Vykoupení

Stál na prahu širokých dveří a nemohl se donutit ke kroku. Přešel celou zemi, kterou před nedávnem opustil, prošel nespočtem vesnic, lesů, polí a luk a teď ho zastavil práh. Už tu pomyslnou čáru překročil, nemohl zpátky, už nikdy nemohl zpátky. Tuhle možnost zničil před několika dny, kdy se rozhodl tak, jak se rozhodl. Část jeho duše trpěla, ale ta další věděla, že tady nebylo jiné cesty, udělal to, co bylo správné.
Možná to měl udělat jinak. - Ne, bylo to správné rozhodnutí – Správné? To asi není to pravé označení, prostě se vydal cestou, kdy bude počet mrtvých nižší. Sám sobě vykopal hrob, teď se nějak neměl k tomu, aby do něj skočil. Není jiné cesty, než překročit ten práh, u kterého už nejmíň deset minut stojíš!
Zhluboka se nadechl a opět se pokusil udělat krok, ale jeho svaly protestovaly. Všechno to udělal pro to, co nejvíc miloval, pro rodinu, i když ona už to asi neocení a nikdy nepochopí, ale udělal to pro ni a pro vesnici. Udělal to, co nikdo jiný nemohl. Zůstal na to sám a tak to mělo být a byl jediný, kdo tuhle šílenost musel dotáhnout do konce. A on to udělal – dokončil to. Chránit, to byl jeho účel, to jediné ho naplňovalo, to proto je tady.
Odfrkl si sám nad sebou. Nebylo to jen proto. Měl odejít a umřít, to jediné si zasloužil. Umřít jako prašivý pes někde v prachu. Ztracen, zapomenut, vymazán ze světa, ale to by bylo příliš jednoduché a navíc měl strach. Nechtěl se jim postavit, nechtě vidět jejich zkrvavené tváře, ty pohoršené, ublížené, vyděšené obličeje. Nechtěl jim čelit tak brzo, nemohl jim čelit tak brzo. Bál se smrti. To byl taky jeden z důvodů, proč teď stál na tom zpropadeném prahu. Půjdou po něm všichni, je ten nejhledanější nukenin v celé zemi a kdyby byl sám, brzo by ho dostali. Je sice nebezpečný, ale uštvali by ho a zabili. A to nesměl dovolit, tohle bude pro něj mnohem větší trest – žít s tím, co udělal. Snad se mu podaří ještě chvíli držet nepřítele od bran vesnice, pro kterou obětoval vše. A možná se tak jednou, až přijde jeho čas, dokáže podívat do obličeje těm, které miloval, které zradil, které zabil.
Zvedl hlavu a pohlédl do útrob domu. Osazenstvo mu nevěnovalo pozornost, jen si dál hleděli svých věcí. Byli tu vrazi, psychopati, lháři, zloději. Seděla tu sebranka té největší spodiny lidstva. Každý zvlášť by nepůsobil až tak nebezpečně, ale dohromady mohli způsobit strašné věci. Rudá mračna se pomalu stahovala nad tímto světem.
Pomalu těkal pohledem z jednoho na druhého. Viděl muže, jak brousí kosu a u toho se až rozkošnicky usmívá a jeho prsty se chvějí. On v jeho blaženém výrazu viděl, jak touží po tom ji použít - co nejdříve. Všiml si ho muž, co seděl v rohu a už nějakou dobu ho propaloval pohledem. Jen stěží odolal oklepání, když se na něj ten bledý muž usmál a ukázal mu řadu špičatých zubů. Tahle banda sadistů a masochistů si tu jen tak sedí a každý z nich má v očích ten zvířecí pohled. Tu touhu o uspokojení svých potřeb a on věděl, že udělají cokoliv, aby dosáhli svých cílů.
Nesměl zapomenout proč je tu, opřel se jednou rukou o veřeje a doufal, že mu to pomůže, ale ani se nehnul. Co tu dělá? Vždyť právě proti takovým jako jsou oni, celý život bojoval. Hnal je přes několik zemí a dostával je do vězení. Museli čelit svým hříchům a on byl ten, co je tam vždycky dostal. Tak, co tu dělá? Zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Pokud bude s nimi, dokáže přežít, dokáže si držet od těla vztek jeho vesnice. A hlavně se mu podaří držet tuhle bandu psychopatů a vrahů daleko od svého milovaného domova.
Našel svůj další cíl, nemůže umřít, protože musí dál chránit vesnici, i když ta o to nestojí. Musel udělat něco, aby se vykoupil, musel dál pokračovat v tom, co začal, i když se mu z toho jeho vnitřnosti kroutily. Jeho zločin nesmí přijít vniveč. On musí zařídit, aby ten masakr nebyl zbytečný.
Jeho hříchy ho proslavily natolik, že si ta banda myslela, že je jeden z nich. Perfektně mezi ně zapadne, protože je stejný – šílený a prachsprostý egoistický vrah s pokroucenou morálkou, co pracuje bez jakékoliv špetky výčitek. Takový přece chtěl být pro všechny. A udělal pro to dost hnusných věcí, aby tak působil. Dokázal to předstírat před tím, koho miloval nejvíc, tak to dokáže i tady. Jen musí dát pozor, aby se tím nenechal pohltit, musí si zachovat část sebe, někde hluboko uvnitř. Schovanou a před všemi skrytou, ale musí si ji uchovat. Mohlo by se totiž stát, že ho tato skupinka sežere, stráví a vyplivne ho, jako jednoho z nich.
Znovu je všechny přelétl pohledem a u každého se na chvíli zastavil, protože už nikdo nedělal svou práci, ale zírali přímo na něj. Viděl, jak ho analyzují, jak to v jejich pochroumaných mozcích šrotuje a snaží se ho odhadnout. Hnusili se mu, ale pokud chce dál chránit to, co je mu nejdražší musí se k nim přidat. Stát se rudým mrakem chaosu a držet ho co nejdále od Konohy a jeho bratra.
„Vítej mezi Akatsuki, Itachi,“ přivítal ho někdo. Zvedl hlavu, narovnal se a udělal ten poslední krok, ze kterého nebylo návratu. Poslední krok, který ho dělil od naprostého zatracení.