Syn země

Průhledná kapka vody spadla na zem. Jako by spadl čistý křišťál, tak byla průzračná. Její odlesk se zatřpytil na slunci a zmizel, když se vsákla. V poušti, kde bylo přes den tyranem slunce a v noci svoji moc uplatňoval neméně krutý měsíc, se její zjevení rovnalo zázraku. Nebyla to obyčejná lidská vůle, která zapříčinila její pád a přesto to nebyla náhoda. Kdyby dopadla kamkoliv jinam, vypařila by se místo toho, aby nepatrně svlažila zem. Ale ani toto nebyla náhoda.

V místě, kde se vnořila ta trocha vody do země, vyrostla květina. Obyčejná, s jednoduchým bílým květem. Snažila se růst rychle, vzpínala se ve své malosti k nebi a prosila o další vláhu, o životadárnou tekutinu. Daleko ode všeho dění, aniž by někdo znal to místo, se květina snažila přežít. Bojovala silou vůle a přece ten neustálý boj nemohla vydržet věčně. Nemohla porazit neúprosný žár poledního písku střídající se s nelítostným mrazem uprostřed noci. A proto nevyhnutelně přišel den, kdy ji chlad i žár spálily na popel. Společnou vytrvalou prací ji zničily, zmařily vzácný život uprostřed mrtvé pouště.

Rostlina, která vzešla z vody a země, se stala součástí země. Týdny ležela zapomenutá sluncem i měsícem. Jejich spalující pohledy se střídaly s matematickou přesností, ale ona ležela ukrytá mimo ně, ležela v písku, v kamenech. To, co předtím bylo její kolébkou, bylo nyní jejím hrobem. Její tělo se rozpadalo v sypké vrstvě drobných kamínků, ale její vůle odmítala zemřít. Nechtěla se vzdát a tvrdošíjně hledala cestu na zemský povrch. Měsíce jí trvalo, než přišla na způsob, jakým by to mohla provést, ale její tělo se zcela sjednotilo s pískem. Marně si zoufala, marně prosila, marně se vztekala. Její tělo se rozpadlo, její vůle zčernala, ale nebylo to nic platné. Nezbylo, než čekat na zázrak.

Naděje, která se stává skutečností jednou za mnoho let, jednou za historii rodu – každý rod někdy začne a někdy skončí a jeho trvání může být velice dlouhé. Ale každý rod časem vymře a jakkoliv se jeho doba zdá být dlouhá, přece přijde den, kdy ztratí dědice a jeho jméno bude blednout v kronikách, dokud se neztratí docela a jen vítr bude čas od času tiše šeptat jejich historii. A ten den přišel. Ničím se nelišil od ostatních kromě jedné jediné vteřiny. Vteřiny, kdy spadla do pouště kapka vody. Průhledná, jakoby padal samotný křišťál a přece vzácnější. Její osud byl na vlas stejný jako osud její předchůdkyně. Děj je někdy stejný do nejmenších detailů, ale nikdy není takový až do konce. A tak vykvetla květina. Nízkého vzrůstu, s jednoduchým bílým květem. Pospíchala s rozkvětem, aby žila co nejdéle, aby žila ve svých potomcích; ve své nevědomosti se těšila na den, kdy nastaví svou tvář slunci i na noc, kdy její spánek budou hlídat miliony hvězd – odlesky vody ze všech koutů světa, a měsíc – odlesk slunce.

A přišel den a přišla noc. Nová květina přesto hledala krásu v krutosti, jíž byla zahrnuta jako nevěsta svatebními dary. Skvěla se ve své kráse a navzdory své křehkosti vytrvala déle, než bylo obvyklé v těch podmínkách. Vůle její předchůdkyně změnila své plány, kterými původně bylo získat mrtvé a nepotřebné tělo. Naskytla se jí příležitost stát se součástí něčeho většího. Neváhala dlouho a spojila se s živou květinou. Byly jedno tělo a přesto byly dvě. Z písku a z vody, z živé rostliny i z mrtvého prachu vzešlo tělo. Půlka byla bílá, patřila živé květině. Druhá půlka okamžitě zčernala, jakmile do ní vstoupila vůle z mrtvé rostliny. Celá postava byla skryta v zelených tkáních, neboť květ se nemůže odpoutat od stonku, chce-li žít.

Postava udělala pár kroků. Nejdříve vratce, vrávoravě, ale pak čím dál jistěji. A když to nečekal, zakopl a spadl a propadl se hluboko do země, ale jen proto, aby se vynořil na kraji řeky. Netušil, jak to udělal, ale pohled na řeku byl oproti poušti naprosto uchvacující. Pohladil vysokou trávu na kraji řeky. Rákos. Rákos byla první rostlina, kterou spatřil. A na její počest, na počest toho, že přežil, si dal její jméno. Zetsu.