Papačka01 aneb I zrůdy mají srdce.

„Po něčem toužit jest již důvod k žití.“
Vrchlický

Úvod
Vše začíná tmou a ve tmě končí. I já začala tmou a ve tmě zmizím navždy, abych se už nikdy nepodívala na svět těmato očima. Stejně jako moji předkové a jako všichni na světě jednou zajdu.
Ale proč mluvit o konci, když jsme teprv na začátku?

Kapitola první:
Těžké začátky

Možná že bych se nikdy neprobudila nebýt těch pěti slov, nebýt těch dvou lidí, kteří zastavili mého buditele. Ale aby jste mi rozuměli, probudil mě náraz, tvrdý a rychlý a ten by se nikdy nestal, kdyby Maikel Krik neoslovil Boba Sertaka pěti prostými slovy: „Dej si ještě jedno pivo!“
Bob Sertak byl jen řidič, co zrovna ten den vezl z obchodního domu zásilku cizokrajných květin do 13,5 km vzdáleného květinářství. Ani nevěděl, jak cizokrajných. Na 6 km cesty se zastavil v hospodě „U Skotí“ a tam potkal své přátele z festivalu zbraní před dvěma měsíci. Sem by se hodilo staré Čínské přísloví: „Není to víno, co činí člověka opilím – je to on sám.“ ale berme na vědomí, že ho opili jeho přátelé. Zkrátka, když šel odevzdat zásilku, měl v krvi 1,3 promile alkoholu a to ho dosti, abych tak řekla, mátlo. Není tedy divu, že jsem se vzbudila...

„Uhh...? Co je to za otřesy? A co je to vůbec?! Kde to jsem a taky, kdo jsem?! Je tu tma, jsem ve veici? A až se narodím, budu ptáče nebo ještěrka? *bum* Ahh..! Co to je! Tak je tu někdo nebo jsem na světě jen já? Nikdo tu není a nikdy se nenarodím... *vzlik* nemám nikoho a ani nevím, zda jsem muž nebo žena. Světlo? To je světlo? Jasné a ostré, vždyť mi vypálí oči! Proč se ke mně takto chováš, světe?! Ukaž mi radši svou krásu! Světlo už tolik nepálí, jen příjemě hřeje. A venku to vypadá... jinak. A to co mi padá do očí? Moje vlasy! Ohh, mají stejnou barvu jako země!“
V ten den jsem poprvé spatřila svět. Někdy se stydím, když si vzpomenu, že jsem tam běhala úplně nahá, ale tehdy mi to tak nepřišlo. Vyjdu na okraj korby a koukám ven.
„To se to všechno vždycky takle hýbe?“
Na tuto otázku se mi dostalo rychlé a tvrdé odpovědi. Řidič najel na výmol a já spadla na trávník. Ten mi ale přišel velmi příjemný jak na dotyk, tak i na pohled.
„Lol! Vlasy země!“
Potom sem si všimla věci v trávě.
„Co to... to je moje ruka! A tady je druhá, ale tahle je jiná.“
Dívám se tak na své ruce a přemýšlím, zda je tu teda ještě někdo, když okolo projíždí na kole madam jménem Božena Hodlová a jakmile vidí mne, nahou dvoubarvou holčičku, volá policii. Když přijede vůz s číslem 158, obléknou mě a chtějí odvést na policejní stanici. Ale teď se znovu stala náhoda, která zásadně změnila celý můj osud. Do policejního auta naboural již výše zmíněný Bob Sertak. Tento blok objel již 6X rychlostí 120km/h, ale tentokrát nedojel... mrzí mě, že zemřel a proto se někdy nedokážu radovat ze života, co mám jen díky němu. Já utekla do Asijské restarurace „Chience Chesse“. Tam byly dva japonci:
„To je ona!“ vykřikne první.
„Jo. Doveď jí tam, rychle!“ na to druhý a už mě bere za ruku a vede do kuchyně. Dal mi zástěru a kuchařsku čepici. V tom dovnitř vtrhli policisé:
„Neviděli jste tady holku se zelenýma vlasama?“
„Konishiva!“řehl příjemným hlasem první kluk s rukama v rukávech.
„Ne, holka se zelenejma vlasama!“
„Baka des, baka.“ řekl druhý s úklonou a mile se přitom usmíval.
„Zeleno-vlasá holka, sakra!“ nervózně zařval policista.
„Menů, sleva na ňudle.“ dál mluvili po svém Ti dva. Já je ale nechtěně prozradila, spadla jsem a čepice mi spadla, takže byly vidět i mé zelené vlasy.
„Ops! Myslím, Nee-chan že víc toho už neprodáme...“ řekl ten první.
„S*r na to, zdrháme!“ vykřikl ten druhý, vzal mě za ruku a vedl ke dveřím.
„Máš dost chakry?“
„Snad, ale stejnak nemáme jinou možnost!“
Každý mě držel z jedné strany za ruku a druhou spojili v pečeť. Potom oba jako jeden zařvali jakási slova a před námi se objevila díra ve stěně. Skočili jsme do ní a nastala tma.... děsivá a nekonečná, temná a přesto nádherná. Zavřu oči a užívám si ten nádherný pocit bez tíže. Usnu a probudím se až s krásným pocitem na trávě. Dívám se na oblohu, krásně uklidňující a hledám obrázky v mracích. Potom ale přišel jeden kluk, v ruce polštář a klidným hlasem říká:
„Hele, to je moje místo.“ ukazuje na proleženinu vedle mě.
Nerozumím mu, tak radši mlčím.
„Ty nemluvíš, nebo co?“ pokračuje vlídně.
Stále nic neříkám.
„Hmm... to je jedno. Stejně mám radši lidi co nemluví. Nejsou tak problematičtí.“řekne a sedne si vedle mě. Má hnědé vlasy svázané do vekého culíku, klidný výraz ve tváři a stejně tak klidný hlas. Po chvíli se na mě otočí a ukáže na sebe:
„Já – jsem – Shi-ka-ma-ru.“
„Já – jsem – Shi-ka-ma-lu.“opakuji trochu špatně, ale na první slova dost dobré.
„Ne, já jsem Shikamaru.“ na to on.
„Ne, má sest Skisatalu.“ na to zase já. Už mi to tolik nejde.
„Nehádej se se mnou! Já přece vím kdo jsem!“ řekne Shikamaru a už nevypadá tak klidně.
„Já jsem Shi-ka-ma-lu! Já plece viš kdo myš!“ začnu na něj stejným tónem jako on na mě.
„Argh... Ne,“ ukázal na sebe, „Já, Shi-ka-ma-ru.“ potom ukázal na mě, „Ty?“
Chvíli koukám jak zjara na jeho prst a pak za něj chytnu. Potom mi to konečně dojde.
„Ahá! On chce vědět kdo jsem já! Počkat, kdo jsem já?“
Začnu brečet.
„Jsem nenormální! Všichni mají nějaké jméno, ale já ne!“
„Nebreč, tak nemáš jméno, mno. Já ti pomůžu nějáké vymyslet, jo?“ utěšuje mě, ale já mu vůbec nerozumím.
„Pojď, vezmu tě k nám.“ bere mě za ruku a okolo ramen a vede do vesnice.