Jashin na Olympu

Na jednom nevelkém holém kopečku zvaném Olymp bylo ten den veselo. Mezi lidmi už se vědělo, že právě tato hora je sídlem bájných řeckých bohů. A tudíž je častý smích, nářek, vzlykot či zvýšený hlas nevyváděly z míry jako tehdy, když si mysleli, že tento vrch je zakletý a straší tam duchové vojáků, jež zde podle legendy byli popraveni. Už kolem hory nechodili širokým obloukem, ba naopak. Docházeli k jejímu úpatí, kde zanechávali jídlo, zvířata, bratry, sestry i nezvedené manželky nebo neposlušné děti jako oběť bohům, čímž si kupovali jejich přízeň.

A bohové? Ti se jim jen posmívali a bavili se při vymýšlení jejich osudů. A dnes tomu nebylo jinak. Svaté božstvo sedělo v salonku a nahlíželo do bohatě zdobené mísy obsahující neustále pomalu vířící čirou tekutinu. V té míse totiž sledovali muže, který právě před chvílí jen o vlásek vyvázl jisté smrti, a to rozdrcení pod kopyty stáda splašených býků.
„To od tebe bylo milosrdné, pane, nechat toho červa žít.“
„Ale já ho nenechal žít, měl prostě jen štěstí… pro tentokrát,“ pronesl muž s korunou na hlavě sedící na betonovém trůnu uprostřed všeho dění.
„Jistě, kdy už si konečně přiznáš, že máš pro ty smrtelníky slabost?“ Ozval se jízlivý hlas patřící ženě, jež zaujímala místo po Diově boku.
„Slabost? No, uvidíme, co řekneš po tomhle, má drahá,“ pravil Zeus trošku uraženě a po jeho slovech se všichni opět zadívali do mísy, kde byl stále muž jdoucí po chodníku. Nyní už vypadal docela vyrovnaně, dokonce si začal zase sebejistě vykračovat. Zabočil za roh budovy, když mu náhle po čemsi ujela noha…
„Cože?! Slupka od banánu? Óó, jak kruté, muži!“ Po jejím výlevu následoval výsměšný smích mnoha osob.
„Tak vy se mi smějete? Mně? Vašemu vládci? To chcete být potrestáni jen kvůli těm-“
„-zbytečným lidem?“

Pozornost všech v sále se obrátila na muže přicházejícího jen v prostém oděvu s kápí spadající mu přes oči.
„Kdo jsi? A jak ses sem dostal? To se nikdo jakživ neodvážil!“
„Věřte nebo ne, ale jsem jeden z vás. Zcela náhodou jsem zaslechl váš rozhovor týkající se lidí a dovoluji si nesouhlasit,“ řekl muž a přišel o něco blíž.
„Jakže? Ty si dovoluješ odporovat samotnému Diovi?! Chceš buď hodně rychle umřít, nebo jsi úplný blázen.“
„Možná. Nech mě dokázat ti, jak silnou zbraní se může člověk stát, pokud mu dáš jen nepatrné množství ze svých vlastních schopností. Schopností, o kterých se mu ani v té nejbujnější noční můře nesnilo,“ hovořil dál neznámý klidným hlasem.
Nyní stál ve středu hostů, pomalu zvedl ruku a štíhlým, téměř kostnatým, ukazováčkem pravé ruky se dotkl vířící čiré kapaliny v misce. Ta pod jeho dotekem okamžitě zrudla a z lehkého víření se v mžiku stalo divoké bublání. Potom jako kdyby se tekutina vlila do člověka, který byl doposud středem jejich pozornosti.
„Obdařil jsem toho muže, jež byl doteď pouhým chovatelem dobytka, kapkou ze své nesmrtelnosti a neuvěřitelnou silou. Stal se mou loutkou, obyčejným nástrojem a vykoná vše, co mu poručím. A bude mne milovat, naprosto oddaně, i když mu má síla bude působit strašlivá muka. Budeme mu říkat Hidan.“
„Ale proč? Proč to děláš?“
„Protože já jsem Bůh. A pokud to dokážu, přenecháš mi tvou korunu, Die.“
Zeus se rozhlédl po ostatních. Nikdo tomu šílenci nevěřil, tak proč jim neposkytnout trochu legrace? Bude zábavné tohohle troufalce mučit…
„Dobrá tedy, máš mé slovo.“

...

Ve stejné místnosti, avšak o půl století později, sedí stejné složení bohů a hledí do mísy na Hidana, který stojí s napřaženou kosou, z níž odkapává krev…Kap kap. Vystoupí z obrovské louže krve, překročí poslední z tisíce mrtvých těl rozesetých všude kolem a na rtech se mu objeví úsměv plný uspokojení, zatímco jeho černý plášť s rudými obláčky vlaje ve větru…
„Tvou korunu, už je čas. Odteď, milý Die, mě smíš oslovovat Jashin-sama…“