Žánr
Kame se vrací se songfic!
Písnička: Hear me od Kelly Clarkson
Věnování: Pro příznivce Hinaty.
Mladá, ubrečená žena se skláněla nad svitkem. Chtěla psát, ale nevěděla jak začít. Měla srdce plné pocitů a myšlenek, ale nějak jí nešlo je vložit na papír.
,,Tsunade-sama? Chcete nějaké pití?'' koukla do dveří dívka, ještě dítě.
,,Vypadni, Shizune!'' zařvala hystericky. Dívka vyděšeně zavřela dveře. Tsunade byla nešťastná, bylo jí jedno, komu vynadá, koho urazí, jen chtěla mít klid. Utřela si slzy a pustila se do psaní.
[i]Jirayo,
Jedného krásneho slnečného rána sa v lese pri Konohe prechádzala žena s vlasmi svetlo orieškovej farby, malým fialovým kosoštvorcom na čele a veľkým poprsím.
Milovala toto miesto, pretože tu sa stretla so svojim bývalým milencom. Bola priam na pokraji smrti, keď sa dozvedela, že zomrel hneď nato, keď mu dala svoj náhrdelník.
Vtom istom čase a v tom istom lese sa prechádzal muž s haďou tvárou. Vlastne to bol skôr had než muž. Bol škaredý, zvrátený, s malými hadími očkami.
Seděla na kamenné lavičce a po tváři jí stékaly slzy.
Hluboko ve skále pod Konohou sedí na křesle člověk, kolem něho vyzařuje fialově zbarvená chakra. Ta chakra je tak silná, že je vidět jak se kolem ní tetelí vzduch. Vedle křesla je pověšený plášť a klobouk Hokage. Ten člověk na křesle se jmenuje Uzumaki Naruto.
Naruto má dlouhé blonďaté vlasy, které mu vlají stejně jako jeho chakra, ale co je zvláštní, přes oči má ochranou čelenku.
Naruto se díval do zdi a po dlouhé době se usmál.
„Co tě tak pobavilo?“ řekl Kyuubi, „že by konečně dorazil nějaký nepřítel, abys ho mohl zničit?“
Už nemám sílu vyhýbat se úderům. Podklesly pode mnou nohy a padám. Rukama si kryju obličej před Nejiho ranami. Najednou je ticho a klid. Opatrně vzhlédnu. Nade mnou se vznáší Nejiho obličej s ustaraným výrazem.
„Jste v pořádku, Hinata-sama?“ zeptal se.
Byl tam sám! Nemůže ho tam nechat! Nejde to… nemůže se dívat. Nebyl to přece on, kdo ji naučil že lidé na kterých vám záleží jsou to nejdůležitější? Nebyl to právě on, kdo ji tak moc ovlivnil? Nebyl to právě on kdo jí vždy ukázal cestu a pomohl ji? Byl… a nyní tam byl sám bez pomoci… nemůže to tak nechat!
Nad Konohou právě panovala tma. Pouliční lampy zářily jako hvězdy na noční obloze. a právě kolem jedné z nich procházel blonďatý chlapec.
Toulal se po ulicích své rodné vesnice, přemýšlel nad tím, co bylo, co bude. Nakonec ho jeho nohy donesly ke břehu nedaleké řeky.
Chvíli jen sledoval, jak se voda žene stále vpřed, nikdy se nezastaví. To ho fascinovalo, připadalo mu, že je stejná jako on.
If anybody asks you
Where I´m going soon
„Kam jdeš?“ zeptala se blonďatá dívka svého přítele.
„Prostě někam,“ odvětil on a rázným krokem se vydal k lesu.
„Ale…,“ snažila se ho zastavit dívka, ale když viděla, že je snaha marná, vzdala to.
So if you wanna know
Where I´m going
Where I´m going soon
Kráčel lesem a avšak bylo světlo, tady bylo šero.
„Vážně to chceš vědět? Vážně chceš vědět kam chci jít? Odpověď není snadná a ani já nevím, kam jdu,“ přemýšlel jounin.
Nevím co na to řeknete. Nedivila bych se, kdyby jste se tvářili rozpačitě a znechuceně... Sama jsem z toho trošku... nejistá.
Inspirací byla píseň Nothing else metters přehrané od Apokaly... jak dál?! 
Love and hate you
[i]Jeho věta vysela ve vzduchu. Ne však těžce, ale zvláštně. Jako by pronikala skrze oponu skutečnosti, pronikala skrze neuvěřitelné...
Nebyla těžká, byla... byla... tak jednoduchá, tak prostá...
A bolo to. Dosiahla som svoje hranice. Hranice, za ktoré žiaden človek nie je schopný ísť. Teda, aspoň ja nie.
A tento zlom vo mne spôsobil jeden jediný úder. Teda skôr zásah. Smrteľný. Niekto s hrmotom dopadol na zem.
Zavládlo hrobové ticho. Dokonca ani letný vánok, čo v ten deň pofukoval sa ani len nepohol. Nikto z nás nedýchal.
Kvap. Kvap. ozvalo sa odrazu.
Uvedomila som si, že to ja spôsobujem to kvapkanie. Moje oči, z ktorých sa rinuli slzy a kvapkali na zem.
Prosím tě, pane můj, buď ke mně laskavý a neodhoď mě jako nepotřebnou hračku. Prosím neopusť mě a nedopusť, abych tě omrzel. Ty jsi můj přítel a rána od přítele se nehojí.
Nedávej mi příliš krátký řetěz, raději mě neuvazuj vůbec, protože pocit svobody je nenahraditelný.
Nezlob se, když si nechci hrát, nekřič, když zaštěkám. I ty máš své dny a já to respektuji.
Je krásné ráno. Poletují ptáčci.
"Pomóóóc." ozvalo se z lesa za konohou. Nikdo to neslyšel. Osoba co tyto slova vyhodila z úst létala nad lesem, sem a tam a pořád tak dokola. Najednou se lidé z konohy sešly u hlavní brány.
"Co tam dělá?" divila se Sakura. Stále koukala na poletující osobu.
"Neviděl někdo Saie?" ptala se podihuvodná osoba stojící vedle Sakury.
"Když by ses podívala pořádně tak právě poletuje nad lesem, asi má nějaké představení." vysvětlila Sakura.
Na jednom nevelkém holém kopečku zvaném Olymp bylo ten den veselo. Mezi lidmi už se vědělo, že právě tato hora je sídlem bájných řeckých bohů. A tudíž je častý smích, nářek, vzlykot či zvýšený hlas nevyváděly z míry jako tehdy, když si mysleli, že tento vrch je zakletý a straší tam duchové vojáků, jež zde podle legendy byli popraveni. Už kolem hory nechodili širokým obloukem, ba naopak.
Naposledy
Uběhlo mnoho let. Opravdu mnoho...
Ale já stále cítím tvoji blízkost. Říká se, že vzpomínky by nás měly po čase opouštět, ale já před sebou stále vidím tvou tvář. Měla by blednout, mizet, proměnit se v sépiovou fotografii zašedlé minulosti. Jenže ten pocit ve mně trvá.
Byly doby, kdy slábnul, tu vzpomínku odfoukly jiné, naléhavé problémy... Tvá přítomnost mě občas opouštěla jako pozůstatek dávno minulé skutečnosti.
zavraždím tě nádhernou,
ranou kterou necítíš,
a pak teprve uvidíš,
zač vlastně život stojí,
a proč se všichni smrti bojí.
[size=17][font=Times New Roman]Hřejivé paprsky si lehce proklestily cestu skrz řídkou záclonu. Roztančily se po dubových parketách a vnesly tak do zšeřelého domu první světlo. V proudech zlatavé záře se objevila malá zrníčka prachu zvířená vlahým vánkem, který dovnitř pronikal pootevřenými shoji od kuchyně.
Takže, rád bych tuhle povídku věnoval jedný osobě. Asi ji znáte, je to RIKA. No... a proč? Protože je skvělá, což sem mohl poznat i osobně, že? xD
Je to o jejím oblíbenym páru, takže doufam, že se bude líbit... i když je to asi chaotický.
[color=red]
