Řeka (naruhina)

Nad Konohou právě panovala tma. Pouliční lampy zářily jako hvězdy na noční obloze. a právě kolem jedné z nich procházel blonďatý chlapec.

Toulal se po ulicích své rodné vesnice, přemýšlel nad tím, co bylo, co bude. Nakonec ho jeho nohy donesly ke břehu nedaleké řeky.
Chvíli jen sledoval, jak se voda žene stále vpřed, nikdy se nezastaví. To ho fascinovalo, připadalo mu, že je stejná jako on.
Všiml si velkého balvanu, částečně zasahujícího do řeky. Přešel k němu, sundal si boty, svlékl kalhoty a triko a všechno na něj položil. Stoupl si na kraj břehu, jednu nohu ponořil do vody. Po zjištění, že není tak studená, do ní ponořil i druhou. Voda mu byla sotva po kolena, proto udělala pár kroků do středu řeky, a tím se mu hladina dostala po pás. Pokrčil kolena a rukama si udržoval rovnováhu. Zavřel oči a vychutnával si ten osvěžující pocit.
Netušil však, že se někdo blíží.

Zas měla ten samý zlý sen, tu samou noční můru, kvůli které se už týden pořádně nevyspala. Jako každý den šla k molu u řeky, kde každý večer sedávala. Dnes dostala chuť si jít zaplavat.
Přestože začalo pršet, si sundala oblečení a ve spodním prádle vlezla do vody. Pořád se rozhlížela kolem, jestli jí náhodou někdo neuvidí. Nikdo tam nebyl.
Lehla si, zavřela oči a jemnými pohyby rukou se udržovala na hladině. Věděla, že je to nebezpečné, ale i přes to se nechala volně unášet proudem. Ten byl sice velmi slabý, ale kvůli té průtrži mračen celkem zesílil. Kdyby otevřela oči, tak by si všimla, že už je dost daleko, že by se měla vrátit, ale byla myšlenkami někde jinde.
Z nich jí po chvíli probral náraz. Lekla se, stoupla si a hledala příčinu její zastávky. Až teď si uvědomila, jak je daleko.
Naštěstí déšť ustával a proud byl pořád snesitelný.
Nic před sebou neviděla, tak do čeho narazila? Do osoby, která se právě vynořila z vody.
Usmála se, chtěla překonat sama sebe a nebýt jen tou šedou myškou, které si nikdo nevšímá.
Koukala na Naruta, jak si mne oči a snaží se dostat co nejvíc vody z jeho vlasů tím, že párkrát hodí hlavou doleva a doprava. Připadalo jí to tak legrační, roztomilé, krásné.
Když se na ní konečně podíval, taky se smál, bylo na něm vidět, že mu způsobila šok, ale nezlobil se na ní.
Cákla mu trochu vody do obličeje a couvla pár kroků od něj. Čekala, že jí udělá to samé, ale mýlila se.
Něco jí podrazilo nohy. S vyděšeným výrazem se potopila.
Uviděla Narutův klon, naštvala se a pod vodou k němu doplavala. Oplatila mu to stejnou mincí a za chvíli už byli pod vodou oba. Plavala od něj jak nejrychleji mohla, ale dohnal jí. Chytil jí za nohu a přitáhl k sobě.
Zarazil se. Cítil se tak nějak zvláštně, když se jí dotýkal. Stála tam před ním, chtěl se jí ještě dotknout, přistoupil k ní a objal jí.
Čas jakoby se zastavil. Oba se třásli zimou, přitiskli se k sobě blíž a ponořili se do vody. Ven jim koukaly jen hlavy. Chvíli jen tak stáli, chvíli se pomalu točili dokola, ale stále byli těsném objetí.
Políbila ho na krk.
Byl to sice malý, malinkatý polibek, ale on ho cítil. Až moc dobře ho cítil.
Ovládl ho takový krásný pocit, chtěl víc. Ale nechtěl to pokazit, proto jen přitiskl své rty na její krk.
Nikdy se necítila lépe, v jeho náručí se cítila tak hezky, bezpečně. Osmělila se, svými dlaněmi ho hladila na zádech a občas mu jednou rukou zajela do vlasů.
Nemusela dlouho čekat a začal dělat to samé on jí.
Políbil jí na tvář, ale nechtěl čekat, až mu polibek vrátí, políbil jí znovu, ale trochu blíž k jejím ústům. Znovu a zas o kousek blíž a znovu a znovu, až se jejich rty setkaly.
Voda kolem nich dál plynula, jakoby si jich ani nevšímala. Plula dál, stejně jako čas, který teď ani jeden z nich nevnímal, jako čas, který je nemilosrdně rozdělí.