi,“ Ino si povzdechla, „máme toho hodně a teď přišlo pár zpráv…“ Ino se zašklebila a Sakura pochopila, že Ino by jí chtěla něco říct, ale měla pocit, že nemůže.
Sakura přivřela oči a založila si ruce. Vážně? Vždyť obě moc dobře věděly, proč seděly tady v rohu místnosti s výhledem na všechny východy, plus Sakura už dávno nebyla genin a Inino jutsu na zachování soukromí, které se vznášelo kolem nich rozhodně nebylo ani elegantní ani nenápadné. Můžou mluvit.
„Podívej, já vím, jaké máš prověření,“ začala Ino „byla jsem u toho. A o to navíc vůbec nejde, protože tohle? Tohle je osobní. Netvař se! Tohle je osobní.“
„Pořád nechápu, proč mi to nechceš sakra říct,“ Sakura se odmlčela, „ať už je to cokoliv.“
„Fajn,“ odsekla Ino a rozhodila ruce, „Sasuke, okej? Máme zprávy od Sasukeho.“
A Sakuře to skoro vyrazilo dech. Protože Sasuke? Sasuke jí nenechal jediný vzkaz, vůbec nic ani náznak komunikace a ona skoro zapomněla, jaký to byl pocit, když se konečky jeho prstů odrazily od jejího čela a jeho hlas jemnější než kdy předtím, někdy příště. A najednou se do toho okamžiku ponořila znovu, celá a bez váhání a na pouhý okamžik si dovolila sobecky bezostyšně toužit. Pak se vzpamatovala, „A pro tebe to jako není osobní?“
Ino se na ni usmála bez náznaku radosti, „obě víme, že mě už to přešlo.“
A Sakura si vzpomněla, že na rozdíl od ní, která Sasukeho nikdy nedokázala doopravdy vinit, Ino mu nedokázala nikdy doopravdy odpustit.
Alespoň zatím ne.
Sakura pečlivě jeden po druhém uvolnila napjaté svaly a zeptala se, „tak o čem psal?“
"Vrací se, tvrdí, že tu bude za dva dny,“ odpověděla Ino, oči upřené někam k východu z bistra, daleko od Sakuřiny tváře, „Tsunade-sama pro něj má připravenou ruku – stejnou, jakou jsi ty před týdnem připevňovala Narutovi.“
„Fajn, to zvládnu, není problém.“
„O to nejde,“ Ino se na ni konečně podívala, „vyžádal si, aby to udělala Tsunade-sama.“
„Ale…“ Sakura začala, jenže neměla tušení, jak tuhle větu chtěla dokončit. Ale já myslela… Ale on mi cvrnknul do čela… Ale Sasuke a já jsme měli být spolu…
Ale on mi něco slíbil. Někdy příště.
Nevadí, dá mu jeho prostor. Sakura mohla počkat. Vždyť už měla za sebou tolik let.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se Ino.
Sakura se natáhla pro svoji černou káva, ruku však zastavila uprostřed pohybu, nechtěla se vlastně napít, tak si nakonec obě dlaně složila do klína.
„Upřímně si nejsem úplně jistá,“ odpověděla. Ino si ji prohlížela zpoza hrnku se zeleným čajem.
„Hmm,“ přitakala nakonec a pravděpodobně tím ukončila tohle téma konverzace.
„Shikamaru není k vydržení. Zeptala jsem se ho už asi třicetkrát, jestli se mnou teda bude bydlet, ale kdykoliv dojde na konečný rozhodnutí, řekne mi, že mu musim dát ještě trochu času. No chápeš to? A to už jsem našla perfektní byt. Dva pokoje a obří kuchyň spojená s obývákem. Blízko věže i mojí práce a má to přístup na střechu, pro ty jeho stupidní mraky.“
Ano, konverzace o Sasukem byla definitivně u konce. Sakura přikývla a procítěně prohlásila: „vždyť jste se domluvili už dávno, co mu tak dlouho trvá.“ Protože to byla přesně ta věta, kterou Ino chtěla slyšet – nebyla v tom ani nenápadná.

O dva dny později, když Sakura nemusela do nemocnice, strávila většinu rána zíráním na zabalené krabice na druhé straně místnosti z bezpečí vlastního futonu. Její rodiče šramotili v kuchyni, pravděpodobně si mysleli, že už tu dávno není.
Většinu dne příležitostně brečela a přemýšlela nad tím, jak těžké to může být najít si nový byt. V podvečer si opláchla opuchlý obličej studenou vodou a vyrazila za Ino. Nakonec, mohly by bydlet spolu.

Sestěhovaly se spolu za další měsíc a půl do perfektního bytu, který Ino našla (pro sebe a Shikamara, který, jak Sakuře pořád vysvětlovala, tvrdil, že s matkou doma nemůže vydržet, ale stěhovat se mu nechtělo). Dva oddělené pokoje a kuchyň napojená na největší místnost v bytě. Sakura se přestěhovala se všemi svými krabicemi – pořád nerozbalenými. Ino uspořádala párty pro Konožskou dvanáctku (už jich není dvanáct a vlastně nikdy nebylo, protože Sasuke utekl dřív, než je Naruto stačil poslepovat k sobě) a Sakura poprvé ve svém životě zvracela kvůli alkoholu a taky brečela, ale až po tom, když se celý svět motal a ona ležela na nové posteli sama se zhasnutými světly – Sasuke tu není a Sasuke mě nechce a Sasuke se pro mě nevrátí.
Ráno (v poledne) s příšernou bolestí hlavy rozbalila první za starých krabic. Našla v ní yukatu, kterou na sobě neměla od té doby, co se Naruto vrátil s Jirayou. Pár šperků, co kdysi nosila a její matka jí stále darovala k většině narozenin, teplý zimní kabát a dva růžové ozdobné sešity s popsanými prvními pár stránkami datovanými osm let zpět.
Šperky a sešity vyhodila a yukatu uklidila úplně naspod poloprázdné skříně. Když se konečně vypotácela do společného obýváku s kuchyní, zahlédla Ino, jak někoho líbá na prahu bytu. Ino za ním zavřela dveře, ale Sakura stejně zahlédla hnědé vlasy. Ino měla na krku vypovídající modřinu a červené barvivo pod pravým uchem.
Sakura netušila, co si má myslet. Věděla určitě, že Ino s nikým nechodí a…
Ino se protáhla s rukama nad hlavou v ramenech jí nepříjemně křuplo, usmívala se, „Dobrý ráno.“
„Um,“ začala Sakura pak si rozpačitě ukázala na krk, „máš tady…“
Ino se chytila modřina a ušklíbla se, „Jo, já vím. Chceš čaj, kafe?“ zeptala se ještě a zamířila ke kuchyňské lince.
„Kafe,“ souhlasila Sakura a usedla na barovou stoličku. Ino se v nerozbaleném nepořádku úspěšně podařilo najít instantní kávu i sypaný čaj, dva hrnečky a Sakura ji upozornila na umístění rychlovarné konvice.
„Takže… Jste spolu spali,“ řekla Sakura, nebylo to ani konstatování ani otázka.
Ino odpověděla tak jako tak, „připravila jsem ho o panenství. Teda panictví. Hups.“ Do jedno nasypala dvě lžíce kávy, do druhého připravila čaj.
Sakura se zamračila, „a teď jste… jako spolu?“
„O, ne, ani náhodou,“ Ino se otřásla, naplnila rychlovarnou konvici.
„Takže… Jste spolu spali,“ řekla Sakura, znovu. Zmateněji.
„Jo, prostě sex,“ Ino se pořád usmívala, konvice dovařila, zalila obsah hrnků vodou, „ale možná protáhneme do nějaký dohody s výhodama. Kiba se neučí pomalu.“
Podala Sakuře kouřící kávu. Sakura ji nechala stát na baru, byla vařící a Sakura nebyla schopná z Ino spustit oči.
Ino na ni upřela oči a veškerou svoji pozornost, tíha toho pohledu Sakuře skoro vyrazila dech, „mám ráda sex a je mi jedno, co si o tom myslíš.“ Ino vzala do rukou svůj zelený čaj, otočila se, odešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Diskuze u konce. Sakura celý zbytek dne nemohla najít rovnováhu.

Když za dva dny Sakura doklopýtala z nemocnice, unavená až na kost, Ino poskakovala po kuchyni s vařečkou v jedné ruce a poloprázdnou sklenicí červeného vína v druhé.
„Čelo!“ otočila se na ni okamžitě a pak prakticky vyspívala: „Anko dneska řekla, že jsem děsivá!“
Zastavila se, usrkla si že sklenky, ukázala na Sakuru vařečkou a řekla, „naleju ti víno a pak ho vypiješ. A pak ti řeknu, co jsem udělala, že jsem děsivá a ty se při tom nepozvracíš.“
Sakura se rozesmála, její únava ustoupila, „Jasně.“

Narutova oslava narozenin byl první velký festival, který si od konce války Konoha mohla dovolit. Naruto chvíli skromně vzdoroval nápadu, aby se každoroční festival uspořádá prakticky na jeho počest, ale nakonec se se zářivým úsměvem nechal přemluvit. Sakuře se povedlo domluvit si v nemocnici na den oslavy volno a den po ní až noční směnu (s nemalou pomocí velkého množství alkoholu distribuovaném na strategických místech, která Tsunade mohla postupně objevovat), Ino se jako hlava vlastního oddělení (ačkoliv ve výcviku) dokázala dostat z tréninku i veškeré práce na oba dny.
Připravovaly se společně, Ino Sakuře nalíčila oči černým uhlem a zvýraznila jí řasy, sama si potom sepla vlasy do drdolu.

Ino ji opustila hned, jak se dostaly na místo setkání s jejich přáteli, se slovy: „oni tu oba nejsou! Pitomci. Prvně je sem dotáhnu a pak je zabiju. Pomalu a bolestivě.“ Sakura se podívala k jejich stolu v restauraci a zjistila, že Shikamaru ani Chouji nebyl v dohledu. Naruto se okamžitě zvedal od stolu a jal se ji obejmout.
„Sakura-chan!“
„Všechno nejlepší! Ino šla zpacifikovat svůj tým.“
Sakura ostrým pohledem vyhodila Kibu z místa vedle Naruta, prostě proto že na to měla právo.
Po třech skleničkách rýžového vína a dobrém jídle byla Sakura příjemně naladěná a s drobným spokojeným úsměvem sledovala, jak se o Shikamarovu přízeň slovně postrkovala Ino s Narutem a on zatím předstíral, že poslouchá Hinatino skromné povídání o jejích lekcích jako vůdce klanu (dohodli se s Hanabi, že je budou navštěvovat obě), i když ve skutečnosti věnoval svou pozornost tomu, jak se Sai snažil z Choujiho dostat, proč spolu Ino s Kibou nejsou, když spolu evidentně kopulovali. Ino přestala mluvit na Shikamara, vzala ze stolu slánku a mrskla jí po Saiovi. Chytil ji ve vzduchu, ale její víčko se neudrželo a celý její obsah se mu vysypal do pití. Sakura se rozesmála, protože Sai jako vždycky nechápal, co udělal špatně. Kiba se na druhé straně stolu samolibě usmíval a upil piva, které bylo postavené před ním.
Sakura si jen všimla, jak si Ino znovu připevňuje tlustý náramek na levé ruce – nosila jej pořád – pak se Ino podívala na Naruta a kývla, nakonec její pohled sklouznul k Sakuře, vyděšeně. Sakura se zamračila, Co?
Uvidíš, naznačila pusou Ino a pak ještě zašeptala, „vím to tak hodinu, promiň.“
O pár okamžiků později vchodem do restaurace prošel Sasuke. Sakuře se v hrdle zastavil dech, jen… zírala. Naruto okamžitě vyskočil ze svojí židle vedle ní, „Sasuke-teme!“ Pokusil se pak Sasukeho obejmout, který to dovolil bez náznaku pohybu na jeho straně.
Sakura vrhla na Ino pohled, který sliboval, že její příští ošetření v nemocnici bude dlouhé nepříjemné a ztrapňující (bolestivé by pro Ino nebyla taková hrozba). Naruto zatím Sasukeho dostrkal na svoje původní místo a sám se usadil po Sasukeho levici.
Sakura se na Sasukeho usmála, zářivě plná radosti, „Ahoj, jak se máš?“
Sasuke se na ni ani nepovídal a jen zamručel něco málo v odpověď. Sakura dopila saké a objednala si další.
„No tak, Sasuke,“ začal Naruto, bílé zuby mu v úsměvu zářily, „nebuď bastard. Posledně, co vím, tak jsi rozcupoval rádoby gangstera v zemi vln.“
„Idiote, bylo to jen pár najatých ninjů, co měli pocit, že se můžou uchytit někde, kde mají Narutův most.“
Naruto se uchechtnul, „Narutův most. Hmm, skoro jsem zapomněl, že ho pojmenovali po mně. Sakuro-chan, proč jsi mi nepřipomněla, že po mně pojmenovali most?“
„Protože ego už ti narostlo dost – nebo už jsi zapomněl, že celá ta šaráda venku je na tvoji počest,“ odpověděla Sakura, „Sasuke-kun, po tobě taky už něco pojmenovali, ne?“
„Ne,“ zamručel Sasuke. Sakura dostala svoje nové víno.
A tak to pokračovalo většinu večera. Sakura se na něco zeptala, Sasuke ji odbil a bavil se jen s Narutem. Naruto se ji snažil celý večer zapojit do konverzace jen proto, aby si jí Sasuke potom nevšímal.

Hodinu před půlnocí se celá skupina zvedla a všichni zamířili ke středu festivalu. Naruto vehementně odmítnul jakékoli projevy, Kakashiho už půl týdne nikdo nemohl najít a Tsunadiny projevy na festivalech vždycky dopadly stejně (Dneska je volno! Opijte se!), takže se rozumnější lidé shodli na půlnočním ohňostroji. Sakura se prvních pár kroků trochu potácela, tak ji Naruto přidržoval kolem pasu, ale když dorazili na místo, ze kterého bylo dobře vidět na oblohu, někam se ztratil. Lee kolem ní švitořil o síle mládí dalších patnáct minut.
Když se rozhlédla kolem, Sasukeho nikde neviděla. Ino se už dávno dopotácela do nějakého temného koutku s… někým a Sakuře začínalo být zle. Tentokrát ale měla dost zdravého rozumu, aby si vypláchla organismus lékařskou chakrou, takže cesta do bytu byla i když osamělá docela bezbolestná.
Až když otevřela dveře uvědomila si, že se Sasuke ani nerozloučil. Hajzl.

Když vešla do svého pokoje našla mezi krabicemi tu, co vypadala nejstarší, a rozcupovala ji na kousky, pak i panenky, které v ní byly a se kterými si hrála kdysi dávno, když měla pocit, že je příliš malá pro svoje čelo a ostatní děti s ní nechtěly mluvit. Zapomněla se potom odlíčit.
Spala neklidně, hlavně proto, že Ino v půl druhé přišla do bytu a zjevně nebyla sama, když se hrozně nenápadně plížila kuchyní, bylo slyšet hlasy a narážení do nábytku (z jejího pokoje naštěstí pak už nic slyšet nebylo), v půl čtvrté ji pak znovu probudil potácející se někdo a Inino chichotání. Zabalila se hlouběji do peřin.
Ráno si umyla obličej o černých skvrn, zabalila kusy panenek do igelitové pytle a vyhodila je do popelnice. Vybalila další krabici plnou dívčích románů – původně je chtěla dramaticky spálit, pak si to ale rozmyslel, zabalila je zpátky do krabice, aby je pak mohla v práci darovat do knihovničky.

Ino se ze svého pokoje vypotácela kolem druhé hodiny odpoledne a beze slova si šla udělat zelený čaj. V kuchyni už bylo dávno všechno vybalené.
Sakura se na Ino od svého obědu zadívala a snažila se přijít na to, proč po ní všichni ti kluci tak jdou. Ino byla oblečená v příliš velkých teplácích, které pravděpodobně někomu ukradla a topu, jenž odhaloval čtvrtinu jejího břicha. Dlouhé plavé vlasy jí rozpuštěné sahaly někam pod zadek.
„Jak to děláš?“ zeptala se Sakura.
„Co?“ odpověděla Ino, skoro jí přehlušila rychlovarná konvice.
„Balíš kluky.“
Ino se na ni otočila, pak se zamyslela, „hodně se směju… jsem přímá, takže vždycky vědí, na čem jsou. A neočekávám moc.“
Sakura nadzvedla jedno obočí, „to je všechno?“
„Více méně.“
„S kolika klukama jsi vlastně spala?“ zeptala se Sakura.
„Já… Uh, počkej,“ Ino začala mentálně počítat, při tom si mrmlala něco pod fousy. Nakonec se na Sakuru trochu rozpačitě usmála a řekla, „asi devět.“
Sakura nebyla ani překvapená. Chtěla se zeptat, kdo byl tvůj nejlepší, ale nakonec z ní vypadlo: „Počkej, a kdo byl tvůj první?“
„To nechceš vědět,“ odpověděla Ino okamžitě.
„Cože? Proč jako?“
Od Ino se ozvalo něco, co Sakura tak úplně nezachytila, ale znělo podezřele jako to by ti zničilo dětství.
Pak se Ino nahlas zeptala, „co ty, už jsi nad tím přemýšlela?“
„Nad čím?“
„Ztrátou panenství.“
„Já…“ a pravda je, že ne, že nad tím Sakura nepřemýšlela, protože už v době, kdy pochopila koncept panenství, věděla, že chce, aby to byl Sasuke.
Ino si ji prohlédla, pořádně, hlavně v obličeji, pak prohlásila, „možná by ti to prospělo.“
„Ino!“
„Ne, počkej, nech mě domluvit,“ spěchala Ino, „Já ti neříkám, že se máš vyspat s prvním chlapem, kterého na ulici potkáš, jen tvrdím, že tim, jak jsi pořád zaseklá na Sasukem, ti utíkaj příležitosti. Jsi pěkná úspěšná holka a pořád visíš na klukovi, se kterym si od dvanácti let nebyla sama v místnosti.“
A Sakura byla najednou plná vzteku, zmizela z bytu s nějakou ohranou výmluvou a pak zničila jedno ze cvičišť pro jouniny (mají tu výhodu, že Konoha neustále vysílá ninji na mise typu překopat terén, takže se o to Sakura nemusí starat) a celou tu dobu jí v hlavě hučelo někdy příště. Někdy příště. A spalovalo ji to zevnitř. Bastard. Něco jí slíbil, sakra. Pak se vrátila domů a rozbalila víc než polovinu zbylých krabic – většinu věcí vyhodila. Na službu do nemocnice odešla už skoro klidná.

Sakura s Ino nemluvila další dva dny, pak vyšla z pokoje, rukama se objímala kolem hrudi, a řekla,„nauč mě někoho sbalit.“
A Ino jí naučila někoho sbalit, jenže… tohle nebyla Sakura, Sakura se takhle nikdy nechovala. Sakura chtěla lásku a vztah, usínat někomu v náručí každou noc a vařit s někým večeři a mít komu si stěžovat na nejnovější várku mediků, kteří prošli jen základním výcvikem. Sakura tohle všechno chtěla se Sasukem. Lásku a vztah a domov a rodinu a děti.

Ino odešla na čtvrtletní misi v utajení, o které nesměla mluvit ani se Sakurou. Sakura, Shikamaru a Chouji s ní trávili poslední večer v Konoze, jedli víc, než pili a Sakura konečně pochopila, proč je Ino-Shika-Cho tak legendární. Chouji Ino nikdy nepovažoval za hloupou a Shikamara to už dávno přešlo – na to se s Ino až moc rád handrkoval o nepodstatných věcech, Ino jim oběma vládla pro jejich dobro. Když šla Sakura konečně spát, byli všichni tři rozplácnutí na koberci před sedačkou a Ino strkala do Shikamara, aby si na něj mohla pohodlněji lehnout. Ráno, když se probudila, nikdo jiný v bytě už nebyl.
Pokusila se chodit s chuninem, kterého ošetřila v nemocnici už několikrát a vždycky s ní flirtoval. Byl o dva roky starší než ona a o dost hloupější. Několikrát si spolu vyšli v průběhu pár měsíců a pak s ním Sakura přišla o panenství. Před tím, než ho pozvala k sobě, zašoupla čtyři zbylé krabice plné krámů do skříně, pryč z očí. Byl k ní pozorný, respektoval její hranice a uměl ji rozesmát, ale byl taky panovačný a hloupý a příliš často si myslel, že má pravdu. Rozešla se s ním o týden později, nebyl překvapený. Řekli si, že budou přátelé a už se nikdy neviděli - Sakuro ho v nemocnici vždycky hodila na někoho jiného.

Ino se vrátila o týden a půl později, starší a strhaná a změněná. Sakura jí uvařila zelený čaj a sama si dala kávu, pořád černou. Moc nemluvily.

Ino si do svého pokoje pořídila obrovskou postel, když se k ní Sakura ten večer vkradla, byla roztažená přesně uprostřed matrace. Sakura do ní několikrát šťouchla, „Posuň se.“ Ino se nakonec odsunula, s rukama pod pravou tváří s očima pevně upřenýma na Sakuru.
Sakura ležela na zádech a zírala do stropu.
„Přišla jsem o panenství,“ oznámila Sakura, Ino se uchechtla, „S kým?“
„Tamaki-san, o dva ročníky nad náma.“
„Pěkně,“ zhodnotila Ino.
„Chodila jsem s ním.“
„To jsem uhodla.“
„Už s ním nechodím.“
„To jsem taky uhodla. Jaký to bylo?“
„Fajn. Asi.“
„Hmm.“
Obě se odmlčely, Sakuře bylo na hrudi pořád těžko, tohle nebylo to, co chtěla Ino říct. Ino se ale odhodlala dřív než ona: „Rozhodla jsem se, že to zkusím se Shikamarem. Celej ten kolotoč, chození a vztah a vůbec. Fungovalo by nám to, i Chouji to tvrdil. Chtěla jsem mu to dneska říct.“ Odmlčela se.
„Je na diplomatické misi v Suně.“
„Aha,“ Sakura nevěděla, co jiného odpovědět. Ino nebyla malá holka, ani Sakura už nebyla malá holka, nemusely o nikoho bojovat, stačila jen odvaha. Odvaha říct, co by člověk chtěl a naděje, že to nezbourá jejich přátelství.
„Nejsem zamilovaná do Sasukeho,“ řekla Sakura, jistě, i když potichu, „Nikdy jsem nebyla zamilovaná do Sasukeho.“
Ino mlčela, pak se přetočila a stejně jako Sakura svou pozornost upřela na strop. „Jsem osamělá.“
Usnuly ve stejné posteli.

Ráno měla Sakura pusu plnou dlouhých blonďatých vlasů. Ino se celých deset minut nedokázala přestat smát.

Sasuke se vrátil po novém roce, kdy ho Naruto konečně dokopal k tomu, aby by se všichni sešli jako tým sedm, starý i nový a Sakura si tajně myslela, že interakce Saie se Sasukem budou to nejvtipnější, čemu kdy měla šanci přihlížet. Přišla o deset minut pozdě, odhodlaná Sasukeho převážně ignorovat a vydržela to prvních patnáct minut. Dokud na ni ve skutečnosti nepromluvil.
„Moje ruka už nereaguje tak přesně jako dřív. Myslím, že je to díky použití chidori, nemůžeš s tím něco udělat?“ obrátil se na ni. A Sakura chtěla, moc chtěla, ukázat mu, jak dobrá je, co všechno s jeho nervovou soustavou dokáže… ale…
„Tsunade o tom bude vědět víc. Měl bys to zkusit u ní,“ řekla mu a ucucla brčkem zářivě růžové limonády. Nebude dneska pít. A taky se nebude podbízet Sasukemu. Naruto se jí pak zeptal, jak jde výcvik nových mediků v nemocnici, což je téma, na kterém by mohla strávit hodiny a Sasuke se na ni mezitím poprvé podíval jako… jako na Naruta. Jako na někoho zajímavého.
Sai potom strávil nemalé množství času nad odrzlým dotazníkem plným sexuálních otázek. Kakashi odpověděl na všechny – většinou pravděpodobně pomocí Icha Icha, protože Sakura mu některé jeho průpovídky prostě nebrala. Kakashi si toho samozřejmě všimnul a pak je vyprávěl speciální s úsměvem namířeným jejím směrem. Naruto zrudnul a ani se nesnažil něco věrohodného vymyslet. Sakura se vyjádřila prostým ano (už jsi měla sex?), ne (už jsi měla sex s více partnery najednou?) a na to neodpovídám (oblíbená poloha?) na většinu otázek. Převážně na to neodpovídám. Sasuke mlčel.
A trochu mu zrůžověly uši.
Kapitán Yamato naštěstí odešel dřív, než mohl být tomuhle mučení podstoupen – a upřímně Sakuře stačily na noční můry Kakashiho odpovědi, protože ne, ona nemusí vědět všechno.
Když se konečně rozhodli tohle poněkud strnulé setkání ukončit, Sasuke Sakuru bez zeptání doprovodil domů.
Sakura mu poděkovala a nepozvala ho nahoru. A ani na rande. Sasuke byl strnulý a strohý a Sakura si poprvé v životě uvědomila, že ho vlastně nikdy neviděla v obyčejné sociální interakci s nikým jiným než Narutem.
Ino se vypotácela ze svého pokoje, „tak co?“
Sakura se nadechla, „doprovodil mě domů, což jsem nepochopila, ale jinak ok.“ Ino se nemusela ptát kdo.
„Oh,“ Ino se zarazila, „A chtělas ho vytáhnout sem? Já se můžu zdejchnout.“ Ukázala palcem do svého pokoje.
„Asi… asi jsem chtěla,“ začala Sakura, pokračovala jistěji, „jo, chtěla jsem, jen jsem si slíbila, že to dneska neudělám.“
„Pravděpodobně zdravá volba,“ podotkla Ino, „ale pokud je to vážně za tebou… víš, že můžeš.“
Sakura se zbavila dalších dvou krabic plných dětského oblečení a bot, které už jí byly dávno malé. Na další dvě neměla sílu.

Sasuke se do Konohy začal vracet častěji, hlavně kvůli datům pro Tsunade o jeho levé paži. Občas se zastavoval za Sakurou v nemocnici, většina jejích sester se neubránila špitání a chichotání. Sakura vždycky věděla, že je Sasuke atraktivní, ale spíš ji to otravovalo. Čeho si všimla až nedávno byl fakt, že Naruto, ač úplně jinak, je atraktivní taky (a pravděpodobně byla z celé vesnice poslední). Naruto, kterého poslední dobou Tsunade i Kakashi zavalují zodpovědnostmi a ona se mu snaží, co nejvíc pomoct. Naruto, na kterého se vždycky mohla spolehnout, Naruto, který je společně s Ino její nejlepší přítel.
Sasuke se za ní ale stále vracel a když se nakonec objevil u vchodu do jejího domu, rozhodla se ho pozvat nahoru.
Vyspali se spolu jen jednou. Ráno byl pryč. Sakura měla pocit, že by měla brečet, ale nakonec se rozhodla, že nemá proč. Vstala z postele, nezměněná, a zamířila do kuchyně.
„Tak co?“ ptala se hned Ino.
„Svět se nezměnil,“ prohlásila Sakura. Ino se rozesmála. Sakura pak nakonec taky.
Když od dva týdny později odcházela na noční do nemocnice, nesla s sebou obsah posledních dvou papírových krabic. Zamířila k popelnicím, vedle vchodu do jejího domu stál Sasuke.
„Ahoj,“ pozdravil ji, téměř se na ni usmál. Vypadal skoro plaše.
„Ahoj, Sasuke,“ odpověděla bezděčně, zvedla víko popelnice a hodila do ní pytel. „Chtěl jsi něco?“ otočila se ještě na Sasukeho.
„Myslel jsem…“ sledoval ji tím zajímavým pohledem, jako by byla něco pozoruhodného. Pochopila, co chce, ale Sakura už dávno věděla, co potřebuje a rozhodně to není vztah bez lásky, i kdyby se Sasukem. Zavrtěla hlavou, „Takhle to nefunguje, navíc musím do práce.“
Nechala ho tam stát, ještě se za ním ohlédla, „Měj se pěkně. Sasuke.“