Naposledy

Naposledy

Uběhlo mnoho let. Opravdu mnoho...
Ale já stále cítím tvoji blízkost. Říká se, že vzpomínky by nás měly po čase opouštět, ale já před sebou stále vidím tvou tvář. Měla by blednout, mizet, proměnit se v sépiovou fotografii zašedlé minulosti. Jenže ten pocit ve mně trvá.
Byly doby, kdy slábnul, tu vzpomínku odfoukly jiné, naléhavé problémy... Tvá přítomnost mě občas opouštěla jako pozůstatek dávno minulé skutečnosti.
Brzy potom se však znovu navracela, jako otevírající se rána, jakoby to bylo jen pár dní. Pár hodin, setin sekundy...
V mém podvědomí, stále přítomná.
Zdálo se to jako chvilka, co se dvě reality protly, kdy vyhrálo něco silnějšího nad tvým osudem. I nad tvým životem...

Smrt. Zemřela jsi.
Pro něco, co jsi nazývala svou cestou, svým životním přáním. Pro tvé břemeno, na které jsem také část naložil. Pro tvůj žal, kvůli tobě samé...
A také kvůli nim. Kvůli těm dvěma, kteří ač věděli či nevěděli, ti ubližovali...
Zemřela jsi při boji. Zní to tak jednoduše. Každý výborný shinobi o tomhle sní. Zemřít pro to, za co jsme bojovali. A ty jsi bojovala. Nevzdala ses.
Byla jsi výjimečná kunoichi, teď v mých očích převelice silná. Silnější, než jsem kdy byl já... Než jsem kdy mohl být já.
Kolik si toho uvědomuji až teď? Kolik...
Jsou ale věci, které i nejsilnější mohou porazit, oslabit. Věci hluboko v nás. Zakořeněné, ukryté. A když se najde člověk, jenž ví, kde jsou, jenž na ně dokáže dosáhnout, zaútočit na ně... I ten nejsilnější může padnout, i on může selhat...
Moc dobře vím, že právě na to jsi zemřela. To břemeno, které jsi nesla nebylo tak těžké. Ale skutečnosti, jež ho doprovázely, byly až příliš.
Tohle tě užíralo jako nemoc. Slábla jsi, tak viditelně, ale já byl slepý. Zase. A když jsem si to konečně uvědomil, bylo pozdě.
Vím, že jsem na tom měl vlastní vinu. O to víc mě to bolí. Když si jen vzpomenu....
Tvůj úsměv... Tvůj úsměv, jako lék na moje rány, konejšivý, až neskutečný. Byl jedním z mála, který byl opravdu upřímný.
Ale od té chvíle slábl. Slábl jako když paprsky náhle pohltí temnota mraku.

Myslel jsem...
To protože tě zraňovali.
Oba rvali tvé kořeny slabin, trhali ti je před očima. Jak moc bezbranná a bezcenná sis přitom připadala...
A přitom jsi vždy měla obrovskou cenu, pro mě...
Byla jsi mi drahá... moc. Jenže já nedokázal jednat. Nedokázal jsem nic dělat, viděl jsem tě chřadnout v bolesti, úzkosti...
Jen můj ubohý úsměv, ten patřil tobě. Vždy patřil a patří tobě. Ať už jsi kdekoliv. Vždyť, je tvůj už od mého dětství...
A snad jen ten tě udržoval poslední dny při životě. Abys nevybledla, nezmizela jako vzpomínka. Dřív, než k tomu navždy opravdu došlo.
V ten den ti nepomohl ani můj upřímný úsměv. Byla jsi příliš vyčerpaná. Zesláblá...
Tvoje oči byly unavené, přesto v nich plápolal ten drobný plamínek, jako vždy.
Když však uhasl, aby už nikdy nevzplanul, něco se ve mně zlomilo... Utonulo, v bolesti. Temnota mě pohltila...

A já konečně děsivě prozřel.
Byl jsem to já, kdo stál nad tvým vychládajícím tělem, umírajícím sluncem mého života.
Byl jsem to já, kdo měl na rukou tvou krev!
Byl jsem to já, komu v tu chvíli všichni ti bezcitní hajzlové tleskali!
Tak jako soudcové zahřměním paličky, uzavřeli tvůj život s neskutečnou lehkostí!
A já byl prostředkem, příčinou.
Pozdě...
Všechno tak pozdě...
To já jsem v tobě rval kořeny, to já zanítil tvoje slabiny!! Ne ani jeden z nich...
Všechny ty důvody, proč jsi po nocích brečela, slábla a umírala...
Byl jsem skutečným důvodem tvojí smrti. Tvým vrahem.
A já to neviděl...

Ležela jsi přede mnou v prachu. Nikdo si neumí představit, jak strašně jsem zatoužil se přidat k tobě. Tehdy jsem chtěl opravdu zemřít.
Miloval jsem tě a věděl, že ty mě.
Tvůj úsměv patřil mě, darovala jsi mi ho už v dětství...
Ale nebylo nic, žádná síla, která by něco mohla zvrátit...

Smrt. Smrt byla vykoupením, tím, co jsem si nezasloužil.
Protože za všechno, co jsem udělal... zasluhoval jsem nenávist... zavržení.
A bylo tu něco, co jsem musel vykonat... Tvůj sen. Ten, který jsi mi zanechala.
Tvůj sen, jenž jsi nestihla proměnit ve skutečnost... O míru, rovnováze, spojenectví.
Přísahal jsem, že ho dodržím. A i když vím, že se mi asi nikdy nepovedl vyplnit úplně... Myslím, že jsem ho uskutečnil. Tak, jak sis přála, jak jsi ho snila...

...

Hrubou rukou přejel po hladkém, tenkém kameni náhrobku. Na tváři starce tekly téměř neznatelné slzy. Slzy bolesti, přes všechno se však usmíval. Pevně semkunl víčka a nasál chladný vzduch končící noci a brzkého ranního šera. Nasál klid a ticho.
Už mi nezbývá moc času. Přál bych si tě tam potkat... jít za tebou. Znovu zahlédnout tvůj úsměv. Tvůj první... Znovu...
Jen matně si na něj teď chci vzpomenout. Naposledy...

...

Poznámky: 

pozn.

Tak jsem zase něco zkusila. Omlouvám se za opakování slov a chyby. Ale takhle mi to prostě sedělo.
Včera večer na mě padla inspirace a tak jsem sedla a psala... Na papír
Jj, už zase se na něj učím psát XD
No a ráno jsem to přepsala na computer. Vypadá to jako výsledek horečky.
Nevím, zase na mě padá stín krize. teĎ to bude asi po psychické stránce, už začínám psát koniny.
PS: Ten název vůbec nesedí. Ale nic lepšího mě nenapadlo. Zase.

Arigato!!!!- a to myslím vážně!:
Kimm-chan: Děkuju moc Klidně mi Katy říkej Opravdu děkuju, vážně jsem si tím nebyla jistá, poslední dobou se mi moc nedaří, takže každý koment opravdu potěší.
maklmape: Taky moc děkuju, jsem ráda, že se líbilo
Nettiex: Jé, ty sis to přečetla? Děkuju moooocc XD Ale jak říkám, je to krize psychického původu, podivně neovlivňující psaní