Čas vrátit se domů

„Je čas vrátit se domů,“ řekl si Sasuke a vydal se po pláži směrem k Listové. Domů, co to vlastně znamená? Celý klan... ehh, nad tím teď přece nebude přemýšlet. Naruto se o něj vždycky zajímal a Sakura, ta její věčně otravná zamilovanost... Jestlipak ho ještě miluje? I když nemusel, podvědomě šel po cestě tak, aby ho nikdo neviděl. Už si zvykl na to, že se na něj dívají všichni skrz prsty, ale byl odhodlaný znovu získat důvěru, místo, kam patří. Povzdechl si. Sice byl vlk samotář, ale i on toužil po společnosti a čím víc dospíval, tím víc toužil po té dámské. Jenže jak si vybrat dámu svého srdce, když se na něj vždycky přilepily všechny dívky z okolí? Nechtěl se do vesnice vrátit tak rozrušený, a proto šel nejdříve k památníku mrtvých. Na každém kroku se mu vynořovaly vzpomínky. Poklekl. Itachi, ty jsi vždycky chránil vesnici. Přísahám, i já... udělám všechno, abych ji ochránil, nedokázal vyslovit nahlas Sasuke, ale vryl si ten slib do srdce. Trhnul sebou. Někdo mu položil ruku na rameno.
„Naruto, neděs mě tolik,“ oddechl si.
„Tak ses konečně vrátil,“ usmál se Naruto.
„Uhm. Nějak jsem měl pocit, že chci zase někam patřit,“ vyjádřil se Sasuke. „Umm, ehh, Naruto... jak bych to...“ slova se mu příčila v krku i před nejlepším přítelem.
„Ee? Co se děje?“
„No, Sakura, totiž, je to pořád při starém?“ Sasuke se mírně natočil, aby mu nebylo vidět do obličeje, ne, ne, Naruto nemůže vidět, jak moc neohrabaný je v tomhle směru.
„Jo, vůbec se nezměnila. Včera mě zmlátila za to, že řekla něco, co jsem neměl slyšet. A to jsme si jenom povídali o tobě,“ pohladil si Naruto břicho, kde ho den před tím zasáhla pěst jeho kamarádky.
„Co říkala?“ chtěl vědět Sasuke.
„No, já si to moc nepamatuju...“ zamyslel se Naruto, „ale myslím, že to bylo něco o tom, že by chtěla být s tebou. Asi tě má pořád ráda.“
„A co ty, Naruto, pořád miluješ Sakuru?“
„Myslíš, že by mě bavilo pořád nechat do sebe mlátit? Pěkně děkuju. Já...“ Naruto najednou nevěděl, jak to říct.
„Máš někoho jiného?“ pomohl mu jeho napravený kamarád.
„Uhm,“ přisvědčil a nepřítomně se usmál.
„Tak zatím, vidím, že s tebou teď nebude nic, jen běž za ní. Díky, Naruto,“ a ztratil se v přítmí lesa.

Ve čtvrti Uchihů se ozvalo praskání, objevil se dým prachu a kdosi se rozkašlal. Tak to je mnohem horší, než bych čekal, pomyslel si dotyčný. Pustil na zem prkno a ihned uskočil, aby se aspoň trochu vyhnul dalšímu záchvatu kašle, který způsoboval všudypřítomný prach. Potom, co probral svůj plán s Kakashim si Sasuke nemyslel, že to půjde rychle, ale tohle opravdu nečekal. Rozhodl se opravit a znovu obnovit svůj klan.
Povzdechl si a znovu se ponořil do trosek rodinného sídla. S jednou rukou se mu špatně pracovalo a chtěl najít alespoň něco, kde by mohl přespávat a co by se stalo centrem jeho oprav. Všechno bylo poničené, cenné věci rozkradli zloději, ale i malí zlodějíčkové si přišli na své. Taková potupa, pomyslel si. Zatracený Itachi, to musel tak slepě poslouchat rozkazy? Já vím, já vím. Zatracená Konoha.
„Heeej, Sasuke-kun, nechceš pomoct?“
„Tak jsme tě konečně našli.“
„Konečně ses vrátil, Sasuke-kun.“
„To je vopruz, chceš pomoct?“
„Dáme si jídlo? Vyrazíme někam? Co takhle do Yakiniku Q?“
„Mládí vpřed.“
Sasuke zvedl hlavu už při první větě a tělem mu projel neznámý cit. Myslel si, že kromě Naruta ho budou všichni nenávidět a byly doby, kdy si to přál. Ale teď tady stál uprostřed svých přátel z akademie a přihlouple se usmíval.
„Naruto, koukám, že sis nenechal pro sebe moji přítomnost.“
Ten se usmál a spustil monolog: „Dalo mi to práci všechny najít, ale podívej, jsou tady. Hinata, Neji, Tenten, Shikamaru, Kiba, Chouji, Ino, Shino, Lee... Jen Sakura-chan nemohla přijít, protože po ní Kakashi něco potřeboval.“
„Rozumím,“ přikývl a dodal, „přece mi tady nebudete pomáhat, to přece nejde. Tohle si musím odpracovat sám, je to dluh mému klanu.“
„Koukám, že to myslíš vážně. To bych s tím mohl něco udělat. Myslím, že to my – vesnice – bychom ti měli pomoct---“
„Ne, dost, neříkejte to, Kakashi sensei, prosím.“
Kakashi pochopil. „Jasně, ale probereme to, stav se zítra.“ A zmizel.

Přímo od Sasukeho běžela Hinata za Sakurou. Ta zrovna kontrolovala lékařské potřeby po tréninku, co bylo použito a co se bude muset dokoupit. Hokage ji poprosil, aby trénovala další ninji, aby alespoň v každém týmu byl někdo, kdo umí základy ošetřování. A taky chtěl, aby při tom napsala učebnice a nějaké zkrácené příručky. Měl za to, že lékařství by se v boji nemělo podceňovat a že se to ještě bude hodit.
„Sakuro, to neuhodneš,“ celá zadýchaná vběhla do dveří. Nikde nikdo nebyl, a tak mohla bez obav pokračovat.
„Sasuke-kun se vrátil. A byl ve své čtvrti, vypadá to, že ji chce opravit. No nebylo by to bezva, kdyby se tu usadil?“
Sakura byla v šoku. Vrátil se a možná tu chvíli zůstane. Alespoň se na něj bude moct dívat. Třeba dostanou nějakou misi jako tým 7. Třeba... a rozplakala se.
„Sakuro,“ Hinata si k ní přisedla a objala ji, „to bude dobrý, uvidíš.“

Sasuke pracoval dlouho do noci. Čas od času se ozvala trochu větší rána, když něco špatně chytil a vypadlo mu to z ruky. Sakura za ním tolikrát chtěla jít. Jednou dokonce stála i těsně u zdi, ale když ho zahlédla, opustila ji odvaha, a tak si nakonec sedla kus dál na lavičku. Slyšela jeho rány, byl jí tak blízko a zároveň však vzdálený. Tolik ho chtěla vidět, mluvit s ním, ale nevěděla o čem. A nechtěla být tak vlezlá jako kdysi. Zatímco se Sakura trápila na lavičce, Sasuke bojoval sám se sebou. Věděl o ní a věděl, že odešla. Nevěděl, jak si to má vyložit. Přece je chlap a vždycky se jí líbil... Kdyby to bylo jednoduché, jako stát se nukeninem, povzdechl si a na chvíli se posadil. Tak se zamyslel, že přestal pracovat. V tom tichu, které se všude kolem rozhostilo, úplně vyčerpaná Sakura usnula.

Když se Sasuke konečně zvedl, našel Sakuru, jak leží na lavičce. Byla tak krásná, když spala. Nechtěl ji budit, ale najednou se ozval křik.
„Pomoc, pomoc!“ ozvalo se kdesi v dálce.
Sasuke se mírně lekl a tím probudil i Sakuru. Podívali se na sebe a beze slova vyrazili za hlasem. To byla chvíle, na kterou čekala Hinata s Tenten a s Ino. Popadly přikrývky, nejnutnější věci a spěchaly na místo, odkud Sasuke vyšel za Sakurou. Poťouchle se smály a představovaly si, jak tím přivedou Sasukeho do rozpaků. Když byly hotové, nechaly na místě ještě dopis a zmizely jako pára nad hrncem.

Když dorazili Sasuke se Sakurou na místo, ozvalo se vedle nich temné vrčení, kolem nich prolétlo pár kunaiů a pak všechno pohltil fialový dým. Sasuke sice odskočil, ale Sakura, chycená do stínového ninjutsu, se nemohla hnout z místa. Kdosi jí pošeptal do ucha, aby se nehýbala a chvíli na to se složila k zemi. Když si Sasuke uvědomil, že je sám, byl překvapený. Předpokládal, že Sakura jako schopný ninja odskočí také, ale co se mohlo stát, že to nezvládla? Byla jen jedna možnost, jak to zjistit. S tou myšlenkou se vrhl do temného kouře, aby jí našel.V momentě, kdy vzal Sakuru do náručí ho zaplavila tak nenadálá láska k ní, až mu vyskočily kapičky potu na čele. Takový cit, proč jen ho poznal až teď? Moc dobře věděl. Když se dostali na zem, viděli své kamarády s poťouchlými výrazy na tvářích a s velmi zajímavým vysvětlením.
„Víš, já si tu v poklidu jedl své brambůrky, jenomže tady Akamaru mi je ukradl. Když jsem se za ním pustil, připletl se mezi nás Kiba a možná jsme zašlápli pár Shinových brouků. No a Shikamaru se nás všechny snažil zadržet svým jutsu, abychom se do toho ještě víc nezapletli, jenže pak přišel Naruto...“ vysvětloval Chouji.
„Každopádně díky za pomoc a no, jak se tak na vás koukám, vy už si poradíte sami. Hoši, jdeme,“ zavelel Naruto a všichni se za tlumeného smíchu ztratili.
Sasuke, který stále držel Sakuru v náručí, ji položil na zem a připadal si velice trapně.
„Promiň,“ vysoukal ze sebe.
„Děkuji ti, neomlouvej se,“ odpověděla.
Oba mlčeli a oba si připadali trapně. Ta scénka předtím byla dost podezřelá, ale oba pochopili, že lepší příležitost mluvit spolu mít nebudou. A tak se Sasuke vzchopil, sedl si k Sakuře a chytil ji za ruku. Pak se nadechl, znova se nadechl a začal mluvit.
„Sakuro, nevím, jestli mě máš ještě ráda, ale... proč je to tak těžké? Říkal jsem si, jestli bys nechtěla, no... ehm... víš, já bych chtěl někam patřit, chtěl bych přijít domů a vědět, že tam na mě někdo čeká. Vlastně jsem si uvědomil, že bych chtěl, abys to byla ty. Jenže potrvá dlouho, než opravím alespoň něco, kam bych si tě mohl odvést. A taky vůbec nevím, jestli bys mě chtěla. Nemám žádnou omluvu pro své chování a vím, že... no nejsem... eh... er...“ Sasuke neustále bloudil očima po cestě, ale na ni se podívat nedokázal.
„Zatraceně,“ ulevila si Sakura. „Tobě to tak dlouho trvalo, nikdy jsem na tebe nezapomněla a chtěla jsem ti být po boku i v těch nejtěžších chvílích. Vždycky jsem tě milovala,“ vypravila ze sebe mezi vzlyky.

Sasuke se jí rozhodl ukázat, jak skončila jeho čtvrť. Když procházeli zborcenou ulicí, tiskl si ji k sobě. Květina. A další. Značily jim cestu a oni se rozhodli zjistit, kam tahle cesta vede. Došli až na místo jeho domu, tam, kde dřív stávalo sídlo jeho rodičů. Tam se teď skvěly ruiny, ale mezi nimi objevili místečko, jen malou místnost, kde jim někdo nachystal věci na spaní, romanticky rozmístil svíčky a květiny. A na malém stolku našli list. Vlastně dva, pro každého jeden.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Sakuro. I když je dneska nemáš. Vzhledem k tomu, žes´ je měla, když byla válka, tak jsme se rozhodli dát ti o to větší dárek. Tvoji kamarádi,“ stálo na jednom.
„Sasuke, ne, že jí ublížíš,“ stálo na druhém. „A koukej se pořádně snažit, protože tě milovala celou dobu, pořád se trápila. Musíš jí to vynahradit.“
A tak se stalo, že se rozhodli využít romantické atmosféry a stulili se k sobě do přikrývek. Čekalo je náročné období a Sakura věděla, že nebude jednoduché žít se Sasukem. Ale stálo jí to za to. A když už skoro usínala, slyšela ještě hlas svého milovaného: „Taky tě miluju, Sakuro.“

Od zdi se odlepily dvě postavy, držely se za ruce a pomalu odcházely.
„Nikdy Sakuře nezapomenu, že nám pomohla dát se dohromady,“ špitla Hinata.
„Jo, jo,“ přitakal Naruto. „Není lepší pocit, než pomoci svým přátelům. Jsem moc rád, že jsme jí to mohli oplatit. A že snad Sasuke bude víc ve vesnici.“