Možná, že ...

Víš, mami, je to hodně divný. Hele, já vím, že nejsem zrovna perfektní syn, kdo taky je, že jo, ale ty mi všechny moje chyby vždycky odpustíš … Aniž byses dívala na to, co jsem provedl, jenom mávneš rukou a zasměješ se … Nikdy se na mě nezlobíš … Protože mě chápeš? Asi to bude tím … Když je mi smutno, vždycky stojíš při mně. Hladíš mě po vlasech a potom, najednou, zvedneš moji bradu, přiložíš palce na moje tváře a roztáhneš mi úsměv … Vždycky to pomáhá, a ty to víš. Já ti za to děkuju … Děkuju za tvoji pomoc, oporu, mami. Jsi ta nejlepší máma na světě …

Krásný den, ostatně jako pořád, v létě. Léto v Konoze bývá bez jediné chybičky, když nepočítáte pár deštíků, které se na protest spustí z nebe. Ale ty nic nepokazí, ať se o to snaží jakkoli. Protože deště v tom vedru jsou většinou tím nejlepším, co člověka zrovna může potkat ... Když se vám na hlavu spustí pár malých, mrholivých kapek, které zchladí rozehřátou kůži, a když se díváte na tmavá kolečka, rodící se na vysušené zemi … A potom, aniž byste věděli, jak dlouho tam takhle stojíte, zatímco jste poslouchali šumění deště všude okolo, zvednete hlavu. Zvednete hlavu a uvidíte všechny ty lidi, utíkající do svých domovů. Držící nad svými hlavami tašky, bundy, všechno, co měli po ruce, a snaží se uniknout padajícímu dešti. Unikají už jenom ze zvyku, nezastaví se nad tou krásou, nad tím požitkem … A vy se jim jenom smějete, protože vám se ten déšť líbí … Nikam nespěcháte, nikam … Támhle někdo uklouzl na mokré zemi? Je to ještě větší zábava. I ta žena to ví, a rozesmála se. Sedí na zemi a směje se s ním … Pochopila. Není kam spěchat … Je to jeho máma … On to po ní zdědil.
„Naruto?“ zavolala hlasem, v němž byly ještě stále stopy veselosti, „Naruto … Jdu tě zavolat na oběd!“
„Jdeš mě zavolat na oběd nebo se jdeš podívat, kde v tom slejváku trčím-ttebayo?“ zazubil se kluk a vyběhl za svojí matkou, aby jí pomohl vstát ze země.
Kushina se zvedla a oprášila si šaty, ale marně. Z neškodného prachu se vytvořilo mazlavé bláto.
„Původně to druhý … Ale ten déšť je vážně nádhernej. Kdyby alespoň to bahno nemuselo tak špinit,“ nešťastně sledovala svoje umazané oblečení.
Najednou ale zvedla hlavu a mávla rukou. „Alespoň jde vidět, že nesedím jenom doma za plotnou.“
Její syn zvedl obočí, až se dotklo černé ninjovské pásky na jeho čele.
„Sedím za plotnou?“
„No … Sedím. Kdo by u toho měl stát? Přišoupla jsem si tam židli,“ zamyslela se Kushina a pomalu před sebe natáhla ruku. Kapičky dopadaly na její dlaň a rozstříkly se na ní a ona se tomu pokaždé smála. Naruto se vůbec nedivil. Jeho matka už byla taková … Bezstarostná, svá. Úsměv k ní neodmyslitelně patřil. Úsměv s tolika naděje …
„Ale teď šup. Dneska je ti sedmnáct, Naruto! Upekla jsem ti dort,“ usmála se, ale když viděla otazníky v očích svého syna, mrzutě se zašklebila. „No dobře … Tak jsem ho koupila. Ale co na tom? Hlavně že tam na stole stojí. A víš co? Stojí přímo před tvým tátou … Doufej, že tam ještě něco zbylo!“
Pršelo, pršelo dál … Ale už míň. Drobné kapky se snášely na vesnici, jako kdyby ji jenom chtěly pokropit. Jako kdyby roznášely vzácná zrníčka Prachu štěstí … Všude byl zase slyšet dětský smích. Veselý výskot doprovázený vážným až zoufalým hlasem rodičů. „Nezamaž se!“, „Nehraj si s pískem, je mokrý!“ nebo „Stůj! Do tý louže nechoď …“ Každý zkrátka měl úplně jiné představy o tom, co by se po dešti mělo a nemělo dělat. Když děti vesele vběhly do kaluží a začaly rozstřikovat vodu, když si sedly přímo doprostřed pískoviště a stavěly bábovky … Ovšem zašpiněné ruce si vždycky otřely do kalhot. Ale tyhle chvilky byly vzácné. Tyhle chvilky byly kouzelné, o těhle se vyprávělo babičkám. Na tyhle se vzpomínalo …
Naruto se usmál.
„Snad jo-ttebayo … Já příjdu, jen jsem se ještě někde slíbil zastavit.“

A tati … Vždycky jsi za mnou stál. Pomáhal mi, učil mě … Vedl jsi mě tou správnou cestou … Zatímco jsi řídil svou vesnici, byl jsi mi vzorem, vážně. Ani nevíš, jak jsem hrdej na to, že zrovna ty jsi můj táta. A budu dělat všechno pro to, abych jim ukázal, že se jenom nepřiživuju na tvým jméně … Že i já sám dokážu hodně věcí … Jo, už si mě začali všímat. Ale já chci být Hokagem po tobě, tati. Až jednou předáš svůj klobouk do mých rukou … To bude nejlepší den mýho života, dattebayo! A já ti teď musím poděkovat… Za to, co všechno děláš … Za to, že ve mě věříš …

Dneska se mělo slavit … Nejdřív formálně, s rodiči, a potom neformálně s kamarády … a s rodiči. Protože ti nikdy nic nezkazili. Ale všechno až za chvíli. Teď byl čas na něco jiného.
„Naruto! Hej, Naruto …“
Už přišel? Že by?
„Ero-sennin? No konečně, mám snad čekat celej den?!“ zamračil se naoko, ale potom zamával na bělovlasého poustevníka, který se k němu hodně rychle řítil. Naruto netušil, co má v plánu … Jediné co věděl bylo, že mu Jiraiya chtěl něco věnovat. Na ty narozeniny, které chlapec měl. A dělal s tím strašné tajnosti … „V půl jedný u Ichiraku! Ale ramen to nebude! A přijď sám!“ napověděl včera sannin zbytečně. No jo, byl to jeho kmotr … Třeba se vytáhne. A třeba taky ne … O nějaký náklad Icha Icha ani nestál.
Jiraiya k němu zadýchaně dorazil a opřel se o kolena, jakmile se však Naruto zeptal „Vyrážíme tam někam?“ okamžitě se napřímil.
„No jasně. Mám pro tebe jeden dárek. Pojď za mnou!“ rozzářil se.
Jednou uličkou, druhou uličkou, třetí uličkou … Hele, lázně! To se chce koupat?
Jiraiya se zastavil u dřevěného plotu, zpoza kterého se ozývaly hlasy. Ženské hlasy. Teď Naruto pochopil.
„Ero-sennin … Vy chcete-“
„Jo! Chci tě naučit svoji ultrasuper tajnou šmírovací techniku! Protože mě Minato tehdy na rok přenechal tvoje učení, jsi můj žák. A jako můj žák musíš znát i tohle.“
Tajemně se usmál, ale něco ho přerušilo. Někdo mu položil ruku na rameno. Jiraiya zbělal …
„Tsunade … Já nechtěl-,“ začal poustevník vystrašeně, ale jakmile mu ta ruka na rameni poklepala, rychle se otočil.
„Áha, to seš ty, Minato … Díkybohu,“ usmál se a zhluboka si oddechl.
„To chceš Naruta naučit to tvoje … ehm … šmírování?“ pozvedl Yondaime obočí.
Jiraiya se přemýšlivě zamračil.
„Když řeknu, že jo-,“ začal, ale Minato ho přerušil. Rozesmál se totiž.
„Taky … Taky mě to v sedmnácti chtěl učit,“ popadal dech a otočil se na Naruta, „tak, když mě Kushina poslala hledat tě, napadlo mě, že by jste mohli být tady … A měl jsem pravdu!“
„Máma tě poslala? Vždyť jsem jí před chvílí řekl, že příjdu za chvíli,“ zamyslel se Naruto, ale Yondaime pozvedl jedno obočí.
„Ta chvíle trvala hodinu.“
„To proto, že jsem na Ero-sennina musel dlouho čekat.“
„No a poslala mě, protože se podle mě bála, že já, nebo ona, načnem ten dort dřív, než ho vůbec uvidíš … Jak nad tím teď přemýšlím,“ pokrčil Minato čelo, „asi jsem ji s tím dortem neměl nechávat samotnou …“
„Hehe, tak to mám asi po oslavě, dattebayo,“ zasmál se Naruto. Chtěl se zrovna zeptat, cože s tím šmírováním teda bude, když v tom Jiraiya strnul. Zbělal a nepřítomně zíral na jedno místo přímo za chlapcovými zády. Dokonce i Minato soucitně polkl …
„Jiraiyo? Co ksakru děláš u lázní?!“ zazněl rozzlobený ženský hlas. Tsunade … Nevěřícně se podívala na jeho dva společníky.
„Tak vy taky?“
„Eh, ehm … Tsunade-chan … Dáme saké?“ usmál se Jiraiya provinile … Ale nic už nepomohlo.

To my děkujeme tobě, Naruto. My děkujeme tobě, že jsi tak skvělým synem … Podívej, cos nám ukázal. Že jít za svým snem je to, co by lidé měli dělat … Vidíš, jak každému pomáháš? Vidíš, jak se zlepšuješ? A vůbec … Vidíš, jak jsme na tebe pyšní? Jsi syn svých rodičů, řekli bychom hloupě … Ale vždyť ty víš. Ty víš, jak si vážíme toho, co se nám podařilo přivést na svět … Jak jsme rádi.
Možná tu nebudeme věčně. Ne, určitě tu nebudeme věčně, a jenom doufáme, že tu budeme kratší dobu než ty … Ale stejně, cítíme, že ty tu věčně budeš. Že se svými skutky i tím, jaký jsi, zaryješ do paměti Konohy … Listy pocházejí ze stromu. Všechny listy pocházejí ze stejného stromu … A ty budeš tvořit jeho srdce. My to víme. Rodiče někdy mívají dar … Dar vědět. Vědět, znát budoucnost jejich dětí ... Už od prvního okamžiku. Od prvního pohledu … A my ho asi máme taky. Protože ji oba vidíme stejnou … Držíme ti palce, Naruto. Držíme ti palce, ať se ti to povede … Ať ukážeš, co dokáže Namikazeho syn. Ať ukážeš, co dokáže jméno Uzumaki!

Bylo po všech oslavách. Začalo svítat … Už byl další den. Den, kdy dospělí měli znovu začít pracovat, a den, kdy si děti mohly zase hrát. Hrát … I učit se. I když tohle slovo každé dítě nesnášelo, vědělo, že se musí učit … Učit, aby bylo lepší ... Lepší a lepší! Aby bylo ninjou, tak dobrým ninjou, jako jeho rodiče. Ninjou, který to slovo „shinobi“ neposkvrní, ale pozvedne … Řídily se tím? Spoléhaly na to? Možná … Ale jedno dítě určitě. Dítě, které už nebylo dítětem. Alespoň věkově. Stále však bylo dítětem svých rodičů … Takže pro ně jím bude napořád. Mělo to svoje kouzlo. „Moje dítě je Hokage,“ toužili jednou říct. A řeknou? Věřili v to … Protože oni věděli.

***
Pamatujete, jak jsem u Co by kdyby napsala, že se k tomu tématu Co by bylo, kdyby chci vrátit? Myslela jsem, že se vrátím k jiným postavám ... Ale něco mě táhlo zase k týhle rodině ... Kdy už je Naruto starší. Tehdy to bylo z pohledu Kushiny a Minata ... A teď spíš z Narutova ...
Možná, že to takhle mohlo být ... Možná, že to takhle mělo být ... A možná, že je samo o sobě jedinečné, že to takhle není ... Ale v představách se může všechno. Zamyslet se nad tím ... Jak by to asi vypadalo? Možná, že právě takhle ... A možná, že úplně jinak ... Co by bylo kdyby ... Zeptala jsem se. A budu se ptát pořád ...
Děkuju vám za přečtení