愛 - ep.14 - Vzpomínky

Zelená chakra mě úplně naplní. Proměně v Nekrochiho se vůbec nebráním, ba naopak.
"NIKDO-NEBUDE-KLAMAT-NEKROCHIHO!" Zařvu a vyšlu mocný proud chakry, který zabije nejen mého bratra, ale i všechny Akatsuki, kteří čekají venku.
Pak se bez problémů změním zpátky (začínám svou podivnou sílu celkem dobře ovládat)...
...a běžím k Orochimarovi, ze kterého zatím vyprchává život...

Jednou ji ale dostanu! pomyslí si jeden mrtvý ( )
a vydá se spěšně na cestu pryč...

Procházel troskami hořící vesnice.
Vesnice Aka, kde žil pouze jediný mocný klan.
Nebyl to klan ninjů.... nechápal tedy, proč...
Nevěděl, kdo to udělal...jen věděl,
že on to nebyl...tentokrát ne...
...jemu by nebylo k ničemu, zničit vesnici obývanou klanem,
proslulým krutostí mužů a krásou žen...
...ty pověsti o vílách, skrývajících se v tomto údolí...
Ušklíbl se.
...to všechno byly ženy tohoto klanu.
Klanu, který se snad ani nedal nazývat klanem.
Někteří z jeho příslušníků se nejen neznali,
ale nebyli ani nijak příbuzní...
...natož si podobní...
... Nikdy žádnou ženu ani dívku z této vesnice nespatřil...
...ale byly prý tak krásné,
že se do nich mohl kdokoliv zamilovat na první pohled...
...a udělat pro ně cokoliv.
Možná proto se klan skrýval v horách...
Zahloubán do svých myšlenek došel až k domu vládce tohoto klanu.
Na zemi ležela malá holčička a plakala.
"Sbohem, Neko! Sbohem sestřičko!"
zaslechl hlas a už jen uviděl mužskou postavu,
mizící mezi kopci...
...ta malá byla moc hezká...
...umazaná od krve a slz, ale přesto tak divně, podivně krásná...
...při pohedu na něj se rozplakala ještě víc...
...možná si myslela, že to on zabil její rodiče...
...a celou rodinu...
Zdvihl dívenku ze země.
Nevěděl proč to dělá, jen věděl že jí musí pomoci...

Přistoupím k Orochimarovi. Umírá. Ne, teď ne!
Teď když jsem zjistila, že je nevinný!
"Když...jsem...je našel...byli už...mrtví..." vypraví ze sebe.
"Pro-promiňte mi to..."
Přes proudy slz skoro nevidím.
"Neko..." vydechne.

...seděl u postele, příliš velké pro drobnou rusovlasou dívenku.
Držel ji za ruku, jako by se snažil odehnat od ní všechny ošklivé noční můry.
I tak sebou však co chvíli cukla, zmítala se v hrozivých snech...
...vzpomínkách...
I tak však co chvíli volala maminku a tatínka, kteří nemohli přijít...
...už nikdy...
Rány měla ošetřené...
...ale za jakou cenu...?
Musel...
...aby jí zachránil život...
...musel na ní použít...
...nevyzkoušenou techniku...
...stvořit z ní démona...
...ale tak moc jí chtěl zachránit, že to udělal...
...musela přežít...
...věděl však, že už nikdy nebude žít normálním životem...
V duchu se za sebe styděl.
Ale věděl, že kdyby to neudělal, zemřela by.
A to by nikdy nedopustil!

Vytrhnu kunai z jeho hrudníku.
Naneštěstí zasáhl přímo do srdce.
"Ne... já-já...se vám moc omlouvám..."
Usměje se. Avšak hned nato zkřiví obličej do bolestné grimasy.
Jako by mu i ten sebemenší úsměv působil nepopsatelnou bolest.
"Neomlouvej...se..."
Z úst mu stéká tenký pramínek krve.
Smáčím ránu na hrudníku svými slzami.
"Neko..."

...obejmul mladou rudovlásku, která doteď pilně cvičila s kunaiem.
"Dnes tě naučím nové jutsu, Neko..."
Zasmála se radostným smíchem, že se zase něčemu novému přiučí.
"Tak se do toho dáme! Aktivuj prosím Midorigan..."

Pohladím ho po tváři, ještě bělejší než obvykle.
Pokusí se mě uchopit za ruku, ale sám tou svou nemůže pohnout.
"Bylas...pro mě jako...vlastní dcera..." velmi těžce oddechuje.

Rudovláska přiběhla s radostným výrazem ve tváři až k němu.
"Volal jste mě?"
"Jistě," řekl.
"Chtěl bych ti někoho představit."
Vstoupil černovlasý mladík.
"Neko, tohle je Sasuke Uchiha. Bude tu teď bydlet s námi a s Kabutem..."
"Těší mě," řekla a mladík odešel.
Pohlédla na něj s otázkou v očích.
"Co je to prosímvás za podivína...?"
zeptala se a on se zasmál....

Uchopím jeho ruku ve své.
Vím, že to chtěl udělat.
Nechávám slzy volně stékat na umírajícího.
Na člověka, který mi nejspíš zachránil život.
Usměje se smutným úsměvem.

...Nevěřícně koukal na to slovo, naškrábané na papíře na jejím nočním stolku.
SBOHEM
Utekla...
...po tom všem, co pro ni udělal...
...ho nenávidí...
...doufal, že to takhle nedopadne...
...že si ho nebude spojovat se smrtí své rodiny...
...doufal...
...ale marně.
Utekla, a už se nevrátí...

"Neko..."

...zírá na Sasukeho mrtvé tělo.
Tak...tohle všechno je schopna udělat, aby před ním unikla...?
Ta už se nikdy nevrátí...

Přivinu ho pevně k sobě.
Co na tom, že budu celá od krve...?
Co na tom, že jsem ho ještě ráno ze srdce nenáviděla...?
Podívám se mu do očí.
Jsou takové, jako tenkrát...
...beze lsti, beze zloby...
Nedokážu potlačit další příval horkých slz...
Vím, že už mu nezbývá moc života...
"Neko..."

Byl tak šťastný!
Vrátila se... vrátila se k němu!
...nemohl uvěřit svému štěstí...
Vtom ale zaslechl výbuch...
...a ucítil prudkou bolest přímo v srdci...

"Neplač...nemám to rád..."
A pak už jen pokojně zavře oči.
Marně se snažím zachytit jeho dech.
Vím, že už to nemá cenu...
Zmizel.
Mou vinou.
Navždy.