Jak jsem se dozvěděla celou pravdu aneb: Ať žije Konoha! 006.

"Ahoj."
"Kibo! Ahoj."
Kiba zavřel dveře a sedl si na židličku vedle postele.
"Kde je Akamaru?" zeptala jsem se trochu udiveně.
"Je u mojí sestry, ona je veterinářka."
"Aha. A co ty, jsi v pořádku?"
"Jo, už jo. Ale jen díky tobě. Ten kunai byl prý otrávený, a kdyby jsi mě hned nezačala léčit, bůhví, jak by to dopadlo."
"A-ale to nic nebylo." řekla jsem a mírně se začervenala.
"Ale bylo. Děkuji."
"Není zač." řekla jsem a pak nastala trapná chvíle ticha.
"No...a... co se mi vlastně stalo?" zeptala jsem se po chvíli.
"Myslím, že už ti nezbývala žádná chakra, a tak jsi omdlela. Shino tě pak odnesl do nemocnice." řekl Kiba, šťastný, že jsem prolomila to ticho.
"Měla bych mu poděkovat. Ale až zítra, protože dřív mě domů nepustí."
"Ne? to je škoda, chtěl jsem...no...myslel jsem že..."
"Co?"
"No...že bysme spolu mohli jít trénovat." vypadlo z něj nakonec, zrudl jako rajče a sklopil hlavu.
"Ten tak krásně kecá!" zhodnotil to Gobi. V duchu jsem démona poslal do věčných lovišť a posadila jsem se.
"Kibo..."
Vzhlédl, v očích naději, ale i strach.
Zavřela jsem oči a bez rozpaků ho políbila. Když jsem oči otevřela, vypadal...vyděšeně.
Bál se mě.
"J-já už radši půjdu." řekl a vyběhl z pokoje.
Zase jsem si lehla.
Takže takový to je, když má v sobě někdo démona. Začínám tě chápat, Naruto.

Asi po týdnu po mém propuštění z nemocnice, jsem se vracela z tréninku, když tu...
"Promiň, neviděl jsem tě." omlouval se Neji, když mi pomáhal na nohy.
"Takový super oči a neviděls mě jo?" rejpla jsem si.
"Hm... hele kdo jsi? Ještě jsem tě tu nepotkal."
"Ne? Jsem Caro. Jsem tu už víc jak měsíc a jsem docela hyperaktivní. Je divný, žes mě tu nepotkal."
"Takže to jsi byla ty, kdo na mě se Sakurou shodil regál s botama?"
"Ups. To byla nehoda." řekla jsem a předstírala, že ty kamínky na zemi jsou strašně zajímavý.
"Achjo." povzdechl si Neji. "No dobře. Mám ještě něco na práci, zatím ahoj." A byl pryč.

Došla jsem ke svému bytu a odemkla. Šla jsem rovnou do sprchy a když jsem vylezla, přemýšlela jsem, co na sebe. Volné kalhoty a bavlněné triko? Kimono? Krátkou sukni a bolerko?
Nakonec to vyhrála mírně se rozšiřující černá sukně po kolena, síťované tričko, přes to bílé tričko bez rukávů, a k tomu síťované podkolenky a černé boty.
A teď ještě vlasy. Jasně že měly "úchvatnou" černobílou barvu a měla jsem je až po zadek, jenže co s nimi? Nakonec jsem si je vyčesala nahoru a udělala z nich drdol alá nedbalá elegance, takže mi vlasy neposedně trčely do stran.
Pak jsem si kolem krku uvázala čelenku, vzala si svou ninja "výbavu" a vyšla z bytu.
Zamířila jsem ven z vesnice, s cílem jít do lesa a trénovat házení kunaiů a shurikenů. No dobře, možná i Katonu.

U brány mě zastavil Kotetsu.
"Kdo jsi a kam jdeš?"
"Kotetsu, to jsem já, Caro! A jdu do lesa trénovat."
Kotetsu se na mě tak podíval a sjel mě od hlavy až k patě.
"Caro! Vůbec bych tě nepoznal. Vypadáš skvěle."
"Díky."
"Já osobně si myslim, že vypádáš jako čarodějnice." ozval se démon, když jsme byli v lese.
"Gobi!"
"No co, jen jsem řekl svůj názor."

Zlepšovala jsem se s každým hodem. Katon už jsem zvládla bez chybičky, takže až zas přístě budu bojovat se Sasukem, skončí na jipce.
Unaveně jsem si sedla do trávy. Přemýšlela jsem, co je s Kibou. Od té záležitosti v nemocnici, jsem ho neviděla.
Asi jsem usnula, protože když jsem znovu otevřela oči, byl večer. Ale...CO?!
Vůbec jsem nebyla tam kde předtím. A taky docela určitě nesedim v trávě. Někdo mě nese. To se mi jenom zdá. Určitě.
"Gobi! Tohle máš na svědomí ty?" vykřikla jsem.
"Tohle nemá na svědomí tvůj démon." ozval se hluboký hlas.
"Co? Kdo jsi...co jsi zač?"
"Jsem Hidan."
HIDAN? Ten týpek z Akatsuki? A kruci turci.
"Hidan jo? Fajn jméno. Kam mě neseš?" zeptala jsem se bezelstně.
"Do sídla Akatsuki. Neboj, bude tam sranda."
To určitě. Měla jsem ovšem štestí, že mě nezabil.
Vešli jsme do tmavé jeskyně.
Ale řekla bych, že to za chvilku udělá. Buď on, nebo jiní.