I Need You (SasuSaku)

Seděla na kamenné lavičce a po tváři jí stékaly slzy.
Viděla ho... Zase ho viděla... Po šesti letech ale přece... Nejhorší na tom bylo, že ho stále milovala, ale proč?... Milovala ho tak moc, že jí jeho nepřítomnost trhala srdce na maličké kousíčky. Už je to víc jak šest let a ona sedí na téhle lavičce, kde se probudila poté, co ji omráčil. Občas sem zašla a čekala, jestli nepříjde... Potřebovala ho víc než srdce nebo jakýkoliv jiný orgán ve svém těle. On pro ni byl kyslíkem, který dýchala a ona pro něj byla vzduch. Bez oxidu a kyslíku k ničemu... Byli jak oheň a voda; proto, ač ho potřebovala sebevíc, spolu být nemohli. Ale takhle to už dál nejde. Všichni na ni koukají jako na chudinku, na holku bez kluka... jedinou dívku, která ve svích osmnácti neměla žádného kluka. Tenten má Nejiho, Hina má Naruta, Ino ma Saie a tak dále... jen ona stále čeká na někoho, kdo nepřichází a snad ani nepřijde. Možná prožívá velkou bolest, ale jaké by to bylo, kdyby se vrátil a ona by pro něj opět nic neznamenala?... snad by to bylo ještě horší...
Cítila se tak vysílená...
Slzy stále stékaly a bylo jich čím dál víc...
Únava ji zmohla...
Zdálo se jí, že ji někdo z té lavičky zvedl a nesl neznámo kam. Nechala se.
To místo jí bylo vlastně nepříjemné, vracely se vzpomínky na něj a vybavoval se jí den jeho odchodu. Všechno to bylo únavné a bolestné. Ničilo ji to. Každý den se dívala do dálky z okna a vyhlížela ho. Co kdyby náhodou přišel. Jenže on nepřicházel, a to bolelo. Každý večer probrečela. Byla nevyspalá a unavená. Vždyť dnes, po takové dlouhé době se jí podařilo usnout. Spala tvrdě, ale vypadala jako anděl. Jako anděl, kterému sebrali křídla a on nemůže létat. Jejími křídly byl Sasuke. Jenže kdo ví, kde je mu konec? Nejhorší na tom je, že i kdyby se vrátil, věděla, že by ji nemiloval. Vždy pro něj byla ten slabý článek v jejich týmu. Vždy ji zachraňoval a teď, když to potřebuje opravdu nejvíc, tu není...
Kde mu je asi konec?
Co dělá?
Na co asi právě myslí?
Stýská se mu po mě?
Stýská se mu po Narutovi?
Stýská se mu po nás?
Podařilo se mu to, co chtěl?
Našel si někoho?
Je naživu?
To byly otázky, které ji užíraly už víc než šest let, ale jen jednu věděla jistě. Její Sasuke žije. Cítila by to, citíla by, že zemřel, cítila by jeho smrt... Byl stále naživu... Jen ta jedna myšlenka udržela v pořádku i ji. Ale stejně měla pocit, že blázní. Bez něj neměl život cenu, ale jen myšlenka, že se opět vrátí, ji držela nad vodou. Myšlenka, že ho ještě jednou uvidí a i kdyby ne, aspoň že je šťastný a zdravý. I když jí trhalo srdce pomyšlení, že by si našel nějakou ženu a obnovil klan a na ni už nepomyslel. Proč by ale měl? Byla to přece ta slabá, otravná dívka, která ho jen zdržovala.
"Promiň Sasuke, promiň, že jsem byla tak slabá a otravná. Vždycky jsem tě jen zdržovala od tvé pomsty. Ale nedělala jsem to schválně... Promiň, Sasuke... promiň mi to všechno!" šeptala každý večer do větru už víc jak šest let. Poslední měsíc ale měla pocit, jako by jí ten vítr odpovídal...
"To já se ti omlouvám, ty za nic nemůžeš... neplač, maličká, bolí mě vidět tě, jak se trápíš kvůli někomu, kdo tě opustil... byl to idiot, ale už není..." odpovídal jí a nebo už se dočista zbláznila? Taky měla pocit, že ji poslední měsíc někdo sleduje, asi už začínala být paranoidní.
Probudila se...
Chvíli jí trvalo, než si přivykla na tmu, ale s jistotou dokázala říct, že neležela na kamenné lavičce. Opatrně se posadila a podívala se směrem k místu, odkud do místnosti prosvítal měsíc. Někdo u něj seděl. Delší, zřejmě černé vlasy a pěkné tělo. Díval se z okna. Sakura nechápala, kde je až do doby, kdy si všimla na stěně znaku jednoho klanu. Klanu, který jí byl tak známý, klanu, ze kterého prý žili už jen dva lidé, klanu, ze kterého pocházel člověk, který jí zlomil srdce. Člověk, kterého deno denně oplakávala, člověk který ji opustil...
Skutečně to byl on?...
"Sasuke..." zašeptala tím nejtišším hláskem, jakým dokázala.
"Tak ses probudila?" zazněl něčí hlas. Hlas tak známý a přesto neznámý. Postava u okna otočila hlavu směrem k ní a vstala.
"Sasuke...." opakovala dál a snad ještě tišeji než před tím.
"Sakuro..." odpověděl jí.
"Sasuke..." opakovala pořád nevěřícně.
Postava u okna k ní přistoupila úplně. Konečně mu bylo vidět do tváře..
"Co tu dělám? Jak jsem se sem dostala? Proč jsem tu? Chceš mi zase ublížit? Já... tohle už nevydržím, Sasuke!" rozplakala se.
"Ne, ne, pššš maličká! Neplakej! Trhá mi to srdce! Bolí to, vidět tě, jak trpíš!" přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl obejmout.
"Je to jen setinka bolesti! To co tu vidíš, to je malá bolest, Sasuke! Prožívala jsem té bolesti víc! Mnohem víc! A proč? Protože si milostivý pán odešel, bez rozloučení a s tím, že jsem otravná... otravná!" spadly další slzy.
"Promiň mi to, prosím..."
"Vždycky jsi mě zachraňoval! Já vím, jsem ta slabá, ale tys selhal, Sasuke! Potřebovala jsem tě víc, než kdy jindy! Potřebovala jsem zachránit a tys tu nebyl! Nebyl jsi tu, když jsem tě potřebovala! Nebyl jsi tu! Nebyl!" Vzlykala.
"Ale už budu! Už tu navždy budu s tebou!" snažil se ji utišit. Ta slova ho bodala jako tisíce nožů a přesto věděl, že bolest, se kterou Sakura teď bojuje, je mnohem větší než ta, kterou pociťuje on. Bylo mu to všechno tak líto...
"Proč Sasuke? Proč jsi tu? Já už nechci, abys mi ubližoval! Nechci, abys mě zase viděl jako ten slabý článek! Jenže to se nikdy nezmění, protože mě opět vidíš, jak brečím a potřebuju zachránit! Sasuke, proč mě držíš při životě a přitom mě zabíjíš? Proč jsi mi tak ublížil? Proč? Copak jsem tak špatný člověk? Jestli ano, tak promiň, že tě miluju! Já tě mám pořád ráda, víš?... i po tom všem, jenže ty sis sem přišel zase jen pohrát! Děláš to tak pořád! Já už nechci! Proč jsi mi nedávno řekl ty ošklivá slova?... Proč?" přes slzy neviděla, ale bylo jí to jedno.
"Sakuro, ty ani nevíš, jaké to pro mě bylo! Byl jsem zavřený v nějaké místnoti a jen myšlenka na tebe mě udržovala při životě. Můj nový tým mě zradil..." snažil se vysvětlit.
"Ale tenkrát jsi nebyl zavřený! Když jsem tam já a Naruto přišli! Nebyl jsi zavřený a řekls ta ošklivá slova, ublížils mi! Tak strašně moc jsi mi ublížil!" odstrčila ho od sebe a šla od něj pryč.
"Musel jsem! Sakuro, oni mi hrozili, že kdybych vám to neřekl, zabili by vás! To pro mě byla daleko strašnější představa, než to, že vám mám říct tamta slova! Je mi to líto, ale nemohl jsem jinak!" vstal a vydal se za ní.
"Jenže ta slova bolela! Málem mě to zabilo, víš! Už zase jsi Sakuře Haruno řekl, že je otravná! Už zase, a tentokrát bezdůvodně! Copak tě to baví? Říkat mi, že jsem otravná? Baví tě to hodně?" nový nával slz. Padla na kolena.
"Maličká... Sakuro... já vím, že jsem ti ublížil! Ale věř mi, že mě to bolí taky! A víš proč? Protože tě miluji!" klekl si k ní a vzal její bradu do svých prstů, aby jí mohl zvednout obličej.
"Ne Sasuke... neříkej slova, o kterých nevíš, co znamenají! Neříkej to, co by tě později mohlo mrzet!" vrtěla hlavou.
"Jenže mě nebude! Vím, co ta slova znamenají, protože vím, jaký byl každý den bez tebe. Když jsem tě konečně zase uviděl, bylas tak krásná! Vyrostlas a zkrásněla! Byl jsem šťastný, ale jakmile jsem ti musel znovu ublížit, bolelo mě to! Strašně moc to bolelo a když jsem se konečně vrátil, utekl a spatřil tě, jak brečíš na té lavičce, trhalo mi to srdce a neodvážil jsem se ti přijít na oči! Už jsem tu celý měsíc! Měsíc, kdy jsem se musel dívat na to, jak trpíš a to taky bolelo! Už nechci, aby ses trápila; vím, že jsem ti ublížil, ale taky vím, že jsem jediný, kdo tě toho trápení může zbavit!" setřel jí slzy.
"Já nemůžu!" kroutila hlavou.
"Sakuro... prosím... neubližuj mi!" pohladil ji po vlasech.
"A tys mohl? Víc jak sedm let jsi mi ubližoval a já nesmím?" zachvátil ji vztek.
"Vím, že bych si to zasloužil, jenže mý musíme začít odznova!"
"Jenže já vím, že bys mi zase ublížil! Dříve nebo později určitě! Stejně jako před šesti lety, stejně jako před půl rokem..." vytrhla svou tvář z jeho dlaní.
"Miluju tě Sakuro... je mi líto, že to nevidíš... dělal jsem to pro tebe, ale máš na to plné právo! Chápu to..." vstal a šel ke dveřím. Sakura zvedla hlavu a dívala se na postavu, jak sahá po klice. TAK TO PŘECE NEMÁ BÝT!!! proběhlo jí hlavou. Vstala a rozeběhla se za ním. Přitlačila ho ke dveřím.
"Ne Sasuke... já už tě nenechám odejít! Už ne!" šeptala.
Sasuke se usmál a otočil se. Pohladil ji po tváři a poté ji políbil. Vpíjel se do jejích rtů a Sakura mu jeho polibky oplácela.
"Potřebuji tě Sasuke...!!!"