Cena změny

Byl tam sám! Nemůže ho tam nechat! Nejde to… nemůže se dívat. Nebyl to přece on, kdo ji naučil že lidé na kterých vám záleží jsou to nejdůležitější? Nebyl to právě on, kdo ji tak moc ovlivnil? Nebyl to právě on kdo jí vždy ukázal cestu a pomohl ji? Byl… a nyní tam byl sám bez pomoci… nemůže to tak nechat!

Bělostná hebká ručka se zatne v pěst. Hledá v sobě vnitřní sílu a odvahu. Ví co chce udělat… ví co musí udělat. Kdyby tak neučinila, zradila by sama sebe i ho. Vlasy barvy temného oceánu povlávají ve větru. Už nemůže dál čekat… teď nebo nikdy!

Rozeběhne se k němu a tomu netvoru, který vyplenil jejich domov. Všechen strach i pochyby jsou pryč. V hlavě je skoro úplně prázdno… zabij… zachraň… musíš.

Běh pustinou trval jen několik úderů srdce, přesto jí to připadalo jako celá věčnost. Oči se roztáhnou zlobou a nenávistí… žíly v jejich okolí naběhnou. Nyní vidí vše jasně a zřetelně. Ví kam udeřit, ví která místa zasáhnout. Povede se jí to… musí!

Hlava se nakloní na stranu a celý trup ji následuje. Prsty a pěstí zasahují tělo netvora. Dva údery… čtyři údery… šest úderů… osm úderů… marně…
„Shinra tensei.“
Slova smrti…

Tlaková vlna odhodí tělo jako hadrovou panenku. Dopadne na zem. Cítí železitou pachuť krve v ústech. Cítí zlomená žebra. Levá ruka je rovněž zlomená, a zápěstí rozdrcené. Všechno je teď jedno… ona musí… musí ho zachránit. Těžce zraněné děvče se dá opět do pohybu.

Netvor nakloní nechápavě hlavu na stranu. Tolik snahy… tolik hlouposti… proč? A pro co? Podívá se na obtížný hmyz… na tvora, který si ani zdaleka nezaslouží jeho pozornost. Něco tak slabého jej nemohlo ohrozit. O co se vůbec to děvče snažilo? O co? Slabý člověk zůstane slabým, tak co si tady snažila dokázat?
„Shinra tensei“

Nyní byl úder mnohem silnější. Jako list vržený do vichřice odletí mnoho metrů daleko, a spadne do prohlubně pod polorozpadlou budovou. Jedno ze zlomených žeber probodne plíce. Noha je zkroucena do nepřirozeného úhlu. Zběsile vykašlává krev. Pravá ruka se vztahuje ke světlu. Vztahuje se k němu… nemůže… musí…!

Vzpomněla si jak jej poprvé uviděla. Byl tak plný života, sebevědomí a energie. Byl její pravý opak. Jak moc jen chtěla být jako on… jak moc k němu vzhlížela. Když se mu všichni ostatní smáli, ona k němu vzhlížela. Ostatní se jej štítili… ona ho milovala. Ukázal jí tu jiskru, kterou má každý člověk v sobě… tu jiskru, kterou stačí rozdmýchat na plameny. Uvěřila, že se může změnit… uvěřila že může v jeho i svých očích stoupnout… uvěřila, že možná někdy upoutá jeho pozornost. Byla bláhová…

Lidé se možná dokáží měnit, ale jejich osudy nikoliv. Můžeme se snažit jak moc chceme, ale přesto mnohdy věci nekončí tak, jak by jsme si představovali. Ne každý sen dojde naplnění, a drtivá většina jich zanikne a zemře stejně rychle jako jepice. Celý život byl jako krátký sen. Probouzela se, aby si neuvědomovala to, že celou tu dobu sní… a to marně. Vždy si něco namlouvala, tak jako miliony lidí před ní, a další miliony lidí, které budou následovat po ní. Proč to všechno dělala? Nevěděla… musela… chtěla. Nebyl v tom rozum. Bylo v tom něco šíleného, něco co má moc dávat život, a zároveň moc zabíjet jako ten nejodpornější krutý vrah… byla v tom láska…

Oči barvy sněženek se upírají k nebi a jas v nich pomalu pohasíná… stávají se matnými… uvadají… jako sněženky. Její jaro skončilo…

Ruka se pomalu zatřepe v marném boji, ale stále zůstává vztyčena k nebi jako mohyla smutku, odhodlání a zoufalství.

Narušená statika budovy se pomalu začíná hroutit, a do jámy začínají padat kusy zdiva a základů budovy. V uších slyší děsivé dunění… bylo to jako bouřlivý oceán…

V sněženkových očích se zalesknou slzy.
„Na… Na-Naruto-kun.“
Nádech a pramínek krve z úst.
„Naruto-kun…“
Tlukot srdce se začíná zpomalovat.
„By…byla… js-jsem scho-schopna s-se změnit... aspoň tro-trošičku? Na… Na-ru-to-kun.“
Srdce začíná zpomalovat, jako horská řeka, která dorazí do rovin vedoucích do moře. Co bylo na tom moři? Co ji tam čekalo? Pak přišla jediná a poslední myšlenka.
„Vši… všiml… si… mě vůbec?“