Život...

Život… Co to vlastně je? Fikce? Realita? Nevím. Snažil jsem se. Opravdu jsem se snažil. Ale stále… Stále jsem to nezjistil. Celý život po něčem bádám. Za něčím jdu. Ale… Proč to vlastně dělám? Teď můj život končí. A stále to nevím. Stále jsem nic nezjistil. Stále jsem nic nepoznal. A proto… A proto jsem stále jako malé dítě. I když jsem dosáhl všeho, co jsem chtěl. Každý cíl, který jsem si dal, se mi podařilo splnit.
Ale… I když ostatní, I když mě ostatní vnímají… Jak mě vlastně vnímají? Nevím. Doufám… Doufám, že alespoň oni... Alespoň oni mě vidí tak, jak bych se chtěl vidět sám. Jako hrdinu. Jako člověka, za kterým něco zůstalo.
Protože já se tak nevidím. Já vidím pouze… prázdnotu. Prázdnotu, která zůstala po naplnění všech mých cílů. Vše, co mi zůstalo. Prázdnota.
Kdybych tak mohl žít ještě jednou. Žil bych… Žil bych… Jak vlastně? Po celém svém životě nevím ani to. Ani to jsem nezjistil.Ale jistě bych žil… Jinak. Jinak, ale zároveň úplně stejně.Měl jsem za cíl ochránit všechny své blízké. Své přátele. To by se změnilo. To už by mým cílem nebylo. To by bylo pouze důsledkem mých cílů.
Protože… Protože když jsem… Když jsem chránil své přátele… Tak já… Tak já jsem to nedokázal. Nedokázal jsem je ochránit. Chránil jsem je před nepřítelem, kterého jsem viděl.
Ale jsou i jiné věci, které mohou zabít. Nešťastná náhoda, stáří, nemoci. A ještě mnoho jiných. A před těmi… Před těmi jsem je neochránil. Nedokázal jsem to…
Ani mě nenapadlo něco takového. Nenapadlo mě, že je nechráním před vším, co existuje. A tak jsem je stále chránil, a myslel, že to stačí.
A pak jsem se ohlídl. Ohlédl jsem se, a zjistil jsem, že jsou všichni pryč. Že již není koho chránit. Zatímco jsem bojoval… bojoval, abych je chránil… Tak… Tak je zahubil nepřítel, kterého jsem neviděl. Snažil jsem se. Opravdu jsem se snažil… Splnil jsem svůj cíl. Ochránil jsem je!
Ale jen před tím, co jsem viděl. S čím jsem dokázal bojovat. A to nestačilo. Nedokázal jsem to. A zbyla mi… Zbyla mi pouze temná… Pouze temná prázdnota.
Snažil jsem se ji zaplnit. Čímkoli. Prací. Zábavou. Bojem. Vším, co mě či kohokoli jiného napadlo. Nikdo by nedokázal říct něco, co jsem nezkusil. Ale nic nepomohlo. Ať jsem se snažil jak chtěl… Ta prázdnota se mým pokusům pouze vysmívala.
A tak jsem se snažil žít dál. A žil jsem. Žil jsem s tou nesnesitelnou prázdnotou v sobě. Nemohl jsem vydržet pohledy lidí. Odešel jsem. Odešel jsem od lidí. A už nikdy… Už nikdy se nevrátím. Protože… Protože tohle byl jediný boj, který jsem prohrál. Boj s tou dusivou prázdnotou, boj se sebou samým.
A stále jsem hledal. Nevím co. Snad lék… Lék na prázdnotu. Nebo něco, co ji zaplní. Nebo možná důvod, proč jsem vlastně žil. Prostě něco.
Něco, co mi ukáže, k čemu můj život byl. Abych žil pro přátele? Ne. To jsem si myslel dřív. Ale už jsem zmoudřel. Už jsem prozřel. Už vím, že toto ten důvod není. Přátelé odejdou. A já… Já zůstanu opět sám…
Tak proč? Proč zde jsem? Proč žiji? Co je to vlastně život? Mám miliony otázek. A na žádnou z nich nemám odpověď. Žil jsem. To je jediná věc, kterou vím jistě. Uvědomuji si se. Možná, že celý svět je pouze iluze. Ale já… Já ne. Já žiji. Já umírám. To je vše, co jsem zjistil za celý svůj život. Odpověď na jednu otázku. Na jednu z milionu.
Zbytek… Kdy se ho dozvím? Možná nikdy. Ale doufám, že se to dozvím. Věřím tomu.Ale až zemřu, tak se konečně… se konečně zbavím… Zbavím se té… té prázdnoty…
Stařec s bílými vlasy a třemi čárkami na tváři se naposledy vítězně podíval do slunce. Dokončil běh svého života s jedinou myšlenkou: Ta prázdnota konečně zmizí…