Květ pouště (2)

Kankuro otevřel dveře, ale nerozsvítil. Nejprve přešel k oknu a zatáhl rolety, aby sem zevnitř nebylo vidět. Cestou našlapoval velice opatrně, aby nezakopl, ale cesta byla čistá. Jako kdyby tu už někdo uklízel. V místnosti byl pořád ještě nepořádek, avšak zdaleka ne takový, jaký mu popisovala Temari. Někdo tu musel být, blesklo mu hlavou. Otočil se, ale viděl jen nedovřené dveře, kterými pronikalo světlo do jinak tmavé místnosti. Měl pocit, že je snad někdo rozhýbal. Že by tu někdo byl? Okamžitě se přesunul k vypínači a rozsvítil. To, co uviděl na zemi mu vyrazilo dech. Všude byl písek, tvrdý, takže se v něm člověk nepropadal. Písek, ve kterém bylo pár otisků stop, lidských a psích a květina. Jednoduchá květina se rozvíjela od šlépějí přes celou místnost. Začínala u okna a směřovala ke dveřím. Ale nejzvláštnější bylo, že se nedala zničit. Kankuro několikrát zkusil nohou zahrabat část květu, ale rýha se tam vždycky objevila. Na čele mu vyrazil studený pot. Bylo to vážně zlé. Rozběhl se za Temari, musí to taky vidět. A musí přijít na to, co to znamená.

Hana s vypětím všech sil potlačila svoji čakru. Haimaru ji upozornil, že se někdo blíží a jen tak tak stihla odejít z Gaarovy kanceláře. Dávala si velký pozor, aby ji náhodou někdo neobjevil a co nejrychleji procházela chodbami s cílem se dostat se rychle ven. Několikrát špatně zabočila, ale v budově naštěstí nikdo nebyl (kromě Kankura v pracovně). Poklusem se dostala zpět do hotelu a snažila se uklidnit. Co to k čertu mělo znamenat? Vstoupila do pracovny, trochu se to tam snažila uklidit a pak se všude objevil písek. Proč tam vlastně lezla? Něco ji tam lákalo. A uklízet, vždyť byla v cizím. Ten písek, proč jen se tam objevil? A proč sakra ta květina na zemi? Květina, nějaká povědomá... Ano, ano, stejná, jako má na ruce. Myšlenky jí skákaly jedna přes druhou. Snažila se soustředit, ale čím víc se o to pokoušela, tím víc jí unikaly. Vzdala to a lehla si do postele. Chtěla si odpočinout, i kdyby jenom ležet, protože spánek se jí vyhýbal.

Temari udýchaně doběhla do kanceláře. Nebylo pochyb, něco se dělo. A to něco velice nezvyklého. Byl tu člověk, na kterého reagoval Gaarův písek. Viděla malé otisky chodidel, žena. Přemýšlela co tam mohla dělat žena, očividně ještě se psy. Párkrát místnost vyfotila, až se Gaara probere, ukáže mu to. Pak se dala do uklízení. Zvládla to v poměrně krátkém čase, jen na zemi zůstal písek. Odmítal se kamkoliv hnout a odmítal smazat svůj vzkaz, dokud mu k tomu nedá svolení majitel. Gaara mezitím spal. Bylo to neobvyklé, velmi neobvyklé.

Hana vstala brzy ráno, pokoj uklidila tak, že nebylo poznat, že tam někdo spal a vypravila se ke Gaarovi. Chtěla to mít co nejrychleji za sebou, aby nezdržovala sebe ani jeho. Toužila vypadnout, daleko od podivných událostí oné noci. Dorazila příliš brzy, a tak seděla na chodbě a čekala.
„Dobré ráno, Kazekage-sama.“ pozdravila přicházejícího Kazekageho.
„Dobré ráno,“ rezervovaně zívl. Z noci si toho moc nepamatoval a tak si snažil držet trochu odstup.
„Pojď prosím dál,“ vyzval ji a nechal otevřené dveře.
„Co to je?“ udiveně zíral na písek v místnosti. Přes Temarinu snahu ráno vyklouzl z domu aniž by to zpozorovala, a tak to s ním nemohla probrat. Celou noc vymýšleli s Kankurem různé scénáře a usnuli u toho.
„Změnilo se to,“ téměř neslyšně zašeptala, ale Gaarovi to neuniklo. Byl zvyklý pozorovat reakce ostatních lidí.
„Cože?“ otočil se na ni a díval se jí přímo do očí.
„No, viděla jsem to oknem,“ snažila se z toho vykroutit.
„Dobře, byla jsem tu,“ přiznala, když Gaara dlouho neodpovídal. Nemyslel to tak, že jí nevěřil, jen ho to rozhodilo, ale lidé mají ve zvyku říkat pravdu, když jsou vystaveni delšímu mlčení.
„Proč?“ zeptal se.
„Tvé oči mě vyděsily, doufala jsem, že se z toho vykroutím,“ sklopila oči. Připadala si naprosto hloupě.
„Proč jsi tu byla?“ upřesnil otázku.
„Eh-h,“ znovu se na něj překvapeně podívala.
„Nevím, táhlo mě to sem,“ odpověděla po pravdě, ačkoliv ji mrazilo po celých zádech.
„Hm,“ Gaara nechal zmizet písek z podlahy. Natáhl dlaň, na které se mu zformoval květ. Sevřel ho v pěsti a rozdrtil. Byl zmatený.
„Gaaro!“ Temari vrazila do dveří a za ní bratr loutkář.
„Co se děje?“ zeptal se v klidu Kazekage.
„Je všechno v pořádku?“ rychle zjišťovala otázkou i pronikavým pohledem, „zmizel jsi nám a po včerejší--“ zastavila se akorát včas a tázavě se podívala na Hanu.
„Prosím, běžte pryč, potřebuji tu něco probrat s kunoichi z Konohy,“ řekl, jak nejvlídněji dovedl.
„Ale jsi v pořádku?“ nemohla se odhodlat ho tam nechat s cizí ženou.
„Ano, jsem v pořádku,“ snažil se o trpělivý tón.
Temari by se ho nejradši zeptala, kdy se vrátí, ale nemohla se o něj starat až přes příliš, hlavně ne před návštěvou. Sklopila hlavu a bez dalšího slova odešli. Znovu s Kankurem přemýšleli, co to všechno mělo znamenat. Když chtěla, neuniklo jí nic. Ani to, že Gaara před chvílí rozdrtil písečný květ v pěsti. A právě proto se nemohla smířit s tím, že nevěděla, co se děje.

„Chtěla by ses projít?“ zeptal se Gaara Hany.
„Ráda,“ odpověděla.
Za okny svítilo slunce. Doufal, že procházka bude působit méně formálně. Nevěděl ani, co s ní chce probrat. Chtěl s ní prostě být. Nevěděl proč, její přítomnost ho uklidňovala, i když si ji nikdy pořádně nevšiml. Vybavil si těch pár momentů kdy se letmo minuli v její vesnici, ve válce, na Narutově svatbě. Vždy se v její blízkosti cítil uvolněný. Uvědomil si, že pořád podvědomě hledal její vůni. Vedl je směrem z vesnice, nechtěl být všem na očích. Vycítil, že i jí by bylo proti mysli zůstat ve vesnici.
„Dnes odcházíš?“ poukázal na to, že byla sbalená.
„Ano, jsem ráda, že jsem tu mohla přespat,“ zdvořile odpověděla. Vůbec nebyla divoká, jako její matka a bratr. Možná to byl její klid, co Gaaru přitahoval, protože jeho sourozenci byli všechno možné, jenom ne ztělesnění klidu.
„Ráda bych dnes odešla,“ dopověděla.
„Kam chceš jít?“ zajímal se.
„Nevím, putuji po kraji,“ snažila se, aby její odpověď nebyla odbývající, ale zároveň nic neprozrazovala.
„Zajímavé. Jaké je tvé jméno?“ změnil vzápětí téma.
„Já jsem se nepředstavila,“ zděsila se, „promiňte, Kazekage-sama, jsem Inuzuka Hana.“
„Hana,“ zamyslel se, „Hana znamená květ.“
„Ano,“ potvrdila aniž by věděla kam tím směřuje.
„Proč chodíš po kraji?“ ptal se dál.
„Je to moje mise,“ odpověděla prostě, ale v duchu se divila Gaarově výřečnosti. Všichni říkali, že je spíš nemluva. Nějak jí to nešlo dohromady. Za chůze se dostali do pouště, která překvapivě nebyla zas tak daleko. Povídali si a i Hana se ho odvážila párkrát na něco zeptat. Začala ho obdivovat pro jeho moudrost. Vůbec není takový morous, jak vypadá. Vlastně není ani takový, jak ho popisují ostatní. Uvědomila si. Chvíli šli mlčky dál. Chvíle se protáhla v hodinu, na kterou navázala druhá, třetí. Občas spolu promluvili, ale vesměs si užívali jeden druhého. Hana se cítila poctěna tím, že je v doprovodu Kazekageho, Gaara si užíval klid, který si konečně naplno uvědomil. A oba postupně zjišťovali, jak moudrý je ten druhý.

Bez varování se zvedl vítr a písek začal vířit. Slunce zmizelo v prašných mračnech a vzduch nebyl k dýchání. Místo kapek vody byla všude jen vyprahlá zrnka. Bez jeho pomoci by byla písečná bouře velice nepříjemná, ale díky jeho krytu, který vytvořil během několika vteřin, jim bylo docela pohodlně. Dokonce by mohli projít i pouští, ale lepší příležitost si promluvit by už nemuseli dostat a Gaaara se toho rozhodl využít. V poslední době docela překvapoval, byl naprosto nepředvídatelný. Temari neustále žasla nad tím, jaké dělá pokroky, i když se musel učit neustále. Nenamáhal se s příliš velkým krytem, jeho úvaha byla jednoduchá: čím menší kryt, tím blíž sobě budou. Hana cítila, jak se na ni dívá. Nebylo jí to nepříjemné, jen nevěděla, co si o tom má myslet. Moc ho neznala, ale tady v poušti, beze svědků... Neměla by se ho spíš bát? Napadlo ji, že ještě předchozí den tomu tak bylo, tak co se sakra změnilo? Oba dva se topili v pocitech, oba dva byli k sobě přitahováni a oba dva se o tom báli jakkoliv začít mluvit. A tak tam stáli, blízko u sebe a poslouchali navzájem svůj dech, tlukot srdce toho druhého.
„Jak dlouho to potrvá, Kazekage-sama?“ zeptala se.
„Tak dlouho, jak bude potřeba,“ zněla jeho tajemná odpověď.
„Omlouvám se, ale nechápu vás,“ Hana byla zmatená.
„I příroda se někdy potřebuje vybouřit, promíchat vzduch, s pískem se přenáší i semena, je to velice důležité,“ trpělivě vysvětloval.
„Ach tak, já už jsem myslela... no, to nic,“ uhnula očima.
„Co sis myslela?“ zeptal se stále trpělivým a klidným tónem.
„Totiž, že to ovládáte vy,“ pozorně studovala zem pod nohama.
„Ovládám,“ řekl bez jakéhokoliv varování. Prudce se nadechla. Jestliže měla pocit, že je s ním v bezpečí, pak se teď začínala bát. Ale zatím jí neublížil, má se tedy bát? Vzpomněla si na pohádku Kráska a Zvíře. Vždyť přece Zvíře bylo také silné a mocné, ale Krásce neublížilo. Je možné přirovnat Gaaru-sama ke Zvířeti a ona že by byla Kráska? Zasmála se, ne, ne, tohle se opravdu děje jen v pohádkách.
„Čemu se směješ?“ chtěl vědět Gaara, protože na situaci mu toho moc vtipného nepřišlo. Byl dobrovolně zavřený s dívkou, do které se během hodiny zamiloval a nevěděl, jestli a jak jí to má říct. Také mu už pár lidí z rady taktně a velice jemně naznačilo, že by bylo vhodné, kdyby se oženil. Byli ale natolik moudří, že mu to řekli jen jednou a netlačili na něj. Přece jen, pořád nepřišli na to, kdo by se k němu hodil a kdo by si ho chtěl vzít. Některé dívky by možná kývly, ale jen protože byl Kazekage. Ne kvůli tomu, kdo byl. O Matsuri se všeobecně vědělo, že Gaaru zbožňuje, ale jednak byla moc mladá a druhak byla uječená. Ještě ke všemu to byla jeho studentka, to by bylo skandální. A ačkoliv od toho jemného podnětu k svatbě uplynulo víc jak půl roku, nepřestával nad tím přemýšlet.
„Promiňte, jen jsem se zamyslela,“ zdvořile se omluvila.
„Aha,“ tak rád by věděl víc, ale neodvažoval se zeptat a protože si začal připadat trapně, rozhodl se pokračovat v cestě.
„Úplně se to změnilo,“ užasla Hana. O poušti toho věděla tak málo.
„Ano, všechno se změnilo,“ zněla jeho další dvojsmyslná odpověď. Zachytila tu narážku.
„Jak moc?“
„Hodně.“
„Kdy?“
„Včera.“
„Proč?“
„Nevím.“
„Co všechno?“
Mlčky se na ní díval. Byli sami, nedaleko od vesnice ale zároveň nebyli blízko. Bylo k poledni a slunce pražilo. Dostávala strach, přehnala to snad s tou otázkou? Byl příjemný společník, neměla ráda zvlášť hlasité a nevyspělé muže. Ale byl také nevyzpytatelný.
„Moje...city,“ řekl těsně po tom, co ta chvíle začala být nesnesitelná.
„Aha,“ takovou odpověď nečekala. Myslela, že řekne něco jiného. Ale jaké city se mohly změnit za jednu jedinou noc?
„Poznal jsem nový cit,“ doplnil.
„Nový?“ nějak si nedovedla si představit, jaký cit že by mohl ještě poznat, „promiňte, že vás přerušuji, ale mohli bychom jít na chvíli do stínu?“ přerušila chvilku, kdy si byli velice blízko.
„Jistě,“ jako zázrakem se po 10 minutách chůze vynořily stromy s oázou.
„Posaď se prosím,“ pokynul jí.
„Můžeš mi říkat Gaara,“ podal jí ruku.
„Děkuji, Gaaro,“ usmála se na něj, zatím to vypadalo, že je všechno v pořádku. Potřásla si s ním rukou a posadila se do stínu stromů. Uvelebil se vedle ní. Tak blízko, jak jen to šlo, ale přece jen zachoval zdvořilou vzdálenost, takže se nedotýkali jeden druhého.

Dlouho jen tak seděli a dívali se do dálky, až se stalo to, že se na sebe podívali ve stejný okamžik. Celou dobu jeden druhého sledovali, ale očima se setkali až teď. Hana chtěla uhnout, ale Gaara jí to nedovolil. Chytil ji jemně bradu a její tvář podržel tak, aby bylo jasné, že chce, aby se mu dívala přímo do očí. Rukou pak sjel na její krk a pohladil ji.
„Neuhýbej pohledem prosím, nebo se na mě nemůžeš dívat?“ pustil se na tenký led.
„Jen se... stydím,“ pronesla první přijatelnou odpověď, na kterou přišla. Sice mu tykala, ale pořád to byl Kazekage.
„Jsi krásná, chtěl bych se na tebe dívat pořád,“ vyrazil ji dech vyznáním lásky.
„Nevím, co na to odpovědět,“ byla v rozpacích.
„Lidé za komplimenty většinou děkují,“ pomohl jí Gaara.
„Tak tedy děkuji. Ale když jsi to řekl, měla jsem pocit, že za tím slyším něco víc a tak jsem nevěděla, jak ... jakou odpověď bych ti měla dát,“ červenala se, „jestli je tedy má domněnka správná.“
„Takovou, kterou cítíš uvnitř sebe,“ neměl zájem o falešný obdiv nebo lásku, „ano, pochopilas´ to.“
„Ráda bych tě víc poznala,“ podívala se na něj. Přemýšlel, co by jí měl na to odpovědět, ale poznal, jak je inteligentní a že není třeba něco říkat. A tak se k ní jenom naklonil a dlouze měkce ji políbil.
„Proto jsi byla v mé kanceláři,“ pronesl, když dokončil polibek a skončila chvíle udiveného zírání, „chtěla jsi mi pomoct, když mi nebylo dobře. Chtěla jsi mě uklidnit.“
„Ano,“ odpověděla jediným slovem a on ji pohladil po rameni kde měla vytetovanou květinu. Stejný znak, který viděl ve své kanceláři.