Mrazivá noc s duchem

Dlouhá noc. Mrazivá a děsivá zároveň. Proč by noc měla děsit? Možná by to mohlo být tím, že na míle daleko nebylo bezpečno. Možná z toho důvodu se ve sněhu neúnavně objevovaly šlápoty. Jedna za druhou zanechávaly jasnou stopu, že tudy prošel poutník. Zdálo se však, že mezera mezi nimi se zmenšuje, až ustaly docela. Velké oblaky páry se valily z pootevřených úst a černé oko těkalo po okolí. Otázka zněla: Přežije dnešní noc? Hnali se za ním už několik dní. Muž patřil k poslednímu žijícímu Uchihovi. Kromě něj už nikdo nebyl. Vlastně to byl Sasuke sám, kdo se postaral o posledního člena rodiny a následně ve velké válce se ztratil zbytek klanu. Popravdě Madara byl mrtvý podruhé. A nikdo další už nebyl. Tedy pokud Orochimaru někde něco náhodou nevypěstoval, ale snad ne, to už by se někdo dozvěděl. On teď měl na starosti popravdě jinačí věci, než se starat o to, že je poslední žijící nositel sharinganu. Smrt mu dýchala na paty a zima zalézala za nehty. Určitě muselo mrznout, jinak to nebylo možné. Země železa byla velmi nevlídnou pro nezvané návštěvníky. Sasuke nebyl obyčejný poutník, ale měl za úkol chránit Konohu ze stínů. To on sám si tak zvolil. Nebezpečnou cestu vraha a špeha. Naruto mu ukázal, že jeho předchozí cesta vedla do záhuby a nenechal ho po ní jít. Ovšem v Listové zůstat nemohl. Všechno mu příliš připomínalo jeho činy a lidé hned tak nezapomenou. Až ty nejpalčivější vzpomínky vyblednou, pak se teprve bude moct vrátit, ale chce? Nejednou uvažoval nad tím, že se už nikdy nevrátí, ale vždycky si našel cestu zpět. Protentokrát měl však pocit, že bude zase jednou jeho žití viset na vlásku. Ukradený svitek s důležitou informací ležel ve vaku. Nevinný list papíru, na který někdo vložil zprávu či vědění. Mohl poklidně ležet v archivu, ale místo toho už potřísnil krví ruce několika lidem. Musí ho poslat do Konohy, aby zabránil záškodníkům provést jejich čin do konce. Jenže prvně se musí zbavit těch za sebou a dostat z nekonečného bílého lesa. S rukou na boku, kde cítil podezřelé teplé vlhko, se snažil setřást pronásledovatele. Bylo jich asi pět… možná. Vyplýval už hodně čakry a oko s rinneganem mu teď nesloužilo. Jistě jako slovutný Uchiha by se měl ubránit i takové přesile, ale… každý člověk má svoje limity. Ten svůj znal perfektně díky Narutovi a souboji u vodopádů. Pro jednou zalitoval toho, že nemá obě ruce. Jedna by mohla tisknout ránu a druhá třímat meč. Copak ti honící psi podsvětí byli neunavitelní? Škaredě rostený kořen ho poslal k zemi, než vyskočil zpátky na nohy, moc dobře slyšel, že už jsou téměř u něj. Nenechá se zabít jako bezbranné štěně. Máchnutím vytasil katanu a odhodil plášť dozadu, aby mu nepřekážel. Špičkou meče si měřil jednoho zahaleného muže po druhém.
„Ale, copak jsme to uštvali,“ pochechtával se jeden z mužů, „psa co se snaží ještě kousat?“ Jeho skupinka moc dobře věděla, že mají před sebou proslulého ninju, ale i ten evidentně není nesmrtelný. Na boku mu prosakovala krev. To on sám mu uštědřil tuhle ránu a lačnil po další prolité krvi. To, že protivník zabil už několik jeho poskoků, by snad přežil, ale to, co mu ukradl, bylo neslýchané. Musel být opravdu dobrý, když se ke svitku dokázal dostat přes všechna bezpečnostní opatření a vojáky. Musí být obezřetný. Pes zahnaný do kouta bývá nejnebezpečnější.
Sasuke lapavě dýchal a od úst se mu valily kotouče páry. I nepřátelé se zdáli být z honičky poněkud unavení. Bylo jich pět, přesně jak odhadoval. Hodnotil, který z nich je nejslabší, aby se ho prvně zbavil. „Nechte mě jít a možná ušetřím vaše bídné životy,“ varoval je hlasem protkaným nebezpečím. Nepřežil vlastní smrt, aby se nechal ubodat v lese. Zaktivoval sharingan. Noční les zapadaný sněhem se mu hned zdál světlejší a jasnější.
Velitel stíhací jednotky neklidně přešlápl. To rudé oko se mu ani za mák nelíbilo. Ostatně ani to druhé v něm nevyvolávalo dobré pocity. „Tak ušetříš. Nejsi zrovna v pozici, kdy by sis mohl vybírat,“ sykl shinobi nepříjemně. Nepatrně kývl na své spolubojovníky. Musí si vzít, co je jejich.
Uchiha dokázal přečíst pohyby nepřátel, ale tělo reagovalo na mysl trochu zpomaleněji, než když byl plně při síle. Navíc noc k němu nebyla příznivě nakloněna a bylo dost málo světla na to, aby viděl každičký pohyb. Ledové ostří ho lízlo na tváři, tak tak ucukl hlavou dozadu a nepřišel o oko. Měl co dělat, aby ze série útoků vytančil jako vítěz.
Rudost potřísnila běloskvoucí sníh a o chvíli později na zem padlo umírající tělo. Hnědé oči se zakalovaly mlhou, s níž odcházela duše z těla. Měl by nastat mrtvolný klid, ale místo něj se ozýval třesk zbraní a bojový křik nepřátel. Udusaný sníh se špinil rozrytou zemí od podrážek bot. Objevovala se další nehybná těla.
Sasuke měl co dělat, aby se ubránil. Čakry se mu hrubě nedostávalo a tento poklesek doplňoval co nejlepším taijutsu. Tři byli mrtví, jeden těžce raněný a poslední mu šel stále po krku. Nebyl by to ovšem přesilový souboj, kdyby si i on něco z boje nenesl. Hluboké říznutí na ruce mu oslabovalo stisk katany a škrábanec nad obočím se plnil krví. Uchiha věděl, že jestli zklame, tak skončí hodně ošklivě. Půlpirueta a mohl se zblízka dívat, jak nepřítel chroptí z posledních sil. Nechutné začvachtání doprovodilo vytažení meče a shinobi z Listové se zmoženě opřel o strom. Tohle byla jen malá cena za činy, které za celý život udělal, ale zvolil si tuhle cestu. Plouživým krokem se vydal k poslednímu přežívajícímu nepříteli, který se snažil od něj odplazit pryč. Nesmí zanechat svědky. Bolestný výkřik a pak už jen jeho namáhavý dech. Opustil místo souboje, kde už byly jen mršiny pro divokou lesní zvěř, která je v zimě obzvlášť hladová.
Uchiha se ploužil nocí a jen se modlil, aby už nenarazil na žádné nebezpečenství. Bylo by to asi opravdu to poslední, co teď potřeboval. Hledal vhodný úkryt, ale jakoby někdo začaroval les. Nikde nic pořádného, zastavil tedy ve větším důlku pod holým listnáčem. Oheň si nemohl dovolit, jenže potřeboval ošetřit rány a to potmě jde jen velmi těžko. Pro jednou by ocenil práci nějakého medika. Jednoduše si rány obvázal a ujišťoval se, že do rána to bude muset vydržet. Obzvlášť zranění na ruce pro něj bylo oříšek, když mu chyběla druhá paže, ale jaksi to dokázal. Zachumlal se do pláště a stočil do klubíčka jako kočka. Cítil se hrozně. Mráz mu zalézal pod oblečení a byla mu velká zima. Když už myslel, že se roztřese jako při zimnici, tak ho zahalilo něco teplého. Mžouravě pootevřel oči.
„Itachi?“
„Jsem to já,“ ozval se dlouhovlasý Uchiha a přitáhl svůj kabát s rudými mraky víc k bratrově krku. Viděl, jak na něj mladý muž hledí s naprostým údivem. „Vždycky se říká, že starší sourozenci by měli ty mladší chránit.“ Itachi si sedl vedle bratra a složil si ruce do klína. Mráz mu nevadil. „Já jsem zklamal. Nedokázal jsem ti dát to, co by sis zasloužil a připravil ti krutý život. Vím, že jsi mě nenáviděl, ale co si o tom všem myslíš teď?“
„Itachi…“ Sasuke nemohl uvěřit vlastním očím. Blouzní z chladu nebo je mrtvý, že vidí ducha svého nenáviděného i milovaného bratra? Vůbec to nechápal. Kdy, proč? Je snad v nějakém genjutsu? Zkusil prolomit techniku, ale nic se nestalo. „Já, jak to že tě vidí…“ Byl umlčen prstem na rtech.
„Je zbytečné se na tohle ptát. Nemám na to odpověď. Spíš využij tento čas moudřeji než na řešení nezodpověditelných otázek,“ odtušil Itachi mile a usmál se tak, jak to uměl jen on. Od srdce, s opravdovým citem a s radostí ze shledání. Pohladil bratra po vlasech, jako to dělal vždy, když u něj hlídkoval, aby noční můry obešly Sasukeho pokoj obloukem.
Mladý muž ležící na zemi měl pocit, jako kdyby se vrátil o pěknou řádku zpátky do minulosti. Do dob, kdy žil bezstarostný život ve stínu svého bratra. Do dob, kdy u něj mohl hledat útěchu a pochopení, stejně tak jako pomocnou ruku. Chytil Itachiho za ruku a přitiskl si ji k obličeji. Byla nečekaně teplá a příjemně hřála. „Bráško, mrzí mě, že jsme na sebe měli tak málo času. Okolnosti nám příliš nepřály… Konoha,“ vyslovil jméno vesnice se zvláštním zabarvením, „je něco víc než vysoké zdi, čtvrtě a Hokage. Jsou to hlavně její obyvatelé, které jsi chtěl ochránit a tehdy jsi zvolil menší zlo… vyvraždit svůj klan, abys zachránil zbytek vesnice před zhoubou. Dlouhou dobu jsem tvé rozhodnutí nechápal. Nešlo mi to na rozum, ale časem…“ Sasuke v duchu přiznával i díl Narutovi, že mu pomohl pochopit, „jsem dokázal vidět tvýma očima. Muselo to být pro tebe velmi těžké rozhodnutí. I přesto mě pořád mrzí, že jsme nevyrůstali spolu a že jsem tě zabil…“
„Toho litovat nemusíš, zmáhala mě choroba. Nebyl bych tu o moc dýl. Občas v životě musíme dělat i to, co se nám nelíbí. To jistě znáš na vlastní kůži. Sice se tváříš jakoby ti všechno bylo ukradené, ale já vím, že máš dobré srdce. Otec i matka by na tebe byli hrdí. Dotáhl jsi to tam, kam žádný Uchiha zatím nedošel. Prozřels a to se zaslepeným mužům stává málokdy. Naruto opravdu dokáže občas člověka pošťouchnout nečekaným směrem.“ Itachi zvedl pohled k obloze, kde mezi větvemi prosvítaly hvězdy. Tajemné a vzdálené. Brzy se bude muset vydat zpátky, ale zatím by tu posečkal co nejdéle.
„To tedy jo, je umíněný jako mezek,“ zasmál se Sasuke a stiskl bratrovu ruku ve své, jakoby si ho tak chtěl pojistit proti tomu, aby zmizel. Všechny rány se v jeho přítomnosti zdály méně bolestivější. Osud jim nepřál. Ukázal jim odvrácenou tvář a nechal je, aby se s tím vypořádali sami. „Jsem rád, že ses mi ukázal, i když stále pochybuju o svém duševním zdraví či zdravotním stavu. Asi by bylo troufalé tě žádat o to, aby ses objevil znovu,“ dodal a hleděl před sebe do zasněženého lesa. Dneska byla noc temná a plná hrůz.
„Mrtvé mrtvým. Nemohu se vracet do světa živých. Dnes je to velká výjimka, máš totiž k hranici mezi světy hodně blízko.“ Kdyby to bylo možné, vrátil by se hned, ale rozhodně by nechtěl znovu zakusit techniku Edo tensei a být něčím poskokem. To už se však nestane, již je se vším smířen.
„Vezmeš mě tedy sebou?“ zeptal se Sasuke a možná by měl cítit strach nebo bázeň před nadcházejícím koncem, ale zřejmě už nezbylo nic. Pokud byl u konce, tak s vědomím, že se snažil napravit svoje činy a sloužit Konoze jako pravý shinobi.
„Ne, ještě je příliš brzy. Musíš žít, ještě máš spoustu úkolů, které musíš vykonat. Na poslední odchod je vždycky dost času. Dnes tě ohlídám a zítra se dej na jih. Narazíš tam na stavení, kde ti pomohou,“ nabádal svého bratra, kde najde pomoc v tíživé situaci. „Teď spi.“
„Dobře… a, Itachi, mám tě rád,“ zašeptal a cítil stisk na ruce. Ujištěn, že ho ohlídá ten nejlepší shinobi na světě se uvolnil a oddal spánku.
„Já tebe taky, Sasuke, navždycky.“ Dlouhovlasý Uchiha strážil sourozence až do ranních paprsků, kdy se jeho silueta u stromu pomalu rozpustila jako pára nad hrncem. Občas se mrtví nedočkají klidu, ale on si mohl v klidu oddechnout, že vše, co vykonal, nakonec nebylo zbytečné.
Sasuke se vzbudil sám a tělo silně protestovalo proti vstávání. Byl prokřehlý a potřeboval pomoc. Vydal se dle bratrova pokynu na jih. Musel si smutně povzdechnout, zase zůstal sám.