Kytička má holku!? ep.01...Sváča?

Lesem si vykračovala podivná postava.
Podivná možná proto, že její pravá polovina měla černou barvu a levá zase bílou.
Podivná možná proto, že byla ukryta uprostřed jakési zvláštní rostliny, co vyhlížela jako masožravka.
A podivná určitě i proto, že si cestou povídala sama se sebou. Přesně tak. Lesní cestou si to šinul člen Akatsuki jménem Zetsu.
"Teda, cejtíš to?"
"Krev!"
"A mladá!"
"Už jsem začínal šilhat hlady!"
"Nojo, Pein nám nedá pořádně najíst!"
"To je fakt...poslední dobou nikdo neumírá."
"Už zmlkni a čuchej!"
"Čmuch, čmuch... támhle někdo leží!"
"Je mrtvej...?"
"Jdem se kouknout!"

Pod stromem ve spadaném listí ležela dívka.
Dlouhé modré vlasy měla rozprostřené okolo sebe a vypadala hodně nezdravě.
Po celém těle, s vyjímkou neobvykle bledého obličeje měla řezné rány.
Ztratila už hodně krve, ale ještě žila.

Ještě pořád žila...

Zetsu k ní přistoupil a zamyšleně na ni pohlédl.
"Sváča!"
"Cvokatíš? Dyť ještě žije!"
"No to sice jo, ale ne moc dlouho..."
"Přece jí jen tak nezabijem. Nic nám neudělala!"
"Ale já mám hlad!"
"Nech si zajít schuť!"
"No tak teda počkáme až zhebne..."
"Já...bych ji uzdravil...nějak..."
"To ať tě ani nenapadne!"
"No tak, nemusíš se vždycky stavět proti mně!"
"Hm... to máš pravdu... taky se mi ji zrovna nechce jíst."
"Tak ji prohlídnem a ošetříme."

Po prohlídce, která zjistila že kdyby dívku nechal ještě pět minut ležet, tak by zemřela se pustil kupodivu do uzdravování.
Vytáhl hojivou mast a natíral již zacelené rány.
Ostatní ovázal utrhanými proužky svého pláště.
Vlastně ani nevěděl, proč to dělá.
Na té dívce bylo...
...řekněme něco kouzelného.
Pak ji zvedl a odnesl k nedalekému malému stavení.
Ač bylo staré a nikdo v něm nežil, vypadalo bezpečně a útulně.
V jedné ze tří místností objevil postel.
Položil tedy dívku na pelest a přikryl peřinami.

"Sakra, co to děláš?" šeptla jedna polovina.
"Zachraňuju jí život," odsekla druhá, taky šeptem.
"Já se s tebou nehodlám hádat!"
"Konečně nějaký rozumný rozhodnutí!"

"Kde...kde to jsem...?" dívka se probrala a zmateně se rozhlédla kolem.
První, na co jí padl pohled byla masožravá květina na druhém konci místnosti.
Ale...ona...ona se přece HÝBALA! Co je to za příšeru...?
"Takže jsem ti nakonec zachránil život," promluvilo to monstrum.
"Eh...kdo jsi?" zeptala se ustrašeným hláskem.
"Jsem Zetsu. Nic víc vědět nepotřebuješ...zatím... a ty? Jak se jmenuješ?"
"Já... jsem Sagi," představila se,
"Děkuji..žes mi zachránil život."
Pořád se ale tvářila ustrašeně.
"Měla bys spát. Uleví se ti."
Opustil místnost.
Teda, pomyslela si Sagi, ten je divnej. Na sobě má masožravku a ještě k tomu je dvoubarevnej! Člověk by řek, že bude zlej a on...mi zachránil život...kdybych si jen mohla vzpomenout, co bylo předtím...!

Zetsu vyběhl ze stavení ven.
Tahle Sagi ho pěkně štvala!
Nic jí neudělal a přesto se ho bojí!
Jako sváča mu nakonec musel stačit zajíc, který zrovna běžel kolem.
"Však se také říká, pro dobrotu na žebrotu, kamaráde."
"Přece jsem ji nemoh sníst!"
"Ale..."
"Kušuj už a nerejpej!"
Vrátil se zpátky a ustlal si na gaučíku v největší místnosti.
Bylo teprve šest večer, ale usnul jako špalek podivně rychle...
...a vedle v místnosti spala sváča, kterou nemohl sníst...