Mohlo to dopadnout jinak 1: Minato a Kyuubi

Mno tak tohle mě napadlo při čtení Minatčiny FF (jj je to Co by kdyby!!! ) a pak už šlo jen o hádání se typu: Dát bo nedát?! Je asi všem jasný co vyhrálo!!! Je to zkrátka o tom co všechno se mohlo stát ae nestalo ... příjemný čtení!!!!!!!

Stojím tu, v obřadní jeskyni před svým synem, který je přichystán k pečetění. Strašně pláče. Ano, i přes to jak je ještě malý, tak ví, že něco není v pořádku. Opodál na zemi leží má krásná žena. I ona pláče a neustále mě prosí, abych to nedělal. Já to také nechci, ale musím Konohu ochránit. Teď nastala ta osudná otázka: Rodina nebo vesnice? Je to tak strašně nefér! V hlavě mi víří všechna pro a proti. Uvědomuji si, že jestli to udělám, zničím Narutovi celý jeho život. Zatnu obě ruce v pěsti. Musím si vybrat, prostě musím! Nakonec se přece jen rozhodnu pro rodinu. Vezmu malého spolu s Kushinou do náručí a vyběhnu s nimi ven z jeskyně. Slyším za sebou hlasy, které mě neustále volají, ale nezastavuji se. Pořád běžím, hledíc jen na cestu před sebou. Doběhnu do nemocnice, kde své milé předám do rukou sester. Ještě jednou synka pohladím po hlavičce, políbím svou ženu na čelo. Prosí mě, abych nikam nechodil.
"Neboj, všechno už bude dobré," ujistím ji tichým hlasem. Sám se pak vydám ven. Pomocí Kuchyiose no Justu si přivolám Gamabuntu, se kterým se vydám vstříc Kyuubimu. Skoro celá Konoha je zničená. Ten pohled mě přímo zabíjí! A pak ho spatřím. Je rozzuřený, ničí všechno co se mu jen postaví do cesty. Náhle na nás zpříma pohlédne. Jeho oči dychtí po krvi, avšak mě zanechají zcela chladným. Strhne se boj, krutý a nemilosrdný. Gamabunta i já máme vážná zranění, ale ani on na tom není zrovna nejlépe. Pozorně si mě prohlíží, snad jako by mě zpovídal. Přepadnou mě pochyby. Z ničeho nic vyskočí vysoko do vzduchu. Očekávám další útok, avšak šokovaně zjišťuji, že má namířeno na nemocnici.
"Ne! Ne to nesmíš!" vykřiknu zděšeným hlasem. Ale už je pozdě. Jediná ohnivá koule a celá budova je v plamenech. Gamabunta nezahálí. Vrhne se k ní, načež vyprskne vodní kouli. To ji sice uhasí, avšak otázkou stále zůstává: Není už příliš pozdě? Seskočím z jeho hlavy na zem, ten se mezitím vydává odlákat démona. Nemocnice je zcela zničená, zbyly z ní jen obrovské spálené trámy a kusy zdiva. Pln beznaděje se prohrabuji v hromadě kamenů, když náhle spatřím něčí zápěstí. S vyděšeným výkřikem odhazuji všechno, co mi přijde pod ruku. Už je vidět celá paže. Nepřestávám. Po chvíli se zjeví i část trpu spolu s hlavou. S hrůzou vidím, že je to...
"Neee!!!" zařvu bolestně. Vytáhnu bezvládné tělo zpod trámů a obejmu ho. Z očí se mi hrnou proudy slz. Mačkám svou milovanou, co to jen jde, neustále mumlám, aby se probudila, i když moc dobře vím, že její oči se zavřely navždy. Najednou uslyším pláč. Trhnu sebou. Opatrně položím Kushinu vedle sebe. Zprvu zůstanu jen nečinně sedět, jestli se mi to náhodou nezdálo. Ale onen brek se ozve znovu a já se rychlostí blesku vrhnu k hromadě. Znovu odhrabuji veškeré harampádí. V tom ho spatřím. Ležel pod třemi zaklíněnými trámy, které ho dostatečně chránily. Rychle vezmu Naruta do náruče. Stále plakal. Přidávám se k němu. Ovšem najednou mi dochází, že to prostě musím udělat! Beru ženu na záda, syna v pravé ruce. Znovu se rozbíhám k jeskyni. Oba je položím na zem. Malého opět dám doprostřed kruhu svíček. Ještě chvíli na něj hledím, jak pláče, jak mu drobné slzičky stékají po růžové tvářičce. Nechci to udělat, ale musím. Je to pro vesnici, pro její občany. Každý hrdinský čin musí mít své oběti. Tentokrát je tou obětí můj synek.
"Je mi to moc líto, Naruto. Nechci, aby tě pak ostatní brali jako schránku, ve které je zapečetěné zlo... chci jen, aby tě všichni viděli jako hrdinu, který zachránil vesnici. Prosím, odpusť mi... vždycky budeš můj syn, v životě... i ve smrti." Začínám dělat jednotlivé pečetě. "Sbohem... Naruto..." Jeskyni ozáří bílé světlo. "Shiki Fuujin!!!"

***

Příště: Kyuubi a Minato