Heart asks pleasure first

Věnování

Tákže, múza konečně dorazila, takže tady je ta povídka Je to pro Taru Monyuky. Ona ví, za co
Snad se ti bude líbit!

Varování

Povídka je o páru NejiHina. Kdo tenhle Hyuuga-skoro-cest nemusí, ať to radši nečte

Už nemám sílu vyhýbat se úderům. Podklesly pode mnou nohy a padám. Rukama si kryju obličej před Nejiho ranami. Najednou je ticho a klid. Opatrně vzhlédnu. Nade mnou se vznáší Nejiho obličej s ustaraným výrazem.
„Jste v pořádku, Hinata-sama?“ zeptal se.
Souhlasně kývnu. Nabídl mi ruku a já přijala. Za chvíli už stojím na nohou. Rozpačitě jsem mu pohlédla do očí.
„Proč mi prokazuješ úctu, když si ji nezasloužím?“ zeptala jsem se.
„V mých očích si ji zasloužíš,“ odpověděl vážně a v očích měl neproniknutelný výraz. Neměla jsem tušení, co tím myslí. Ruka, kterou mi stále ještě držel, najednou začala pálit. Cítím, jak se mi do obličeje hrne krev.
Neji mou ruku pomalu pustil, uklonil se a zanechal mě v dojo… samotnou a zmatenou. Ještě dlouho jsem tam stála a nepřítomně zírala směrem, kterým odešel. Proč mě ta úcta tolik rozhodila. Všichni v mé rodině mi ji prokazují… tak proč jsem teď tak mimo? Je to proto, že to řekl on? Proto, že on je ten, od koho bych ji čekala nejméně?
V mých očích si ji zasloužíš…
Je to proto, že on by si mou pozici tolik zasloužil? Protože by se na mé místo tolik hodil? Budoucí vůdce klanu… smělý, odvážný a silný… člověk jako on je předurčen k tomu stát se vůdcem… jenomže on se narodil špatným rodičům…
V mých očích si ji zasloužíš…
Proč mi v uších zní pořád tahle věta? Je to proto, jak se u toho tvářil? Jakým tónem ji řekl? Vždycky pro mě byl tím nejméně čitelným člověkem. Nikdy jsem nevěděla, jak myslí to, co říká. Mluví jemně a tiše a tváří se u toho vždy stejně…
Odkdy mě ale dokáže takhle rozhodit?! Nikdy jsem na něj takhle nereagovala! Co se stalo? Kdy se to změnilo?!
Vzpamatuj se, sakra, napomínala jsem sama sebe. Mozek na to ale nereagoval. Pořád jsem v mysli viděla ten obličej a výraz. Pořád jsem slyšela tu větu.
„A dost,“ zatřepala jsem hlavou.
Vyrazila jsem do knihovny, kde jsem musela najít podklady pro misi, kterou jsem měla vést. Mou první misi jako oficiálního vyslance klanu Hyuuga. Dcera vůdce klanu a jeho nástupkyně. Nevěděla jsem, proč mi otec svěřil tolik důvěry… co ho k tomu vedlo. Najednou jsem prostě měla být jeho očima a ušima.
Neji měl jít se mnou. Pravděpodobně to měla být ukázka otcovy dobré vůle. Věří svým spojencům natolik, že jim svěří život své dcery a synovce.

Došla jsem do knihovny a našla několik svitků, které mi měly pomoci v tom, abych se připravila na svou misi. Posadila jsem se, abych si mohla vše v klidu prostudovat. V celé obrovské místnosti jsem byla sama.
Ponořila jsem se do četby o našem spojenci a o všech kontaktech, které kdy mezi námi proběhly. Najednou slyším kroky. Vzhlédnu.
Do místnosti vešel Neji.
„Neji-san,“ oslovím ho a usměju se.
„Hinata-sama,“ pokyne hlavou a rychle odvrátí pohled. Co to mělo znamenat? Chvíli váhavě stojí na prahu a nakonec se otočí a odejde. Ne odejde… on doslova vyběhl.
Nevím proč… vlastně jsem si to uvědomila až poté, co jsem to udělala. Vyběhla jsem za ním.
„Neji…“ šeptám a dobíhám ho. Ani nevím, jak se to stalo. Najednou stojím zády nalepená na zeď a Neji mi zlostně zírá do očí. Jeho ruce mě vězní z obou stran. Není šance na únik. Srdce mi bije jako splašené. Mám pocit, že mě nohy už dlouho neunesou.
„Co po mě vlastně chceš?“ zasyčí mi zblízka do obličeje. Na tváři mě šimrá jeho dech. Pak se nakloní blíž. Jeho ústa jsou u mého ucha. Nemůžu se ani nadechnout. Mám pocit, že se udusím. „Co po mě, sakra, chceš?!“ zašeptá.
A najedou je pryč.
Jsem v celé chodbě sama. Pomalu jsem se svezla podél zdi. Klečím na zemi, hlavu opřenou o zeď za mnou a učím se znovu dýchat.
Co se to stalo? Co to bylo? Kde se vzala ta zlost? Ta zášť… co jsem provedla?

Zírám do stropu. Už před dlouhou dobou zhasla všechna světla a celý dům se ponořil do ticha. Pravděpodobně jen já nemůžu usnout. Nejiho zvláštní chování mi nedá spát. Nevím, proč se tolik starám… prostě to tak je. Dopoledne byl tak milý a úslužný… a odpoledne zuřil. Co jsem provedla?
V mých očích si ji zasloužíš.
Co po mě, sakra, chceš?!
Jen dvě věty… pár slov a několik vteřin… a přesto teď ležím a neustále přemýšlím, co se mohlo stát.
Nakonec rezignuji na pokusy usnout a vstanu. Obléknu se do lehkého kimona a tiše opustím pokoj. Ploužím se po domě a snažím se přinutit mozek myslet na cokoliv jiného než na Nejiho. Odkdy mě můj bratranec tak zajímá? Odkdy mám tu potřebu porozumět mu? Procházím domem až vyjdu ven do příjemné jarní noci. Fouká jemný vítr. Květy sakur pod jeho náporem padají a přikrývají zem jako první sníh.
Procházím zahradou a najednou z dojo slyším zvuky boje. Co se děje? Kdo tam je? Tiše se připlížím k pootevřeným dvěřím a váhavě nakouknu dovnitř. Neji… je to jako kdyby mě pronásledoval… nebo snad já jeho?
V obličeji je naprosto klidný. Jen z jeho pohybů a úderů je cítit zuřivost a vztek. Jsem to já, kdo ho tak vytočil? Čím?!
Nevím, jak dlouho jsem tam stála a fascinovaně ho pozorovala. Jeho dokonalé soustředění a neúnavnost… proto byl o tolik lepším bojovníkem než já… měla bych jít… nechci, aby mě viděl. Ne v téhle náladě. Nechci podobné střetnutí, jaké jsem zažila tohle odpoledne. Nebo se to jen snažím namluvit sama sobě? Toužím po jeho přítomnosti. Vím to… nevím, kdy jsem si to uvědomila, ale je to pravda.
Pomalu vyklouznu ven a snažím se po špičkách zmizet.
„Hinata-sama,“ zašeptá. Zarazím se a vrátím se. Opatrně mu pohlédnu do očí. Zase kouká tak klidně. „Omlouvám se, že jsem vás vzbudil,“ ukloní se.
„Nevzbudil,“ zavrtím hlavou. „Nemohla jsem spát.“
Chápavě přikývne.
Rozhostí se mezi námi rozpačité a těžké ticho. Ticho, které doslova mlátí do uší. Slyším každý jeho nádech.
„Omlouvám se za dnešní odpoledne…“ řekne tiše a udělá váhavý krok v před. Rozpačitě mi při tom hledí do očí.
„Není třeba,“ utnu jeho starost a na důkaz svých slov zvednu ruku v zamítavém gestu. Zaraženě se zastavil. „Já… jenom nevím proč… co jsem udělala?“ zeptala jsem se a uhnula pohledem.
„Ty nevíš?“ řekl a smutně se zasmál.
Další krok vpřed.
Nechápavě jsem na něj pohlédla.
„Ty doopravdy nevíš?“ Pořád ten smutný úsměv. Tón, jakým tu otázku zopakoval mě donutil vzhlédnout. Koukám mu do očí. Co tam vidím? Bolest? Nejistotu? Ne… ještě něco dalšího… něhu…
„Jsi to ty… celá… a všechno kolem tebe…“ šeptá a po malých krocích se ke mně blíží. Nemůžu se hnout. Chtěla bych, ale nohy mi vrostly do země. Moc chci utéct a nemůžu…
„Jak se červenáš, když jsi v rozpacích… květinová vůně, která se rozprostře kolem tebe, když nevědomky pohodíš vlasy…“
Do tváří se mi hrne krev. Už je jen pár kroků ode mě. Chci odtrhnout pohled a nemůžu. Jeho pohled plný něhy mě spoutal… srdce mi bije až v krku a v uších mi hučí. Už je u mě…
Nemůžu dýchat. Zblízka koukám do tak známých očí a přesto jsou pro mě úplně nové. Vidím svůj vlastní obraz. I v té tmě je znát, jak jsem zrůžověla rozpaky. Oči mám rozšířené… čím vlastně?
A pak je všechno jedno. Políbil mě. Něžně přitisknul svoje rty na ty moje. Ten pocit… jako bych dostala něco, na co čekám celý život. Reakce mého těla je tak automatická, že nad ní ani nedokážu přemýšlet. Tělo se k němu přimklo… ruce mi vystřelily a objaly ho kolem krku. Nebylo nic, co by mě donutilo ho v tu chvíli pustit. Prsty se mi zabořily do jeho hebkých vlasů.
Jeho ruce mě pevně obemkly kolem pasu. Točila se mi hlava a podlamovaly kolena.
Nedokážu myslet na nic. Jak bych taky mohla! Konečně jsem objevila střed svého vesmíru… on je smysl mé existence. V tuhle chvíli na ničem nezáleží. Cítím tlukot srdce a nedokážu určit, jestli je moje nebo jeho.
Mohlo to trvat minutu a stejně tak několik hodin. Dlouhou dobu mě držel v náručí. V tu chvíli nebylo na světě místo, kde bych se mohla cítit bezpečněji. Vychutnávala jsem si tu blízkost a teplo vycházející z jeho těla. Venku se ozvalo zašramocení.
V panice jsem se od něj odtrhla. Srdce mi zase začalo bušit jako splašené. Tentokrát ale z úplně jiného důvodu. Tohle nesmíme… o tom se nesmí nikdo dozvědět! On je můj bratranec… člen vedlejší linie rodu… tohle je špatné…
Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Stěží jsem vnímala jeho nechápavý výraz.
„Promiň… tohle nemůžeme…“ zašeptala jsem. Na konci se mi hlas zlomil do vzlyknutí.
„Hinato…“ slyším za sebou. Nedokážu tam ale zůstat ani o vteřinu déle. Ne potom, co jsem zažila tohle… a ne potom, co mi došlo, že to nikdy nemůže fungovat.
Se zamlženým pohledem jsem vyběhla ven. Proplétala jsem se liduprázdnými chodbami obrovského domu. Ve svém pokoji jsem sebou práskla na postel a rozplakala se. Zoufalstvím a vším tím, co jsem během posledního dne a noci prožila.
Co se to stalo?
Co se změnilo? Všechno…
Něco jsem poznala a v zápětí mi došlo, že to prostě není možné… nemůže to být… je to špatné…
Jak ale může být něco tak krásného špatné? Jak může být něco tak úžasného špatné? Stále jsem v pase cítila dotyk jeho rukou. Rty mě pálily. V rukou jsem stále cítila jeho vlasy. Srdce mi stále bilo ve stejném rytmu jako to jeho…jak může být tohle špatné?!

Probudila jsem se s bolestí hlavy a příšerným pocitem. Všechno bylo špatně. Jak může být venku tak nádherně, když se já cítím tak příšerně? Tváře mám stažené a oči oteklé od dlouhého pláče.
Zaklepání na dveře.
„Ano…“ vyzvu klepajícího bez zájmu.
„Hinata-neesan,“ ozve se hlas mé mladší sestry a vzápětí poté vstoupí. „Co se stalo?“ zděsí se při pohledu na mě.
„Nic,“ pokrčím lhostejně rameny. Nikdy jsem jí nic neříkala. Nebylo proč. V aristokratických rodinách se nepěstují normální sourozenecké vztahy. Sourozenci soupeří o pozornost a moc. Jsou k tomu od mala vedeni. Především ti mladší se snaží předčit toho staršího…
Jak jsem čekala, Hanabi po ničem dalším nepátrá… chce mě vidět otec…
Je možné, že by se nějak dozvěděl… ne… začínám být paranoidní.

„Hinata-san,“ oslovil mě otec a přejel mě přísným pohledem.
„Otou-sama,“ uklonila jsem se hluboce a sklopila hlavu tak, jak to má dcera v přítomnosti otce udělat.
„Posaď se,“ vybídl mě. Posadila jsem se k malému stolku. Otec začal pomalu připravovat čaj. Po celou dobu, co jistými pohyby vykonával starý rituál, mlčel. Pak mi nabídl malou mističku čaje. Držela jsem ji v rukou a čekala, až hořká tekutina trochu vychladne.
„Jak se připravuješ na svou misi?“ zeptal se otec. Cítila jsem na sobě jeho pátravý pohled.
„Nastudovala jsem si vše, co jsem mohla o našich minulých vztazích s našimi spojenci… myslím, že mise by měla dopadnout úspěšně,“ odpověděla jsem.
„Žádná nebude,“ řekl.
„Prosím?“ zeptala jsem se překvapeně. „Jak to?“
„Syn našeho spojence sem dorazí za týden.“ Přikývla jsem. Co taky jiného jsem mohla dělat? „Přijede, aby se dohodla svatba,“ prohlásil.
Tiše jsem vzhlédla.
„Za týden budeš zasnoubena,“ oznámil mi.
„Cože?“ vydechla jsem tiše. Ruce se mi rozechvěly. Pevněji jsem stiskla mističku s čajem.
„Spojenectví klanu Kuran je pro nás velmi důležité. A sňatek s mou dědičkou je pro ně hlavní podmínkou. Tím se samozřejmě zvýší i naše bezpečnost. Doufám, že rozumíš.“
Kývla jsem. Ani jsem nevěděla na co. Všechno se hroutilo. Veškeré sny… všechno… jako domeček z karet, když zafouká vítr… tohle ale nebyl obyčejný vítr… tohle byl hurikán. A už mě strhl s sebou.
„Mohu tedy tvé budoucí zasnoubení oznámit rodině? Všichni budou mít radost.“ Cítila jsem spokojenost v jeho hlase. Nezmohla jsem se na nic…na žádnou reakci. Jen jsem se jako robot hluboce uklonila. Čelo přitisknuté k zemi po dobu pěti vteřin. Nemohla jsem mluvit. Hrozilo, že když promluvím nebo na něj jen pohlédnu, rozpláču se a už to nezastavím.

Stojím dva kroky za otcem po jeho pravé straně. Přímo přede mnou je Neji. Vpíjí se očima do těch mých. Stačil jen jediný pohled. Ta zrada v jeho tváři. Nemohl se ale cítit hůř než já.
Na tváři mě pálí horké a tiché slzy zoufalství.
„Banzai!“ zvolali hlasitě všichni členové klanu poté, co otec domluvil. Nevím, co říkal. Viděla jsem jen Nejiho. A bolest vepsanou v jeho očích. Jeho rty se při gratulaci ani nepohly. Nakonec se šli všichni uklonit jeden po druhém. Mlčky jsem stála se sklopeným pohledem a těšila se, až to skončí. Až za sebou prásknu dveřmi a rozpláču se.
I Neji mi šel osobně gratulovat. Poté, co se uklonil a procházel kolem mě, se lehce dotkl prsty hřbetu mé ruky. Celým tělem mi projel elektrický proud. Tam, kde se mě dotknul, kůže pálila. Po zádech mi přejel mráz. Instinktivně jsem ho rychle chytila za ruku a stiskla. Tak pevně, jak jen jsem mohla. Něžně stisk opětoval. Aniž by se na mě podíval, ruku vyprostil a odešel.
„Neji,“ bezhlesně jsem pohnula rty.
Ne… jsem v tom sama… a nemůžu čekat záchranu…
„Jsem na tebe hrdý, choujo-san,“ řekl otec. Chytil mě za ramena. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. „Všechno bude v pořádku.“
Pro koho, chtěla jsem se zeptat. Pro něj? Pro klan Hyuuga? Pro klan Kuran? Pro mě totiž ne… nic nebude v pořádku.
„Teď můžeš jít trénovat. Jsem si jistý, že Neji už čeká v dojo,“ upozornil mě a vystrkal mě ze dveří ven.
Neji… trénink… právě mi oznámil, jakou cestou se bude ubírat zbytek mého života… a najednou se mám vrátit do normálu? Do každodenní rutiny?

Nešla jsem do dojo. Nemohla jsem. Nešlo to. Nohy prostě odmítly odnést mě tím směrem. A já neměla sílu je přemluvit. Byla jsem vyčerpaná. Celý den jsem jen seděla na terase svého pokoje a koukala ven. Viděla jsem záblesky normálního života zvenku. Hrající si děti. Smějí se a není nic, co by jim jejich radost zkazilo. Jak moc jsem jim záviděla!
Jejich obyčejný život plný obyčejných starostí. Nebyli svázáni povinnostmi aristokracie. Pravidly, která omezují život. Pravidly, která nutí otce provdávat dcery proti jejich vůli. Pravidly, která obrací sourozence proti sobě. Pravidly, která svazují potenciální hrozbu strašlivou kletbou.
Pomalu padla tma. Všechen život pomalu utichal. Světla zhasla. Všichni šli spát. Zahrada byla tichá a pustá jako měsíční krajina. Tma, ticho a klid… teď už jenom aby začala bouřka… teprve tehdy by vše odpovídalo mé náladě. Ale ne… měsíc jasně zářil na obloze a vše zaléval studeným světlem. Rozkvetlé stromy v zahradě vrhaly temné stíny.
Musím ho vidět… ještě jednou… potřebuju ho vidět… Malátně jsem došla do dojo. Připadala jsem si jako ve snu. Ne ve snu… v noční můře. Co mám dělat? Jak se mám chovat? Nevím jak, ale věděla jsem, že tam bude.
Stál zády ke dveřím. Nehybný jako socha.
Ve chvíli, kdy jsem udělala krok dovnitř, se prudce otočil. Rozeběhla jsem se k němu a padla mu kolem krku. Pevně mě k sobě přivinul. Pak chytil mou tvář do svých rukou. Neuvědomila jsem si, že brečím až do chvíle, kdy mi prsty začal jemné stírat slzy. Dusila jsem v sobě vzlyky. Snažila jsem se utišit… ale nešlo to. Konečně jsem věděla, co chci… a co nemůžu mít.
Pomalu mě políbil na rty. Hladově jsem polibek opětovala. Líbal mě na tváře… oči… čelo… jeho ruce mi bloudily po těle. Pomalu mi rozepnul kimono a sundaval ze mě jednu vrstvu látek za druhou. Já mu na oplátku pomáhala z jeho oblečení. Rozmotala jsem mu obvazy, které kryly prokletou pečeť na jeho čele.
Nevím, kdy jsem se ocitla na zemi. Nezáleželo na tom. Líbala jsem každičký volný kousek jeho kůže. Při každém jeho dotyku jsem se třásla jako osika. Nic to ale neměnilo na tom, že jsem se k němu tiskla o to víc. Chtěla jsem víc…

„Vždycky tu budu s tebou… neopustím tě,“ šeptal mi a držel mě v náručí. Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem tuhle chvíli kazit připomínáním reality.
„To dopadneme takhle?“ zeptala jsem se místo odpovědi. Tajné chvilky ve tmě? Ukradené momenty štěstí? Je tohle budoucnost, která mě čeká? Je tohle život, který dostanu? Kdo to rozhodl? A kdy?
Věděla jsem, že je to špatné. A věděla jsem, jak to dopadne, když dnes večer půjdu za Nejim. Porušujeme veškerá tabu. Ale nezáleží na tom… dokud mě on drží v náručí, tak na tom nezáleží.
„Můžeme útéct…“ zašeptal.
„Nemůžeme,“ vyslovila jsem nahlas krutou pravdu, kterou jsme oba znali. Nemůžeme utéct…